ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.1616.2011.1
sp. zn. 11 Tdo 1616/2011-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. dubna 2012 dovolání podané obviněným J. R. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 2 To 78/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 8/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. R.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 49 T 8/2010, byl J. R. uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo zaplatit škodu B. W. a ČEZ Distribuce, a. s.
Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že v přesně nezjištěné době kolem 8:00 hod. dne 12. 6. 2010 v H. B. u domu po dlouhodobých osobních a majetkových sporech, v rámci aktuálního slovního konfliktu gradujícího ve fyzické napadení nejprve do své bývalé manželky B. J. M. , která ten den na místo přijela obstarat své psy, prudce strčil, až upadla na zem, čímž jí zlomil 3. žebro vlevo, a poté, se záměrem usmrtit ji, opakovaně, nejméně pětkrát, silou velké intenzity zaútočil na poškozenou rukou ozbrojenou pálenou cihlou, údery vedenými do oblasti pravé části hlavy a způsobil jí tak rozsáhlé devastující otevřené poranění hlavy, spočívající především v mnohočetných tříštivých a vpáčených zlomeninách spánkové a temenní kosti s úrazovým otevřením dutiny lební, dále tříštivé zlomeniny střední jámy lební vpravo, zlomeniny lámající turecké sedlo, pyramidu skalní kosti vlevo a kost klínovou více vpravo s rozhmožděním spánkového a temenního laloku mozku s výhřezem ven z dutiny lební, na jehož následky jmenovaná bezprostředně na místě zemřela, její tělo následně umístil do zavazadlového prostoru vozidla tov. zn. Fiat Marea Weekend, ve vlastnictví poškozené, toto následně převezl do H. –B. na ul. U J. , odstavil je zde a kolem 3:25 hod. dne 13. 6. 2010 pak úmyslně zapálil, když při takto vzniklém požáru došlo jak k ohoření těla poškozené, tak k úplnému vyhoření a zničení předmětného vozidla, čímž byla způsobena škoda ve výši 46.500 Kč a následným rozjetím hořícího vozidla a jeho nárazem do sloupu elektrického vedení došlo i k poškození rozpojovací skříně VS 201 a kabelů nízkého napětí, čímž společnosti ČEZ Distribuce, a. s., byla způsobena škoda v celkové výši 32.649,60 Kč.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 2 To 78/2011, podle
§256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Miroslava Boháče dovolání. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a též na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Toto obviněný spatřuje v tom, že podle jeho názoru nebylo dodrženo ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., které výslovně konstatuje, že doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. Za pochybení obviněný považuje absenci reálného prověřování možného pachatelství ze strany jiných osob. Jediným důkazem podle obviněného zůstává jeho výpověď z přípravného řízení, která byla pozdějšími výpověďmi změněna a její motivy řádně vysvětleny. Nelze bez dalšího odmítnout jakoukoliv další výpověď a vyjít z výpovědi, kterou obviněný výslovně odvolal jen proto, že není zjištěn jiný pachatel a doznání obviněného zapadá do hypoteticky vytvořeného důkazního rámce. Obviněný má za to, že svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku. Obviněný v této souvislosti poukázal na judikaturu Ústavního soudu týkající se případů tzv. extrémního nesouladu právních závěrů se skutkovými zjištěními. Podle něj v dosavadním řízení nebyly získány dostatečné důkazy, z nichž by vyplývalo, že se obviněný dopustil zločinu vraždy. Odvolací i nalézací soud důkazy svědčící ve prospěch obviněného pomíjí nebo z nich vyvozují nepatřičné závěry. Soudy také přes opakované návrhy obviněného neprovedly důkazy výslechem svědků, což má obviněný za nepřípustnou restrikci okruhu dokazovaných skutečností.
V závěru svého dovolání pak obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 2 To 78/2011, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 49 T 8/2010, a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
V rámci dovolací lhůty obviněný své dovolání prostřednictvím obhájce ještě doplnil. V několika bodech stručně konstatoval, že jeho výpověď ze dne 14. 6. 2010 nelze považovat za řádný důkaz a soudy ji neměly brát v úvahu, neboť je nepravdivá. Stejně tak je nepravdivé jeho doznání před soudem rozhodujícím o vazbě a nemůže být řádným důkazem. Údajný nástroj útoku – pálená cihla – nebyla nikdy nalezena a jde pouze o hypotetický závěr soudu. Na těle obviněného ani jeho šatstvu nebyly nalezeny žádné krevní stopy. Ze závěrů znaleckých posudků z oboru psychiatrie a psychologie nelze vyvozovat, že se obviněný dopustil zločinu vraždy. Nebyl zjištěn ani důkazně osvědčen dostatečný motiv, který mohl vést k tvrzenému jednání.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedl, že námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a velmi podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Podle státního zástupce vznáší obviněný námitky, jejichž povaha je primárně skutková, domáhá se nikoli odchylné aplikace ustanovení hmotného práva, ale odlišného vymezení skutkového děje. Jeho obhajoba je ovšem v příkrém rozporu se skutečnostmi zjištěnými soudem a vtělenými do popisu skutku, z nichž plyne zcela zjevně, že to byl obviněný, kdo spáchal skutek popsaný ve výroku rozsudku a naopak to nemohl být nikdo jiný, nehledě k tomu, že motiv k tomuto činu byl zjištěn pouze u něj, stejně jako reálná možnost spáchat skutek. Tento závěr nelze zpochybnit poukazem na možné vyznění dosud neznámých a neprovedených důkazů, přičemž ani výtka, že soudy tyto důkazy neprovedly, není opodstatněná, neboť soud prvního stupně vyvinul všechno rozumně požadovatelné úsilí k tomu, aby tyto důkazy, jakkoli pofiderního významu, provedl, avšak neuspěl.
Napadené rozhodnutí zjevně netrpí vadou spočívající v tzv. extrémním nesouladu, obviněný navíc ani nekonkretizuje, v čem by tento měl spočívat a který konkrétní důkaz není možno vyložit tak, jak to soud učinil. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný označuje jako dovolací důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v posuzovaném případě. Obviněný sice formálně tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, ve skutečnosti však brojí výhradně proti skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení. Nepřímo přitom argumentuje existencí tzv. extrémního nesouladu mezi právními závěry přijatými soudem a skutkovými zjištěními, která vyšla v řízení najevo.
Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“.
Jak již bylo výše zmíněno, označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být jen formální, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Nad rámec dovolacího řízení tak Nejvyšší soud pouze dodává, že v dané věci žádný, natož pak extrémní nesoulad mezi právními závěry přijatými soudem a skutkovými zjištěními, resp. mezi obsahem důkazů a závěry, které z nich soudy vyvodily, nespatřuje. Soudy obou stupňů svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily, nalézací soud také logicky vysvětlil, jak dospěl k daným skutkovým zjištěním, a toto odůvodnění nebudí pochybnosti. Obviněný ve svém dovolání předkládá vlastní verzi hodnocení jednotlivých důkazů, zejména se domáhá toho, aby nebyla brána v potaz jeho původní výpověď, v rámci které se k činu přiznal. Zaměňuje však zřejmě procesní nepoužitelnost výpovědi, která v určitých případech může v trestním řízení nastat s hodnocením jejího obsahu. Obecně i v případě, že by soud výpověď obviněného, případně svědeckou výpověď, vyhodnotil jako zcela nepravdivou, neznamená to, že by z ní nemohl vyvodit nějaká skutková zjištění, byť by to byl pouze závěr o tom, že daná osoba je nevěrohodná. V daném případě však soudy naopak dospěly k závěru, že původní výpověď obviněného z přípravného řízení je věrohodná na rozdíl od té, kterou učinil v hlavním líčení, a tento závěr nebudí žádné pochybnosti. Naopak je třeba říci, že pozdější změněná výpověď obviněného je v té části, kdy tvrdí, že našel poškozenou na dvorku ležet na zemi přikrytou peřinou, dostal strach a následně postupoval tak, aby se zbavil těla a zlikvidoval stopy (včetně toho, že zabil psa poškozené), již na první pohled neuvěřitelná a nelogická, stejně jako vysvětlení obviněného, proč se původně k činu přiznal. Mimo to výpověď obviněného není zdaleka jediným důkazem. V dalších podrobnostech lze plně odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí a především rozsudek soudu prvního stupně. Ten také dostatečně vysvětlil, proč nebyly provedeny výslechy obviněným navržených svědků.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. R. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch