ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.393.2012.1
sp. zn. 11 Tdo 393/2012-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12. července 2012 dovolání podané obviněným J. S. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 14 To 299/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 2 T 17/2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 2 T 17/2011, byl obviněný J. S. uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Táboře se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že v období nejméně od ledna 2009 do května 2010 v P. n. L., okres T., v P. ul., v místě jejich společného bydliště, nepřiměřeně trestal svou vnučku L. H., a to jednak fyzickými tresty, a dále zejména systematickým psychickým terorem.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 14 To 299/2011 , podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Lukáše Wimětala. Uvedl v něm, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení, a odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že došlo k nesprávné aplikaci ustanovení §198 tr. zákoníku. Jeho jednání podle něj postrádá intenzitu vyžadovanou trestním zákoníkem. Nikdy totiž nepůsobil na tělesnou ani psychickou stránku poškozené ani jakýmkoli zlým nakládáním vůči ní neprojevoval vyšší stupeň necitelnosti a bezohlednosti. Vždy s ní řešil vše po dobrém. Poškozená často lhala, nechodila do školy a v důsledku toho měla špatné známky. Tato skutečnost vyplývá i ze znaleckého posudku PhDr. Anny Balatové, podle kterého její chování vykazuje paranoidní rysy. Fyzický trest nikdy nepoužil, nebylo nikdy prokázáno, že by na poškozené byly shledány stopy násilí.
Podle obviněného soudy nesprávně vymezily dobu, kdy se měl jednání dopouštět, neboť svědkyně shodně tvrdily, že se jednalo o období od února do května 2010. Jestliže se tedy jednalo o dobu přibližně tří měsíců, v rámci které mělo docházet k psychickému tlaku na poškozenou, nelze v takové době s ohledem na nízkou intenzitu jednání, kterou soudy shledaly, spatřovat naplnění kvalifikované skutkové podstaty spočívající v tom, že čin byl páchán „po delší dobu“.
Soudy také podle názoru obviněného pochybily, jestliže poškozenou považovaly za svěřenou osobu, která měla být v jeho péči nebo výchově, neboť tato byla svěřena do péče otce R. H. Také se domnívá, že v jeho jednání chybí znak trvalosti a soustavnosti ve smyslu §198 tr. zákoníku a odmítá závěr soudů ohledně míry zavinění s tím, že z provedeného dokazovaní i znaleckých posudků jasně vyplývá jeho upřímná starost o vnučku.
Následně obviněný poukázal také na judikaturu Ústavního soudu a konstatoval, že navrhl zpracování dalšího znaleckého posudku z oboru psychiatrie na osobu poškozené, přičemž se jedná o tzv. opomenutý důkaz, protože se odvolací soud s jeho návrhem nevypořádal. Navrhoval také, aby poškozená jako plnoletá byla znovu vyslechnuta, přičemž poukázal na písemné prohlášení poškozené, ve kterém uvedla, že vypovídala nepravdivě. Mezi skutkovými zjištěními a hmotně právním posouzením věci je podle jeho názoru extrémní rozpor.
Závěrem svého dovolání navrhl obviněný, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 14 To 299/2011, podle §265k odst. 1 tr. ř. a také jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 23. 5. 2011 (správně 24. 5. 2011), sp. zn. 2 T 17/2011, a aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedl, že pokud vylučuje ze své strany jakékoli protiprávní jednání vůči poškozené s tím, že před odvolacím soudem navrhoval bezvýsledné doplnění dokazování, mají tyto námitky výlučně skutkovou povahu a nelze je podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Soud totiž řádně zjistil skutkový stav věci z pohledu §2 odst. 5 tr. ř., jeho skutková zjištění lze označit za jasná, správná a úplná mající oporu v provedeném dokazování. Za zcela irelevantní považuje státní zástupce výhrady obviněného vůči nedostatečnému odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. Skutek jako takový byl podle jeho názoru spolehlivě prokázán, což státní zástupce okomentoval shrnutím provedeného dokazování a skutkových závěrů, které z něj soud prvního stupně vyvodil. Dále pak uvedl, že se obviněný se svou manželkou o nezletilou L. H. staral, bydlela s nimi v přízemí domu, zatímco otec bydlel v prvním patře, matka byla ve výkonu trestu odnětí svobody.
Na závěr státní zástupce shrnul, že obviněný týral osobu, která byla neformálně v jeho péči a výchově a čin páchal po delší dobu (17 měsíců). Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky odmítl dovolání obviněného J. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, resp. podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné, neboť některé jeho výhrady jsou nepřípustnými.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný označil jako dovolací důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i u většiny obviněným nastíněných námitek, kterými tvrdí, že jeho jednání nemělo trestním zákoníkem požadovanou intenzitu (zřejmě má namysli společenskou škodlivost), že soudy nesprávně vymezily období, kdy se měl jednání dopouštět, proto se nejednalo o „delší dobu“, že zde „chybí znak trvalosti a soustavnosti“, že nebyla naplněna subjektivní stránka. Obviněný je totiž opírá o zcela jiný skutkový stav, než ke kterému dospěl soud prvního stupně, čímž se vlastně domáhá revize skutkových zjištění.
Nad rámec dovolacího řízení Nejvyšší soud podotýká, že soud prvního stupně provedl poměrně rozsáhlé dokazování, jehož výsledky logicky a přesvědčivě zhodnotil a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil. Je přitom patrné, že vina obviněného z provedeného dokazování zřetelně vyplynula. Ve svém dovolání se obviněný snaží zpochybnit zejména výpověď poškozené, ta ovšem nebyla jediným a rozhodujícím důkazem jeho jednání. Naopak, z dalších svědeckých výpovědí soud vyvodil, že poškozená jednání obviněného v jeho prospěch bagatelizovala. Jestliže obviněný navrhoval opakovaný výslech poškozené jako dospělé osoby, dá se předpokládat, že tím chtěl využít svého vlivu na ni, aby svou původní výpověď „odvolala“. Nicméně i bez výpovědi samotné poškozené byl ve věci dostatek usvědčujících důkazů, navíc se obviněný zřejmě nesprávně domnívá, že svědecká výpověď dospělé osoby má vyšší důkazní hodnotu a zletilost poškozené by tak měla být důvodem k opakování výslechu.
Obviněný také nesprávně tvrdí, že odvolací soud opomenul jeho důkazní návrh nařídit znalecký posudek na osobu poškozené z oboru psychiatrie. Odůvodnění je obsaženo na str. 3 ve třetím odstavci usnesení a je zcela přesvědčivé.
Pokud jde o obviněným tvrzený extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a hmotně právním posouzením věci, Nejvyšší soud žádný (a už vůbec ne extrémní) nesoulad v dané věci neshledal. Navíc i tuto námitku obviněný zdůvodnil pouze svou vlastní skutkovou verzí, která však provedenému dokazování vůbec neodpovídá.
Nejvyšší soud v tomto směru také odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“.
Jak již bylo výše zmíněno, označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být jen formální, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Jedinou námitkou spadající do rámce obviněným uplatněného dovolacího důvodu je tak jeho tvrzení, že v případě poškozené se nejednalo o osobu svěřenou ve smyslu §198 odst. 1 tr. zákoníku. To zdůvodňuje skutečností, že poškozená byla svěřena do péče otce. Ustálená soudní praxe však chápe pojem péče a výchova nikoli pouze jako vztah založený zákonem či soudním rozhodnutím, ale jako jakoukoli péči nebo výchovu např. na základě smlouvy (dítě v péči příbuzných) nebo i na základě konkludentního činu apod. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně obviněný o poškozenou fakticky pečoval, bydlela s ním v jednom domě a to dokonce v přízemí, přičemž její otec bydlel nahoře. Je zřejmé, že výchovu poškozené vykonávali především prarodiče. Pro právní posouzení není rozhodující, jak tento stav vznikl.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného J. S. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. července 2012
Předseda senátu:
JUDr. Karel H a s c h