ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.662.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 662/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. června 2011 o dovolání obviněného R. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 12 To 64/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 T 5/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. S. odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 63 T 5/2010, uznal obviněného R. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„1) dne 20. července 2009 v P., S., v pobočce České spořitelny, a.s., vydávaje se za Ing. P. B., předsedu představenstva společnosti Red Shark Development, a.s., se sídlem P., V. P., a majitele účtu, v úmyslu vybrat pro sebe částku 10 mil. Kč předložil padělaný občanský průkaz znějící na jméno Ing. P. B., opatřený fotografií obž. R. S., vyplnil žádost o nadlimitní výběr částky 10 mil. Kč z účtu, kterou podepsal jako Ing. P. B., termín výběru hotovosti byl sjednán na den 23. července 2009, výběr telefonicky zrušil z mobilního telefonu s odůvodněním odjezdu na dovolenou,
2) dne 24. července 2009 v P., V., v pobočce České spořitelny, a.s., vydávaje se za Ing. P.B., předsedu představenstva společnosti Red Shark Development, a.s., se sídlem P., V. P., a majitele účtu, v úmyslu vybrat pro sebe částku 15 mil. Kč předložil padělaný občanský průkaz znějící na jméno Ing. P. B., opatřený fotografií obž. R. S., vyplnil žádost o nadlimitní výběr částky 15 mil. Kč z účtu, kterou podepsal jako Ing. P.B., termín výběru byl sjednán na den 29. července 2009, tento den kolem 12:00 hod. se dostavil do pobočky, prokázal se stejným padělaným občanským průkazem na jméno Ing. P. B., při opakovaném podpisu výběrního lístku jménem Ing. P. B. podpis nesouhlasil s podpisovým vzorem, pracovnicí pobočky byl požádán, aby pro další ověření počkal v hale, poté z pobočky odešel“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §348 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku a uložil mu podle §209 odst. 5 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §70 odst. 1 trestního zákoníku trest propadnutí věci – černého koženého kufříku, vínově červené pánské košile, šedočerného pánského saka a dioptrických brýlí s obroučkami z bílého kovu.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 12 To 64/2010, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Obviněný však s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Zdeňka Ruska podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel v úvodu svého podání předestřel, že pokud se dne 20. 7. 2009 dostavil do pobočky České spořitelny, a. s., v P., pak tak činil s vědomím, že jde o nadlimitní výběr, tedy že částku téhož dne nedostane a jenom dohodne termín výběru. Za nesprávný považoval i závěr obsažený ve výroku rozsudku, že peníze hodlal vybrat pro sebe. V této souvislosti zopakoval svoje tvrzení, že peníze měl po výběru předat cizímu státnímu příslušníkovi, který na něj údajně vždy čekal před příslušnou pobočkou spořitelny a který mu také opatřoval potřebné doklady a informace. Namítl, že nechtěl peníze pro sebe a že takovýto úmysl neměl a ani mít nemohl. Jestliže věděl, že objednaná částka mu téhož dne (20. 7. 2009) nebude vyplacena, nemohlo jeho jednání směřovat k dokonání činu, neboť věděl, že k výběru částky bude muset učinit ještě další kroky a že teprve po zdárném průběhu této obvyklé procedury bude moci peníze dostat. V den, kdy výběr objednával, se proto nemohl dopustit pokusu souzeného trestného činu, když výběr pouze připravoval. To je umocněno tím, že výběr sám o své vůli, bez podnětu zvenčí, zrušil. Z těchto skutečností dovodil, že je jimi též zjevně vyloučen jeho úmysl peníze vybrat.
Obviněný dále uvedl, že byl uznán vinným dvěma skutky pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu podle §21 odst. 1 a §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem padělání a pozměňování veřejné listiny §348 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku taktéž ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Poukázal na stejný záměr (vybrat z obmyšleného účtu peníze), jímž byl veden při jednáních dne 20. 7. 2009 i 24. 7. 2009, na těsnou časovou souvislost a na naprosto shodný způsob provedení obou útoků. V návaznosti na to ocitoval ustanovení §116 trestního zákoníku a domáhal se právního posouzení svého jednání jako pokračování v trestném činu.
V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 2010, č.j. 12 To 64/2010-525, a podle §2 65 l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), jenž uvedl, že námitka, podle které měl dovolatel vybrané peníze předat cizímu státnímu příslušníkovi, je námitkou skutkového charakteru a jako taková deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá. Navíc jde o námitku z hlediska zákonných znaků trestného činu podvodu irelevantní, když uvedeného trestného činu se při splnění dalších podmínek dopustí ten, kdo „obohatí sebe nebo jiného“. Znaky uvedeného trestného činu by tedy dovolatel nepochybně naplnil i v případě pravdivosti uvedeného skutkového tvrzení.
Pod deklarovaný dovolací důvod však podle názoru státního zástupce lze podřadit námitky, podle kterých jednání dovolatele popsané pod bodem 1) výroku o vině nebylo pokusem trestného činu, ale zůstalo ve stadiu přípravy. Tyto námitky však nepovažoval za důvodné.
Státní zástupce následně rozvedl zákonnou definici pokusu trestného činu obsaženou v ustanovení §21 odst. 1 trestního zákoníku, podle níž je pokusem trestného činu jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Jednání pachatele bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu především tehdy, jestliže již vykonal jednání, které je popsáno ve zvláštní části trestního zákona, nebo jestliže jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu alespoň započal uskutečňovat. Jestliže tedy dovolatel v pobočce České spořitelny, a. s., učinil žádost o nadlimitní výběr a vydával se při tom za majitele účtu Ing. P. B., pak tím již započal uvádět zaměstnance peněžního ústavu v omyl, tj. započal naplňovat znak skutkové podstaty trestného činu podvodu „uvede jiného v omyl“. Jeho jednání tudíž bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu podvodu a na tom nic nemění skutečnost, že k uskutečnění výběru by bylo třeba učinit ještě dovolatelem uváděné další kroky. Současně vysvětlil, že za přípravu, která je trestná u zvlášť závažného zločinu podvodu spáchaného v kvalifikované skutkové podstatě podle §209 odst. 5 trestního zákoníku, by bylo možno v předmětné věci považovat toliko jednání spočívající „pouze“ v získávání údajů o bankovních účtech a jejich majitelích, o fungování kontrolních systémů v peněžním ústavu apod.
Státní zástupce označil tvrzení, podle kterého obviněný, vybaven padělaným občanským průkazem, žádal o nadlimitní výběr, aniž by měl úmysl takovýto výběr uskutečnit, jako absurdní a navíc jsoucí v rozporu i s některými dalšími tvrzeními obsaženými v dovolání, např. v souvislosti s problematikou pokračování v trestném činu. Skutečnost, že dovolatel následně výběr zrušil, by v obecné rovině mohla vést spíše k úvahám o zániku trestnosti pokusu podle §21 odst. 3 trestního zákoníku. Časové souvislosti případu sice umožňují závěr, že výběr dne 23. 7. 2009 dovolatel zrušil jen proto, že se rozhodl vybrat v jiné pobočce České spořitelny, a. s., ještě vyšší částku, zcela jednoznačné skutkové zjištění v tomto směru však soudy neučinily, byť některé úvahy odvolacího soudu na str. 3 jeho rozhodnutí k takovému závěru směřují. Touto problematikou se však státní zástupce blíže nezabýval, neboť žádné námitky týkající se aplikace ustanovení §21 odst. 3 trestního zákoníku o zániku trestnosti pokusu v důsledku dobrovolného upuštění od dokonání trestného činu dovolatel součástí svého podání neučinil.
Další námitky dovolatele se podle názoru státního zástupce míjejí s obsahem soudních rozhodnutí. Dovolateli přisvědčil, pokud jde o tvrzení, že v předmětné trestní věci byly ohledně útoků pod body 1) a 2) výroku o vině splněny podmínky pokračování podle §116 trestního zákoníku. Z konstrukce výroku o vině rozsudku nalézacího soudu ovšem vyplývá, že tento posoudil předmětné jednání právě tak, jak se toho domáhá dovolatel, tj. jako jedno pokračující jednání spáchané dvěma útoky, zakládající v jednočinném souběhu znaky pokusů trestných činů podle §209 odst. 1, 5 písm. a) a §348 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku. Státní zástupce sice připustil, že soudy v odůvodněních svých rozhodnutí problematiku pokračování (§116 trestního zákoníku) výslovně nezmínily, avšak následně poukázal na to, co uvedl odvolací soud, totiž že trest byl ukládán „za dva trestné činy a dva dílčí útoky pokračujícího jednání“. Z těchto důvodů uzavřel, že pokud dovolatel vychází z toho, že soudy jednání ze dne 20. 7. 2009 a ze dne 24. 7. 2009 posoudily jako dva samostatné trestné činy, vytýká nesprávnost hmotněprávního posouzení, které soudy vůbec neučinily.
Na základě těchto skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a učinil tak za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil svůj výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Některé z námitek, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohly obstát. Šlo především o tvrzení, že na jednotlivých dílčích skutcích se podílela ještě další osoba (cizí státní příslušník), která mu opatřovala doklady a informace potřebné ke spáchání činu a která na něj také vždy čekala před pobočkou České spořitelny, a. s., aby od něj přebrala vybrané peníze. Je zjevné, že takto formulovanými výhradami obviněný pouze napadal skutková zjištění soudů a současně předkládal vlastní verzi skutkového děje.
Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že zmíněné vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Lze uzavřít, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání jako celek odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však obviněný uplatnil relevantně námitkou, že jeho jednání nedospělo do stadia pokusu, nýbrž toliko přípravy, a částečně i tvrzením, že jej soudy nesprávně uznaly vinným ze spáchání dvou skutků namísto jednoho pokračujícího trestného činu.
Nejvyšší soud však současně shledal, že tyto výhrady jsou zjevně neopodstatněné.
K uvedené problematice je nejprve zapotřebí (pouze ve stručnosti a jen v obecné rovině) zmínit, v čem spočívá základní rozdíl mezi pokusem trestného činu a jeho přípravou.
Podle §21 trestního zákoníku je pokusem trestného činu takové jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo (odst. 1). Pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin (odst. 2). Trestní odpovědnost za pokus trestného činu zaniká, jestliže pachatel a) dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu, nebo b) učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu, mohlo být ještě odstraněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému (odst. 3).
Pokus je tedy obecnou formou trestného činu. Je pro něj typické, že pachatel svým úmyslným jednáním již bezprostředně směřoval k spáchání trestného činu, ale k jeho dokonání nedošlo jen pro nějakou překážku nebo nějakou jinou okolnost, která pachateli zabránila v dokonání a byla zpravidla nezávislá na jeho vůli. Pokus trestného činu se již velmi blíží dokonání trestného činu, a proto je typově společensky škodlivější než příprava.
Pachatel je za pokus trestně odpovědný přesto, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Je logické, že má-li být ochrana poskytovaná trestním zákonem některým důležitým zájmům a hodnotám co nejúčinnější, pak i jednání, jehož se dopustil pachatel v úmyslu spáchat trestný čin, musí být trestné, i když nedošlo k následku, neboť pokus vyvolává bezprostřední nebezpečí způsobení tohoto následku.
Jinak řečeno – pokus trestného činu se vyznačuje a) jednáním, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, b) úmyslem spáchat trestný čin, c) nedostatkem dokonání ve formě nedostatku následku, resp. účinku předpokládaného ve skutkové podstatě.
S ohledem na dovolací argumentaci obviněného je nutno (stále v obecné rovině) zdůraznit, že jednání směřuje bezprostředně k dokonání trestného činu i tehdy, jestliže pachatel jen započal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu (např. vrah začal škrtit svou oběť nebo zloděj odšroubovávat věc, kterou hodlá odcizit). Jako pokus lze dokonce posoudit též jednání, jímž pachatel sice ještě nezačal naplňovat objektivní stránku trestného činu popsanou ve zvláštní části trestního zákona, ale které má přímý význam pro dokonání trestného činu a uskutečňuje se v bezprostřední časové souvislosti s následkem, který má nastat, a na místě, kde má dojít k následku trestného činu (srov. rozhodnutí č. 53/1976 Sb. rozh. trest.). Pojem bezprostředního směřování k dokonání trestného činu je nutno chápat tak, že pachatel již bezprostředně ohrožuje předmět svého útoku (srov. rozhodnutí č. 20/1969 Sb. rozh. trest.).
Bezprostřední význam pro dokonání činu má především odstraňování překážek v závěrečném stadiu trestné činnosti (např. pachatel se pokusil probourat do klenotnictví, kde chtěl odcizit zlaté šperky, nebo pachatel odtrhl visací zámek zajišťující vstup do skladu stavebnin, které hodlal odcizit). Takový význam má i použití prostředků k uskutečnění zločinného záměru (např. odemknutí dveří rodinného domku pomocí paklíče). To je třeba odlišit od pouhého opatření prostředku potřebného ke spáchání trestného činu, např. odcizení vkladních knížek v úmyslu vybrat vklady v nich vyznačené, což naplňuje znaky pouhé přípravy podle §20 odst. 1 trestního zákoníku.
O pokus ve světle výše uvedeného půjde i tehdy, když pachatel působí na hmotný předmět útoku. Za pokus je třeba považovat rovněž jednání, jež je v bezprostřední časové spojitosti s následkem, který má nastat, přičemž trestná činnost je již tak rozvinuta, že lze očekávat dokonání trestného činu, neboť pachatel podnikl již vše, co považoval za nezbytné, aby mohl přikročit k jednání popsanému ve skutkové podstatě, nebo již přímo směřuje k takovému jednání (časová určenost pokusu). Konečně o pokus půjde i tehdy, když pachatel dospěl ve vývoji trestné činnosti tak daleko, že se nalézá na místě trestného činu (místní určenost pokusu) bezprostředně před dokonáním trestného činu (např. vrah se ukryl na místě, kde hodlá usmrtit svou oběť, která již přichází). Tento případ je třeba odlišit od případu, když se pachatel nalézá na místě trestného činu za účelem obhlídky tohoto místa z hlediska možnosti v budoucnu spáchat trestný čin, nebo se nachází již na místě trestného činu, ale ne v bezprostřední místní a časové souvislosti (např. zloděj se nechá zamknout s kasařským náčiním na suterénním parkovišti banky, ve které hodlá během noční doby vykrást bankovní sejf, v němž je podle jeho předpokladu částka převyšující 5.000.000,- Kč). Takové případy bude třeba zpravidla považovat jen za přípravu k zvlášť závažnému zločinu. Časová a místní určenost pokusu jsou jen pomocná kritéria, která obvykle spoluurčují, zda jednání pachatele má bezprostřední význam pro dokonání trestného činu. Obvykle jsou však dány kumulativně.
Z hlediska subjektivní stránky není třeba úmysl přímý, ale zásadně postačí i úmysl eventuální.
Naproti tomu přípravou k trestnému činu se podle §20 trestního zákoníku rozumí jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§14 odst. 3 trestního zákoníku), zejména v jeho organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému zločinu. Takové jednání je přípravou jen tehdy, jestliže to trestní zákon u příslušného trestného činu výslovně stanoví a pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu (odst. 1). Příprava je trestná podle trestní sazby stanovené na zvlášť závažný zločin, k němuž směřovala, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného (odst. 2).
Z uvedeného je zřejmé, že příprava (na rozdíl od pokusu) vyvolává zatím jen vzdálené nebezpečí, že nastane následek, který je znakem skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 3/1952 Sb. rozh. trest.).
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ je třeba připomenout, že podstata jednání obviněného spočívala – podle skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací – v tom, že dne 20. 7. 2009 v P., S., v pobočce České spořitelny, a. s., vydávaje se za Ing. P. B. a majitele účtu, v úmyslu vybrat pro sebe částku 10 mil. Kč předložil padělaný občanský průkaz znějící na jméno Ing. P. B., opatřený ovšem fotografií obviněného, a současně vyplnil žádost o nadlimitní výběr částky 10 mil. Kč z uvedeného účtu, kterou podepsal jako Ing. P. B. Termín výběru sjednaný na den 23. 7. 2009 sice následně telefonicky zrušil s odůvodněním odjezdu na dovolenou, ale hned následujícího dne 24. 7. 2009 v P., V., v pobočce České spořitelny, a. s., vydávaje se opět za Ing. P. B. a majitele shora specifikovaného účtu, znovu předložil padělaný občanský průkaz znějící na jméno Ing. P. B., opatřený fotografií obviněného, a opět vyplnil žádost o nadlimitní výběr – tentokrát již částky 15 mil. Kč z předmětného účtu, kterou opět podepsal jako Ing. P. B. V den, na který byl sjednán termín výběru (29. 7. 2009), se kolem 12:00 hod. dostavil do uvedené pobočky a prokázal se stejným padělaným občanským průkazem na jméno Ing. P. B. Jelikož však podpis nesouhlasil s podpisovým vzorem, a to ani při opakovaném podpisu výběrního lístku jménem Ing. P. B., byl obviněný pracovnicí pobočky požádán, aby pro další ověření počkal v hale, což však neučinil a z pobočky odešel.
Takto popsaná skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zjevně naplňují zákonné znaky právě pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku [v jednočinném souběhu se zločinem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §348 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku spáchaného rovněž ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku].
Pokud dovolatel ve svém podání zpochybnil závěr obou soudů nižších instancí, že jeho jednání již bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu podvodu (a tedy bylo jeho pokusem), pak taková výhrada v konkrétní situaci zcela zjevně nemohla obstát. V posuzovaném případě by za pouhou přípravu mohlo být považováno jednání obviněného leda tehdy, pokud by si teprve obhlížel místo činu, snažil se opatřit údaje o fungování kontrolních systémů v peněžním ústavu či o bankovních účtech, zjišťoval podmínky pro výběr vysoké finanční hotovosti, opatřoval doklady potřebné k jejímu výběru (například falešný občanský průkaz s vlastní fotografií) apod. Pokud však v obou zjištěných případech pobočky České spořitelny, a. s., osobně navštívil, pracovnicím tohoto peněžního ústavu předložil doklad (navíc zfalšovaný), jímž prokazoval svou totožnost, a dokonce vyplnil žádosti o nadlimitní výběry milionových částek, pak šlo naprosto jednoznačně o takové úmyslné jednání, které již bezprostředně směřovalo k tomu, aby sebe obohatil tím, že uvede někoho v omyl a způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu, avšak k dokonání trestného činu podvodu (vlivem shora uvedených okolností) nedošlo. Lze proto uzavřít, že takové jednání nebylo pouhou přípravou, ale již dospělo do stadia pokusu ve smyslu §21 odst. 1 trestního zákoníku.
Pokud obviněný v souvislosti s výše zmiňovanou námitkou poukazoval na to, že následně žádosti o nadlimitní výběry zrušil, pak je třeba uvést (v zásadě ve shodě s názorem státního zástupce), že v obecné rovině by taková výhrada mohla vést spíše k úvahám o zániku trestnosti pokusu podle §21 odst. 3 trestního zákoníku. Taková námitka by však nemohla být shledána opodstatněnou. Časové souvislosti případu totiž umožňují reálnou úvahu v tom směru, že dovolatel první výběr desetimilionové hotovosti dohodnutý na den 23. 7. 2009 sice telefonicky zrušil, ale učinil tak zřejmě jen proto, že se rozhodl vybrat v jiné pobočce České spořitelny, a. s., ještě vyšší (patnáctimilionovou) částku. Oba soudy nižších stupňů sice takové jednoznačné skutkové zjištění neučinily, ovšem některé jejich úvahy (zejména odvolacího soudu na str. 3 odůvodnění jeho rozhodnutí) k takovému závěru směřují. A případná úvaha o zániku trestnosti pokusu při druhém nadlimitním výběru už nemůže přicházet vůbec v úvahu, neboť obviněný od dokonání trestného činu podvodu upustil až poté, co jej pracovnice pobočky peněžního ústavu požádala, aby počkal v hale z důvodu ověření podpisu na výběrním lístku, neboť tento evidentně nekorespondoval s podpisovým vzorem (to obviněný neučil a – zřejmě v obavě z prozrazení – pobočku opustil). Touto problematikou se však ani Nejvyšší soud nemusel (a ani nemohl – srov. §265i odst. 3 tr. ř.) blíže zabývat, neboť žádné námitky týkající se případné aplikace ustanovení §21 odst. 3 trestního zákoníku o zániku trestnosti pokusu v důsledku dobrovolného upuštění od dokonání trestného činu dovolatel součástí svého podání neučinil.
Ve vztahu ke druhé výhradě relevantně vznesené dovolatelem a spočívající v tom, že jej nalézací soud nesprávně uznal vinným ze spáchání dvou skutků zvlášť závažného zločinu podvodu ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem padělání a pozměňování veřejné listiny ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §348 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, ačkoli šlo o pokračování v trestném činu podle §116 trestního zákoníku, je třeba uvést, že jde o námitku zcela lichou a formulací rozsudečného výroku nikterak nepodloženou.
Závěr o pokračování v trestném činu je závěrem právním, který vychází ze skutkových zjištění popsaných v tzv. skutkové větě výroku o vině předmětného rozsudku, avšak svůj odraz nalézá až posléze v tzv. právní větě a na ni bezprostředně navazující právní kvalifikaci skutku. Z dovoláním dotčeného rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný se dopustil dvou dílčích útoků popsaných pod jeho body 1) a 2), které soud posoudil (ač to explicitně nevyjádřil) jako jediný pokračující zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §348 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku a za něž mu uložil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody (jak je detailně uvedeno shora). Výrok o vině i výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně jsou tedy zcela zjevně ve vzájemném souladu a svědčí právě pro závěr, že soud jednání obviněného posoudil (správně a v souladu se zákonem) jako pokračování v trestném činu . Z použité právní kvalifikace tudíž nevyplývá ani náznak pochybení, které obviněný v rámci svého podání soudům rovněž vytýkal.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, neboť napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů vytýkanými vadami netrpí. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. června 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a