ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1472.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1472/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2011 o dovolání obviněné V.M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 8 To 65/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 5/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné V. M. odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 50 T 5/2011, uznal obviněnou V. M. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) vinnou, že
„dne 13. ledna 2011 kolem 03:00 hod. v M. v bytě v ulici A. po předchozí slovní rozepři s poškozeným R. K., kterou svým chováním vyvolala a která pokračovala i poté, co s poškozeným odešla z bytu ozbrojena kuchyňským nožem s délkou čepele 12,5 cm a kombinovanými kleštěmi, na chodníku v ulici K. zde jej bodla tímto nožem, v úmyslu ho usmrtit, do levé strany hrudníku, čímž mu způsobila bodnořeznou ránu pronikající do levé komory srdce s krvácením do hrudníku, v jejímž důsledku přes poskytnutou lékařskou pomoc na vykrvácení v 03:45 hod. zemřel“ .
Takto zjištěné jednání obviněné soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), za který jí podle §140 odst. 1 trestního zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání dvanácti let nepodmíněně, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále jí podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost uhradit poškozené M. K., škodu ve výši 7.096,- Kč a s přihlédnutím k 444 odst. 3 písm. c) občanského zákoníku jednorázové odškodnění ve výši 240.000,- Kč. Totéž odškodnění přiznal také poškozenému R. K. Obdobně postupoval rovněž ve vztahu k dalším poškozeným, když obviněné uložil povinnost uhradit podle §444 odst. 3 písm. e) občanského zákoníku R. K., a R. B., jednorázové odškodnění ve výši 175.000,- Kč a s přihlédnutím k §444 odst. 3 písm. b) občanského zákoníku poškozeným R.K., a R. K., zastoupeným matkou S. S., jednorázové odškodnění ve výši 240.000,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR, územní pracoviště M., odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozhodnutí podala obviněná odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 8 To 65/2011, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněná však s takovýmto rozhodnutím soudu druhého stupně nesouhlasila a prostřednictvím obhájce Mgr. Patrika Bauera podala proti němu dovolání, které opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatelka vyslovila nesouhlas s právní kvalifikací skutku s tvrzením, že v jejím jednání absentoval úmysl zbavit jinou osobu života. Zdůraznila, že skutku předcházela hádka, v jejímž důsledku její chování bylo spíše chaotické a nesourodé. Třebaže připustila, že byla připravena v rámci dalšího případného konfliktu poškozenému ublížit v případné sebeobraně, neměla v úmyslu ukončit jeho život. Namítla, že úmyslu plánovaného zabití odporuje i její povaha, kdy sice má sklony k agresivitě, avšak k fyzickým konfliktům bývá vyprovokována vnějším spouštěcím mechanismem a nezvládnutými emocemi.
V návaznosti na tato svá tvrzení obviněná uvedla, že předmětného skutku se dopustila v afektu, bez rozmyslu a ve snaze pouze fyzicky zranit. Pokud smrtící úder zasáhl oblast životně důležitých orgánů, potom se nejednalo o cílený zásah, nýbrž o přirozený pohyb paže vpřed. V tomto směru připustila pouze nepřímý úmysl ve vztahu k možné právní kvalifikaci jejího jednání jako trestného činu těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti podle §145 odst. 1, 3 trestního zákoníku.
Nadto dovolatelka vyslovila názor, že její zavinění nebylo po subjektivní ani objektivní stránce náležitě prokázáno, jelikož ohledně průběhu skutkového děje existují dvě verze, jež se od sebe zásadním způsobem liší. Jde jednak o verzi její a jednak o verzi svědkyně V. V., kterou však označila za nevěrohodnou. Na svoji obhajobu zopakovala, že jejímu jednání předcházelo brachiální násilí ze strany poškozeného, k jehož potvrzení navrhovala výslech svědkyně K. H., ovšem odvolací soud jeho provedení zamítl.
Obviněná z těchto důvodů v závěru svého podání navrhla (aniž přitom citovala konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že z provedeného dokazování je nepochybné, že obviněná způsobila poškozenému poranění srdce neslučitelné se životem. Za prokázané považuje i to, že toto zranění mu způsobila úmyslně, neboť jej napadla nožem o délce čepele více jak dvanáct centimetrů, a to do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány, přičemž nůž pronikl přes oděv, konkrétně tričko a bundu s podšívkou až do srdce. Jelikož tato skutečnost svědčí o nemalé intenzitě a síle útoku, obviněná si musela být vědoma možnosti vzniku smrtelného zranění a pro případ, že je způsobí, byla s tímto následkem srozuměna. Pro tento závěr přitom svědčí také vyjádření znalkyně – psycholožky, na něž odkázala. Pokud tedy nalézací soud jednání obviněné posoudil jako jednání v nepřímém úmyslu, státní zástupkyně neshledala v těchto závěrech žádné pochybení. Ostatní námitky dovolatelky však podle jejího názoru do rámce citovaného dovolacího důvodu nezapadají.
Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a učinil tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s tím, aby i jiné nežli navrhované rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Některé z námitek, které obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnila a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřela, v tomto ohledu nemohly obstát. Jednalo se především o ty výhrady, jejichž prostřednictvím vytýkala soudu druhého stupně, že nevyhověl jejímu návrhu na doplnění dokazování výslechem svědkyně K. H., či při zmínce o dvou verzích průběhu skutkového děje vyjádřila svůj nesouhlas se způsobem hodnocení věrohodnosti svědecké výpovědi V. V.
Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatelka ve svém podání formálně deklarovala dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnila námitky skutkové, resp. procesní, jež však žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, a proto neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Pouze na okraj lze doplnit, že zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by uvedené výhrady obviněné měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Lze tak uzavřít, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatelky stojí mimo jí zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnila pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud její dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však obviněná uplatnila relevantně (a to ještě s jistou mírou tolerance) v té části, v níž zpochybnila správnost právních závěrů učiněných soudy nižších stupňů stran subjektivní stránky jejího jednání, konkrétně jejího úmyslu poškozeného usmrtit.
Nejvyšší soud však současně shledal, že tato výhrada je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je vhodné uvést (toliko ve stručnosti a jen v obecné rovině), že zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí.
Smyslem dotčeného ustanovení je ochrana lidského života. Smrtí se rozumí biologická smrt mozku (cerebrální smrt), což je takový stav organismu, u kterého je obnovení všech životních funkcí již vyloučeno (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 16/1986 Sb. rozh. trest.). Objektivní stránka trestného činu vraždy je charakterizována usmrcením člověka, kterým se rozumí jakékoli zbavení života živého člověka. Přitom je nerozhodné, jakých prostředků bylo při něm použito, zda šlo o jednání jednorázové nebo o jednání postupné a dlouhodobé. Usmrcení člověka lze spáchat jak konáním , tak i opomenutím takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen.
Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmyslné zavinění , které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku]. Úmysl pachatele, byť eventuální, musí směřovat k usmrcení člověka. Pokud by pachatel jednal v úmyslu ohrozit nebo poškodit jiný zájem chráněný trestním zákoníkem než zájem na ochraně života a jeho jednání mělo za následek smrt člověka, ke které by nebyl dán úmysl pachatele (pachatel nechtěl smrt způsobit a nevěděl, že takový následek může způsobit, anebo to sice věděl, ale nebyl s tím srozuměn), není trestně odpovědný za vraždu.
Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno dle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. trest.).
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky předmětného trestného činu spočívající v tom, že obviněná „jiného úmyslně usmrtila“.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která naplňují všechny zákonné znaky tohoto trestného činu. Z popisu skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněná se posuzovaného jednání dopustila tím, že „dne 13. ledna 2011 ... po předchozí slovní rozepři s poškozeným ..., kterou svým chováním vyvolala a která pokračovala i poté, co s poškozeným odešla z bytu ozbrojena kuchyňským nožem s délkou čepele 12,5 cm a kombinovanými kleštěmi, na chodníku v ulici K. a zde jej bodla tímto nožem, v úmyslu ho usmrtit, do levé strany hrudníku, čímž mu způsobila bodnořeznou ránu pronikající do levé komory srdce s krvácením do hrudníku, v jejímž důsledku přes poskytnutou lékařskou pomoc na vykrvácení v 03:45 hod. zemřel“ .
Jak již bylo naznačeno výše, na úmysl pachatele lze usuzovat – zejména pak za situace, kdy pachatel úmysl popírá – především na základě nepřímých důkazů jako jsou povaha použité zbraně, intenzita útoku, způsob jeho provedení, to, proti které části těla poškozeného směřoval, pohnutka činu apod. (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí pléna Nejvyššího soudu publikované pod č. II/1965 Sb. rozh. trest., s. 230 a 231).
Z formulace skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je patrné, že nalézací soud, s jehož názorem se ztotožnil soud odvolací (a posléze i státní zástupkyně ve vyjádření k podanému dovolání), vzal za prokázané, že obviněná se jednání kladeného jí za vinu dopustila úmyslně, a to v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Tento závěr shledal zcela správným a odpovídajícím zákonu také Nejvyšší soud, neboť provedeným dokazováním oba soudy nižších instancí spolehlivě zjistily, že obviněná, která nejprve prvotní konflikt s poškozeným sama vyprovokovala, se následně vyzbrojila kuchyňským nožem o délce čepele 12,5 cm a s poškozeným odešla z domu na ulici, kde jej při pokračujícím konfliktu, avšak bez jakéhokoli náznaku varování bodla do levé strany hrudníku, tedy do míst, kde jsou v těle uloženy životně důležité orgány. K zasažení jednoho z nich – srdce – také skutečně došlo, což podle zjištění soudů svědčí vzhledem k oděvu poškozeného (tričko a bunda s podšívkou) o minimálně střední intenzitě úderu, který za daných okolností (vzájemné čelní postavení obou aktérů; úhel, pod nímž byl úder veden; pozdní noční hodiny, atd.) byl způsobilý přivodit poškozenému zranění neslučitelná se životem. Znaleckým zkoumáním osobnostních rysů obviněné soudní znalkyní – psycholožkou bylo navíc zjištěno, že inteligence obviněné se pohybuje v pásmu průměru, takže byla zjevně způsobilá uvědomit si a domyslet možné následky svého jednání, mimo jiné i eventuální usmrcení poškozeného. Proto pokud za těchto okolností vedla úder kuchyňským nožem s čepelí dlouhou 12,5 cm do oblasti srdce poškozeného, musela si být vědoma, že k jeho usmrcení takovým jednáním může dojít, a pro případ, že tento následek způsobí, byla s ním srozuměna. V dalších podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, zejména jeho strany 11 až 16, a v návaznosti na ně i na strany 4 až 5 usnesení odvolacího soudu.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (srov. §265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a