ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.205.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 205/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. března 2011 o dovolání obviněného L. R., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 7 To 304/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 137/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. R. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 3 T 137/2006, uznal obviněného L. R. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že:
„1) v době od února 2005 do 21.3.2005 v bytě v P., B., odcizil poškozené K. D., hotovost v zahraničních měnách, a to 700,-EUR v hodnotě 29.760,-Kč, 60,-GBP v hodnotě 2.588,-Kč a 10.000,- turkmenské měny Manaty bez hodnoty, čímž jí způsobil škodu ve výši 32.348,-Kč,
2) dne 1.10.2004 na základě smlouvy o půjčce převzal od poškozené Ing. A. B., finanční částku ve výši 100.000,-Kč pro své podnikání pod nepravdivým příslibem jejich vrácení do 1.11.2004, což ani později neučinil, a od počátku ani v úmyslu neměl, čímž poškozené Ing. A. B., s jejíž dcerou se v té době přátelil, způsobil škodu ve výši 100.000,-Kč,
3) dne 21.11.2004 v době od 20:05 hodin do 20:20 hodin v P., J., z kanceláře objektu benzínové čerpací stanice Šafránka s.r.o., kterou provozovala Ing. A. B. společně se svojí dcerou P. B., za použití odcizených klíčů vnikl do trezoru a do uzamčené skříňky, odkud odcizil finanční hotovost v celkové výši 550.000,-Kč a 245,-EUR v hodnotě 7.815,50 Kč, a poškozené společnosti Šafránka s. r. o., se sídlem P., J., tak způsobil škodu ve výši 557.815,50 Kč,
4) v přesně nezjištěné době v únoru až květnu 2005 po sblížení se svou tehdejší přítelkyní poškozenou A. Š., jí nejprve odcizil klíče od jejího bytu v P., K. a následně využil situace, kdy poškozená odjela za rodiči na M. a neoprávněně začal chodit do tohoto bytu, kde se připojoval na internet přes její účet, čímž způsobil poškozené škodu ve výši 2.500,-Kč, a dále jí z bytu odcizil finanční hotovost ve výši 2.000,-Kč, zlatý prsten v hodnotě 600,-Kč, zlatý náramek typ Lambada v hodnotě 525,-Kč a zlatý náramek typu Figaro v hodnotě 4.800,-Kč a tímto svým jednáním poškozené způsobil celkovou škodu ve výši 10.425,-Kč,
5) v přesně nezjištěné době dne 25.3.2004, poté, co začal spolupracovat se společností Faux Pas, s.r.o. a kdy se seznámil se společníky této společnosti, poškozenými V. D., a M. V., pod nepravdivou záminkou, že uvedenými prostředky zaplatí cenu za přenechání obchodních prostor v Obchodním centru F. pro společnost Faux Pas s.r.o., vylákal v restauraci v P. od poškozených celkovou částku 800.000,-Kč, přičemž po převzetí této částky se stal nekontaktní, pronájem, jak měl od počátku v úmyslu, nezařídil a peníze do dnešního dne nevrátil, čímž poškozeným způsobil celkovou škodu ve výši 800.000,-Kč,
a takto způsobil podvodným vylákáním peněz poškozeným celkovou škodu ve výši 900.000,-Kč a krádežemi celkovou škodu ve výši 600.588,50 Kč“ .
Takto zjištěné jednání obviněného popsané pod body 2. a 5. soud právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), jednání popsané pod body 1., 3. a 4. jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. a v bodě 4. též jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. Za tyto trestné činy mu podle §250 odst. 3 za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyřiceti šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným K. D., částku 32.348,- Kč, společnosti Šafránka s.r.o., se sídlem P., J., částku 557.815,50 Kč a Ing. A.B., částku 100.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozenou K. D. odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Týmž rozsudkem zároveň podle §226 písm. e) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro skutek popsaný na str. 4 předmětného rozsudku, neboť trestnost činu zanikla. V souvislosti s tímto skutkem podle §229 odst. 3 tr. ř. poškozenou Mgr. N. B. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce odvolání, o nichž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 7 To 304/2010, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve zprošťujícím výroku a ve výroku, jímž byla poškozená Mgr. N. B. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc v rozsahu zrušení soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání obviněného soud podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Máchy proti němu podal dovolání, které opřel o dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel po stručném shrnutí obsahu předchozího řízení vyslovil názor, že jeho jednání popsané pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně nemělo být právně posouzeno jako trestný čin podvodu, neboť se jednalo o tzv. nedospělou půjčku, tedy půjčku, která byla po splatnosti, ale nebyla ze strany poškozené Ing. A. B. vůbec vymáhána v rámci občanskoprávního řízení. V tomto pochybení spatřoval porušení zásady ultima ratio.
Námitku nesprávné právní kvalifikace obviněný uplatnil rovněž ohledně skutku popsaného pod bodem 5. rozsudku, jelikož měl za to, že ani v tomto případě nemohlo jít o trestný čin podvodu, avšak jeho jednání by mohlo být posouzeno jako trestný čin zpronevěry. Současně ovšem uvedl, že nikdy nebylo prokázáno, zda v rozsudku uvedené prostředky vůbec byly zpronevěřeny a v jaké výši.
V souvislosti se skutky uvedenými pod body 1., 3. a 4. rozsudku dovolatel vznesl výhrady vůči absenci hmotněprávního naplnění skutkové podstaty dotčeného trestného činu, neboť v bytě poškozených se nepohyboval bez jejich vědomí. Navíc v inkriminované době měl s nimi vztah na úrovni druh – družka, kdy vkládal své peníze a movité věci do společné domácnosti a v bytech bydlel společně s nimi a s jejich souhlasem. V případě skutku pod bodem 3. rozsudku popřel, že by měl přístup do trezoru, přičemž namítl, že závěr o jeho vině byl postaven pouze na tvrzení poškozených (matky a dcery), že se v trezoru nacházela výše specifikovaná finanční částka. Je toho názoru, že se nemohl dopustit ani trestného činu porušování domovní svobody, protože klíče od bytu získal od poškozené a do bytu měl volný přístup.
V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 7 To 304/2010, bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně sdělil, že ve věci byl podán také podnět ke stížnosti pro porušení zákona ministru spravedlnosti.
K podanému dovolání se státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. věcně nevyjádřil, avšak vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu některé z námitek, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, nemohly obstát. Ačkoli šlo o výhrady (dále blíže specifikované), které byly formulovány tak, že zdánlivě směřovaly proti právní kvalifikaci skutků vymezených v bodech 1., 3. a 4., jimiž byl dovolatel v odsuzujícím rozsudku uznán vinným, ve skutečnosti neobsahovaly žádnou hmotně právní argumentaci, ze které by vyplývalo, že toto právní posouzení je chybné.
Jak již bylo zmíněno výše, dovolatel v této části svého podání napadal především správnost a rozsah provedeného dokazování, jakož i způsob hodnocení důkazů. V této souvislosti zpochybňoval skutková zjištění učiněná ve vztahu k trestnému činu krádeže (skutky pod body 1. a 4.), když popíral, že by se v předmětném bytu pohyboval bez vědomí poškozených, a namítal, že neměl ani důvod jim cokoli odcizit, jelikož v tomto bytě bydlel společně s nimi ve vzájemném vztahu druh – družka a z tohoto titulu se také podílel na chodu domácnosti. K trestnému činu porušování domovní svobody (skutek pod bodem 4.) předestřel, že klíče od dotčeného bytu měl od poškozené a měl do něj zcela běžně volný přístup, tudíž nemohl svým jednáním naplnit skutkovou podstatu citovaného trestného činu. Toto tvrzení však neodpovídá skutkovému zjištění učiněnému v tomto kontextu soudem prvního stupně, z něhož se podává, že obviněný „... po sblížení se svou tehdejší přítelkyní poškozenou A. Š. … jí nejprve odcizil klíče od jejího bytu … a následně využil situace, kdy poškozená odjela za rodiči na M. a neoprávněně začal chodit do tohoto bytu ...“ . Do této kategorie irelevantně uplatněných námitek je třeba zařadit i tu, prostřednictvím které dovolatel ve vztahu k dalšímu ze skutků (popsanému pod bodem 3. rozsudku) vytknul soudům, že závěr o jeho vině vystavěly toliko na výpovědích poškozených Ing. A. B. a P. B.
Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů (či v posuzovaném případě spíše toliko soud nalézací), a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků, na základě vlastní verze skutkového děje, která zásadně nekoresponduje s učiněnými a v rozsudku popsanými skutkovými zjištěními (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že zmíněné vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé.
Lze tak uzavřít, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také námitky, které jsou pod zvolený dovolací důvod obsahově podřaditelné. Konkrétně šlo o ty výhrady, jejichž prostřednictvím brojil proti právnímu posouzení svého jednání popsaného pod body 2. a 5. odsuzujícího rozsudku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a o námitku „ultima ratio“ uplatněnou v kontextu se skutkem pod bodem 2. rozsudku.
K uvedené problematice je zapotřebí (pouze ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Značnou škodou se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč.
Objektivní stránku trestného činu podvodu představuje jednání pachatele, který uvádí jiného v omyl. Za omyl je považován rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní, tedy podstatné, pro rozhodnutí poškozeného. Musí jít o takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k plnění ze strany poškozeného by nedošlo, nebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek.
Po subjektivní stránce se vyžaduje zavinění úmyslné, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle §4 písm. b) tr. zák.].
Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno dle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. trest.).
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný ke škodě cizího majetku se obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil takovým činem značnou škodu.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která naplňují všechny zákonné znaky tohoto trestného činu.
Nelze tedy souhlasit s výhradou obviněného vznesenou vůči právní kvalifikaci jeho jednání popsaného pod bodem 2. odsuzujícího rozsudku, že se jednalo o tzv. nedospělou půjčku, jež byla po splatnosti, avšak nebyla ze strany poškozené vůbec vymáhána v rámci občanskoprávního řízení, a že pokud byl za tohoto stavu věci uznán vinným ze spáchání trestného činu, soudy porušily princip ultima ratio.
K tomu je nutné uvést, že jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně stojí již zcela mimo rámec občanskoprávních (případně obchodněprávních) vztahů, neboť mimo tuto soukromoprávní sféru porušil společenský zájem na ochraně vlastnictví a současně naplnil všechny znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (tedy nejen v jeho základní, ale též v kvalifikované skutkové podstatě), což plně svědčí o tom, že jsou vedle toho, že se čin odvíjel v rámci občanskoprávních vztahů, jichž obviněný pro svůj prospěch zneužil, splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti. Jde o kriminální čin, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo napadenými rozhodnutími správně a zcela v souladu se zákonem rozhodnuto (k tomu v podrobnostech srov. stranu 6 rozsudku soudu první instance a stranu 6 usnesení odvolacího soudu).
Zcela lichou se jeví taktéž úvaha obviněného o možnosti právní kvalifikace jeho jednání popsaného pod bodem 5. rozsudku soudu prvního stupně jako trestného činu zpronevěry [ač to dovolatel výslovně neuvedl, v posuzovaném případě by v úvahu přicházela jeho kvalifikovaná skutková podstata podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.]. Tohoto trestného činu se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč (§89 odst. 11 tr. zák.).
Zákonným znakem tohoto trestného činu je přisvojení si věci. Z povahy trestného činu zpronevěry plyne, že zpravidla půjde o věc individuálně určenou. Zpronevěřit lze však i věci zastupitelné (např. peníze), má-li držitel povinnost vrátit tytéž věci a nikoli jen věci téhož druhu a množství, anebo zbaví-li se pachatel jejich přisvojením možnosti je vrátit. Věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s ní nakládal určitým způsobem, avšak pouze v souladu s účelem svěření. Za přisvojení si cizí věci se považuje takové jednání pachatele, jímž zmaří základní účel svěření, získá možnost trvalé dispozice s věcí a současně vyloučí vlastníka věci z držení, užívání a nakládání s věcí. Pokud v době svěření cizí věci nabude platně vlastnické právo k této věci osoba, jíž byla předtím svěřena, a pokud tato osoba pak odmítne věc vydat původnímu vlastníkovi, nejde o zpronevěru.
Po subjektivní stránce je třeba v případě tohoto trestného činu úmyslného zavinění [§4 písm. a), b) tr. zák.]. Právě úmysl, resp. okamžik, kdy pachatel trestného činu pojme úmysl přisvojit si cizí věc či jinou majetkovou hodnotu, je rozhodným mezníkem a zásadním kritériem odlišujícím od sebe dva zdánlivě podobné trestné činy – trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. a trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. V případě trestného činu zpronevěry úmysl přisvojit si cizí věc, která byla pachateli svěřena, vznikne až později, nikoli hned při svěření věci. Pachatel zpronevěry tudíž získá faktickou moc nad věcí bez vyvolání nebo využití omylu jiného. Pokud by ovšem již samotné svěření věci bylo dosaženo vyvoláním nebo využitím něčího omylu, šlo by o trestný čin podvodu podle §250 tr. zák.
Z popisu předmětného skutku ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, jakož i z odpovídající části jeho odůvodnění se podává, že obviněný se poškozeným prezentoval jako osoba se zkušenostmi v jejich oboru podnikání a nastínil jim vizi výhodnějšího umístění jejich prodejních prostor ve velkém nákupním centru. Za tímto nepravdivým, fingovaným účelem od nich převzal (bez jakéhokoli písemného potvrzení) finanční hotovost ve výši 800.000,- Kč, kterou se zavázal bezprostředně po inkriminované schůzce dne 25. 3. 2004 předat dosavadnímu uživateli prostor v Obchodním centru F. jako odstupné za přenechání těchto prostor poškozeným. Nejenže finanční obnos k deklarovanému účelu nepoužil, a to ani později, a pronájem prostor nezajistil, ale stal se nadále pro poškozené nekontaktním. Soud na základě všech provedených důkazů a jejich vyhodnocení jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu dospěl k závěru, že obviněný byl od počátku veden snahou získat od poškozených částku 800.000,- Kč pouze a výlučně pro svou potřebu, čímž naplnil po stránce formální i materiální znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (k tomu srov. strany 8 a 9 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a stranu 7 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Na základě všech shora rozvedených úvah Nejvyšší soud uzavřel, že skutkovým zjištěním učiněným soudem prvního a potvrzeným soudem druhého stupně plně odpovídají navazující právní závěry, které také byly soudy obou instancí náležitě odůvodněny, jak vyplývá z písemných vyhotovení jejich rozhodnutí, na něž bylo již shora v podrobnostech poukázáno.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. března 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a