ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1419.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1419/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. listopadu 2011 o dovolání obviněného mladistvého „tulipána“*), proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, soudu pro mládež, ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 12 Tmo 24/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově, soudu pro mládež, pod sp. zn. 16 Tm 10/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého „tulipána“ odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 16 Tm 10/2011, uznal obviněného mladistvého „tulipána“ (dále převážně jen „mladistvý“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„1) v době okolo 05:30 hodin dne 7. října 2010 v T. po předchozí domluvě s již odsouzeným ml. „karafiátem“ v blízkosti jídelny B. ze sedadla spolujezdce z neuzamčeného vozidla zelené barvy tov. zn. Avia 31, odcizili batoh zn. HI-TEC červenošedé barvy v hodnotě 525,- Kč obsahující občanský a řidičský průkaz, kartičku pojištěnce zdravotní pojišťovny, kartu řidiče, neplatné osvědčení profesní způsobilosti, zdravotní průkaz, platební kartu VISA ELEKTRON vydanou Českou spořitelnou, 9 ks různých tiskopisů, stvrzenek a složenek, vše na jméno M. V., látkovou peněženku zn. KICK SILVER v hodnotě 400,- Kč, kartičku BILLA CLUBU, rodinnou kartu OD BILLA, VIP kartu do mycí linky BČS RoBiN Oil, 20 ks vizitek DRINKS ZELENINA, 1 balení COXTRALu, 2 balení ZODACu, nůž na koberce v hodnotě 5,- Kč, svazek 14 klíčů na karabině v hodnotě 254,- Kč, kapesní kalkulačku zn. Citizen MODEL SLD 200 v hodnotě 30,- Kč a finanční hotovost ve výši nejméně 20,- Kč, čímž M.V. , trvale bytem T., ul. K., způsobili na odcizených věcech škodu ve výši nejméně 1.234,- Kč,
2) v době od 06:50 hodin do 06:55 hodin dne 7. října 2010 v T. po předchozí dohodě s již odsouzeným ml. „karafiátem“ v ulici Č. u restaurace B. ze sedadla spolujezdce zde zaparkovaného neuzamčeného dodávkového vozidla bílé barvy neuvedené tov. zn., odcizili mobilní telefon zn. Samsung C3050 v hodnotě 1.701,- Kč, čímž M. M. , trvale bytem T., ul. M. P., způsobili na odcizené věci škodu ve výši 1.701,- Kč,
3) v době od 08:25 hodin do 08:30 hodin dne 7. října 2010 v T. po předchozí dohodě s již odsouzeným ml. „karafiátem“ v ulici Z. u jídelny B. ze sedadla spolujezdce zde zaparkovaného neuzamčeného vozidla bílé barvy tov. zn. Peugeot Boxer, odcizili textilní tašku šedozelené barvy v hodnotě 20,- Kč, v níž se nacházela příruční koženková taška formátu A5 hnědočervené barvy v hodnotě 180,- Kč s finanční hotovostí v papírových bankovkách ve výši 11.500,- Kč, občanským a řidičským průkazem a kartičkou pojištěnce VZP, vše na jméno E. K., dioptrické brýle kovové šedostříbrné barvy v hodnotě 1.520,- Kč v pouzdře červené barvy v hodnotě 75,- Kč, čímž E. K. , trvale bytem Ú., ul. R., okr. T., způsobili na odcizených věcech škodu ve výši 13.395,- Kč,
4) v době od 07:30 hodin do 07:35 hodin dne 18. října 2010 v T. po předchozí dohodě s již odsouzeným ml. „karafiátem“ před dvorem České pošty ze sedadla spolujezdce zde zaparkovaného neuzamčeného vozidla modré barvy tovární značky Ford Transit, odcizili sportovní batoh zn. Deuter modrošedočerné barvy v hodnotě 500,- Kč, v němž se nacházela služební peněženka České pošty v hodnotě 150,- Kč obsahující bloky potvrzení na obchodní zásilky a dobírkové uhrazené částky, čímž P. H. , trvale bytem T., ul. V., způsobili na odcizených věcech škodu ve výši 650,- Kč“ .
Soud prvního stupně takto zjištěné jednání popsané pod body 1) až 4) právně kvalifikoval jako provinění krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), spáchané ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, a jednání popsané pod bodem 1) též jako provinění neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku spáchané ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, za která mu podle §205 odst. 1 za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku, §24 odst. 1 písm. i), §31 odst. 1 a §33 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 218/2003 Sb.“) uložil úhrnné trestní opatření odnětí svobody v trvání sedmi měsíců podmíněně odložené na zkušební dobu dvanácti měsíců. Podle §33 odst. 2 písm. c) za použití §18 odst. 1 písm. e) zák. č. 218/2003 Sb. mu současně uložil výchovnou povinnost nahradit během zkušební doby podle svých sil způsobenou škodu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mladistvému dále uložil povinnost zaplatit poškozeným M. V. škodu ve výši 940,- Kč, M.M. škodu ve výši 750,- Kč a E. K. škodu ve výši 6.700,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. tyto poškozené odkázal se zbytkem jejich nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal mladistvý odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Hradci Králové, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 12 Tmo 24/2011, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o trestním a výchovném opatření a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že mladistvému za provinění krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku spáchané ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku [shora ad 1) až 4)] a provinění neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku spáchané ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku [shora ad 1)], ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, uložil podle §205 odst. 1 za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku a §31 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. úhrnné trestní opatření odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §33 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Současně mu podle §33 odst. 1 a §18 odst. 1 písm. e) zák. č. 218/2003 Sb. uložil výchovnou povinnost, aby ve zkušební době nahradil podle svých sil škodu způsobenou proviněními. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Mladistvý ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. Marka Diana podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel v tomto podání v zásadě rozvedl svoji obhajobu prezentovanou již dříve v odvolacím řízení, jejímž prostřednictvím brojil proti právnímu posouzení svého jednání jako (mimo jiné) provinění neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku, neboť měl za to, že soudy obou nižších stupňů se nesprávně vypořádaly se skutkovými zjištěními. Zdůraznil, že u zmíněného trestného činu musí být velmi podrobně zkoumána především jeho subjektivní stránka, aby bylo možno prokázat či vyvrátit alespoň eventuální úmysl pachatele spočívající v potřebné míře srozumění s faktem, že spolu s odcizenou věcí může jeho jednání směřovat i vůči platební kartě.
V tomto kontextu mladistvý poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 37/03, na jehož základě dospěl k přesvědčení, že v posuzované věci nelze stanovit žádný konkrétní okamžik či jednání, ze kterého by se dal prokázat alespoň eventuální úmysl (obviněných), tedy alespoň potřebná míra srozumění s faktem, že spolu s odcizenou peněženkou poškozeného M. V. může jejich jednání směřovat i vůči jeho platební kartě VISA. Namítl, že předpoklady, hypotézy a domněnky, byť by byly jakkoliv pravděpodobné, nemohou nahradit požadavek na jednoznačnost důkazu při respektování zásady in dubio pro reo. Nadto napadená rozhodnutí shledal jsoucí v rozporu s výše citovaným nálezem Ústavního soudu. V podrobnostech odkázal na závěrečnou řeč svého obhájce a odůvodnění odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, soudu pro mládež, ze dne 27. 7. 2011, č.j. 12 Tmo 24/2011-47, a rovněž všechny výroky a rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby jej podle §265m odst. 1 tr. ř. sám uznal vinným pouze proviněním krádeže podle §250 odst. 1 písm. a) [správně mělo být „§205 odst. 1 písm. a)“] trestního zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku [ad 1) až 4)] a uložil mu trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců za současného odložení jeho výkonu na přiměřenou zkušební dobu. Současně udělil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud projednal dovolání v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), jenž přisvědčil závěrům soudů činných dříve ve věci. Uvedl, že dovolatel (se spoluobviněným) se chtěli obohatit přisvojením si cizí věci ke škodě jiného, proto odcizili batoh. Zjevně však neměli zájem o celý batoh, ale zejména o obsah peněženky, který si také ponechali nebo s ním jinak manipulovali a zbytek věcí zahodili. Obsahem peněženky, s nímž spoluobvinění nakládali, přitom byly peníze a platební karta. K tomu zmínil, že stejně jako si obviněný musel být vědom možnosti, že v odcizené peněžence budou zřejmě peníze, musel si být rovněž vědom i toho, že tam bude zřejmě i platební karta. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 398/2011, v němž bylo konstatováno, že peněženka typicky slouží a je určena k ukládání peněz, platebních karet, poukázek, stravenek, šeků a jiných cenin sloužících k platebnímu styku, a proto obviněný, pokud odcizí peněženku včetně všeho, co obsahuje, jedná ve vztahu k těmto předmětům minimálně v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku.
Státní zástupce doplnil, že popsanými závěry není zpochybňován nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03, který obviněný cituje ve svém dovolání, avšak není možné přehlédnout, že situace ve společnosti doznala ohledně platebních karet od vydání tohoto nálezu určitých změn, když v současné době je zcela obvyklé, že dospělí lidé u sebe mívají ve svých peněženkách, které nosí v kabelkách a příručních taškách, nejen doklady a peníze, nýbrž též nepřenosné platební karty či větší množství platebních karet. Platební karty jsou totiž již běžným platebním prostředkem, a proto obviněný mohl důvodně předpokládat, tedy jinak řečeno musel být srozuměn s tím, že v odcizeném batohu obsahujícím peněženku se mohou mimo peněz v peněžence a dalších dokladů nacházet také platební karty. Právní posouzení jednání obviněného proto bylo učiněno správně a bez vad.
Z těchto důvodů státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání mladistvého odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s tím, aby i jiné nežli navrhované rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda mladistvým uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Některé z námitek, které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohly obstát. Šlo konkrétně o výhradu, že „soudy nižšího stupně své závěry o jeho vině vystavěly na hypotézách a domněnkách, což však je v rozporu se zásadou in dubio pro reo“. Tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.
Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že zmíněné vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by uvedené výhrady mladistvého měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Lze tudíž uzavřít, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Mladistvý však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také výhradu, která je pod citovaný dovolací důvod podřaditelná. V tomto směru se jednalo o námitku absence jeho zavinění ve vztahu k provinění neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným v bodě 1) rozsudku soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud však současně shledal, že tato relevantně uplatněná výhrada je zjevně neopodstatněná.
K uvedené problematice je zapotřebí (toliko ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že provinění (trestného činu) neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí ten, kdo sobě nebo jinému bez souhlasu oprávněného držitele opatří, zpřístupní, přijme nebo přechovává platební prostředek jiného, zejména nepřenosnou platební kartu identifikovatelnou podle jména nebo čísla, elektronické peníze, příkaz k zúčtování, cestovní šek nebo záruční šekovou kartu.
Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se mladistvý předmětného provinění dopustil v té podobě, že „společným jednáním sobě opatřil platební prostředek jiného, nepřenosnou platební kartu identifikovanou podle jména nebo čísla“ .
Podle právní nauky i praxe soudů se neoprávněným opatřením rozumí jakékoliv získání platební karty bez právního důvodu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 6/2007 Sb. rozh. trest.). Nevyžaduje se, aby pachatel platební kartu použil k placení zboží nebo služeb, nebo aby se o to pokusil. K trestnosti postačí pouhé její neoprávněné opatření.
Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmyslné zavinění, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Podle §15 trestního zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku]. Ve smyslu výše uvedených závěrů přitom postačí, když úmysl směřuje k opatření platební karty nebo předmětu způsobilého plnit její funkci, nevyžaduje se, aby směřoval též k jejich použití.
Vědomost pachatele je třeba chápat jako odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností. Pokud pachatel jedná v úmyslu nepřímém, srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Způsobení takového následku ale není jeho přímým cílem, ani jeho nevyhnutelným prostředkem, poněvadž pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i nezávadným. Přitom je však vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení, byť vedlejšího, následku významného pro trestní právo. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.
Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno dle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. trest.).
V této souvislosti je vhodné zmínit i rozhodnutí č. 8/1986-II., podle něhož odcizí-li pachatel peněženku v úmyslu zmocnit se pouze peněz v ní se nacházejících, avšak ví, že v peněžence mohou být i jiné hodnoty a pro ten případ je srozuměn s tím, že majiteli způsobí škodu jejich odcizením, odpovídá i za tuto škodu.
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jenž je mu kladen za vinu, je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Jelikož v posuzované věci mladistvý „… po předchozí domluvě s již odsouzeným … ze sedadla spolujezdce z neuzamčeného vozidla … odcizili batoh … obsahující občanský a řidičský průkaz, kartičku pojištěnce zdravotní pojišťovny, kartu řidiče, neplatné osvědčení profesní způsobilosti, zdravotní průkaz, platební kartu VISA ELEKTRON vydanou Českou spořitelnou , … , vše na jméno M. V., látkovou peněženku…, kartičku BILLA CLUBU, rodinnou kartu OD BILLA, VIP kartu do mycí linky …, kapesní kalkulačku … a finanční hotovost ve výši nejméně 20,- Kč, …“ , nemůže být o jeho přinejmenším nepřímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku žádných pochyb.
Jakkoliv Nejvyšší soud nepřehlédl nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03 (zejména bod VI. jeho odůvodnění), při posuzování subjektivní stránky jednání mladistvého přisvědčil správnosti úvah obou soudů nižších instancí a identifikoval se i s obsahem vyjádření státního zástupce k podanému dovolání. Od okamžiku vydání citovaného nálezu totiž uplynula doba více než sedmi let, během níž došlo ve společnosti k dalšímu posunu i pokud jde o charakter platebních prostředků a míru jejich využívání širokou veřejností. V současné době je již naprosto běžný tzv. bezhotovostní platební styk realizovaný (mimo jiné) prostřednictvím platebních karet, které právě jako jeden z možných a často používaných platebních prostředků se běžně v peněženkách dospělých osob vyskytují, přičemž peněženky se zase zcela obvykle nacházejí v taškách, kabelkách, batozích či jiných příručních zavazadlech. Pokud tedy obvinění (tudíž i dovolatel) odcizili batoh z neuzamčeného vozidla, mohli (i jako mladiství pachatelé) naprosto důvodně předpokládat, že v něm bude uložena (kromě dalších věcí) také peněženka a v ní pak nejrůznější platební prostředky (bankovky, mince, platební karty, šeky či např. stravenky). Slovy zákona [srov. §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku] tedy museli být s touto skutečností minimálně srozuměni.
K tomu je možné dodat, že obvinění, kteří v té době byli na útěku z výchovného ústavu, evidentně neměli zájem o celý obsah batohu, ale především o obsah peněženky, který si také ponechali, příp. s ním jinak manipulovali (zbytek věcí zahodili). Přitom je zcela nerozhodné, že platební kartu nepoužili k výběru peněz či k platbě, neboť naopak rozhodné je, že v rámci zlodějského jednání „sobě opatřili nepřenosnou platební kartu identifikovanou podle jména nebo čísla“.
Lze tak shrnout, že relevantně uplatněné námitky obviněného jsou zcela liché. Z důvodu stručnosti (srov. ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odkazuje jak na výstižnou argumentaci státního zástupce obsaženou v jeho vyjádření k podanému dovolání, tak na odůvodnění rozsudků soudu prvního stupně (srov. stranu 5) a zejména soudu druhého stupně (srov. stranu 5). K řešené problematice lze rovněž přiměřeně odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1317/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 7 Tdo 155/2008 (publikované pod č. 46/2008 Sb. rozh. trest.), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1445/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 398/2011, a další.
Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí soudů obou stupňů vytýkanými vadami netrpí. Soudy v souladu se zákonem vyložily a odůvodnily závěry podstatné z hlediska použité právní kvalifikace, když v jednání mladistvého správně shledaly naplnění všech (subjektivních i objektivních) zákonných znaků nejen provinění krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (což dovolatel ani nezpochybňoval), ale i provinění neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku (v obou případech spáchaných ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání mladistvého podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
*) byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.