ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1503.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1503/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2011 o dovolání obviněné M. C. Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 5 To 129/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 31 T 162/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. C. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 7. 2. 2011, sp. zn. 31 T 162/2010, uznal obviněnou M. C. Š. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) vinnou, že
„1) v období od 1. 1. 2010 do 13. 7. 2010 obtěžovala poškozeného Ing. P. K., svými SMS zprávami přes různá telefonní čísla, včetně skrytých čísel, telefonáty, faxovými texty, zprávami přes facebook, poštovní korespondencí s obsahem vulgárním, ponižujícím, zesměšňujícím a urážejícím osobu poškozeného, neboť poté, co pracovala jako uklízečka pro společnost LAO-Průmyslové systémy, s.r.o., se sídlem P., N., jejímž společníkem je poškozený Ing. P. K., mu začala vyznávat náklonnost a vyhledávat jej, ačkoli poškozenému její jednostranné projevy, ke kterým nedal žádný podnět, byly nepříjemné a opakovaně ji vyzýval, aby svého jednání zanechala, přes jeho nesouhlas jej opakovaně nejméně 700x shora uvedeným způsobem kontaktovala a bezdůvodně se k němu chovala jako by mezi nimi byl intimní vztah, bezdůvodně mu tykala, vyzývala ho k setkání, k tomu, aby jí zatelefonoval, za použití vulgárních nadávek a ponižujících výhrůžek, neustále mu sdělovala své intimní pocity ohledně svojí náklonnosti k němu, které přecházely v pocity hořkosti a zklamání s motivací citově ranit a ponížit poškozeného, vsugerovávala mu pocity msty vůči její osobě, pocity viny a odpovědnosti za její citové rozrušení, ačkoli za shodné jednání z předchozího časového období byla opakovaně projednána pro přestupek proti občanskému soužití, což vzhledem k charakteru a dlouhodobosti psychického nátlaku ze strany obžalované vedlo k rozvoji úzkostně depresivního stavu poškozeného, který byl nucen vyhledat pomoc psychoterapeuta dne 5. 12. 2009, 11. 1. 2010 a 12. 2. 2010, neboť jeho psychické zdraví bylo narušeno nespavostí a poruchou koncentrace, které jej omezovaly v běžném způsobu života a znesnadňovaly mu výkon obvyklé činnosti po dobu delší jednoho týdne,
2) zcela shodným způsobem popsaným ve výroku pod bodem 1) pokračovala i po převzetí usnesení o zahájení trestního stíhání dne 14. 7. 2010 v obtěžování Ing. P. K., v době od 14. 7. 2010 do 29. 10. 2010, svými SMS zprávami, telefonáty, faxovými texty, zprávami přes facebook, poštovní korespondencí s obsahem vulgárním, ponižujícím, zesměšňujícím a urážejícím osobu poškozeného, a to nejméně 150x“ .
Takto zjištěná jednání obviněné soud prvního stupně právně kvalifikoval v bodech 1) a 2) rozsudku jako dvojnásobný přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), a v bodě 1) rozsudku rovněž jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku a uložil jí za ně podle §146 odst. 1 za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §84 a §85 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu. Dále jí podle §85 odst. 2 a §48 odst. 4 písm. f) trestního zákoníku uložil omezení a přiměřenou povinnost, aby se zdržela neoprávněných zásahů do práv poškozeného Ing. P. K. (dále jen „poškozený“), a to, aby se zdržela jakéhokoli osobního, písemného, elektronického, telefonického nebo jiného kontaktu s poškozeným. Podle §86 odst. 1 písm. c) a §48 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku jí uložil omezení a přiměřenou povinnost podrobit se programu psychologického poradenství za účelem zdržení se jakýchkoli projevů vůči poškozenému a jeho kontaktování. Konečně soud podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, z jehož podnětu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 5 To 129/2011, podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku o uložení přiměřených omezení a povinností podle §86 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, a při nezměněném výroku o vině, uloženém trestu odnětí svobody, jeho podmíněném odkladu, výroku o omezení podle §85 odst. 2 trestního zákoníku a výroku o náhradě škody, podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §85 odst. 2 a §48 odst. 4 písm. d) trestního zákoníku obviněné uložil omezení a přiměřenou povinnost podrobit se programu psychologického poradenství za účelem zdržení se jakýchkoli projevů vůči poškozenému a jeho kontaktování.
Obviněná však s ani takovýmto rozhodnutím soudu druhého stupně nesouhlasila a prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Kozáka podala proti němu dovolání, které opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatelka především vyslovila nesouhlas s použitou právní kvalifikací, neboť je přesvědčena, že skutek popsaný v bodě 1) rozsudku nalézacího soudu není trestným činem. V tomto kontextu uvedla, že kontaktování poškozeného prostředky elektronické komunikace nemohlo v něm vyvolat obavu o jeho život a zdraví, byť připustila, že její jednání pro něho mohlo být nepříjemné a obtěžující. Namítla, že se soud důkladně nezabýval obsahem jejích telefonátů a zpráv, a tudíž ani intenzitou jejího jednání, když své závěry o její vině vystavěl toliko na četnosti jejích útoků. Zpochybnila rovněž, že by její zprávy či telefonáty měly povahu výhrůžek nebo psychického nátlaku.
Dále obviněná popsala vztah poškozeného k ní, který byl podle jejího názoru velmi negativní, jelikož poškozený k ní cítil odpor, což jí dával opakovaně najevo. Vysvětlila, že její jednání bylo do jisté míry vyprovokováno samotným poškozeným a bylo pouze výsledkem vzájemné vyhrocené komunikace. Vyjádřila názor, že její jednání nemohlo naplnit skutkovou podstatu trestného činu podle §354 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, a to pro absenci znaku důvodné obavy o život a zdraví na straně poškozeného. Poukázala také na to, že ačkoli obviněný vyhledal pomoc psychiatra, absolvoval u něj celkem pouze tři návštěvy, v čemž spatřuje spíše snahu poškozeného opatřit si důkazní materiál proti ní. Z žádného z provedených důkazů nadto nevyplynulo, že by byl reálně ohrožen na zdraví.
Dovolatelka následně zpochybnila subjektivní stránku svého jednání, v němž podle jejích slov chyběl úmysl naplnit znaky skutkové podstaty předmětných trestných činů, neboť nikdy nechtěla v poškozeném vzbudit obavy ve výše uvedeném smyslu ani mu jakkoli jinak ublížit.
Obviněná vyslovila nesouhlas s právní kvalifikací taktéž stran způsobení újmy na zdraví naplňující znaky ublížení na zdraví ve smyslu ustanovení §122 odst. 1 trestního zákoníku. Namítla (jako již dříve v řízení před soudy nižších stupňů), že zpracovaný znalecký posudek není založen na jakémkoli vlastním zkoumání či vyšetření zdravotního stavu poškozeného, nýbrž pouze diagnosticky vychází z předložených lékařských zpráv. Za situace, kdy po ní poškozený požaduje odškodnění ve výši několika milionů Kč, je zřejmé, že má značný (majetkový) zájem na jejím usvědčení.
Dovolatelka shrnula, že soud prvního stupně nedostatečně provedl dokazování, přičemž svá neúplná skutková zjištění nesprávně vyhodnotil po stránce právní. Vyjádřila také pochybnosti o tom, zda jednání popsané v obžalobě je totožné s jednáním popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a zda tedy byla zachována totožnost skutku během trestního řízení. V závěru svého podání proto navrhla (aniž přitom citovala konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek a vrátil věc Městskému soudu v Praze k novému projednání.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněné v opise doručeno dne 1. 11. 2011, se k němu ke dni konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Některé z námitek, které obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnila a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřela, v tomto ohledu nemohly obstát. Jednalo se především o ty výhrady, jejichž prostřednictvím kategoricky popírala zjištěný obsah jejích telefonátů a zpráv adresovaných poškozenému s následným tvrzením, že její jednání vyprovokoval sám poškozený, který k ní cítil odpor. Stejně tak nelze prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu relevantně zpochybňovat způsob znaleckého zkoumání a závěry z něho plynoucí. Charakter irelevantních výhrad mají rovněž dovolatelkou vyslovené pochybnosti, zda byla zachována totožnost skutku.
Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatelka ve svém podání formálně deklarovala dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnila námitky skutkové, resp. procesní, jež však žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, a proto neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Pouze na okraj lze doplnit, že zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by uvedené výhrady obviněné měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Lze tak uzavřít, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatelky stojí mimo jí zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnila pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud její dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však obviněná uplatnila relevantně v té části, v níž zpochybnila právní závěry týkající se jednak subjektivní stránky jejího jednání kvalifikovaného jako dvojnásobný přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku a jednak následku v podobě ublížení na zdraví poškozenému u přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku.
Nejvyšší soud však současně shledal, že takovéto výhrady jsou zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je nejprve vhodné (toliko ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku se dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že jej vytrvale prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, písemně nebo jinak kontaktuje a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých .
Objektem tohoto trestného činu je zájem na klidném občanském soužití lidí, nenarušovaném nebezpečnými vyhrůžkami, pronásledováním a jiným závažným obtěžováním a omezováním v obvyklém způsobu života. Objektivní stránka trestného činu nebezpečného pronásledování zahrnuje dlouhodobé pronásledování jiného prováděné v konkrétních, zákonem taxativně stanovených formách jednání, které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.
Tímto ustanovením má být postihnut tzv. stalking, což lze volně přeložit jako stopování, lovení či pronásledování. Za stalking se obvykle považuje zlovolné, úmyslné, opakované a dlouhodobé obtěžování jiné osoby, která toto pociťuje jako příkoří a snižuje jí to, vzhledem k intenzitě obtěžování, četností, případně i strachu z vlastní bezpečnosti, kvalitu života. Stalking může spočívat v pouhém psaní dopisů nebo e-mailů, posílání SMS zpráv, telefonickém kontaktování, vyhledávání na internetových diskusních fórech apod. (tzv. cybernetic stalking či cyberstalking), zastavování na ulici, ale též v nebezpečnějších formách jako jsou vyhrožování, fyzickém napadání (byť nedojde k ublížení na zdraví), poškozování věcí a jiným podobným způsobem. Formy jednání jsou velmi různorodé.
Všem výše uvedeným formám jednání zahrnutým pod dlouhodobé pronásledování je společné to, že zákon k jejich trestnosti vyžaduje současné splnění další podmínky, a to jejich způsobilosti vzbudit důvodnou obavu o život nebo zdraví poškozeného nebo o život a zdraví jemu blízkých osob.
Důvodnou obavou se zde rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozeného působeno, přičemž však není nutné, aby takový pocit v poškozeném skutečně vyvolala. Za důvodnou obavu o zdraví své nebo osoby blízké je třeba považovat nejen obavu o zdraví fyzické , ale také obavu ze způsobení psychických poruch .
Vyhrožování, vyhledávání osobní blízkosti, sledování, kontaktování, zneužívání osobních údajů či omezování v obvyklém způsobu života musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Důvodná obava však nemusí vzniknout, ovšem její vznik musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost takového vyhrožování, vyhledávání osobní blízkosti, sledování, kontaktování, zneužívání osobních údajů či omezování v obvyklém způsobu života, neboť je třeba odlišit nebezpečné pronásledování od projevů, při kterých bylo sice použito např. silných slov či jiných aktů, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo. Vzbuzením důvodné obavy o život nebo zdraví poškozeného je třeba v souladu s ustáleným výkladem rozumět výraznější tísnivý pocit ze zla, kterým je vyhrožováno, přičemž je třeba každý případ posuzovat velmi individuálně, s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem, zejména pak k povaze výhrůžky, k fyzickým a povahovým vlastnostem pachatele ve srovnání s charakteristikami poškozeného, apod. Pod důvodné obavy o život nebo zdraví samozřejmě patří způsobení jak fyzických, tak psychických poruch zdraví, ke kterým v důsledku pronásledování pachatele velmi často dříve či později dochází a které pak u postižené osoby významně ovlivňují způsob života po nikoli jen krátkou, přechodnou dobu. U nebezpečného pronásledování nadto dochází téměř vždy ke kumulaci a eskalaci nebezpečných projevů chování, která svým komplexním rozsahem a narůstající intenzitou oběť často psychicky či fyzicky trvale poškodí.
Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmyslné zavinění, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Podle §15 trestního zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku]. U tohoto trestného činu se téměř vždy jedná o zavinění ve formě úmyslu přímého; jen zcela výjimečně si lze u tohoto přečinu představit nepřímý úmysl (např. pachatel sleduje a ztrpčuje poškozenému dlouhodobě život, přičemž však jeho hlavním dlouhodobým cílem je únos dítěte). Úmysl pachatele přitom směřuje ke způsobení újmy poškozené osobě, a to ať již ve formě psychické (půjde o nejčastější případ), tak i fyzické (v případě agresivních pachatelů s eskalující intenzitou jejich útoků).
Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno dle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. trest.).
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky předmětného trestného činu spočívající v tom, že obviněná „jiného dlouhodobě pronásledovala tím, že jej vytrvale prostřednictvím prostředků elektronických komunikací a písemně kontaktovala a toto jednání bylo způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život a zdraví“ [skutky popsané pod body 1) a 2) rozsudku] .
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která naplňují všechny zákonné znaky tohoto trestného činu. Z popisu skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněná se posuzovaného jednání dopustila tím, že „1) v období od 1. 1. 2010 do 13. 7. 2010 obtěžovala poškozeného ... svými SMS zprávami přes různá telefonní čísla, včetně skrytých čísel, telefonáty, faxovými texty, zprávami přes facebook, poštovní korespondencí s obsahem vulgárním, ponižujícím, zesměšňujícím a urážejícím osobu poškozeného, neboť poté, co …, mu začala vyznávat náklonnost a vyhledávat jej, ačkoli poškozenému její jednostranné projevy, ke kterým nedal žádný podnět, byly nepříjemné a opakovaně ji vyzýval, aby svého jednání zanechala, přes jeho nesouhlas jej opakovaně nejméně 700x shora uvedeným způsobem kontaktovala a bezdůvodně se k němu chovala jako by mezi nimi byl intimní vztah, bezdůvodně mu tykala, vyzývala ho k setkání, k tomu, aby jí zatelefonoval, za použití vulgárních nadávek a ponižujících výhrůžek, neustále mu sdělovala své intimní pocity ohledně svojí náklonnosti k němu, které přecházely v pocity hořkosti a zklamání s motivací citově ranit a ponížit poškozeného, vsugerovávala mu pocity msty vůči její osobě, pocity viny a odpovědnosti za její citové rozrušení, ačkoli za shodné jednání z předchozího časového období byla opakovaně projednána pro přestupek proti občanskému soužití, ..., 2) zcela shodným způsobem … pokračovala i po převzetí usnesení o zahájení trestního stíhání dne 14. 7. 2010 v obtěžování Ing. P. K., ... v době od 14. 7. 2010 do 29. 10. 2010, svými SMS zprávami, telefonáty, faxovými texty, zprávami přes facebook, poštovní korespondencí s obsahem vulgárním, ponižujícím, zesměšňujícím a urážejícím osobu poškozeného, a to nejméně 150x“.
Z formulace skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je patrné, že nalézací soud, s jehož názorem se ztotožnil soud odvolací, vzal za prokázané, že obviněná se jednání kladeného jí za vinu dopustila úmyslně, a to v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Nejvyšší soud tento závěr shledal zcela správným a odpovídajícím zákonu, neboť učiněná skutková zjištění jednoznačně svědčí o tom, že obviněná si bez jakéhokoliv racionálního reálného podkladu vytvořila jednostranně vztah ke společníkovi obchodní společnosti, v níž krátkodobě prováděla úklidové práce. Vztah mezi obviněnou a poškozeným existoval pouze v jejích představách, kdy v důsledku toho, že obviněná nekontrolovala své emoce, docházelo k útočným kontaktům z její strany, jejichž prostřednictvím si nárokovala vstřícnost a zájem ze strany poškozeného. Obviněná si vytvořila utkvělou představu o vztahu s pro ni prominentní a jí obdivovanou osobou, na kterou si utvořila silnou fixaci, a snažila se získat její přízeň permanentním obtěžováním. Kontaktovala proto poškozeného všemi možnými technicky dosažitelnými způsoby a v jakoukoliv denní dobu. Četnost, intenzita a obsah jejích kontaktů poškozeného zpočátku pouze obtěžoval, v důsledku jejího úporného snažení a iniciativy se však uvedený stav změnil v trýznivé obtěžování, v důsledku kterého se poškozený dostal pod psychický tlak. Jednání obviněné tak bylo způsobilé vzbudit v poškozeném důvodnou obavu o jeho zdraví, a to zejména zdraví duševní, neboť žádným z dostupných a uplatněných způsobů se mu nepodařilo přimět obviněnou, aby svého jednání zanechala. Jednání obviněné mělo ve svém důsledku zásadní negativní, ne-li přímo zničující dopad na psychiku poškozeného. Jednoznačně šlo o jednání trestné, a to pro délku doby, po kterou se takového jednání dopouštěla, způsob, jakým tak činila, i četnost a intenzitu jednotlivých ataků vůči poškozenému. Současně bylo třeba přihlédnout k tomu, že obviněná je – podle soudy převzatých závěrů soudního znalce MUDr. P. N. – psychicky zdravá, její schopnost rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání byla zcela zachována, má náhled na své jednání a je v jejích silách zvládat emoce, jimž nezřídka dodává dramatický ráz a prožívá je až bizarně; své jednání je schopna korigovat. V podrobnostech lze odkázat zejména na strany 6 až 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
Ve vztahu ke druhé námitce relevantně uplatněné obviněnou v jejím dovolání je třeba (opět pouze stručně a v obecné rovině) uvést, že přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví .
Objektem přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku je lidské zdraví, tj. normální tělesné, avšak i duševní funkce organismu.
Ublížením na zdraví se podle výkladového ustanovení §122 odst. 1 trestního zákoníku rozumí stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, které porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen na krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařské ošetření. Za ublížení na zdraví se v soudní praxi pokládá porucha zdraví poškozeného nebo jiné onemocnění, které mu znesnadňuje obvyklý způsob života nejméně sedm dní (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí č. II/1965, 16/1986 Sb. rozh. trest.). Důležitým kritériem přitom je pracovní neschopnost. Nelze se však omezit jen na toto kritérium nebo jen na dobu trvání poruchy zdraví. Při posuzování pojmu ublížení na zdraví je třeba vycházet ze zhodnocení všech důležitých okolností, zejména povahy poruchy, jakými příznaky se projevovala, který orgán nebo která funkce byly narušeny, jaká byla bolestivost poranění a její intenzita, jaké lékařské ošetření si poranění vyžádalo a do jaké míry porucha zdraví narušila obvyklý způsob života poškozeného, včetně toho, zda a na jakou dobu jej vyřadila z pracovního procesu (srov. rozhodnutí č. II/1965 Sb. rozh. trest.). Za předpokladu, že ze všech ostatních hledisek jde o výraznou poruchu zdraví nebo jiné onemocnění, lze za újmu na zdraví považovat i takovou poruchu, která netrvala obvykle požadovanou minimální dobu sedm dnů (srov. rozhodnutí č. 16/1986, str. 75, Sb. rozh. trest.). Zákonnou podmínku záležící ve skutečnosti, že vyvolaná porucha zdraví nebo jiné onemocnění vyžaduje lékařské ošetření, je nutno posuzovat z objektivního hlediska.
Ublížení na zdraví je právním pojmem. Soud rozhoduje o naplnění uvedeného znaku na podkladě lékařských zpráv a znaleckých posudků, neboť jde o řešení odborných otázek (srov. rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. trest.). Obsahem těchto podkladů musí být dostatečně podrobný popis poruchy nebo jiného onemocnění, jejich příznaků a z toho vyplývajících omezení pro poškozeného, jakož i okolnosti spojené s jejím léčením.
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněná svým jednáním naplnila veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jenž je jí kladen za vinu, je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění. Z toho se podává, že jednání obviněné popsané v bodě 1) odsuzujícího rozsudku a opakovaně citované výše „... vzhledem k charakteru a dlouhodobosti psychického nátlaku ze strany obžalované vedlo k rozvoji úzkostně depresivního stavu poškozeného, který byl nucen vyhledat pomoc psychoterapeuta dne 5. 12. 2009, 11. 1. 2010 a 12. 2. 2010, neboť jeho psychické zdraví bylo narušeno nespavostí a poruchou koncentrace, které jej omezovaly v běžném způsobu života a znesnadňovaly mu výkon obvyklé činnosti po dobu delší jednoho týdne“.
Tyto závěry soudů stran zdravotního stavu poškozeného vycházejí ze znaleckého posudku soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství prof. MUDr. I. B., CSc., který i přes to, že součástí vyšetření nebyl osobní pohovor s poškozeným, potvrdil diagnózu stanovenou psychiatrem MUDr. T. M. s tím, že lze jednoznačně spatřovat příčinnou souvislost mezi jednáním obviněné a rozvojem úzkostně depresivního stavu u poškozeného. Ačkoli se ještě nejednalo o vážnou poruchu zdraví, psychická újma, která poškozenému v důsledku jednání obviněné vznikla, má bezesporu povahu ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 trestního zákoníku, neboť poškozenému znesnadňovala obvyklý způsob života a výkon obvyklé činnosti po dobu delší sedmi dnů, o čemž svědčí ostatně i období, po které (byť s určitými časovými pauzami) poškozený navštěvoval lékaře – psychiatra. Poškozený musel být léčen léky na spaní, tzv. hypnotiky, která nepochybně v důsledku svých tlumivých účinků rovněž nikoli zanedbatelným způsobem ovlivňovala jeho běžný život.
Nejvyšší soud tedy i v tomto směru shledal právní závěry soudů nižších instancí zcela správné a učiněné v souladu se zákonem. Nelze jim ničeho vytknout, pokud obviněnou shledaly v bodě 1) rozsudku soudu prvního stupně vinnou mimo jiné i přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku, a to v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. V podrobnostech lze opět odkázat na strany 8 až 9 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a rovněž stranu 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Z těchto důvodů (srov. §265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a