ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.381.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 381/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2011 o dovolání obviněného J. I., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 9 To 498/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 3 T 58/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. I. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. 3 T 58/2010, uznal obviněného J. I. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„v době nejméně od 03. 12. 2009 do 31. 3. 2010 v obci S., okres M. B., ve společně obývaném rodinném domě, úmyslně fyzickým a psychickým způsobem týral svou družku V. Z., tím, že ji surovým způsobem zbil, a to dne 3. 12. 2009 a dne 31. 12. 2009, kdy ji bil údery pěstmi do obličeje a hlavy, dále dne 3. 1. 2010 ji tloukl elektrickým kabelem přes hlavu a obličej, poté jí přiložil ke krku sekeru a vyhrožoval, že jí a jejím synům usekne hlavu, při dalším napadení dne 31. 3. 2010 vzal kapesní nůž, poškozené vyhrožoval, že jí propíchne hlavu, načež ji tímto nožem bodl nad koleno levé nohy a tupou částí nože ji začal bít do hlavy, kdy následně vzal z kuchyně rýč, a tím ji opakovaně uhodil do levého kolene a hlavy, pak jí úmyslně dupal na palec pravé nohy a několikrát ji udeřil pěstí do obličeje, přičemž po celou dobu a při všech fyzických napadeních poškozené vulgárně nadával a vyhrožoval jí zabitím, kdy intenzita jeho násilných útoků vůči poškozené se stupňovala, a při posledním napadení poškozené dne 31. 3. 2010 této způsobil zranění spočívající ve zhmoždění hlavy, podlitiny v obličeji a v okolí pod pravým a levým okem, hematom ve vlasové části hlavy, bodné a tržné rány na levé noze nad a pod kolenem a modřinu na pravém palci nohy, které si vyžádalo lékařské ošetření poškozené na úrazové ambulanci s dobou léčení 2 – 3 týdny“ .
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. a), d) zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), za který mu podle §199 odst. 2 trestního zákoníku uložil nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře pěti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu podle §70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku uložil trest propadnutí věcí, a to kapesního nože, sekery a elektrického kabelu. Konečně podle §101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku obviněnému uložil ochranné opatření zabrání věci, a to kovového rýče.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný a jeho družka V. Z. odvolání. Krajský soud v Praze o nich rozhodl usnesením ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 9 To 498/2010, tak, že odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné a odvolání jeho družky V. Z. zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. jako opožděně podané.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájkyně Mgr. Evy Ciprysové podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
Dovolatel v úvodu svého podání vyjádřil přesvědčení, že soudy prvního i druhého stupně hodnotily skutek, jímž byl uznán vinným, z právního hlediska zcela nesprávně. Příčinu tohoto postupu spatřoval v tom, že oba soudy při svých úvahách vycházely z nevěrohodných důkazů a domněnek. Dosavadní dokazování označil v tomto směru za nedostatečné, neboť měl za to, že kdyby bylo řádně provedeno, jak navrhoval v rámci své obhajoby, bylo by přinejmenším nejisté, zda se jednotlivé útoky údajného trestného činu vůbec staly, resp. zda se staly takovým způsobem a v takové intenzitě, jak tvrdila poškozená.
Obviněný dále uvedl, že s družkou žili dlouhodobě v nestandardním vztahu, jehož součástí bylo osočování a hádky, že „padlo i několik facek“, když zjistil, že mu družka zpronevěřila peníze. Ta prý jako poškozená celou věc zveličila, sama několikrát vzala své trestní oznámení zpět, což má svědčit o jejím nevěrohodném chování. V tomto kontextu připomenul rovněž trestní minulost poškozené. O faktické nemožnosti provést útoky shora popsaným způsobem (za použití kabelu, rýče, sekyry a nože) má svědčit i fakt, že mu byl přiznán třetí stupeň invalidity, v jehož důsledku by nebyl schopen déle trvajícího útoku takové intenzity. Připomněl rovněž, že trvale užíval léky, jež podstatným způsobem ovlivňují jeho chování a ovládací schopnosti. Oběma soudům opětovně vytknul, že při hodnocení důkazů vzaly z výpovědí svědků v úvahu jen skutečnosti svědčící v jeho neprospěch a že postupovaly jednostranně, když zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování. Na základě uvedených skutečností vyslovil názor, že četnost útoků nedosáhla takové úrovně, aby ji bylo možné posoudit jako opakující se či trvající delší dobu, když z důkazů navíc vyplývá, že způsob provedení útoků deklarovaný poškozenou byl fakticky nemožný.
V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby dovolací soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. 8. 2010, č.j. 3 T 58/2010-266, a navazující usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2010, č.j. 9 To 498/2010-293, a to ve výroku o vině i trestu, a aby vrátil věc soudu k novému projednání, případně aby sám ve věci rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby v plném rozsahu.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. prioritně předkládá dovolacímu soudu k posouzení vlastní verzi průběhu skutkového děje, která je odlišná od skutkových závěrů, k nimž dospěl soud prvního stupně. Jedná se tedy o námitky, jež jsou ve valné většině nezpůsobilé k naplnění zvoleného dovolacího důvodu, s výjimkou těch, které dovolatel formálně uplatnil v závěrečné části svého podání, kde oběma soudům vytýká, že skutek, který se stal, není možné podřadit pod skutkovou podstatu zločinu podle ustanovení §199 odst. 1, 2 písm. a), d) trestního zákoníku, neboť jejím podstatným znakem je týrání, které se musí vyznačovat vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a zejména určitou opakovaností a trvalostí, které by poškozená osoba měla pociťovat jako příkoří značné intenzity a které by ji mělo fyzicky nebo psychicky zatěžovat. To podle názoru dovolatele prokázáno nebylo, když naopak byly provedeny důkazy, z nichž je zřejmé, že surový způsob provedení útoků deklarovaný výhradně poškozenou je nemožný.
Ve vztahu ke skutkovým zjištěním státní zástupce předeslal, že soud prvého stupně provedl dokazování v rozsahu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., které vyhodnotil v souladu s požadavky obsaženými v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., a že jeho skutkovým závěrům nelze nic vytknout. Okresní soud obsah důkazů logicky vyhodnotil a ve věci rozhodl v souladu s právními normami hmotného práva. Z jeho rozhodnutí též vyplývá, jak se vypořádal s obhajobou obviněného, kterou nyní obviněný opakuje v rámci dovolání.
V návaznosti na tu část dovolání obviněného, kterou státní zástupce považoval po formální stránce za způsobilou naplnit důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stručně odkázal na důkazní stav věci, jak se promítl do popisu skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, z něhož jednoznačně vyplynulo naplnění právě těch právních skutečností, na jejichž údajnou neexistenci poukazuje dovolatel a které beze zbytku naplňují znaky předmětného zločinu i v kvalifikované skutkové podstatě, jak jím byl obviněný uznán vinným.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s tím, aby i jiné nežli navrhované rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Ačkoliv to obviněný výslovně nezmínil, je z obsahu jeho podání (srov. závěr prvního odstavce na druhé straně pod bodem I.) zřejmé, že vedle explicitně uvedeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Z logiky věci je pak zapotřebí zmínit nejprve druhý z nich, který je procesním dovolacím důvodem obsahujícím dvě alternativy. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze totiž dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z obsahu podání vyplývá, že tento dovolací důvod obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě, neboť tvrdil, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato alternativa by v dané věci mohla být naplněna pouze ze předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo hmotně právními vadami v citovaném důvodu dovolání předpokládanými.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Většina námitek, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohla obstát. Šlo především o ty výhrady, které směřovaly proti rozsahu provedeného dokazování (konkrétně že soudy zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování) a způsobu hodnocení jednotlivých důkazů ze strany soudů obou stupňů, zejména pokud namítal, že soudy vycházely z nevěrohodných důkazů a domněnek (např. z nevěrohodné výpovědi poškozené V. Z. jakožto osoby s trestní minulostí, z výpovědí svědků svědčících v jeho neprospěch apod.). Taktéž námitka, že provedeným dokazováním nebylo dostatečně prokázáno ani to, zda se jednotlivé útoky údajného trestného činu vůbec staly či zda se staly způsobem popsaným v odsuzujícím rozsudku (a to především z důvodu jeho invalidity a užívání léků ovlivňujících jeho ovládací schopnosti), není způsobilá citovaný (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod obsahově naplnit. Nadto je třeba poznamenat, že tato jeho tvrzení byla vyvrácena již v řízení před soudem prvního stupně vypracovaným znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví. Je tudíž zjevné, že takto formulovanými výhradami obviněný pouze napadal skutková zjištění soudů a současně předkládal vlastní verzi skutkového děje.
Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že zmíněné vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Lze tak uzavřít, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání jako celek odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však obviněný uplatnil relevantně v té části, v níž zpochybnil správnost právního posouzení svého jednání jako zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. a), d) trestního zákoníku z důvodu absence znaků rozhodných z hlediska naplnění kvalifikované skutkové podstaty, jakými jsou vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti, a zvláště opakovanost a trvalost takového jednání (v tomto druhém případě obviněný nepochybně chtěl vyjádřit, že v posuzovaném jednání nepokračoval „po delší dobu“).
Nejvyšší soud však současně shledal, že tyto dovolatelovy výhrady jsou zjevně neopodstatněné.
K uvedené problematice je zapotřebí (pouze ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že zločinu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. a), d) trestního zákoníku se dopustí, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, spáchá-li takový čin zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem a pokračuje-li v jeho páchání po delší dobu.
Objektem tohoto trestného činu (zločinu) je zájem společnosti na ochraně osob před tzv. domácím násilím , tedy jak osob obviněnému blízkých, tak i jiných osob žijících s ním ve společném obydlí.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky předmětného zločinu spočívající v tom, že obviněný „týral osobu blízkou žijící s ním ve společném obydlí, čin spáchal zvlášť surovým způsobem a páchal takový čin po delší dobu“ .
Jak již bylo uvedeno výše, podstata jednání obviněného spočívala v tom, že nejméně od 3. 12. 2009 do 31. 3. 2010 ve společně obývaném rodinném domě úmyslně fyzickým a psychickým způsobem týral svou družku V. Z., zejména tím, že ji surovým způsobem bil pěstmi do obličeje a hlavy, tloukl ji elektrickým kabelem přes hlavu a obličej, kdy jeho agrese se stupňovala až k útoku, při kterém poškozené přiložil ke krku sekyru a vyhrožoval, že jí a jejím synům usekne hlavu. Při dalším napadení jí s kapesním nožem nejprve vyhrožoval, že jí propíchne hlavu, načež ji tímto nožem bodl nad koleno levé nohy a tupou částí nože ji začal bít do hlavy, kdy následně vzal z kuchyně rýč, a tím ji opakovaně uhodil do levého kolene a hlavy. Nadto jí při všech fyzických napadeních vulgárně nadával a vyhrožoval jí zabitím.
Tato souhrnně uvedená skutková zjištění svědčí pro závěr, že intenzita násilných útoků obviněného vůči poškozené se stupňovala, a že při posledním napadení dne 31. 3. 2010 poškozené dokonce způsobil zranění popsané již shora, jež si vyžádalo lékařské ošetření na úrazové ambulanci a následné léčení poškozené po dobu 2 až 3 týdny. Je proto nepochybné, že zákonné znaky zločinu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. a), d) trestního zákoníku jsou ve skutkových zjištěních učiněných soudem prvního stupně bezezbytku obsaženy.
Jakkoliv oba soudy nižších stupňů v otázce právní kvalifikace jednání obviněného nikterak nepochybily, Nejvyšší soud přece jen považuje za potřebné jejich úvahy v tomto směru doplnit, neboť ty, které jsou obsaženy v odůvodněních jejich rozhodnutí (srov. stranu 6 rozsudku soudu prvního stupně, resp. stranu 4 usnesení odvolacího soudu) jsou jen kusé a paušální.
Podle stávající praxe soudů je znak týrání vykládán v tom smyslu, že se jím rozumí takové zlé nakládání s osobou blízkou žijící s pachatelem ve společně obývaném domě (či bytě), které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti a též určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. přiměřeně rozhodnutí publikovaná pod č. 20/2006 a 20/1984 Sb. rozh. trest., jakož i stanoviska publikovaná pod č. 3/1983 a 11/1984 Sb. rozh. trest.). Shora popsané jednání obviněného vůči poškozené všechny charakteristické rysy týrání jednoznačně nese. Ostatně obviněný naplnění zákonných znaků základní skutkové podstaty jmenovaného trestného činu ani nezpochybnil. Jeho relevantně uplatněné výhrady směřovaly vůči právnímu posouzení skutku jako předmětného trestného činu v jeho kvalifikované skutkové podstatě, a tím i vůči aplikaci ustanovení zakládajícího použití vyšší trestní sazby podle odst. 2 písm. a) a d) §199 trestního zákoníku. Nesouhlasil totiž s právními závěry soudů nižších instancí, že se činu dopustil zvlášť surovým způsobem, a že by v něm pokračoval po delší dobu.
Podle právní teorie i soudní praxe se zvlášť surovým způsobem rozumí zlé nakládání s týranou osobou s výraznou mírou brutality, která se vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu; půjde např. o pálení rukou poškozené osoby nad plamenem plynového sporáku, o pálení žehličkou na břiše týrané osoby, o polití genitálu týrané osoby kyselinou nebo o opakované tlučení týrané osoby do modřin, které nejsou ještě zhojeny, apod. Pokud jde o zavinění, postačí ve vztahu k tomuto znaku nedbalost.
Týráním po delší dobu se, vzhledem k tomu, že již vlastní týrání je zlé nakládání, které se vyznačuje určitým trváním (srov. například již citované rozhodnutí č. 20/1984 Sb. rozh. trest. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 105/2008, publikované pod č. 58/2008 Sb. rozh. trest.), rozumí doba v trvání řádově několika měsíců (v závislosti na konkrétních okolnostech posuzovaného případu). V souvislosti s tím je třeba je třeba akcentovat, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, aby se mohlo jednat o naplnění této okolnosti podmiňující vyšší trestní sazby, a naopak.
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ je třeba konstatovat, že skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky zločinu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. a), d) trestního zákoníku, tedy i v jeho kvalifikované skutkové podstatě, zjevně naplňují. Obviněný sice v psychickém i fyzickém jednání vůči poškozené pokračoval po dobu „pouhých“ čtyř měsíců, která by sama o sobě nemusela postačovat k naplnění kvalifikované skutkové podstaty uvedeného zločinu (ve shora citovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 105/2008, byla za „delší dobu“ považována doba cca šesti měsíců), protože si však počínal natolik intenzivně, bezcitně a brutálně, nemá ani Nejvyšší soud o naplnění jmenované okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby žádnou pochybnost.
Proto pokud soud prvního stupně, s jehož skutkovými zjištěními i navazujícími právními závěry se ztotožnil také soud odvolací, shledal v jednání obviněného okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, aplikoval zcela správně a v souladu se zákonem ustanovení §199 odst. 1, 2 písm. a), d) trestního zákoníku o zločinu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě. Pouze pro úplnost lze poznamenat, že k uložení vyššího trestu by přitom postačovalo naplnění pouze jedné z uvedených okolností podmiňujících přísnější trestnost – buď spáchání činu zvlášť surovým způsobem [odst. 2 písm. a) citovaného ustanovení], nebo pokračování v něm po delší dobu [odst. 2 písm. d) citovaného ustanovení], aniž by bylo třeba je použít kumulativně.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř jako zjevně neopodstatněné.
Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. dubna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a