ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.449.2012.1
sp. zn. 11 Tdo 449/2012 - 19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. srpna 2012 dovolání podané obviněným R. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 3 To 657/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 T 17/2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. B.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2011, sp. zn. 10 T 17/2011, byl obviněný R. B. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl podle §353 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uloženo nahradit škodu Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Ostravě se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že v době od 22.00 hodin dne 17. 12. 2010 do 7.00 hodin dne 18. 12. 2010 v O.–P., v bytě č. ...., za přítomnosti P. B., I. H. a nezletilé T. B. pod vlivem alkoholu nejprve slovně za použití vulgárních výrazů napadl svou družku P. K., což doprovázel rozbíjením a poškozením vybavení bytu, konkrétně rozbitím stropního osvětlení v kuchyni a obývacím pokoji, poškozením konferenčního stolku v obývacím pokoji, barového pultu, plastového obalu televize a dveří šatní skříně a koupelny, kdy následně z bytu odešel a opět se do něj vrátil, kdy dne 18. 12. 2010 v době od 14.00 hodin do 14.50 hodin opět slovně vulgárními výrazy za přítomnosti stejných osob napadl svou družku P. K. a následně jmenovanou napadl i fyzicky tak, že ji držel za vlasy a krk a škrtil, kdy dalšímu jednání obviněného zabránil P. B., který P. K. a obviněného oddělil, následně si obviněný opatřil v kuchyni kuchyňský nůž a v obývacím pokoji přistoupil k P. K., nůž jí přiložil k pravému boku trupu a jmenované vyhrožoval zabitím, zabitím dcery T. B., a svou sebevraždou, kdy dalšímu jednání obviněného zabránila I. H., která obviněného přiměla k odložení nože, načež P. K. z bytu utekla na chodbu domu, kde volala o pomoc, obviněný za ní vyběhl, snažil se jmenovanou dostat zpět do bytu, přičemž P. K. se zachytila zábradlí a dalšímu jednání obviněného zabránil P. B., který obviněného oddělil od P. K., načež obviněný vyrazil dveře vedoucí do bytu, do tohoto vešel, vstoupil do obývacího pokoje, kde se v té době nacházela jeho nezl. dcera T. B., tuto přenesl do dětského pokoje, kde ji položil na postel a chytil oběma rukama za krk, načež byl od dcery silou odtržen P. B., čímž způsobil P. K. drobnou tržnou ránu brady délky 1 cm, lehké zhmoždění zevní části levé očnice, zhmoždění pravé strany krku a zhmoždění obou předloktí, kdy zranění si vyžádalo jednorázové lékařské ošetření v traumatologickém centru Fakultní nemocnice Ostrava s dobou léčení a omezeními v běžném způsobu života do sedmi dnů a současně poškozením zařízení bytu vlastníkovi R. Š., škodu ve výši 3 350 Kč.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 3 To 657/2011 , podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Jany Glogarové. Směřoval je do všech výroků rozhodnutí a uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že součástí skutkového stavu zjištěného soudem není zjištění odpovídající skutkové okolnosti, která by naplňovala zákonný znak přečinu nebezpečného vyhrožování dle ustanovení §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Odkázal přitom na judikaturu ústavního soudu s tím, že výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňovaný Nejvyšším soudem je příliš restriktivní.
Dále pak obviněný argumentoval, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil jeho námitky týkající se rozporů ve výpovědích svědků, a to v části, kdy měl poškozenou ohrožovat kuchyňským nožem a vyhrožovat zabitím své nezletilé dcery T., či dokonce svou nezletilou dceru škrtit. V žádné z výpovědí nebylo uvedeno, že by přiložil poškozené kuchyňský nůž ke krku, poškozená výslovně uvedla, že u něj nůž neviděla. V této souvislosti odkázal obviněný na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze publikované pod č. 18/1996 Sb. rozh. tr., podle kterého důkazem podle trestního řádu je výpověď svědka o okolnostech, jež mají být v řízení zjištěny a jež svědek vnímal svými smysly. Ze svědecké výpovědi mají důkazní význam jen zprávy o skutečnostech, nikoli jejich hodnocení svědkem.
Dále obviněný uvádí, že svědci v řízení vypověděli, že držel v ruce kuchyňský nůž a čepelí se dotýkal poškozené na pravém boku přes oděv, což on důrazně popírá a dodává, že výpovědí poškozené toto tvrzení není nikterak podpořeno. Dále k tomu připomíná, že „úmysl pachatele způsobit jinému těžkou újmu na zdraví nelze dovozovat jen z povahy předmětu, kterým byl veden útok. Je třeba zvážit i okolnosti případu, jako jsou způsob použití předmětu, intenzita vedeného úderu apod. (č. 35/1991 Sb. rozh. tr.)“.
Konečně také obviněný zdůrazňuje, že své dceři by nikdy neublížil, což potvrzuje i fakt, že dcera na sobě neměla žádné stopy zranění. Od počátku také popírá, že by měl v úmyslu svým chováním vzbudit důvodnou obavu z uskutečnění jediné své výhružky vůči poškozené. Ve vztahu k trestnému činu výtržnictví nebylo ze strany soudů vysvětleno, zda jeho jednáním došlo k narušení občanského soužití závažným způsobem a ve zvýšené míře. Obviněný namítá, že nebyl aplikován princip ultima ratio, resp. zásada subsidiarity trestní represe. Jeho čin měl být posouzen nanejvýše jako přestupek.
Závěrem svého dovolání navrhl obviněný, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 3 To 657/2011 podle §265k odst. 1 tr. ř. a také jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 10 T 17/2011.
Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný označil jako dovolací důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i u většiny obviněným nastíněných námitek, neboť ve skutečnosti neuvádí, které skutkové okolnosti podle jeho názoru neodpovídají zvolené právní kvalifikaci, resp. v popisu skutku chybějí, ale zpochybňuje pouze hodnocení důkazů soudy obou stupňů a předkládá vlastní verzi skutkového děje.
Nad rámec dovolacího řízení Nejvyšší soud podotýká, že soud prvního stupně výsledky dokazování logicky a přesvědčivě zhodnotil a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil. Taktéž se Nejvyšší soud ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že osoba, která byla poměrně brutálně fyzicky napadena, nemusí mít následně zcela přesnou a nezkreslenou představu o průběhu útoku. Za rozhodující je nutno považovat, že v podstatných rysech se výpověď poškozené shoduje s výpověďmi dalších svědků. K tomu lze ještě dodat, že útok na poškozenou v nezanedbatelné míře psychicky zasáhl i přítomné svědky a je zcela logické, že ani svědek P. B. si u hlavního líčení nebyl schopen přesně vybavit časovou posloupnost děje, jak je zmíněno na str. 6 rozsudku. To však v obecné rovině nijak nesnižuje věrohodnost svědků, neboť psychika člověka vystaveného traumatizující události takto funguje. K námitce obviněného, že na výpověď poškozené je třeba aplikovat rozhodnutí publikované pod č. 18/1996 Sb. rozh. tr., lze říci, že z napadeného rozhodnutí ani rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, že by poškozená vyslovila domněnku, že jí obviněný ke krku přiložil nůž. Pouze uvedla, že cítila ostrý předmět. Držení nože u krku navíc ani soud prvního stupně do skutkové věty nezahrnul.
K výkladu dovolacího důvodu, k němuž obviněný poukázal na judikaturu Ústavního soudu, pak Nejvyšší soud také odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován (…) (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“.
Jak již bylo výše zmíněno, označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být jen formální, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Do rámce obviněným uplatněného dovolacího důvodu však spadá jeho tvrzení, že nebyl aplikován princip ultima ratio, resp. zásada subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Konkrétně už ale obviněný nezdůvodňuje, jaké okolnosti by v daném případě mohly snižovat společenskou škodlivost jeho jednání. V kontextu jeho dalších námitek se jeví, že i tuto námitku založil na jiné (méně závažné) verzi skutkového děje. Z popisu skutkových okolností ve výroku rozsudku prvního stupně je totiž na první pohled zřejmé, že jeho jednání dalece překročilo rámec přestupku proti občanskému soužití, postih podle zákona o přestupcích by zcela určitě nebyl adekvátní reakcí na projednávaný čin.
Pod uplatněný dovolací důvod by také při určitém výkladu bylo možno zařadit odkaz na rozhodnutí publikované pod č. 35/1991 Sb. rozh. tr., které však na daný případ nelze aplikovat, neboť šlo o úmysl způsobit těžkou újmu na zdraví. Nic takového obviněnému přičítáno není.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného R. B. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch