ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.1377.2011.1
sp. zn. 11 Tdo 1377/2011-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. března 2012 dovolání podané obviněným L. P. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 12 To 120/2011, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 1 T 3/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. P.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 1 T 3/2010, byl L. P. uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 k §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (zákona č. 140/1961 Sb.), za který byl podle §247 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. společně s odsouzeným J. L. uložena povinnost k náhradě škody poškozené společnosti Škoda Auto a. s. Mladá Boleslav, tř. Václava Klementa 869, Mladá Boleslav, IČ 00177041, ve výši 184 439,41 Kč.
Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti dopustil společně s J. L. tím, že
1. v přesně nezjištěné době od 11. 10. do 16. 10. 2009 v Mladé Boleslavi v areálu firmy Škoda Auto a. s. ze skladu č. 23 haly M1 po předchozí dohodě bez použití násilí odcizili 4 ks přepravních plastových kontejnerů s obsahem 80 sad zámků k vozidlům zn. Škoda, v ceně po 2 640 Kč za jednu sadu, ke škodě společnosti Škoda Auto a. s. Mladá Boleslav, Václava Klementa 869,
2. v přesně nezjištěné době od 26. 10. do 11. 11. 2009 v Mladé Boleslavi v areálu firmy Škoda Auto a. s. ze skladu č. 23 haly M1 po předchozí dohodě bez použití násilí odcizili 4 ks přepravních plastových kontejnerů s obsahem 80 sad zámků k vozidlům zn. Škoda, v ceně po 2 640 Kč za jednu sadu, ke škodě společnosti Škoda Auto a. s. Mladá Boleslav, Václava Klementa 869,
3. dne 13. 11. 2009 kolem 20.00 hod. v Mladé Boleslavi v areálu firmy Škoda Auto a. s. ze skladu č. 23 haly M1 po předchozí dohodě bez použití násilí odcizili 7 ks přepravních plastových kontejnerů s obsahem 140 sad zámků k vozidlům zn. Škoda, v ceně po 2 640 Kč za jednu sadu, ke škodě společnosti Škoda Auto a. s. Mladá Boleslav, Václava Klementa 869,
4. dne 18. 11. 2009 kolem 20.00 hod. v Mladé Boleslavi v areálu firmy Škoda Auto a. s. ze skladu č. 23 haly M1 po předchozí dohodě bez použití násilí odcizili 4 ks přepravních plastových kontejnerů s obsahem 80 sad zámků k vozidlům zn. Škoda, v ceně po 2 640 Kč za jednu sadu, ke škodě společnosti Škoda Auto a. s. Mladá Boleslav, Václava Klementa 869,
5. dne 19. 11. 2009 kolem 20.00 hod. v Mladé Boleslavi v areálu firmy Škoda Auto a. s. ze skladu č. 23 haly M1 po předchozí dohodě bez použití násilí odcizili 4 ks přepravních plastových kontejnerů s obsahem 80 sad zámků k vozidlům zn. Škoda, v ceně po 2 640 Kč za jednu sadu, ke škodě společnosti Škoda Auto a. s. Mladá Boleslav, Václava Klementa 869,
čímž způsobili škodu v celkové výši 1 214 400 Kč.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 12 To 120/2011, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Aleše Tolnaye dovolání. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na
§265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
V podaném dovolání obviněný nejprve připomněl, že napadené usnesení odvolacího soudu je již jeho druhým rozhodnutím v této věci. Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že soud prvního stupně nemohl splnit pokyn odvolacího soudu, aby důsledně prověřil důvěryhodnost svědka L., neboť ten se odmítl dostavit k hlavnímu líčení. Přestože nedošlo k posunu důkazní situace v neprospěch obviněného, vydal soud prvního stupně nový odsuzující rozsudek, který prakticky až na časové vymezení některých jednotlivých útoků byl totožný s prvním odsuzujícím rozsudkem, přičemž závěr o jeho vině nebyl podložen jakýmkoli důkazem. Obviněný je toho názoru, že v jeho věci došlo k situaci, kdy je skutek, který soud v napadeném rozhodnutí zjistil, zatížen extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Je nepřípustné, aby soud opíral své rozhodnutí o srovnání výroků odsouzeného L. procesně použitelných s jeho výroky v „předprocesních stádiích“, tedy před soudem procesně nepoužitelných. Důkaz v podobě uloženého jména „vrach robota“ u telefonního čísla obviněného v mobilním telefonu odsouzeného L. nelze jako důkaz označit, neboť tato skutečnost těžko může být přičtena k tíži obviněného. Samotnou výpověď odsouzeného L. označil odvolací soud ve svém prvním usnesení za nevěrohodnou, je proto s podivem, že ve svém druhém usnesení zamítajícím odvolání odsouzeného již k tomuto závěru bez změny důkazní situace nedochází. Obviněný dále nesouhlasí se závěrem soudu druhého stupně, že nebyl zjištěn žádný motiv, který by odsouzeného L. mohl vést k nepravdivému obvinění jeho osoby, neboť by tím sám nic nezískal a důvod uškodit mu rozhodně neměl. Odsouzený L. mohl touto výpovědí svést pozornost z vlastní prokázané trestné činnosti, vzhledem k tomu, že znal kriminální minulost obviněného a věděl, že je prchlivý, tedy usoudil, že soud bude pokládat jeho tvrzení o vyhrožování obviněného za pravděpodobná. Zároveň tak odvedl pozornost od skutečnosti, že odcizené zboží se nenašlo a odsouzený L. tak nemusí vysvětlovat, co s ním udělal a kdo byl jeho komplicem.
Závěrem obviněný uvedl, že má za to, že výše uvedené argumenty lze použít i v případě subsumpce dovolacích důvodů pod ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože v řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, byl dán důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozsudek soudu prvního stupně spočíval na nesprávném právním posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině. Postupy soudů obou stupňů podle obviněného navíc zcela jednoznačně porušují právo obviněného na spravedlivý proces. V závěru pak navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 12 To 120/2011, ve výroku o vině a ve výrocích, které mají v tomto výroku podklad, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání konstatoval, že s odhlédnutím od vady petitu dovolání (krajský soud rozhodl usnesením obsahujícím pouze výrok o zamítnutí odvolání) podanému dovolání nelze přisvědčit. Soud prvního stupně na základě důvodných pokynů soudu odvolacího provedl dostupné důkazy, jimiž doplnil důkazní řízení již provedené, a tyto důkazy s již známými výsledky dokazování věcně správně a v souladu s obecnou logikou vyložil, čímž správně zjistil skutkový stav. Dokazování není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno podřadit pod pojem extrémního nesouladu (rozporu) mezi informací nesenou konkrétním důkazem a popisem skutkového stavu. Soud své rozhodnutí nestaví na žádné konkrétní informaci vytěžené z vyjádření obviněného L. před zahájením trestního stíhání, pouze obecně konstatuje, že tento obviněný vypovídá konzistentně. Žádný z důkazů soud nevyhodnotil v rozporu se skutečným významem nesené informace, žádný ze zásadních důkazů nebyl opomenut. Analytická ani syntetická fáze důkazního řízení tak netrpí vadou, která by vyústila v zásadní pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu, jak naznačuje dovolatel. Konkrétní výhrady vůči hodnocení jednotlivých důkazů, respektive nabízený alternativní výklad důkazů samy o sobě nemohou naplnit žádný ze zákonem definovaných dovolacích důvodů.
Závěrem vyjádření tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky obviněným podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jako zjevně neopodstatněné, a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný označuje jako dovolací důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v posuzovaném případě. Obviněný sice formálně tvrdí, že jím napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, ve skutečnosti však brojí výhradně proti skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení.
Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Jak již bylo výše zmíněno, označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být jen formální, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Nad rámec dovolacího řízení tak Nejvyšší soudu pouze dodává, že nalézací soud v daném případě logicky a přesvědčivě vysvětlil, proč vycházel zejména z výpovědi již pravomocně odsouzeného Jaroslava L. , své úvahy podrobně rozvedl a jeho závěry tak nevzbuzují pochybnosti. Z hledisek uvedených v dovolání hodnotil rozhodnutí soudu prvního stupně již odvolací soud a rovněž jeho závěry nebudí pochybnost. Ačkoli výpověď Jaroslava L. byla ve věci zásadním důkazem, nestojí osamoceně, soudy vyvodily skutková zjištění i z řady dalších důkazů, přičemž opakovat jejich závěry na tomto místě považuje Nejvyšší soud za nadbytečné a v podrobnostech odkazuje na logické a přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, ke kterým v této věci soudy dospěly, neshledal Nejvyšší soud žádný rozpor.
Obviněný pak označuje jako dovolací důvod také ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Uvedený dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle
§256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Obviněný odkázal na druhou alternativu ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Ta nemůže být naplněna za situace, kdy obviněný svými námitkami obsahově nenaplnil namítaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný L. P. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle
§265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch