ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.356.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 356/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2011 o dovolání obviněného mladistvého „tulipána“*) , proti usnesení Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 21. 9. 2010, sp. zn. 13 Tmo 64/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami, soudu pro mládež, pod sp. zn. 2 Tm 2/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého „tulipána“ odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 2 Tm 2/2010, uznal obviněného mladistvého „tulipána“ (dále převážně jen „mladistvý“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„dne 28. 1. 2009 v době kolem 14.00 hodin u obchodního domu T. v M., po předchozí, vzájemném slovním napadení a poté, co došlo k fyzickému konfliktu s D. M., ačkoliv věděl, že může poškozenému způsobit závažné a život ohrožující poranění, kopl poškozeného kopem vedeným velkou silou kolenem do hlavy v oblasti levého spánku, ve chvíli, kdy byl poškozený proti němu v předklonu, a v době, kdy oba stáli na betonovém chodníku, v důsledku čehož poškozený upadl a uhodil se dále hlavou o betonový chodník, přičemž v důsledku tohoto jednání obviněného poškozený D. M. utrpěl vpáčenou zlomeninu levé spánkové kosti probíhající až na spodinu lební na pyramidu kosti skalní, krvácení mezi lebeční kost a tvrdou plenu mozkovou v krajině čelní a spánkové vlevo a krvácení pod tvrdou plenu mozkovou v krajině čelní a spánkové vlevo, komplikované těžkým otokem mozku, kdy toto poranění bylo těžké a život ohrožující, kdy bez operačních zákroků by vedlo k smrti poškozeného, přičemž poškozený byl podstatným způsobem omezen v obvyklém způsobu života, kromě poškození životně důležitých orgánů, po dobu delší než 6 týdnů, přičemž v příčinné souvislosti s tímto zraněním u poškozeného došlo k organické emoční labilitě a poruše přizpůsobení, protrahované depresivní reakci, kdy jde o poruchy chronické, zásadním způsobem dlouhodobě omezující poškozeného v obvyklém způsobu života, projevující se zejména pracovní neschopností, narušenou psychickou odolností, výrazně sníženou psychickou adaptabilitou a sociálním stažením“ .
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jednak jako provinění výtržnictví podle §202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), jednak jako provinění ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a uložil mu za ně podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 218/2003 Sb.“), úhrnný trest ( zřejmě v důsledku písařské chyby je uvedeno „trest“, ačkoli správně mělo být „trestní opatření“ ) odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §33 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. za použití §60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků za současného vyslovení dohledu nad mladistvým. Současně mu podle §18 odst. 1 písm. e) zák. č. 218/2003 Sb. uložil, aby během zkušební doby podmíněného odkladu výkonu trestního opatření podle svých sil nahradil škodu způsobenou proviněním. Dále podle §228 odst. 1 tr. ř. mladistvému uložil povinnost zaplatit na náhradu škody poškozenému D. M. částku ve výši 228.000,- Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody tohoto poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali mladistvý a státní zástupce odvolání, která Krajský soud v Praze, soud pro mládež, usnesením ze dne 21. 9. 2010, sp. zn. 13 Tmo 64/2010, jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Mladistvý ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. Jaroslava Zemana podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel v tomto podání především rozvedl svoji obhajobu prezentovanou již v řízení před soudem prvního stupně a posléze i v řízení odvolacím, když zopakoval, že se trestné činnosti kladené mu za vinu nedopustil, resp. že proti poškozenému nikdy nevedl jakýkoli násilný útok ve snaze způsobit mu jakékoliv zranění. Podstatu uplatněného dovolacího důvodu spatřoval v tom, že zjištěný skutek byl soudy nesprávně kvalifikován jako provinění ublížení na zdraví a provinění výtržnictví, přestože nemá znaky žádného provinění, případně nemá znaky těch provinění, pro která byl odsouzen.
V této souvislosti mladistvý uvedl, že od počátku trestního řízení usiluje o to, aby se orgány činné v trestním řízení zabývaly jeho obhajobou v plném rozsahu, neboť je relevantní nejen vlastní průběh incidentu a způsobení zranění poškozenému, ale také okolnosti, které tomuto incidentu předcházely. Následně podrobně popsal průběh předmětného konfliktu, a to tak, že se inkriminovaného dne zastavil před stánkem, v němž prodával poškozený, a to z důvodu, aby si od poškozeného vyžádal vysvětlení k výrokům, jimiž jej označil za „debila“, který mu kope do stánku. Ačkoli mu šlo pouze o vysvětlení, rozhovor neměl řešení, protože poškozený dával najevo nezájem vyslechnout jeho argumenty, naopak začal navrhovat, že si dají jakýsi „fight“ v podobě bitky mezi větším počtem jejich kamarádů. S tímto návrhem mladistvý nesouhlasil, a proto rozhovor ukončil a z místa odcházel spolu s F. D. Právě v tomto okamžiku, kdy byl k poškozenému otočen zády, zaslechl bouchnutí dveří od stánku a spatřil poškozeného, který se k němu rozběhl, přičemž si současně vyhrnoval rukávy. Ve chvíli, kdy se k němu (mladistvému) přiblížil, udeřil jej (mladistvého) pěstí do obličeje, následně jej (mladistvého) uchopil v pase a narazil na stěnu obchodního domu, kde s ním smýkal ve snaze povalit jej na zem. Mladistvý zdůraznil, že vůči poškozenému byl v nevýhodě, protože útok neočekával, navíc měl na zádech školní batoh, který omezoval jeho pohyblivost. Když se mu podařilo vymanit ze sevření poškozeného, stačil si pouze v rychlosti sundat batoh, neboť poškozený se již shýbal, aby jej znovu uchopil v pase. Na tuto situaci proto reagoval tak, že zvedl pravou nohu se záměrem znemožnit poškozenému, aby jej znovu uchopil v pase. Rozhodně tak ovšem nečinil s úmyslem kopnout poškozeného do hlavy nebo jiného místa na těle, kde se nachází životně důležitý orgán, což by se mu navíc ani nemohlo podařit vzhledem k výšce poškozeného a jejich vzájemnému postavení. Mladistvý popřel, že by v průběhu incidentu byl jakkoli aktivní, naopak akcentoval, že toliko odolával útoku ze strany poškozeného, načež poukázal na závěry soudu prvního stupně, který připustil, že k incidentu došlo i vinou poškozeného.
Dovolatel poté odkázal na závěry znaleckého posudku zpracovaného MUDr. M. B., PhD., a na svědeckou výpověď F. D. (v souvislosti s tím soudům vytknul, že k ní nepřihlédly z důvodu údajného kamarádského vztahu mezi tímto svědkem a mladistvým).
Dále mladistvý namítl, že v průběhu trestního řízení nebyla nikdy prokázána a soudy ani přesvědčivě odůvodněna subjektivní stránka provinění ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. V tomto kontextu vytknul oběma soudům nižších instancí, že se nezaobíraly jeho tvrzeními vznesenými v rámci obhajoby, jelikož nezapadaly do jejich odsuzující argumentace. Znovu na tomto místě zmínil, že v okamžiku střetu jeho nohy s hlavou poškozeného byla těla obou aktérů v pohybu, což mělo za následek právě vznik předmětného zranění poškozeného. Pokud za této situace soudy posoudily jeho jednání jako provinění výtržnictví a provinění ublížení na zdraví, pochybily, jelikož své jednání uskutečnil ve stavu nutné obrany ve smyslu §13 tr. zák., příp. §29 trestního zákoníku, když po celou dobu jenom odrážel trvající útok ze strany poškozeného. Připustil sice, že by jeho jednání, pokud by mělo být kriminalizováno, mohlo být posouzeno maximálně jako ublížení na zdraví z nedbalosti podle §224 odst. 1 tr. zák. (event. podle §147 trestního zákoníku) nebo ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 trestního zákoníku, avšak své jednání popsal jako obecně lidsky pochopitelnou reakci na chování poškozeného. Jelikož nikdy dříve nebyl vystaven fyzickému útoku jiné osoby, jednal v dané věci ze strachu, ve zmatku a zcela intuitivně.
Mladistvý rovněž zopakoval, že upřímně lituje způsobených následků, že se nikdy dříve nepral, nebyl svědkem žádného podobného incidentu, a tuto zkušenost si proto ponese po celý svůj život. Uvedl, že dodatečně si již uvědomuje, že podcenil okolnosti vznikajícího konfliktu a nechoval se při něm s dostatečnou obezřetností, současně však odmítl své označení coby pachatele závažného násilného jednání.
V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 a §265m tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze, jakož i na něj obsahově navazující rozsudek soudu prvního stupně, a aby sám ve věci rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby, případně změní právní kvalifikaci skutku v jeho prospěch.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. věcně nevyjádřil, avšak vyslovil svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky, soud pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda mladistvým uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Některé z námitek, které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohly obstát. Šlo především o ty výhrady, jež směřovaly proti způsobu hodnocení jednotlivých důkazů ze strany soudů obou stupňů a následně i proti odůvodněním jejich rozhodnutí (např. argumentace, že z provedeného dokazování nevyplynulo žádné skutkové zjištění o tom, že by mladistvý napadl jiného a že by úmyslně útok proti poškozenému vedl do hlavy, jakož i tvrzení, že subjektivní stránka provinění ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. mu nebyla nikdy prokázána, ani soudy přesvědčivě odůvodněna, kdy tyto se dostatečně nezaobíraly jeho obhajobou, která v průběhu trestního řízení nebyla vyvrácena, a nezohlednily výpověď svědka F. D. svědčící ve prospěch mladistvého ).
Pokud se dovolatel domáhal právního posouzení svého jednání podle mírnějších ustanovení trestního zákona, příp. trestního zákoníku (§224 odst. 1 tr. zák. nebo §147, event. §146a odst. 3 trestního zákoníku), nutno dodat, že jejich aplikaci brání právě skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, jež zásadně nekorespondují s předmětnými skutkovými podstatami. Jestliže mladistvý tímto způsobem akcentoval nutnost použití odlišné právní kvalifikace svého jednání, také v tomto případě primárně vycházel z vlastní verze o průběhu skutkového děje. Ta je však odlišná od shora rozvedených skutkových zjištění učiněných soudem prvního a potvrzených soudem druhého stupně, a proto ani touto námitkou uplatněný dovolací důvod po obsahové stránce nemohl naplnit.
Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že zmíněné vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by uvedené výhrady mladistvého měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Lze tudíž uzavřít, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání jako celek odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také námitky, které jsou (s jistou mírou tolerance) pod citovaný dovolací důvod podřaditelné. Konkrétně se jedná o výhradu vztahující se k možné aplikaci ustanovení §13 tr. zák. (event. §29 trestního zákoníku) o nutné obraně jako okolnosti vylučující protiprávnost jeho jednání, a dále též o námitku týkající se subjektivní stránky jeho jednání, které bylo soudy právně kvalifikováno jako provinění ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud však současně shledal, že tyto dovolatelovy výhrady jsou zjevně neopodstatněné.
K uvedené problematice je zapotřebí (toliko ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že za nutnou obranu ve smyslu §13 tr. zák. je třeba považovat čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem; takovýto čin není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákonem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákon, nejedná proti účelu trestního zákona, ale naopak ve shodě s ním. Jde o střet zájmů na ochraně různých společenských vztahů, a to na jedné straně zájem, který byl napaden útokem, a na druhé straně zájem či zájmy útočníka, které jsou při nutné obraně obětovány, aby tak byl odvrácen útok. Obecně lze tedy uvést, že nutná obrana je uplatněním práva proti bezpráví, kdy svépomoc nahrazuje nedostatek ochrany zájmů chráněných trestním zákonem ze strany veřejné moci (nahrazuje vlastně zásah veřejných orgánů).
Aby se jednalo o nutnou obranu ve smyslu §13 tr. zák., musí takové jednání směřovat k odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákonem a obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku [ve znění před novelou provedenou zák. č. 290/1993 Sb. nesměla být zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku – novým zněním bylo zdůrazněno posuzování nutné obrany z hlediska subjektivního stavu obránce (pojem „zcela zjevně“ je kategorie subjektivní), tedy z hlediska toho, jak se mu jevila v době hrozícího nebo trvajícího útoku, a nikoli toho, jak se později jeví osobám, které ji následně posuzují].
Útok je jednání člověka, a to zpravidla konání nebo i opomenutí (např. neopuštění cizího bytu a setrvání v něm), které je úmyslné, protiprávní (nedovolené) a určitou měrou (nikoli zcela nepatrnou) nebezpečné pro společnost. Proto podmínky nutné obrany ve smyslu §13 tr. zák. mohou být splněny i v případě, kdy oprávněný uživatel domu nutí jiného jednáním, které by jinak bylo trestným činem, např. pohrůžkou násilí, aby odešel z místa, které požívá ochrany domovní svobody a na němž tento útočník neoprávněně setrvává (srov. rozhodnutí č. 47/1997 Sb. rozh. trest.).
Obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. U nutné obrany se tedy nevyžaduje přiměřenost obrany ve smyslu naprosté proporcionality. Obrana musí být způsobilá odvrátit útok, a proto intenzita obrany musí být samozřejmě silnější než intenzita útoku, jinak by byla neúspěšná. Obrana však nemá být zcela zjevně, přehnaně silnější, než je třeba k odvrácení útoku.
Pro posouzení, zda byly dány podmínky pro uplatnění nutné obrany, je rozhodující a směrodatný popis skutku obsažený v tzv. skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, z nějž ovšem v posuzovaném případě žádná taková okolnost jednoznačně nevyplývá. Pokud dovolatel v této souvislosti argumentoval, že po celou dobu pouze odvracel trvající útok poškozeného, přičemž toliko nastavil koleno nohy ve snaze odstrčit od sebe poškozeného, jenž se v ten samý okamžik shýbal k jeho pasu, aby jej mohl uchopit a povalit na zem, nelze tomuto tvrzení přisvědčit (rozhodně ne v tvrzení o hrozbě útoku), neboť se jednalo o jeho verzi průběhu skutkového děje, která skutkovým zjištěním učiněným soudem prvního stupně a následně potvrzeným soudem odvolacím bezezbytku neodpovídala.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (jakož i usnesení odvolacího soudu) naopak vyplývá, že oba soudy opřely své závěry o vině mladistvého přisouzenými proviněními především o výpověď poškozeného, a zejména pak o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství a forenzní traumatologie zpracovaný MUDr. M. B., PhD., z nichž vyplynulo, že ke způsobenému následku v podobě zranění poškozeného nemohlo dojít takovým způsobem, jak mladistvý tvrdil. Jmenovaný znalec naopak mechanismus vzniku zranění poškozeného popisovaný mladistvým označil za nepravděpodobný, neboť zranění bylo způsobeno násilím velké intenzity vedeným a namířeným proti hlavě poškozeného (k tomu srov. odůvodnění soudu prvního stupně obsažené na str. 4 – 5 jeho rozsudku). Ačkoli Nejvyšší soud (stejně jako oba soudy nižšího stupně) vzal v potaz, že jednání mladistvého bylo součástí nejprve verbálního a posléze i fyzického konfliktu odehrávajícího se v inkriminovaný okamžik mezi ním a poškozeným, ani takové zjištění nemůže svědčit pro závěr, že na jednání obviněného by bylo možné (při aplikaci výše uvedených teoretických východisek na daný případ) nahlížet jako na jednání v nutné obraně ve smyslu §13 tr. zák.
Ve vztahu k druhé relevantně uplatněné dovolací námitce je třeba (opět pouze ve stručnosti a v obecné rovině) uvést, že k naplnění skutkové podstaty provinění ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. zákon po subjektivní stránce vyžaduje zavinění ve formě úmyslu.
Z hlediska zavinění ve formě úmyslu je podstatná definice obsažená v ustanovení §4 tr. zák., podle níž je trestný čin (provinění) spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.]. K naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu (provinění) přitom postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.
Subjektivní stránka tohoto provinění předpokládá úmysl pachatele směřující ke způsobení následku ublížení na zdraví.
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda mladistvý svým jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty provinění, jež je mu kladeno za vinu, je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění. Z toho se podává, že mladistvý po předchozím vzájemném napadení mezi ním a poškozeným v době, kdy poškozený byl ohnutý a držel jej kolem pasu (nacházel se tedy v poloze statické s hlavou skloněnou dolů), učinil kop vedený silou velké intenzity vůči hlavě poškozeného, a to v době, kdy oba dva stáli na betonovém chodníku. Na základě těchto zjištění nalézací soud dospěl ke správnému závěru o úmyslném zavinění ze strany mladistvého, jelikož ten v době, kdy shora popsaný kop vedl, věděl, že stojí na betonovém chodníku, a musel proto předpokládat, že v důsledku takového kopu může poškozenému způsobit závažná či dokonce život ohrožující poranění. Odvolací soud, který se s právní kvalifikací soudu prvního stupně bezezbytku ztotožnil, k otázce subjektivní stránky předmětného provinění doplnil pouze to, že „… s ohledem na způsob vedení útoku a jeho intenzitu tedy obžalovaný nepochybně věděl, že kopnutím do hlavy poškozeného mu může způsobit přinejmenším poškození důležitého orgánu, v daném případě mozku nebo déle trvající poruchu zdraví, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Protože takový následek skutečně nastal, správně okresní soud uzavřel, že obžalovaný naplnil zákonné znaky skutkové podstaty provinění ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zákona, přičemž jde-li o formu zavinění, jednal v nepřímém úmyslu“ . V této souvislosti odvolací soud rovněž vysvětlil, že trestnost činu byla soudem prvního stupně správně posouzena podle zákona účinného v době jeho spáchání, neboť posouzení podle zákona účinného v době rozhodování, tzn. podle zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, v platném znění, by pro mladistvého nebylo příznivější.
Jen pro úplnost dlužno dodat, že již soud prvního stupně nepominul skutečnost, že útok mladistvého byl zčásti vyvolán či eskalován samotným poškozeným, který se do vzájemné potyčky s mladistvým zapojil, ani to, že se jednalo o jediný kop, byť vedený s velkou intenzitou (nejednalo se tedy o opakované kopání např. do těla již ležícího poškozeného). Tato fakta soud zohlednil při rozhodování o druhu a výši trestního opatření, když mladistvému uložil pouze trestní opatření odnětí svobody přímo nespojené s jeho bezprostředním výkonem, nýbrž tento podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků za současného vyslovení dohledu nad mladistvým.
Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí soudů obou stupňů vytýkanými vadami netrpí. Soudy v souladu se zákonem vyložily a odůvodnily závěry podstatné z hlediska použité právní kvalifikace, když v jednání mladistvého správně shledaly naplnění všech (subjektivních i objektivních) zákonných znaků jednak provinění výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a jednak provinění ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Formální znaky obou těchto provinění jsou zjevně dány a pochybnost nelze mít ani o naplnění jejich materiálního znaku [všem těmto otázkám však Nejvyšší soud větší pozornost nevěnoval a ani věnovat nemohl, neboť byl vázán rozsahem a důvody podaného dovolání (srov. §265i odst. 3 tr. ř.)].
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání mladistvého podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Toto své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. dubna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
*) použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.