ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.1441.2011.1
sp. zn. 11 Tdo 1441/2011-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. ledna 2012 o dovolání obviněné C. Ch. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. července 2011, sp. zn. 7 To 66/2011, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 6/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné C. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2011, sp. zn. 10 T 6/2011, byla obviněná C. Ch. uznána vinnou pomocí k zvlášť závažnému zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku a §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a byl jí za to uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem, a dále trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy v délce osmi let.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že v přesně nezjištěném dni v rozmezí ode dne 20. 7. 2010 do dne 24. 7. 2010 kolem 18.00 hodiny v Praze – P., na okraji lesa poblíž ulice K. B., v prostoru nazývaném N. B. –D., po předchozí slovní a následně i fyzické rozepři v úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví obžalovaná C. podala obžalovanému F. větev, kterou obžalovaný F. napadl poškozeného R. R., a opakovanými údery větví udeřil poškozeného do oblasti pravé ruky, zad a hlavy, čímž mu způsobil mnohočetné zlomeniny klenby a spodiny lební, v důsledku čehož poškozený na místě zemřel a následně při odchodu z místa činu společně poškozenému odcizili mobilní telefon zn. Nokia IMEI č. …, který posléze prodali a utržené peníze společně utratili.
K odvolání obviněné C. Ch. Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 19. července 2011, sp. zn. 7 To 66/2011, rozsudek městského soudu podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné při nezměněném výroku o vině za trestnou činnost z napadeného rozsudku a za trestnou činnost, jíž byla uznána vinnou trestním příkazem Okresního soudu v Sokolově ze dne 28. června 2010, sp. zn. 21 T 60/2010, uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s dozorem, a trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy v trvání osmi let; současně soud zrušil výrok o trestu z výše již citovaného trestního příkazu Okresního soudu v Sokolově ve věci sp. zn. 21 T 60/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná C. Ch. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněná namítla, že se odvolací soud dostatečně nezabýval posouzením povahy a chováním poškozeného R. R.. Orgány činné v trestním řízení neprovedly šetření na přítomnost drog v těle poškozeného a vyšly toliko ze svědeckých výpovědí lidí ze stejného prostředí, tj. bezdomovců, a dále pak z výpovědi sestry poškozeného, která jej ovšem viděla po dlouhé době a na pár okamžiků a její výpověď tak lze považovat za účelovou. Navržený výslech F. K., který mohl povahu poškozeného lépe vykreslit, soudy zamítly. Ve prospěch obviněné hovoří především svědecké výpovědi P. P., P. K. a konečně též výpověď L. R.. Z těch vyplývá, že poškozený na obviněnou nejprve zaútočil nožem a jednání spoluobviněného P. F. tedy bylo jednání obranné. Klacek, kterým tento obviněný na poškozeného zaútočil, podle svých slov zvedl ze země sám. Zda tomu tak bylo nebo mu tento klacek podala obviněná, ale již podle jejího názoru nelze s určitostí zjistit, neboť v tomto směru nelze vyjít ani z výpovědí obou obviněných. Nesporným tak podle dovolatelky zůstává pouze to, že po útoku na poškozeného tomuto neposkytla pomoc, nelze ji však klást za vinu, že svým jednáním naplnila skutkovou podstatu posuzovaného trestného činu. V její prospěch pak má hovořit i ustanovení §146a tr. zákoníku, neboť celá událost byla velmi stresového charakteru. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a aby mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněné vyjádřila tak, že obviněná svými dovolacími námitkami stojí mimo uplatněný dovolací důvod, byť formálně nárokuje též posouzení svého jednání podle privilegované skutkové podstaty §146a tr. zákoníku. V posuzovaném případě ale rámec spáchaného skutku netvoří žádné zavrženíhodné jednání poškozeného, ani nebylo možno konstatovat, že by se obviněná svého jednání dopustila v silném rozrušení, úleku, zmatku nebo v jiném omluvitelném hnutí mysli. Obviněná tedy sice nárokovala mírnější právní kvalifikaci, tuto ale odvíjela od odlišných skutkových zjištění, než ke kterým v posuzovaném případě dospěly oba soudy. I v případě, že by námitky byly dovolacím soudem podřazeny pod uplatněný dovolací důvod, šlo by ale o námitky zjevně neopodstatněné. Silné rozrušení pachatele ve smyslu §146a tr. zákoníku musí být velmi výrazné a ze společenského hlediska ospravedlnitelné. Nemůže jít o rozrušení, jež by mělo svůj původ v hněvu, zlobném afektu, pomstě apod., tedy takové povahy, že by šlo o útok, byť vyprovokovaný. V posuzované věci žádné takové konkrétní okolnosti, které by opodstatňovaly podřazení jednání obviněných pod skutkovou podstatu §146a tr. zákoníku zjištěny nebyly. Soudy po provedeném dokazování dospěly k závěru, že ani obviněná ani obviněný P. F. nejednali v nutné obraně, ani z omluvitelné pohnutky, a tento jejich závěr je zcela namístě. Vycházet je třeba z výpovědi obviněné učiněné v přípravném řízení, z níž vyplynulo, že v době, kdy spoluobviněnému F. podala klacek nebo větev, nebyl poškozený R. R. ozbrojen, neboť nůž, který předtím držel v ruce, již upustil a tento byl P. F. odhozen do lesa. Jedinou hrozbou tedy byl fyzický konflikt dvou neozbrojených mužů po předchozí slovní rozepři, jehož spouštěčem byl u všech zúčastěných alkohol. Oba obvinění tak sice mohli jednat v jistém stresu, nikoli však v takovém, aby bylo lze dospět k závěru, že u nich šlo o omluvitelné hnutí mysli. Právní posouzení skutku je tak v posuzovaném případě naprosto správné. Státní zástupkyně v rámci svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné C. Ch. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že dovolatelkou namítané vady nelze podřadit pod jí uplatněný dovolací důvod. Přestože dovolatelka formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, její dovolací námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatelka soudům obou stupňů vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku nesprávně provedeného dokazování (soudy neprovedly obhajobou navržený důkaz svědeckou výpovědí F. K. a nesprávně hodnotily svědecké výpovědi osob z prostředí prostoru N. B. – D., svědeckou výpověď sestry poškozeného J. H., výpovědi svědků P. P., P. K. a L. R. i výpověď spoluobviněného P. F.). Ve skutečnosti tedy dovolatelka napadá ve věci učiněná skutková zjištění a postup soudů při jejich zjišťování. Námitky, které dovolatelka v rámci dovolání uplatnila, jsou tedy z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud není oprávněn se jimi zabývat. Též pokud obviněná v dovolání naznačovala, že snad její jednání, resp. jednání obviněného P. F., jemuž byla nápomocna, mělo být pouze nutnou obranou nebo že šlo o jednání za podmínek §146a tr. zákoníku, či že mělo být posouzeno toliko jako neposkytnutí pomoci, i tyto její námitky jsou ryze skutkového charakteru, neboť jsou postaveny na zcela odlišné (dovolatelčině) verzi skutkového děje, než je ta, k níž po provedeném dokazování dospěly oba soudy. Ani tady tedy nejde o námitky právní, proto i o nich platí co již bylo výše uvedeno.
Jen pro úplnost tak lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Vycházely přitom zejména z výpovědi samotné obviněné C. Ch. z přípravného řízení, z výpovědi spoluobviněného P. F. z přípravného řízení (další výpovědi obviněných již s těmito byly v rozporu a nekorespondovaly ani dalším ve věci provedeným důkazům, k tomu srov. rozsáhlý rozbor hodnocení výpovědi obviněných na str. 3 – 7 rozsudku soudu prvního stupně), ze svědeckých výpovědí J. P., P. P., G. S., A. V., ze soudně lékařského znaleckého posudku Prof. MUDr. Přemysla Strejce DrSc. a MUDr. Marka Dogošiho, z výpovědi znalce MUDr. Marka Dogošiho, z výpovědi znalkyně Ing. Hany Vaněrkové, a konečně též ze znaleckých posudků z oboru psychiatrie a psychologie MUDr. Petra Kubejeho a PhDr. Štepánky Tůmové. Tyto důkazy si plně korespondují a společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že se obviněná svým jednáním, které spočívalo v tom, že po předchozí slovní a následně i fyzické rozepři v úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví podala spoluobviněnému P. F. větev, kterou tento následně napadl poškozeného a opakovanými údery mu způsobil mnohočetné zlomeniny klenby a spodiny lební, v důsledku čehož poškozený na místě zemřel, a při odchodu z místa činu ještě obvinění společně odcizili telefon poškozeného, který následně prodali a peníze společně utratili , tedy se po objektivní i subjektivní stránce dopustila pomoci k zvlášť závažnému zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1,3 tr. zákoníku a §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Pokud dovolatelka namítla, že její jednání, resp. jednání obviněného P. F., jemuž měla pomáhat, bylo jednání obranné, a že ona sama mohla jednat maximálně za okolností §146a tr. zákoníku, popř. že její jednání mohlo být posouzeno pouze jako neposkytnutí pomoci, pak je třeba připomenout, že ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že k útoku na poškozeného došlo v době, kdy tento nebyl nijak ozbrojen, pro obviněné tedy v době útoku nepředstavoval bezprostřední nebezpečí a že k tomuto došlo za výrazné pomoci obviněné C. Ch., která obviněnému P. F. podala útočný nástroj – větev, což vyplývá jak z výpovědi obviněné, tak z výpovědi obviněného P. F. (k tomu viz výše). Je tedy zřejmé, že v posuzované věci nemohlo jít o obranu obviněných, a vzhledem k aktivitě obviněné C. Ch. ani o pouhé neposkytnutí pomoci. Ze skutkových zjištění také nevyplynulo, že by obvinění jednali ve stavu silného rozrušení mající původ ve strachu, úleku, zmatku nebo jiném omluvitelném hnutí mysli nebo vzhledem k předchozímu zavrženíhodnému jednání poškozeného. Jejich jednání sice mohlo probíhat a zřejmě i probíhalo ve stresu z předchozí slovní i fyzické rozepře s poškozeným, takový stres ovšem není té povahy, aby mohlo jít o jeden ze znaků trestného činu podle §146a tr. zákoníku. Ostatně dovolatelka v tomto směru ani nic konkrétního nenamítá. Pokud soudy zjevně pro nadbytečnost neprovedly obhajobou navržený svědecký výslech F. S., pak je třeba uvést, že je pouze na soudech v jakém rozsahu provedou dokazování, limitovány jsou pouze požadavkem na dostatečně zjištěný skutkový stav věci, o čemž v posuzovaném případě nejsou žádné pochybnosti. V posuzované věci je tedy zřejmé, že se soudy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jejich adresu. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík