ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.1644.2011.1
sp. zn. 11 Tdo 1644/2011-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 1. 2012 o dovolání obviněného P. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 12 To 371/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 3 T 53/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 3 T 53/2011, byl obviněný P. H. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byli poškození F. Š. a Společenství vlastníků bytových jednotek domu čp. … až … odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že obviněný dne 5. 6. 2011 kolem 19:20 hodin v M. B., v ulici U S., vnikl do domu čp. … a poté co se neúspěšně pokusil vypáčit zámek, vnikl do po vysazení skleněné výplně dveří do sklepa, kde u sklepní kóje č. …, která přináleží k bytu obývanému I. S., odstranil visací zámek a z kóje ke škodě I. S. odcizil jízdní kolo zn. Superior v hodnotě 500,-Kč a dále u sklepní kóje č. …, která přináleží k bytu obývanému F. Š., odstranil visací zámek a z kóje ke škodě F. Š. odcizil jízdní kolo zn. BIRIA v hodnotě 1.200,-Kč, když obě jízdní kola odvedl do společných prostor domu, kde však byl vyrušen a z domu utekl, přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi, sp. zn. 1 T 85/2010 ze dne 28. 6. 2010 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze, sp. zn. 12 To 367/2010 ze dne 18. 8. 2010 odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 12 měsíců, který vykonal dne 3. 6. 2011, když dále způsobil škodu poškozením vstupních dveří Společenství vlastníků jednotek domu č. …, a zničením visacích zámků I. S. a F. Š.
O odvolání obviněného P. H. rozhodl Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 12 To 371/2011 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil rozsudek okresního soudu v celém rozsahu a poté ve věci sám rozhodl tak, že obviněného uznal vinným shodným jednáním, které právně kvalifikoval jako přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem, a opětovně poškozené F. Š. a Společenství vlastníků bytových jednotek domu čp. … až … odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný P. H. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž opakovaně uvedl, že toto směřuje „do rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 3 T 53/2011-127 ze dne 29. 6. 2011 ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 12 To 371/2011-168“, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný popřel, že by se žalovaného jednání dopustil a zdůraznil, že byla porušena jeho práva na obhajobu, když soudy nevyslechly svědky M. R. a P. V., kteří se v inkriminovanou dobu na místě činu rovněž nacházeli, dále se nijak nevypořádaly s dopisem psaným M. R., v němž se ke spáchání žalovaného skutku doznává a rovněž se nezabývaly úvahami o tom, jak by mohl předmětná jízdní kola odcizit, když dveře do sklepa byly zamčeny a prostorem po vysazeném skle ani malými sklepními okny by kola neprošla. Poukázal rovněž na to, že svědek A. B. si jej mohl splést právě s M. R. s ohledem na jejich podobnost i blízký věk, když navíc jmenovaný svědek obviněného viděl krátce a ve své výpovědi jej ani nijak nepopsal. Samotná daktyloskopická stopa na skle dveří, vedoucích do sklepa, obviněného neusvědčuje z toho, že to byl právě on, kdo sklo ze dveří demontoval, když se tohoto skla mohl dotknout v době, kdy již bylo ze dveří vyndáno. Odvolatel rovněž namítl, že se soudy vůbec nezabývaly zkoumáním jeho psychického stavu, přestože jim bylo známo, že je osobou, která v minulosti dlouhodobě zneužívala drogy a má narušený zdravotní stav. Výroku o trestu pak dovolatel vytkl, že se soudy nezabývaly úvahami o možnosti uložit mu, s ohledem na jeho závislost na omamných látkách, ochranné léčení ústavní formou, když opakované výkony trestů odnětí svobody se v minulosti jako nápravný prostředek neosvědčily. V závěru proto navrhl, aby „Nejvyšší soud ČR napadený rozsudek ve znění odvolacího rozsudku zrušil v celém rozsahu a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení“.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání vyjádřil tak, že především poukázal na zmatečnost petitu dovolání a dále konstatoval, že ač obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který předpokládá vznesení výhrad, týkajících se nesprávného užití norem hmotného práva, tak žádnou takovou námitku v dovolání nalézt nelze. Výhrady obviněného se totiž omezily pouze na stesky proti procesnímu postupu soudů, proti rozsahu výsledkům provedeného dokazování a proti hodnocení provedených důkazů. Jde tedy o námitky jednak procesní povahy, jednak skutkové povahy, protože obviněný brojí proti skutkovým zjištěním soudu a nikoliv proti způsobu, jakým soud na skutečný stav věci aplikoval normy hmotného práva. Námitky obviněného se proto s uplatněným dovolacím důvodem zcela míjejí. V další části pak státní zástupce poukázal na vady rozhodnutí soud druhého stupně, zejména pokud jde o užitou právní kvalifikaci v případě přečinu krádeže a dále pokud jde i o posouzení skutku jako dokonaného přečinu krádeže, když šlo maximálně o pokus podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti ovšem uvedl, že uvedené vady zřejmě nebude možno napravit, neboť obviněný je v podaném dovolání nevytkl. Státní zástupce pak závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a vyslovil současně souhlas s tím, aby toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, přičemž výslovně souhlasil s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./, bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.) a bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./. Vykazuje rovněž zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti. V této souvislosti lze připustit, že formulace dovolání po formální stránce neodpovídá ustanovení §265a odst. 1 tr. ř., dle kterého lze dovoláním napadnout toliko pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, nicméně z obsahu dovolání je zřejmé, že toto směřuje proti odsuzujícímu rozsudku, což v daném případě znamená proti rozsudku Krajského soudu v Praze, který ve věci rozhodoval jako soud odvolací. Nejvyšší soud proto neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jen pro určitou zmatečnost jeho petitu či konstatovaného formálního zaměření.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Obviněný označil jako dovolací důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomu je třeba v obecné rovině zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle citovaného zákonného ustanovení je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že dovolatelem namítané vady nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Přestože dovolatel formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení případu, jeho dovolací námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění. V dovolání není obsažena jediná námitka směřující proti vadné právní kvalifikaci činu obviněného. Dovolatel soudům obou stupňů vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku nesprávného hodnocení provedeného dokazování a v důsledku omezeného rozsahu provedených důkazů (tj. že soudy především nesprávně vyhodnotily výpověď svědka A. B. jakož i zajištěné daktyloskopické stopy a nesprávně odmítly provést dokazování výslechem svědků M. R. a P. V.). Ve skutečnosti tedy dovolatel napadá ve věci učiněná skutková zjištění a postup soudů při jejich zjišťování. Své námitky totiž dovolatel staví na popření skutkových zjištění, jež ve věci ohledně jeho pachatelství a průběhu skutkového děje učinily oba nižší soudy. Nejde zde tedy o námitky právní. Pod uvedený dovolací důvod pak nelze podřadit ani námitky obviněného směřující proti výši uloženého trestu odnětí svobody a současně neuložení ochranného léčení. Nutno tedy uzavřít, že námitky, které dovolatel v rámci dovolání uplatnil, jsou tedy z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud není oprávněn se jimi zabývat.
Jen pro úplnost tak lze nad rámec dovolacího řízení dodat, že z obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění, učiněná na základě provedených důkazů. Vycházely přitom skutečně z výpovědi svědka A. B., nicméně tuto výpověď velmi pečlivě a podrobně vyhodnotily (není rovněž pravdou, že by tento svědek muže, jehož pronásledoval, ve své výpovědi blíže nepopsal - viz str. 29 a 124 spisu). Zabývaly se přitom rovněž obhajobou obviněného a velmi pečlivě se vypořádaly i s jeho věrohodností. Oba soudy se rovněž zabývaly návrhem obviněného na výslech svědků R. a V., přičemž zcela konkrétně, a s ohledem na obsah dalších provedených důkazů i logicky, odůvodnily, proč považují uvedené důkazní návrhy za zcela nadbytečné pro posouzení viny obviněného. Rovněž správně poukázaly na některá nepravdivá tvrzení obviněného v rámci jeho obhajoby, která byla jednoznačně vyvrácena provedenými důkazy (např. ve vztahu k míře jeho ovlivnění alkoholem, nemožnosti náhodného dotyku skleněné výplně dveří při útěku ze sklepa či okolnostem stran nabytí vodítka na psa apod). Přihlédly rovněž k časovým souvislostem průběhu skutkového děje, vzaly v úvahu nelogičnost obhajoby obviněného jak stran přespání ve sklepě v situaci, kdy jeho zavazadla včetně osobních dokladů zůstala na společné chodbě domu, tak i tvrzených důvodů jeho útěku ze sklepa. Přisvědčit nelze ani námitce obviněného ohledně nezkoumání jeho duševního stavu, když naopak spisový materiál na str. 79 až 81 obsahuje výsledky příjmového vyšetření obviněného z Psychiatrické léčebny Kosmonosy (provedeného následujícího dne po předmětném činu), které však žádné pochybnosti o příčetnosti obviněného nenaznačují. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí, která nevzbuzují pochybnosti.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by se mohl dále zabývat přezkoumáním vlastního napadeného rozhodnutí a řízení jemu předcházejícího ve smyslu §265i odst. 3 až 5 tr. ř. Z uvedeného důvodu proto ani neměl možnost se vyjádřit ke konkrétním vadám napadeného rozhodnutí, tak jak je ve svém vyjádření označil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (které do svých dovolacích námitek obviněný ani nezahrnul). Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil zmíněné rozhodnutí Nejvyšší soud v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch
Vypracoval:
JUDr. Ivo Lajda