ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.407.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 407/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2011 k dovolání nejvyšší státní zástupkyně podanému v neprospěch obviněného Bc. V. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 7 To 442/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 95 T 59/2010, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 7 To 442/2010.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 95 T 59/2010, uznal obviněného Bc. V. B. (dále jen „obviněný“) vinným, že:
„1) od přesně nezjištěné doby až do dne 5. 3. 2009, na různých místech města B. (například z počítače v bytě I. Z. v B. na ulici B. nebo z počítače na pracovišti Městské policie), odeslal ze své e-mailové schránky do e-mailových schránek:
nejméně 47 e-mailových zpráv s přílohami obsahujícími pornografické fotografie nebo videosoubory, které zobrazují nebo jinak využívají děti,
2) v době od 2. 2. 2009 až do dne 16. 2. 2009, na různých místech města B. (například z počítače v bytě I. Z. v B. na ulici B. nebo z počítače na pracovišti Městské policie), odeslal ze své e-mailové schránky do e-mailových schránek:
nejméně 6 e-mailových zpráv s přílohami obsahujícími pornografické fotografie nebo videosoubory, které zobrazují pohlavní styk se zvířetem,
3) od přesně nezjištěné doby až do dne 10. 3. 20009, ve své e-mailové schránce, přechovával celkem 91 e-mailových zpráv s přílohami obsahujícími pornografické fotografie nebo videosoubory, které zobrazují nebo jinak využívají děti“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval v bodě 1) jako trestný čin šíření pornografie podle §205 odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), v bodě 2) jako přečin šíření pornografie podle §191 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), a v bodě 3) jako trestný čin přechovávání dětské pornografie podle §205a tr. zák., a uložil mu podle §205 odst. 2 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce odvolání, o nichž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 7 To 442/2010, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu (konkrétně proti výroku, jímž bylo zamítnuto odvolání státního zástupce) podala nejvyšší státní zástupkyně (dále převážně jen „dovolatelka“) v neprospěch obviněného dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
Dovolatelka po shrnutí obsahu meritorních rozhodnutí učiněných soudy nižšího stupně připomněla, že soud prvního stupně – pokud se týká právní kvalifikace skutků popsaných pod body 1) a 2) výroku jeho rozsudku – na rozdíl od obžaloby neposoudil jednání obviněného jako spáchané v kvalifikovaných skutkových podstatách §205 odst. 3 písm. b) tr. zák., resp. §191 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, tj. veřejně přístupnou počítačovou sítí, a že odvolací soud se s argumentací nalézacího soudu ztotožnil a odkázal na ni.
S názory obou soudů nižších instancí dovolatelka vyslovila nesouhlas. Uvedla, že základní skutková podstata trestného činu šíření pornografie podle §205 odst. 2 písm. a) tr. zák., kterou soudy nijak nezpochybnily, byla ovšem naplněna ve formě „uvádění do oběhu“, nikoli ve formě „jiného opatření“ pornografického díla. Pod pojmem „uvedení do oběhu“ u jmenovaného trestného činu je totiž třeba rozumět jednání pachatele, kterým se má předmět dostat postupně do rukou širšího okruhu osob, ať v originále či v kopiích. Nešlo by sice o oběh, pokud by se měl s pornografickým předmětem seznámit jen úzký okruh lidí, uzavřená společnost apod., avšak na druhé straně není třeba, aby se s ním skutečně širší okruh lidí seznámil, postačí pouhé uvádění do oběhu, tedy počátek tohoto oběhu. V dané trestní věci však ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný postupně zaslal 47 e-mailových zpráv s pornografickým obsahem na 24 e-mailových adres, a ačkoliv nebylo přesně zjištěno, kolik osob mělo k jednotlivým e-mailovým schránkám přístup, jak dlouho tam byly zprávy uloženy, zda byly dále přeposílány, apod., šlo o natolik intenzivní způsob šíření pornografických děl, že již šlo o „uvádění do oběhu“ ve smyslu uvedeném shora.
Nejvyšší státní zástupkyně však ve svém podání především nesouhlasila s názory soudů, pokud dospěly k závěru, že nebyl naplněn znak spáchání činu „veřejně přístupnou počítačovou sítí“. V této souvislosti citovala definici tohoto pojmu obsaženou v komentovaných vydáních trestního zákoníku a trestního zákona (např. Šámal P. a kol., Trestní zákoník II, §140 – 421, Komentář, I. vydání, Praha: C.H.Beck 2010, str. 1699-1700) či v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ve věci vedené pod sp. zn. 6 Tdo 1135/2010.
V návaznosti na to dovolatelka zdůraznila, že e-mailová komunikace představuje neporovnatelně rychlejší a jednodušší způsob rozesílání pornografických děl velkému počtu subjektů na prakticky neomezenou vzdálenost, než umožňuje např. „klasická“ poštovní zásilka. Nadto jde o komunikaci do značné míry anonymní, kdy pachateli postačuje pouhá znalost e-mailové adresy, aniž by musel nutně znát fyzickou totožnost příjemce. Zřejmě i proto vyslovila domněnku, že pokud by zákonodárce chtěl postihnout pouze takové formy využití veřejné počítačové sítě, které umožňují zpřístupnění pornografického díla prakticky jakémukoli uživateli (např. tzv. „zavěšení“ na internetu), pak by příslušnou část ustanovení §205 odst. 3 písm. b) tr. zák. [nyní §192 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku] formuloval jiným způsobem.
V souvislosti s tím dovolatelka vytkla oběma soudům nižších stupňů, že nepřihlédly k některým specifikům e-mailové komunikace. Rozdíl mezi e-mailovou komunikací, která je základním komunikačním prostředkem na Internetu, a komunikací formou klasické poštovní zásilky (dopisu, balíku) zasílané prostřednictvím veřejného přepravce konkrétnímu adresátovi spočívá nejen v tom, že e-mailové zprávy musí projít cizími počítači v síti předtím, než dosáhnou cílový počítač, což výrazně zjednodušuje možnost obsah zprávy zachytit a přečíst, ale i v tom, že naprostá většina providerů kopie všech e-mailových zpráv ukládá (zálohuje) na svoje servery před doručením a tyto zálohy často ponechává na serveru řadu měsíců po doručení zprávy, a to i v případě, že ve schránkách odesílatele i příjemce jsou již vymazány. Navíc také samotní uživatelé často tyto zprávy ponechávají uložené ve svých schránkách, kde k nim mohou získat přístup i jiné osoby než ty, kterým byly určeny [dovolatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 349/2008 (správně mělo být sp. zn. 11 Tdo 349/2009) , z něhož vyplývá, že po doručení do e-mailové schránky příjemce již elektronická pošta nepožívá ochrany tajemství dopravovaných zpráv ve smyslu tehdy platného ustanovení §239 odst. 1 tr. zák.].
Nejvyšší státní zástupkyně neopomněla zmínit ani problematiku tzv. virů, jež mohou narušovat nebo likvidovat instalované programy, event. mohou být naprogramovány tak, že bez vědomí uživatele odesílají z jeho počítače uložená data a dokumenty. Možnost zpřístupnění pornografických děl šířených cestou e-mailové komunikace i dalším osobám než těm, kterým byla původně určena, je tudíž výrazně vyšší nežli v případě jiných způsobů komunikace.
Na základě těchto úvah dovolatelka dospěla k závěru, že skutek popsaný pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně měl být právně kvalifikován jako trestný čin šíření pornografie podle §205 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák., jelikož s ohledem na množství rozeslaných fotografií a videosouborů s tématikou dětské pornografie byly nepochybně splněny i materiální podmínky pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák.
Ve vztahu ke skutku vymezenému v bodě 2) odsuzujícího rozsudku dovolatelka uvedla, že v tomto případě byla pornografická díla zaslána pouze na dvě e-mailové adresy, proto lze souhlasit s tím, že přečin byl, pokud se týká znaků základní skutkové podstaty podle §191 odst. 1 trestního zákoníku, spáchán formou „jiného opatření“ pornografického díla. Jinak ovšem i tento skutek měl být – z důvodů rozvedených již výše – právně kvalifikován nikoli pouze podle uvedené základní skutkové podstaty, nýbrž jako přečin šíření pornografie v jeho kvalifikované podobě podle §191 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákoníku.
Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupkyně v závěru svého podání navrhla, aby Nejvyšší soud:
1. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 7 To 442/2010, ve výroku o zamítnutí odvolání státního zástupce, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
2. podle §265 1 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl,
3. v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Současně dovolatelka vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného, nežli navrhovaného rozhodnutí dovolacího soudu.
K podanému dovolání se vyjádřil obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Karla Schelleho, LL.M., a vyslovil nesouhlas s argumentací v něm obsaženou. Především znovu popřel svůj úmysl v té podobě, že by byl alespoň srozuměn s tím, že odesílání předmětných e-mailů může být zpřístupněno i jiným subjektům než adresátům. Své počínání v tomto kontextu přirovnal k obyčejné poštovní zásilce, která je taktéž adresována odesílatelem přímo příjemci, přičemž nelze ani v těchto případech zcela vyloučit, že se s jejím obsahem bez úmyslu odesílatele protiprávně seznámí cestou k adresátovi i jiné osoby (odlišné od adresáta). Vyjádřil názor, že dovolatelčiným právním výkladem by byl zcela popřen institut listovního tajemství zakotvený v čl. 13 Listiny základních práv a svobod, jakož i smysl trestněprávní represe pro osoby porušující tajemství dopravovaných zpráv podle §182 trestního zákoníku. E-mailovou komunikaci označil za analogickou komunikaci poštovní, neboť se řídí stejnými pravidly a pro obě platí úmysl odesílatele seznámit s jejich obsahem příjemce a nikoho jiného. Pokud se s obsahem e-mailu seznámí bez vědomí odesílatele a příjemce jakýkoli jiný subjekt, jedná se o porušení výše uvedených základních práv i norem trestního práva. Takový postup však současně nemůže být přičítán k tíži odesílatele. Za šíření veřejnou počítačovou sítí označil uveřejnění na veřejně přístupných internetových stránkách.
Závěrem svého vyjádření obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265j tr. ř. zamítl. Současně vyslovil souhlas s jeho projednáním v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolatelkou uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Jak již bylo uvedeno, dovolatelka uplatnila dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Z logiky věci je zapotřebí zmínit nejprve druhý z nich, který je procesním dovolacím důvodem obsahujícím dvě alternativy. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze totiž dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z obsahu podání je zřejmé, že tento dovolací důvod dovolatelka uplatnila v jeho druhé alternativě, neboť tvrdila, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato alternativa by v dané věci mohla být naplněna pouze za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo hmotně právními vadami v citovaném důvodu dovolání předpokládanými.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Nejvyšší soud shledal, že námitky vznesené dovolatelkou jsou z hlediska uplatněných dovolacích důvodů relevantní a opodstatněné. Jelikož současně neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
Z důvodu přehlednosti a vymezení rozsahu své přezkumné činnosti Nejvyšší soud považuje za vhodné upozornit na to, že podané dovolání (a předtím ani odvolání státního zástupce) nesměřovalo proti právní kvalifikaci skutku popsaného pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně, a proto tento výrok nepřezkoumával.
K řešené problematice je zapotřebí (toliko ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu šíření pornografie podle §205 odst. 2 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, činí veřejně přístupným, zprostředkuje, uvede do oběhu, prodá nebo jinak jinému opatří fotografické, filmové, počítačové, elektronické nebo jiné pornografické dílo, které zobrazuje nebo jinak využívá dítě .
Přečinu šíření pornografie podle §191 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí ten, kdo vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, činí veřejně přístupným, zprostředkuje, uvede do oběhu, prodá nebo jinak jinému opatří fotografické, filmové, počítačové, elektronické nebo jiné pornografické dílo, v němž se projevuje násilí či neúcta k člověku, nebo které popisuje, zobrazuje nebo jinak znázorňuje pohlavní styk se zvířetem .
Z hlediska subjektivní stránky je jak trestný čin šíření pornografie podle §205 odst. 2 písm. a) tr. zák., tak i přečin šíření pornografie podle §191 odst. 1 trestního zákoníku trestným činem úmyslným [srov. §4 písm. a), b) tr. zák. a §15 odst. 1, 2 v návaznosti na §13 odst. 2 trestního zákoníku].
Podle tzv. právní věty odsuzujícího rozsudku obviněný jednak „jinak jinému opatřil elektronické pornografické dílo, které zobrazuje nebo jinak využívá dítě“ [bod 1) rozsudku], jednak „jinak jinému opatřil elektronické pornografické dílo, které zobrazuje pohlavní styk se zvířetem“ [bod 2) rozsudku].
Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a popsaných v tzv. skutkových větách jeho odsuzujícího rozsudku se přitom podává, že obviněný se uvedených trestných činů dopustil tím, že (zkráceně) odeslal ze své e-mailové schránky na 24 jiných (v rozsudku specifikovaných) e-mailových adres nejméně 47 e-mailových zpráv s přílohami obsahujícími pornografické fotografie a videosoubory zobrazující nebo jinak využívající děti [bod 1) rozsudku], resp. že na 2 e-mailové adresy (uvedené v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku) nejméně 6 e-mailových zpráv s přílohami obsahujícími pornografické fotografie a videosoubory, které zobrazují pohlavní styk se zvířetem [bod 2) rozsudku].
Takto zjištěná jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin šíření pornografie podle §205 odst. 2 písm. a) tr. zák. [bod 1) rozsudku] a jako přečin šíření pornografie podle §191 odst. 1 trestního zákoníku [bod 2) rozsudku]. Jelikož k naplnění zákonných znaků obou těchto trestných činů neměla nejvyšší státní zástupkyně naprosto žádných výhrad, v rámci dovolacího řízení není zapotřebí se k nim blíže vyjadřovat. Ostatně učiněná skutková zjištění jednoznačně svědčí o tom, že jednotlivé z těchto zákonných znaků ( jinak jinému opatřil; elektronické pornografické dílo; dílo, které zobrazuje nebo jinak využívá dítě; dílo, které zobrazuje pohlavní styk se zvířetem ) byly jednáním obviněného naplněny.
Nalézací soud však neakceptoval právní kvalifikaci použitou v podané obžalobě, podle níž se obviněný dopustil v obou případech jmenovaných trestných činů v jejich tzv. kvalifikované podobě, tedy podle §205 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. a podle §191 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákoníku. V odůvodnění svého rozhodnutí na straně 5 k této problematice uvedl, že „... je třeba vzít v potaz naplnění subjektivní stránky jednání obžalovaného, … už samotná podstata takto zasílaného „obsahově závadného“ e-mailu a jeho zveřejnění je pro případného pachatele naprosto nežádoucí, neboť ten těžko může mít zájem na svém odhalení vzhledem k obsahu svého e-mailu … E-mailová komunikace je jako jakákoli jiná komunikace založená na vyměňování informací mezi jednotlivě určenými subjekty. Každý uživatel musí mít pro příjem zpráv svoji e-mailovou adresu, která identifikuje jeho elektronickou poštovní schránku … tato adresa je chráněná heslem, které si každý uživatel volí dle svého uvážení … Soud … nevidí příliš rozdílu mezi oběma typy komunikace, byť elektronická komunikace se může jevit daleko sofistikovanější a možnosti jak proniknout do obsahu této komunikace jsou zřejmě větší, … e-mailová komunikace je předmětem ochrany z hlediska obsahu, neboť i zde je chráněno tajemství dopravovaných zpráv ve smyslu čl. 13 Listiny základních práv a svobod, konečně i trestním právem … ve smyslu §182 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Stav, kdy stát garantuje na jedné straně ochranu tajemství takto dopravovaných zpráv, a na straně druhé by v zásadě kvalitu způsobu přenosu … prostřednictvím sítě elektronické komunikace ponížil na úroveň, kdy účastník, resp. odesílatel zpráv je nucen předpokládat, že taková ochrana bude porušena a zpráva zveřejněna, je zcela kontradiktorní …“ .
K těmto závěrům soud druhého stupně bez bližšího zdůvodnění pouze paušálně uvedl, že se s nimi ztotožňuje a „… odkazuje … na příslušnou část odůvodnění napadeného rozsudku, neboť s tímto odůvodněním se v plném rozsahu ztotožnil, zejména ve vztahu k otázce naplnění objektivních znaků pro přísnější právní kvalifikaci“ (srov. stranu 3 odůvodnění jeho usnesení).
Nejvyšší soud se s takovými (poměrně kategorickými) závěry nemohl bezezbytku identifikovat, neboť je přesvědčen, že žádný ze soudů nižších instancí dostatečně nezvážil povahu a účel, k němuž slouží jednak Internet, jednak e-mailová komunikace (jako zřejmě základní komunikační prostředek na Internetu) a v jejím rámci e-mailové adresy, jichž obviněný pro předávání fotografií a videosouborů s pornografickou tématikou jiným subjektům využíval. Hodnotit a pečlivěji zkoumat bylo zapotřebí zejména to, zda škodlivý obsah obviněným odeslaných e-mailových zpráv nebyl rozšířen prostředky a způsobem, které nevylučují, aby se s ním seznámil větší počet lidí než pouze okruh odesílatelem přesně vymezených a e-mailovými adresami definovaných adresátů.
K tomu je zapotřebí (opět jen ve stručnosti a v obecné rovině) zmínit, že trestného činu šíření pornografie podle §205 odst. 3 písm. b) tr. zák. se pachatel dopustí, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem.
Obdobně přečinu šíření pornografie podle §191 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákoníku se pachatel dopustí, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem.
Bylo-li výše uvedeno, že u obou těchto trestných činů se po subjektivní stránce vyžaduje úmysl, je třeba dodat, že u šíření pornografie právě uvedenými způsoby se z povahy věci vyžaduje alespoň eventuální úmysl [srov. §4 písm. b) tr. zák., resp. §15 odst. 1, 2 v návaznosti na §13 odst. 2 a §17 trestního zákoníku].
Z uvedených alternativ těchto kvalifikovaných skutkových podstat sice v dané věci nemají zásadní význam prvé čtyři znaky (spáchání činu tiskem, filmem, rozhlasem či televizí ), neboť obviněný zjištěným jednáním žádný z nich nenaplnil, nelze však od nich zcela odhlížet, jelikož jsou jedním ze srovnávacích hledisek při výkladu znaku jiným obdobně účinným způsobem.
V prvé řadě je ovšem třeba zaměřit pozornost na výklad znaku veřejně přístupná počítačová síť . Tento pojem se Nejvyšší soud pokusil již minulosti v několika svých rozhodnutích vyložit. Zřejmě poprvé se tak stalo v jeho usnesení ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1135/2010, jímž ovšem dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., takže jen stručně a s odkazem na starší komentované vydání trestního zákona uvedl, že „… pod pojmem veřejně přístupnou počítačovou sítí se rozumí funkční propojení počítačů do sítí s cílem vytvořit informační systém pracující s tzv. dálkovým přístupem, jakým je především internet a jiné podobné informační systémy (Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck. 2001, str. 1231), k čemuž dodal, že „… v této souvislosti bylo prokázáno, že (obviněný) počítačovou sítí přeposílal do emailových schránek digitální fotografie s tématikou dětské pornografie“ .
Obdobně vyznělo i odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 4 Tz 79/2010, podle něhož obviněný tím, že „… k páchání trestné činnosti využíval webového portálu Xchat, … se připojil do „místnosti“ nazvané „báječný flirt“, vyměňoval si e-mailové zprávy s tématikou dětské pornografie s dalšími pro něj anonymními osobami, … tímto způsobem činil e-mailové zprávy přístupné veřejnosti blíže neurčenému počtu osob. Přístup do oné „místnosti“ tj. virtuálního prostoru, v němž probíhala komunikace mezi jednotlivými zájemci o dětskou pornografii, mohl ovšem obviněný získat výlučně prostřednictvím Internetu, tj. veřejně přístupné počítačové sítě. Je proto mimo pochybnost, že zaslání pornografického díla elektronickou poštou je uvedením do oběhu prostřednictvím veřejně přístupné počítačové sítě a toto jednání podle právní úpravy platné do 31. 12. 2009 naplňovalo skutkovou podstatu trestného činu šíření pornografie podle §205 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákona“ . K tomu je ovšem třeba dodat, že skutková zjištění tu byla přece jen poněkud odlišná jak od posuzované věci, tak od ostatních zmiňovaných věcí (srov. „… poté, co … založil e-mailové schránky … za účelem výměny fotografií pornografického charakteru s ostatními uživateli webového portálu Xchat, pomocí těchto e-mailových schránek … přijímal e-mailové zprávy s tématikou dětské pornografie a … přeposílal ostatním uživatelům webového portálu Xchat …“ ).
V odůvodnění naposledy citovaného rozsudku Nejvyšší soud s odkazem na odbornou literaturu (Šámal, P. a kol., Trestní zákoník II, Komentář, I. vydání, Praha, C.H.Beck 2010, str. 1699 – 1700) rovněž uvedl, že „… veřejně přístupnou počítačovou sítí se rozumí funkční propojení počítačů do sítí s cílem vytvořit informační systém pracující s tzv. dálkovým přístupem, jakým je především Internet a jiné podobné informační systémy. Z technického hlediska je veřejně přístupná počítačová síť soustavou serverů, datových komunikací a k nim připojených počítačů. Z organizačního hlediska jde o provozovatele jednotlivých sítí a podsítí, zprostředkovatele připojení i uživatele a další subjekty. Internet jako světová informační počítačová síť vznikl propojováním původně privátních, specializovaných a autonomních datových sítí (vojenské, školní, energetické apod.) a později již veřejných takovýchto sítí (přístupných většinou za úplatu každému zájemci) s postupnou změnou jejich charakteru (přechod na jednotný protokol řízení přenosu Transmission Control Protocol/Internet Protocol, budovaných na principu dobrovolných dohod atd.), včetně užívání zdarma. Rozhodujícím okamžikem byl vznik služby WWW (World Wide Web), která byla vytvořena v internetu na bázi počítačových serverů (části Internetu) ukazujících jeden k druhému s využitím tzv. hypertextových odkazů, podpory multimedií a integrování různých služeb. WWW stránka neboli webová stránka je elektronický dokument, který se nachází na určitém serveru, jeho obsah je připojen k síti (indexován) pomocí hypertextových odkazů na jiná místa tohoto dokumentu nebo v jiných dokumentech na tomto serveru nebo na zcela jiných serverech nacházejících se v síti Internetu. Veřejně přístupnou počítačovou sítí výslovně nejsou pouze uzavřené počítačové sítě některých právnických osob, státních orgánů nebo jiné organizace, které nesplňují podmínku veřejné přístupnosti“ . Odkázal tam i na dovolatelkou zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 11 Tdo 349/2009 (to se však týkalo trestného činu porušování tajemství dopravovaných zpráv podle §239 odst. 1 tr. zák.), podle něhož „… není pochyb o tom, že elektronická pošta zasílaná prostřednictvím internetu, tzv. email, je jiným veřejným zařízením ve smyslu §239 odst. 1 písm. b) tr. zák.“ , a dále „… naprostá většina providerů kopie všech e-mailových zpráv ukládá na svoje servery před doručením a tyto zálohy ponechává na serveru často po dobu i více měsíců po doručení zprávy, a to i v případech, že tyto zprávy jsou ve schránkách odesilatele i příjemce již vymazány, … zde k nim mohly mít přístup i jiné osoby, než ty, kterým byla zpráva určena. Ochrana dopravované e-mailové zprávě je totiž poskytována v době jejího „podávání“, tedy v průběhu doručování. Konec tohoto procesu je nutno vnímat v okamžiku doručení do e-mailové schránky příjemce. Do schránky má příjemce zprávy přístup, který je zabezpečen pomocí hesla, může se přitom do schránky dostat z kteréhokoli počítače připojeného k Internetu, … V této souvislosti nelze pominout i problém virů, tj. krátkých počítačových programů určených k provedení úkonů nad rámec vůle uživatele, které mohou mít kromě vlivu na narušení nebo likvidaci instalovaných programů, také vliv i na odesílání uložených dat a programů uživatele bez jeho výslovného pokynu“ .
V odůvodnění dalšího usnesení dne 12. ledna 2011, sp. zn. 8 Tdo 1467/2010, Nejvyšší soud podrobně shrnul problematiku řešenou i v posuzované věci a uvedl, že „…enormní počet příjemců, jimž obviněný … soubory zaslal, bylo nutné hodnotit z hlediska možného naplnění znaku „spáchání činu veřejně“ [§89 odst. 4 písm. a) tr. zák.], jenž vyjadřuje podstatu ustanovení §205 odst. 3 písm. b) tr. zák. jako kvalifikované skutkové podstaty, a bylo nutné jej zkoumat ze všech s ním spojených a rozhodných hledisek. Uvedené skutečnosti bylo potřeba posuzovat kromě jiného i se zřetelem na podstatu a hlavní smysl tohoto znaku, jímž je vyjádřena vyšší škodlivost a nebezpečnost činu, jestliže je zakázaný nebo z jiných důvodů škodlivý obsah rozšířen prostředky a způsobem jež zajišťují, aby se s ním seznámil velký počet lidí. Ustanovení §89 odst. 4 písm. a) tr. zák. za tyto způsoby označuje: obsah tiskoviny nebo rozšiřovaný spis, film, rozhlas, televizi nebo jiný obdobně účinný způsob. V ustanovení §205 odst. 3 písm. b) tr. zák. byl vedle těchto forem vyjádřen i další samostatný způsob veřejně přístupnou počítačovou sítí“ . V rámci úvah o tomto zákonném znaku uvedl, že „… za veřejně přístupnou počítačovou sítí se považuje funkční propojení počítačů do sítí s cílem vytvořit informační systém pracující s tzv. dálkovým přístupem, jakým je především Internet a jiné podobné informační systémy. Internet je informační a komunikační systém, který se skládá z různých subjektů a objektů právních vztahů. S ohledem na rozvoj počítačových informačních a komunikačních technologií má Internet kromě jiného i povahu prostředku, jehož prostřednictvím lze veřejně šířit informace. S ohledem na celosvětovou propojenost a rozšířenost počítačových médií je virtuální svět Internetu považován za veřejný prostředek, neboť lze již považovat za notorietu, že je používán právě pro zveřejňování a šíření informací (srov. Smejkal, V. a kol. Právo informačních a telekomunikačních systémů. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001), … Internet je počítačovou sítí, která funguje jako přenosové médium umožňující využívání určitých služeb, z nichž nejvýznamnější je přenos informací, tj. znalostí, které je možné jakoukoli formou sdělovat, a jde o poznatek týkající se jakýchkoliv objektů, fakt, událostí, věcí procesů, myšlenek, které mají v daném kontextu specifický význam (srov. Smejkal, V. a kol. Právo informačních a telekomunikačních systémů. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 39, 40). Za informační systém se považuje funkční celek nebo jeho část zabezpečující cílevědomou a systematickou informační činnost. Každý informační systém zahrnuje data, která jsou uspořádána tak, aby bylo možné jejich zpracování a zpřístupnění, a dále nástroje umožňující výkon informačních činností [srov. §2 písm. b) zák. č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů]. Jde o systém pro sběr, zpracování, ukládání a vyhledávání a šíření informací (Knapp, V., Právo a informace, Academia, Praha, 1988 s. 43), … E-mailová adresa pak představuje elektronickou službu spočívající v elektronické poště, která je (podle Všeobecné encyklopedie, Praha: Nakladatelský dům, 1996) definována jako „telekomunikační služba instalovaná převážně na standardních počítačových sítích, určena k přenosu zpráv mezi počítačovými pracovišti, k ukládání těchto zpráv do paměťových schránek, k třídění a předzpracování zpráv. Vyznačuje se efektivním a levným provozem“ (srov. Smejkal, V. a kol. Právo informačních a telekomunikačních systémů. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 205).
S odkazem na uvedenou odbornou literaturu Nejvyšší soud v citovaném usnesení své úvahy uzavřel tím, že „… s ohledem na všechny skutečnosti a parametry, kterých Internet coby významný a vysoce sofistikovaný fenomén současné doby dosahuje, není sporu o tom, že jde o veřejně přístupnou počítačovou síť …“ . Dále pak pokračoval, že „… e-mail je nejznámějším druhem elektronické pošty, jíž je textová, hlasová nebo obrazová zpráva poslaná prostřednictvím veřejné sítě elektronických komunikací, která může být uložena v síti nebo koncovém zařízení uživatele, dokud ji uživatel nevyzvedne. Důvěrnost zpráv a s nimi spojené provozní a lokalizační údaje jsou chráněny podle §89 a násl. zák. č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů (srov. Hendrych, D. a kol. Právnický slovník, 3. podstatně rozšířené vydání, Praha : C. H. Beck, 2009, s. 206)“ . Připomněl rovněž, že podle §89 naposledy citovaného zákona „… podnikatelé zajišťující veřejné komunikační sítě nebo poskytující veřejně dostupné služby elektronických komunikací jsou povinni zajistit technicky a organizačně důvěrnost zpráv a s nimi spojených provozních a lokalizačních údajů, které se přenášejí prostřednictvím jejich veřejné komunikační sítě a veřejně dostupných služeb elektronických komunikací. Zejména nepřipustí odposlech, ukládání zpráv nebo jiné druhy zachycení nebo sledování zpráv a s nimi spojených údajů osobami jinými, než jsou uživatelé, bez souhlasu dotčených uživatelů, pokud zákon nestanoví jinak. To nebrání technickému ukládání údajů, které je nezbytné pro přenos zpráv, aniž by byla dotčena zásada důvěrnosti“ , a že podle §89 odst. 2 tohoto zákona „… zprávou se rozumí jakákoli informace, která se vyměňuje nebo přenáší mezi konečným počtem účastníků nebo uživatelů prostřednictvím veřejně dostupné služby elektronických komunikací, s výjimkou informace přenášené jako součást veřejného rozhlasového nebo televizního vysílání sítí elektronických komunikací, nelze-li ji přiřadit k určitelnému účastníkovi nebo uživateli, který tuto informaci přijímá“ .
A aby byl odkaz na odůvodnění zmiňovaného usnesení co nejúplnější, je ještě třeba uvést tam obsažené shrnutí, že „… ze všech těchto stručně vyjádřených základních pojmových znaků jak Internetu, tak i e-mailu, je zřejmé, že ochrana podle §89 a násl. zák. č. 127/2005 Sb. přísluší obsahu elektronicky rozesílané zprávy, kdežto e-mailová adresa jako identifikační místo umožňující elektronickou službu spočívající v elektronické poště, tj. v elektronickém přenosu zpráv, uvedené ochrany nepožívá. Nepožívá však ani ochrany podle zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. E-mailovou adresu lze přidělit pouze určitému uživateli na základě smlouvy uzavřené s poskytovatelem připojení (providerem), u něhož je vytvořen a veden systém obsahující informace o osobách (náležitostí smlouvy jsou totiž osobní údaje – jméno, příjmení, adresa, rodné číslo apod.) Na něj se vztahují všechny povinnosti provozovatelů informačních systémů obsahujících osobní údaje občanů ve smyslu zákona č. 101/2000 Sb. Přiřadit konkrétní osobu k takové elektronické adrese může tedy pouze provider, a pokud by tak učinil někdo jiný, porušil by zákon on nebo ten, kdo by mu data poskytl. Existuje tedy sice propojení mezi adresou a identifikací osoby, a to ve smlouvě mezi uživatelem a poskytovatelem připojení, nicméně se nejedná o veřejně dostupný údaj. Bude-li mít někdo disponovat jakýmkoliv způsobem sestaveným souborem existujících e-mailových adres bez dalších údajů, zejména bez výše uvedeného propojení s určitou fyzickou osobou, nejedná se tedy zřejmě o soubor obsahující osobní údaje a nevztahuje se na něj žádná ochrana z hlediska zák. č. 101/2000 Sb. Samotná elektronická (e-mailová) adresa nebo jiný identifikátor používaný na Internetu není osobním údajem ve smyslu §4 písm. a) zák. č. 101/2000 Sb. a nepoužívá ochrany při svém izolovaném výskytu (srov. Smejkal, V. a kol. Právo informačních a telekomunikačních systémů. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 428, 429)“ .
S touto podrobně rozvedenou argumentací je zapotřebí v zásadě souhlasit. Zároveň je ovšem třeba zdůraznit, že jakkoliv otázka výkladu pojmu spáchání činu veřejně přístupnou počítačovou sítí je otázkou právní, k jejímuž správnému vyřešení sice mohou napomoci jak shora zmíněná ustanovení jednotlivých zákonů, tak citované názory respektovaných autorů, nelze se obejít bez specifických odborných podkladů (rozhodně ale nelze vystačit s laickými a odborně nepodloženými úvahami ať už obou soudů nižších instancí, nebo dovolatelky).
Z obsahu spisového materiálu v posuzované věci je zřejmé, že této skutečnosti si byly vědomy již orgány přípravného řízení, a proto přibraly k podání odborného vyjádření RNDr. J. H., CSc., soudního znalce z oboru kriminalistiky, odvětví počítačové expertízy (srov. č. l. 36 spisu). Tento soudní znalec v písemném odborném vyjádření (srov. č. l. 39 až 48 spisu) sice zodpověděl všechny položené otázky, žádná z nich však nebyla zaměřena na problematiku e-mailové korespondence jako možného způsobu komunikace veřejně přístupnou počítačovou sítí . Vypracované odborné vyjádření soud prvního stupně v průběhu hlavního líčení pouze přečetl (srov. č. l. 292 a 293 spisu), aniž soudního znalce předvolal a k obsahu odborného vyjádření blíže vyslechl. Tento nedostatek dokazování neodstranil v průběhu veřejného zasedání (srov. č. l. 318 a 319 spisu) ani odvolací soud, v důsledku čehož si ani on nevytvořil dostatečné skutkové předpoklady pro náležité posouzení zmiňované právní otázky.
Především v důsledku toho oba soudy nižších stupňů neposuzovaly skutky obviněného popsané pod body 1) a 2) výroku odsuzujícího rozsudku ze všech shora naznačených hledisek, a aniž by všechny zmíněné skutečnosti hodnotily jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu, přinejmenším předčasně vyloučily, že obviněný oba činy spáchal veřejně přístupnou počítačovou sítí [v návaznosti na to pak vyloučily i možnost tyto skutky právně kvalifikovat i podle odst. 3 písm. b) §205 tr. zák., resp. odst. 3 písm. b) §191 trestního zákoníku].
Současně oba soudy ani neuvažovaly o další nabízející se alternativě, a to o jiném obdobně účinném způsobu spáchání předmětných trestných činů. Za takový způsob (jako je tisk, rozhlas, televize nebo veřejně přístupná počítačová síť) zákon považuje takovou formu přenosu nebo jiného předání určité písemné, zvukové nebo hlasové informace, jestliže je zpřístupněna většímu počtu příjemců, tedy veřejnosti ve formě blíže neurčitého počtu lidí, přičemž nezávisí na tom, zda přístup veřejnosti je zcela volný, nebo je omezen například zaplacením určitých poplatků, tzv. klubovou příslušností apod. Dále sem lze zařadit i místní rozhlas, vysílací stanici apod. (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1232).
Jestliže se ve smyslu uvedeného vymezení za znak jiného obdobně účinného způsobu považuje např. nahrávka na gramofonové desce, magnetofonovém pásku, magnetofonové kazetě, videokazetě, záznam na počítačové disketě apod., pak je nutné zvažovat, zda mezi ně nelze zahrnout i počítačové soubory subsumované pod e-mailovou adresu, jejímž prostřednictvím jsou dále předávány, tj. rozesílány dalším e-mailovým příjemcům. Nelze totiž odhlížet od skutečnosti, že stejně jako u osobně vytvořeného záznamu na magnetofonovém pásku nebo na vlastnoručně vyrobeném filmovém záznamu, jde i u počítačového souboru v e-mailové adrese o záznamy, které se vytvářejí soukromě a informace na nich uložená, pokud není nabízena, přenechávána nebo zpřístupňována osobě mladší osmnácti let [§205 odst. 2 písm. a) tr. zák.], nepožívá ochrany trestního zákona. Teprve tehdy, je-li nabízena, přenechávána nebo zpřístupňována osobě mladší osmnácti let, stává se trestnou. Obdobná situace jako u předání informace většímu počtu příjemců například tím, že se přehraje film nebo videozáznam apod., nastane i tehdy, když se počítačové soubory rozešlou prostřednictvím e-mailové pošty většímu počtu e-mailových adresátů. V takovém případě by bylo možno i elektronickou poštu reálně považovat za okolnost naplňující zákonný znak jiného obdobně účinného způsobu ve smyslu odst. 3 písm. b) §205 tr. zák., resp. odst. 3 písm. b) §191 trestního zákoníku (to v případě, že by odvolací soud, jemuž je věc přikazována k novému projednání a rozhodnutí, neshledal naplněným znak veřejně přístupnou počítačovou sítí).
Lze tak uzavřít, že oba soudy nižších stupňů při úvahách o právní kvalifikaci skutků, jimiž byl obviněný uznán vinným pod body 1) a 2) odsuzujícího rozsudku, bezezbytku nezvážily všechny výše naznačené možnosti a skutečnosti, které by eventuelně mohly zakládat důvod pro právní posouzení těchto skutků podle přísnějších (shora opakovaně uváděných) ustanovení trestního zákona, resp. trestního zákoníku.
Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1 tr. ř. dovoláním nejvyšší státní zástupkyně napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 7 To 442/2010, zrušil. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Bylo totiž v možnostech tohoto odvolacího soudu, aby jednoduchým doplněním dokazování si vytvořil náležité předpoklady pro vypořádání se s odvolacími námitkami především ze strany státního zástupce.
Po rozhodnutí Nejvyššího soudu se věc vrací do stadia řízení před soudem druhého stupně, na němž bude, aby po doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru kriminalistiky, odvětví počítačové expertízy, znovu a daleko pečlivěji, než se v jeho předchozím rozhodnutí stalo, zvážil všechny skutečnosti významné z hlediska možných způsobů rozhodnutí o vině obviněného. Zejména se bude muset detailněji zaměřit na určení povahy e-mailové komunikace jakožto prostředku elektronické pošty provozovaného v rámci internetových služeb, zvláště s ohledem na možnosti jejího zabezpečení a rizika úniku obsahu zpráv přepravovaných jejím prostřednictvím. Na základě takto upřesněných skutkových zjištění bude na něm, aby pečlivě posoudil, zda jednání obviněného naplňuje nejen základní, ale i kvalifikované znaky skutkových podstat obou trestných činů kladených mu za vinu. Je jen samozřejmé, že skutkové i právní závěry, které v tomto směru učiní, musí náležitě odůvodnit, aby odůvodnění jeho nového rozhodnutí odpovídalo požadavkům obsaženým v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. (odůvodnění jeho předchozího usnesení tyto požadavky rozhodně nesplňuje).
Současně Nejvyšší soud připomíná, že soud druhého stupně je při novém rozhodnutí ve věci vázán právním názorem vysloveným v tomto usnesení (srov. §265s odst. 1 tr. ř.), a vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno v důsledku dovolání podaného nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněného, neplatí zákaz reformace in peius ve smyslu ustanovení §265s odst. 2 tr. ř.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. dubna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a