ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1431.2011.1
2
sp. zn. 8 Tdo 1431/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2011 o dovolání obviněných A. K., M. Š., a B. J., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 8 To 53/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 98/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných A. K., M. Š. a B. J. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 1 T 98/2008, uznal obviněné A. K. , M. Š. , J. J. , B. J. , J. T. , a L. B. , vinnými skutky popsanými v bodech 1/ až 8/ citovaného rozsudku.
Soud prvního stupně jednání obviněného A. K. popsané v bodech 1/ a), b); 3/ a 7/ a), b) předmětného rozsudku právně kvalifikoval (shodně ve všech uvedených bodech) jako trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 2, 3 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), a uložil mu za ně podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let za současného vyslovení dohledu pracovníka Probační a mediační služby, a podle §49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti související se zprostředkováním a zajišťováním úvěrů na dobu tří let. Jednání obviněného M. Š. specifikované v bodech 1/ a), b); 3/; 5/ a 7/ a), b) právně posoudil taktéž jako trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zák. a uložil mu za ně podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu pracovníka Probační a mediační služby, a podle §49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti související se zprostředkováním a zajišťováním úvěrů na dobu pěti let. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 6 T 46/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 5 To 327/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jednání obviněného J. J. popsané v bodech 1/ a), b); 2/ a), b); 3/; 4/ a 6/ citovaného rozsudku právně kvalifikoval jednak jako trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zák. [skutky pod body 1/ a), b); 2/ a), b); 3/ a 6/] a jednak jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. [skutek pod bodem 4/] a uložil mu za ně podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu pracovníka Probační a mediační služby, a podle §49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti související se zprostředkováním a zajišťováním úvěrů na dobu pěti let. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 6 T 47/2004, s právní mocí dne 11. 9. 2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jednání obviněného B. J. specifikované v bodech 1/ a), b); 3/ rozsudku právně posoudil jako trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zák. a uložil mu za ně podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let za současného vyslovení dohledu pracovníka Probační a mediační služby, podle §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. peněžitý trest ve výměře 5.000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti týdnů, a podle §49 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil i trest zákazu činnosti související se zprostředkováním a zajišťováním úvěrů na dobu tří let. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 1 T 37/2007, s právní mocí dne 28. 11. 2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jednání obviněného J. T. popsané v bodech 2/ a), b); 4/; 5/; 6/ a 8/ citovaného rozsudku právně kvalifikoval jednak jako trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zák. [skutky pod body 2/ a), b); 5/ a 6/] a jednak jako trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. [skutky pod body 4/ a 8/] a uložil mu za ně podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu pracovníka Probační a mediační služby, a podle §49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti související se zprostředkováním a zajišťováním úvěrů na dobu čtyř let. Jednání obviněného L. B. popsané v bodech 2/ a), b); 5/; 6/; 7/ a 8/ rozsudku právně kvalifikoval jednak jako trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zák. [skutky pod body 2/ a), b); 5/; 6/; 7/] a jednak jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. [skutek pod bodem 8/] a uložil mu za ně podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu pracovníka Probační a mediační služby, a podle §49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti související se zprostředkováním a zajišťováním úvěrů na dobu pěti let.
Dále nalézací soud rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř., příp. §229 odst. 2 tr. ř. o nárocích poškozených na náhradu škody tak, jak je uvedeno na stranách 15 až 16 předmětného rozsudku.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali všichni shora jmenovaní obvinění odvolání, o nichž Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 8 To 53/2011, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek toliko v případě obviněného J. J. , a to pouze ve výroku o vině pod body 2/ a), b) a 3/, v celém výroku o trestu a ve výrocích o náhradě škody vážícím se ke zrušeným výrokům o vině. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu uznal tohoto obviněného vinným skutky popsanými pod body 2/ a), b) a 3/ napadeného rozsudku [jichž se dopustil společně jednak s obviněnými J. T. a L. B. – v bodě 2/ a), b), jednak s obviněnými A. K., M. Š. a B. J. – v bodě 3/], v nichž nově spatřoval trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zák. Za tento trestný čin a za trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zák. v bodech 1/ a), b) a 6/ a za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nezměněn, jmenovanému obviněnému uložil podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu pracovníka Probační a mediační služby, a podle §49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti související se zprostředkováním a zajišťováním úvěrů na dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl také o povinnosti tohoto obviněného společně a nerozdílně se shora jmenovanými spoluobviněnými uhradit škodu poškozeným R. K., D. S., a Ing. I. K. Posledně jmenovaného poškozeného odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále vyslovil, že jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn.
Odvolání obviněných A. K., M. Š., B. J., J. T. a L. B. soud druhého stupně podle §256 tr. ř. zamítl.
Obvinění A. K., M. Š. a B. J. (dále převážně jen „obvinění“, příp. „dovolatelé“) však ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasili a podali proti němu prostřednictvím svých obhájců dovolání.
Obviněný A. K. tak učinil prostřednictvím obhájce Mgr. Michala Šimků a vymezil je dovolacími důvody zakotvenými v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Po stručném shrnutí podstatného obsahu dosavadního řízení zaměřil námitky proti posouzení subjektivní stránky jeho jednání, neboť měl za to, že nalézací soud neprokázal ani neoznačil důkaz, ze kterého by bylo zřejmé, že si (obviněný) byl vědom toho, že jednání spoluobviněného M. Š. vykazuje znaky trestného činu podvodu. Namítl, že samotné zmocnění není trestným činem, nýbrž aktem vzájemné dohody směřující v daném případě k podnikatelské činnosti, a jako k takovému k němu měly soudy nižších stupňů přistupovat v duchu jedné ze zásad smluvního práva „pacta sunt servanda“. Ve vztahu k subjektivní stránce dovolatel připustil své zavinění toliko v nedbalostní rovině a nikoli v úmyslu. V této souvislosti popřel (jako již dříve v průběhu trestního řízení) jakoukoli formu vědomé trestné činnosti.
Dále tento dovolatel vyslovil své přesvědčení, že jako zmocnitel bez vědomé účasti nemůže být členem organizované skupiny, a proto se domnívá, že soudy obou nižších stupňů v této části jeho jednání nesprávně právně posoudily, a to zejména z hlediska subjektivní stránky v návaznosti na jeho údajné vědomé členství v organizované skupině.
Následně obviněný poukázal na to, že trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zák., jímž byl uznán vinným, vyžaduje vedle úmyslného jednání také způsobení škody. K tomu uvedl, že činnost jeho společnosti skončila realizací předání kontaktu ze smlouvy o zprostředkování a s vlastním uzavíráním zprostředkovatelské smlouvy již neměla nic společného. V daném případě se tak mohlo jednat – při respektování zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio – toliko o věc občanskoprávní.
V návaznosti na tato svá tvrzení dovolatel uvedl, že žádný ze soudů nižší instance na jeho námitky stran absence subjektivní i objektivní stránky předmětného trestného činu ve svých rozhodnutích vůbec nereagoval. Tato pochybení vytknul při vědomí toho, že jejich podstatná část je procesního charakteru takové povahy, že dovolací soud není oprávněn se jimi zabývat.
Obviněný znovu zopakoval, že ke škodě cizího majetku sebe ani jiného neobohatil a údajně se vědomě nedopustil žádného protiprávního jednání. Podle jeho názoru nesprávný závěr o naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. vedl k chybnému závěru o zaviněném způsobení škody jím jako členem organizované skupiny a tím o naplnění znaků trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák.
V závěru svého podání proto tento dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) postupem podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 8 To 53/2011, tak jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 1 T 98/2008, a dále aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný M. Š. podal dovolání prostřednictvím obhájkyně Mgr. Martiny Malaníkové s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zpochybnil v něm správnost závěru o jeho úmyslu od počátku podmínky uzavíraných smluv nesplnit a současně popřel, že by jeho cílem bylo obohatit se na úkor jiného. Rozvedl, že smlouvy byly sepsány srozumitelně a on nezamlčoval žádnou skutečnost, která by měla vliv na rozhodnutí klientů. Dodal, že ve více případech došlo dokonce k dosažení záměru klientů. Nemohl však údajně předpokládat, že klienti nebudou plnit smluvní ujednání a způsobí si tak majetkovou újmu. Kategoricky odmítl tvrzení, že by byl veden podvodným úmyslem obohatit se nebo uvést jiného v omyl.
Dále dovolatel vyslovil domněnku, že použitá právní kvalifikace nemůže obstát nejen z těchto právě uvedených důvodů, ale také proto, že hmotněprávní posouzení skutku neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Na podporu svých tvrzení odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. 13 Cm 260/2006.
Obviněný závěrem navrhl (aniž přitom současně citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 1 T 98/2008, v celém rozsahu a poté vrátil věc do stadia řízení před soudem prvního stupně.
Poslední z dovolatelů B. J. podal dovolání prostřednictvím obhájce Mgr. Radka Vachtla a opřel je o dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vznesl výhrady především proti správnosti právního posouzení jeho jednání jako člena organizované skupiny, tedy v rámci kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu. Je přesvědčen, že pro takovou právní kvalifikaci neměl soud důkazy a tato tudíž odporuje zjištěnému skutkovému stavu věci. Nalézacímu soudu vytknul, že neobjasnil základní podmínky, které zákon spojuje s organizovaným jednáním, v řízení nebyla prokázána dělba úkolů mezi jednotlivými odsouzenými, jež by dokládala organizovanost a koordinovanost postupu odsouzených. Naopak z provedeného dokazování vyplynuly skutečnosti, které tuto plánovitost a koordinovanost zcela vyvracejí. Doplnil, že svoji obchodní činnost vykonával zcela v souladu s právními předpisy, a snahu spojovat jej s ostatními odsouzenými považuje za absurdní.
Za nesprávný obviněný označil zejména závěr o naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu. Znovu popřel, že by se s jinými osobami domlouval na společném postupu či s někým jakýkoli postup koordinoval. Jednal prý vždy podle svého nejlepšího svědomí. Odmítl důkazně nepodložená tvrzení soudu, že by úmyslně a záměrně s poškozenými přestal komunikovat. Vyslovil přesvědčení, že zjištěný skutkový stav u něj neodůvodňuje použití zvolené právní kvalifikace, která je s ním v zřejmém rozporu.
S ohledem na uvedená tvrzení tento dovolatel navrhl (aniž přitom citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud napadený rozsudek jako nezákonný zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí.
K podaným dovoláním se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Nejprve konstatovala, že pod odpovídajícími body výroku o vině byli dovolatelé (dílem v součinnosti s obviněnými J. J., J. T. a L. B., kteří práva dovolání nevyužili) uznáni vinnými na tom podstatném skutkovém podkladě, který vycházel z nabízeného zprostředkování majetkové záruky (formou zástavního práva k nemovitostem třetích subjektů) k zajištění podnikatelských úvěrů a dále byl z hlediska formálně právního v duchu běžných smluvních ujednání účastníků občanskoprávních vztahů na straně jedné pokryt v prvé řadě zprostředkovatelskými smlouvami, zavazujícími zprostředkovatelské obchodní společnosti obviněného A. K. nebo obviněného J. T. (s. r. o. BETAREA), kterými byl obviněný M. Š. zmocněn ke zprostředkování dalšího smluvního kontaktu na realitní kancelář obviněného J. J. za účelem provedení poradenské a zprostředkovatelské činnosti pro zajištění vlastní majetkové záruky k předpokládanému uzavření úvěrového vztahu s bankovním domem či finanční skupinou, který pak tyto zájemce o poskytnutí úvěrových finančních prostředků, vázaných na existenci jejich podnikatelského záměru, dále odkázal na A. KTT obviněného B. J., která se na podkladě smlouvy o dílo zavázala ke zpracování příslušné ekonomické rozvahy. Na straně druhé došlo na uvedeném právním podkladě ze strany zájemců o poskytnutí majetkové záruky úvěru k zaplacení nasmlouvaných provizí (tzv. bond contract), popř. k dohodnuté úhradě jejich záloh, event. k úhradě záloh dalších smluvních plnění (zálohy na smluvní pokuty), ačkoliv se jim od jejich smluvních protějšků nedostalo žádné odpovídající protihodnoty v duchu postupně uzavíraných a na sebe navazujících smluv, které se navíc vyznačovaly jednostranným znevýhodněním poškozených zájemců, a to zejména časovým omezením účinnosti smluv o zprostředkování na dobu 30 dnů, vázaným na splnění jejich smluvní povinnosti projednat návrh majetkové záruky se stranou jejich budoucího úvěrového věřitele, jakož i předložit jeho písemné vyjádření v téže lhůtě. To se však stalo v důsledku naprosté bezkonktaktnosti zejména posledního článku smluvního řetězce (zavázaného k vypracování ekonomické rozvahy podnikatelského záměru) nereálným, čímž v důsledku zmaření celého „obchodního systému“ došlo k propadnutí všech zálohově složených částek, a navíc byla požadována úhrada smluvních pokut, přičemž odvrácení takto smluvených právních účinků bylo možné pouze za podmínky zaplacení dalšího bond kontraktu, kdy se smlouva sice prodlužovala o dalších 30 dnů, nicméně s reálným průběhem obdobným tomu, jenž byl popsán výše. Státní zástupkyně tudíž dospěla k přesvědčení, že naznačeným jednáním došlo k vylákání finančních prostředků oklamaných a následně poškozených zájemců o zprostředkování majetkové záruky jejich budoucího podnikatelského úvěru.
Dále státní zástupkyně zaměřila svoji pozornost na jednotlivé dovolací důvody uplatněné obviněnými. Uvedla, že z jejich odůvodnění je zřejmé, že všichni tři dovolatelé poukázali na shora popsaný právní rámec svých navazujících podnikatelských aktivit, popř. aktivit, vykonávaných na podkladě zmocnění k takové činnosti (v případě dovolatele M. Š.), tak jak je popsáno v prvé části rozhodných skutkových okolností, za kterých se přisouzeného jednání dopustili s tím, že šlo o běžnou obchodní spolupráci podnikajících subjektů. Pokud však přitom nevzali v potaz skutková zjištění o předstírané povaze jejich podnikatelské činnosti, opírající se o jednostranně nevýhodné smlouvy, poskytující pouze formálně právní titul k jejich obohacení na úkor poškozených fyzických osob, pak je zřejmé, že žádný z nich nevycházel z těch rozhodných skutkových zjištění, která se stala podkladem pro právní závěr o jejich vině.
Dále státní zástupkyně rozvedla, že každý tzv. obchodní případ, na kterém se (nejen) jmenovaní dovolatelé přisouzeným způsobem podíleli, spočíval na celém řetězci obchodních kontaktů, které – pouze virtuálně – posouvaly jednotlivé zájemce o zajištění zájmového finančního produktu ke kýženému cíli. Vzhledem k těmto skutečnostem považovala výhradu dovolatele A. K. o naplněném předmětu jeho dílčí zprostředkovatelské smlouvy a tím i o chybějící souvislosti se samostatnými smluvními ujednáními zbývajících spoluobviněných (resp. s okolnostmi jejich nesplnění) za uplatněnou bez respektu k opatřeným skutkovým zjištěním. Tentýž závěr vztáhla i na obdobnou výtku obviněného B. J. tkvící v tom, že vždy jednal samostatně a s nikým se nedomlouval na společném postupu. V tomto směru označila za spornou otázku, jakým jiným způsobem by přisouzené jednání a jeho následek mohly být proveditelnými. Za stavu, že skutkové okolnosti případu nevypovídají pouze o tom, že právní vztah zmocnitele obviněného A. K. a jeho zmocněnce obviněného M. Š. byl účelově zaměřen k výkonu podnikatelské činnosti prve jmenovaného, jak je jimi namítáno, je zřejmé, že uplatněné výtky o nedostatku jejich podvodného záměru opět nevycházejí z přisouzeného skutkového stavu věci.
Státní zástupkyně současně shledala, že kromě námitek uvedené povahy, které pro svůj skutkový základ nejsou způsobilé k věcnému projednání v rámci použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. o nesprávném právním posouzení skutku, uplatnili dovolatelé A. K. a B. J. právní námitku zpochybňující naplnění kvalifikačního znaku jejich jednání v postavení člena organizované skupiny ve smyslu §250 odst. 3 písm. a) tr. zák. Takovou výtku podpořil dovolatel A. K. jinak správným zdůrazněním výkladové charakteristiky trestného sdružení členů organizované skupiny ve smyslu léty ustálené soudní praxe tohoto kvalifikačního znaku a dovodil, že bez vědomé účasti na přisouzeném jednání se nemohl stát jeho členem. Poukázala však na to, že přitom tento dovolatel vychází z již výše poukazovaného nedostatku naplnění subjektivní stránky ve vztahu k jiné než přisouzené verzi skutkových zjištění, a proto k ní nelze v rámci řízení o dovolání přihlížet.
Pouze v případě dovolatele B. J., který uvedl, že z hlediska podmínek plánovitosti a koordinovanosti organizované skupiny nebylo provedeno žádné dokazování a že nebyla prokázána dělba úkolů ve smyslu §250 odst. 3 písm. a) tr. zák., spatřovala jeho námitku (s jistou mírou tolerance) jako odpovídající uvedenému kvalifikovanému způsobu jejich právního posouzení. Dospěla ovšem k závěru, že v tomto směru dovolateli nelze přisvědčit právě s poukazem na dostatečně zjištěnou míru provázanosti jednotlivých smluvních typů, které obvinění v rámci virtuálního (účetně a daňově nepodloženého) výkonu podnikatelské součinnosti svým klientům postupně doporučovali a koncipovali jednostranně nevýhodným způsobem a na uvedeném podkladě zcela programově a ve vzájemné koordinaci takticky postupovali tak, aby v důsledku nedodržení omezené časové platnosti smluv došlo ke škodě jejich společných klientů v důsledku propadnutí jejich finančních záloh a splatných smluvních pokut. Právě rozdělení rolí a vzájemná koordinace součinnosti jednotlivých zúčastněných odsouzených přispěla k dosažení společného podvodného záměru.
V podrobnostech státní zástupkyně odkázala jednak na konstatovaný skutkový stav věci, jakož i na přesvědčivé úvahy soudů obou stupňů, které v duchu ustálené judikatury důvodně shledaly, že právní posouzení přisouzeného podvodného jednání taktéž koresponduje i naplnění zákonného znaku „organizovaná skupina“ (k tomu odkázala na č.l. 56 zdola až č.l. 59 rozsudku soudu prvního stupně a rovněž č.l. 23 a 24 shora rozsudku odvolacího soudu).
Ze všech uvedených důvodů státní zástupkyně v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných A. K. a M. Š. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného B. J. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s tím, aby i jiné nežli navrhované rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci jsou dovolání všech obviněných přípustná [ §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř. ] , byla podána osobami oprávněnými [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Jak již bylo naznačeno výše, všichni dovolatelé shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný A. K. navíc i dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 psím. l ) tr. ř.
Z logiky věci je zapotřebí zmínit nejprve posledně uvedený důvod dovolání, který je procesním dovolacím důvodem obsahujícím dvě alternativy. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze totiž dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z obsahu podání obviněného A. K. je zřejmé, že zmiňovaný dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě, neboť tvrdil, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato alternativa by však v dané věci mohla být naplněna pouze za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami v citovaném důvodu dovolání předpokládanými.
Všemi dovolateli uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže proto přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Některé z námitek, které dovolatelé ve svých podáních uplatnili a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřeli, v tomto ohledu nemohly obstát. Šlo především o ty výhrady, které směřovaly proti rozsahu a způsobu, jakým orgány činné v trestním řízení prováděly dokazování, či proti tomu, jak následně soudy obou stupňů provedené důkazy hodnotily.
V tomto směru šlo v dovolání obviněného A. K. o námitky, podle nichž žádný ze soudů neprovedl či neoznačil důkazy potřebné k prokázání jeho vědomosti o podvodném jednání, event. že se žádný ze soudů nižšího stupně v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s jeho námitkami uplatňovanými v průběhu trestního řízení. V případě obviněného M. Š. takovými námitkami byly ty, jejichž prostřednictvím poukazoval na „právní čistotu“ svého jednání s odkazem na respektování smluvních ujednání ze své strany a naproti tomu jejich porušování ze strany klientů, kteří si podle jeho tvrzení přivodili majetkovou újmu svým vlastním jednáním. Ani jeho argumentace rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. 13 Cm 260/2006, na zvolený dovolací důvod obsahově nedopadá, jelikož český právní řád nezná precedens jako pramen práva, přičemž daná věc nemá přímý vztah k věci nyní projednávané v řízení o dovolání (k tomu srov. citovaný rozsudek na stranách 1670 až 1672 spisu). V dovolání obviněného B. J. irelevantní námitky spočívaly především v tvrzení, že soudy nižších instancí pro své závěry o jeho vině neměly dostatek důkazů a že neobjasnily ani základní podmínky, které zákon spojuje s organizovaným jednáním, zejména s předpokládanou dělbou úkolů s tím, že některé důkazy následně sám interpretoval jako svědčící v jeho prospěch.
Z povahy všech takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatelé ve svých podáních formálně deklarovali dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnili námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhali odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovali údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byli uznáni vinnými.
Lze tak shrnout, že všechny až dosud zmíněné výhrady měly výlučně povahu námitek skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatelé jimi neuplatnili žádnou konkrétní námitku, kterou by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo (ačkoli obviněný B. J. takové pochybení explicitně vytknul), neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by uvedené výhrady obviněných měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Nejvyšší soud proto uzavírá, že všechny doposud zmíněné námitky všech tří dovolatelů stojí mimo jimi zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnili pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jejich dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Všichni tři obvinění ovšem v podaných dovoláních uplatnili rovněž námitky, které jsou (byť s jistou mírou tolerance) pod zvolený dovolací důvod podřaditelné. V tomto směru šlo o ty výhrady, jimiž (vesměs shodně) napadali nesprávnost právní kvalifikace jejich jednání jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní (především pokud namítali absenci podvodného úmyslu, resp. úmyslného zavinění vůbec, dále též znaku skutkové podstaty spočívajícího v obohacení sebe nebo jiného a způsobení škody). Rovněž obviněným A. K. uplatněná námitka nerespektování principu ultima ratio je z hlediska citovaného dovolacího důvodu relevantní.
K uvedené problematice je zapotřebí nejprve (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou a takový čin spáchá jako člen organizované skupiny.
Z tzv. právní věty výroku o vině z odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obvinění „ke škodě cizího majetku sebe obohatili tím, že uvedli někoho v omyl, způsobili tímto činem škodu nikoli malou a čin spáchali jako členové organizované skupiny“ [skutky pod body 1/a), b); 3/; 5/; 7/a), b)].
Objektivní stránku trestného činu podvodu představuje jednání pachatele, který uvádí jiného v omyl. Za omyl je považován rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní, tedy podstatné, pro rozhodnutí poškozeného. Musí jít o takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k plnění ze strany poškozeného by nedošlo, nebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek.
Po subjektivní stránce se vyžaduje zavinění úmyslné, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle §4 písm. b) tr. zák.].
Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno dle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. trest.).
Organizovanou skupinou se rozumí sdružení více osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivými členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (srov. rozhodnutí č. 53/1976-II., č. 45/1985 Sb. rozh. trest.). Skupina nemusí mít trvalý charakter a tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině. Postačí, že se pachatel do skupiny fakticky včlenil a aktivně se na její činnosti podílel.
Za škodu nikoli malou se ve smyslu ustanovení §89 odst. 1 tr. zák. považuje škoda v částce nejméně 25.000,- Kč.
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ je vhodné připomenout, že soud prvního stupně, s jehož závěry se bezezbytku identifikoval také soud odvolací, na základě provedených důkazů zjistil, že jednání všech tří dovolatelů, časově spadající do období od 25. 7. 2001 do 15. 1. 2004, spočívalo (zkráceně řečeno) v tom, že obviněný A. K. prostřednictvím firmy A. K. – zprostředkovatelská a realitní činnost, ať sám či zastoupený dalším obviněným M. Š., uzavíral s poškozenými smlouvy o zprostředkování, jimiž se zavazoval k vyvíjení činnosti, jejímž cílem bylo obstarat pro zájemce uzavření smluv o půjčce či úvěru poskytnutém bankovním ústavem, event. smlouvy o převzetí ručitelského závazku. Následně předal klientům kontakt na spoluobviněného M. Š. nebo dalšího spoluobviněného J. J. – realitní kancelář J. J. Posledně jmenovaní poté uzavřeli s poškozenými smlouvy o poradenské a zprostředkovatelské činnosti, jejichž obsahem bylo zajištění majetkové záruky pro potřeby čerpání úvěru či půjčky. V některých případech dále odkázali poškozené na dalšího spoluobviněného B. J. – A. KTT, který s nimi uzavřel smlouvu o dílo, v níž se zavazoval na svůj náklad zpracovat ekonomickou rozvahu pro podnikatelský záměr objednatele. Společně a ve vzájemné součinnosti pod záminkou zajištění smluvních závazků vylákali na poškozených finanční částky specifikované v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, ačkoli věděli, že svým závazkům nedostojí. Poté se stali pro poškozené nekontaktní, v důsledku čehož vložené peníze poškozených propadly z důvodu nesplnění časových podmínek k dodání související dokumentace dohodnutých smluvními stranami.
Nejvyšší soud ve světle těchto zjištění soudů nižších instancí nemohl přisvědčit tvrzení dovolatelů, že se jednání kladeného jim za vinu nedopustili jako členové organizované skupiny. Kromě toho, že šlo o sdružení nejméně tří osob (nejen dovolatelů A. K., M. Š. a B. J., ale i dalších shora jmenovaných obviněných, kteří dovolání nepodali, ale prokazatelně se různou měrou na páchání posuzované trestné činnosti podíleli), jednání, která jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku rozsudku a blíže konkretizována v jeho odůvodnění, u nich vykazuje všechny znaky dělby úkolů mezi jednotlivými členy skupiny, stejně jako prvky značné koordinovanosti a plánovitosti. Dělba úkolů mezi nimi byla realizována tak, že si mezi sebou na základě vzájemných doporučení předávali jednotlivé klienty (poškozené). Celý systém byl zdánlivě zajištěn smluvním mechanismem, který vyzníval jednoznačně nevýhodně pro klienty. Nadto uzavřené smlouvy byly nastaveny tak, že apriori znemožňovaly klientům dostát jejich smluvním povinnostem (třebaže dobrovolně a svobodně převzatým). O plánovitosti jednání obviněných svědčí mimo jiné také skutečnost, že klienty získávali na základě novinové inzerce nabízející záruky k zajištění úvěru nebo poskytnutí úvěru samotného. Princip znemožňující klientům dostát svým závazkům tkvěl v třicetidenní platnosti smlouvy. Vzhledem k tomu, že jednotlivé články systému na sebe časově navazovaly, při prodlení jednoho z nich se zpracováním potřebné dokumentace dostával do prodlení i klient, a to ve vztahu k ostatním (předchozím) článkům řetězu tvořeným dalšími z obviněných. Jelikož tito trvali na dodržení sjednané třicetidenní lhůty pro dodání podnikatelského záměru a další články soustavy se staly pro klienty po zbytek této lhůty nekontaktní, bylo klientům fakticky znemožněno dodržet časové podmínky smlouvy. Za této situace tedy propadly všechny jimi složené finanční prostředky a navíc po nich byly požadovány rovněž pokuty za zmaření účelu smlouvy. Za případné prodloužení smlouvy nebo uzavření smlouvy nové museli klienti opět zaplatit provizi.
Dlužno dodat, že jednání všech obviněných v tom kterém případě budilo a také mělo budit navenek zdání serióznosti a vážnosti a tím vyvolat v poškozených důvěru ve věrohodnost jednotlivých kroků. Nelze zcela odhlédnout ani od faktu, že v případě tří subjektů (obviněných A. K., M. Š. a J. J.) došlo ke ztrátě účetních dokladů, navíc za období, do kterého spadá páchání popsané trestné činnosti. Ze všech naznačených skutečností nepochybně vyplývá i zřejmý podvodný úmysl obviněných nesplnit podmínky smlouvy, aniž by přitom současně vzbudili v poškozených pochybnosti o své věrohodnosti a korektnosti a tito nepojali podezření, že celý zdánlivě náhodný řetězec je ve skutečnosti důmyslným a vzájemně propojeným systémem, jehož cílem je podvodným jednáním dosáhnout vlastního obohacení na úkor důvěřivých a nic netušících klientů. Vzhledem ke stručnosti, kterou Nejvyššímu soudu ukládá trestní řád v ustanovení §265i odst. 2, lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů dosud činných ve věci, zejména pak na strany 56 až 60 rozsudku soudu prvního stupně a strany 23 až 24 rozsudku soudu odvolacího, s nimiž se Nejvyšší soud bezezbytku identifikoval.
Pokud se obviněný A. K. dovolával zásady subsidiarity norem trestního práva v návaznosti na princip ultima ratio, nutno vysvětlit, že zmíněná zásada (v novém trestním zákoníku s účinností od 1. 1. 2010 formulovaná jako zásada subsidiarity trestní represe) vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot, přičemž nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Ve světle těchto obecných zásad a teoretických východisek j e zcela nepochybné, že tento obviněný (ale nejen on) zjištěným jednáním, jak bylo popsáno výše, naplnil všechny znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zák. (tedy nejen v jeho základní, ale i v kvalifikované podobě), což plně svědčí pro závěr, že byly splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti. Jde evidentně o kriminální čin, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo soudy obou stupňů správně a zcela v souladu se zákonem rozhodnuto a v rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně náležitě odůvodněno. Nelze totiž přisvědčit tvrzení obviněného, že k posuzovanému jednání došlo v rámci obchodně právních vztahů. V podrobnostech stačí odkázat na již citovaná odůvodnění rozsudků obou soudů nižšího stupně, jakož i na výstižnou argumentaci obsaženou ve vyjádření státní zástupkyně.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř jako zjevně neopodstatněná. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. prosince 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a