ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.507.2012.1
sp. zn. 11 Tdo 507/2012-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 26. června 2012 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným R. H., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. 10 To 477/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 212/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 5. 2011, sp. zn. 4 T 212/2010, byl obviněný R. H. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku, a trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 1 roku.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že obviněný R. H. dne 20. 11. 2010 kolem 23:20 hodin na pozemní komunikaci v obci N., okres Příbram, řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Renault Vel Satis, reg. zn. …, ačkoliv před jízdou požil alkoholické nápoje v takové míře, že dechovou zkouškou provedenou přístrojem Dräger ve 23:24 hodin mu bylo naměřeno 2,16 promile alkoholu v dechu a opakovanou zkouškou ve 23:29 hodin 2,55 promile alkoholu v dechu.
O odvolání obviněného R. H. rozhodl Krajský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. 10 To 477/2011, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný R. H. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že předmětný skutek není trestným činem, a to i s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe uvedenou v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, jak správně vyhodnotil i okresní soud ve svém předchozím rozhodnutí, než mu bylo v rozporu s trestním řádem vnuceno hodnocení posuzovaného činu odvolacím soudem. Obviněný má za to, že v daném případě došlo k extrémnímu nesouladu skutkových a právních zjištění, zejména když Okresní soud v Příbrami v dalším řízení učinil ohledně téhož skutkového stavu odlišný právní závěr v otázce viny dovolatele, aniž provedl jakýkoliv jiný, nový důkaz, či zopakoval jediný důkaz z dřívějšího řízení. Obviněný nesouhlasí s právním názorem krajského soudu (na jehož podkladě vydal okresní soud již odsuzující rozsudek), že se v praxi odvolacího soudu často nevyskytují rozdíly mezi výsledky dechové zkoušky na alkohol a zkoušky odběru krve. Odkazuje přitom na zkušenosti dvou nezávislých znalců a ustálenou judikaturu, podle které, není-li výsledek rozboru krve řidiče k dispozici, je možné vyvodit stav vylučující způsobilost jen ze souhrnu ostatních okolností, za nichž byla jízda řidiče motorového vozidla uskutečněna, přičemž výsledky dechové zkoušky jsou považovány pouze za orientační. Podle obviněného pak všechny tyto judikaturou zmíněné ostatní okolnosti svědčí v jeho prospěch. A to zejména výpovědi svědků K. a P., podle kterých zkonzumoval pouze jedno pivo, a výpovědi policisty M. K. uvádějícího, že až na zápach alkoholu z úst a zarudlých očí se obviněný choval normálně. Výsledek dechových zkoušek pak obviněný považuje za chybný, vysvětlitelný chybnou manipulací s měřicím přístrojem.
S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a sám ve věci rozhodl zprošťujícím rozsudkem.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že námitky obviněného nenaplňují jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když se de facto domáhá přehodnocení soudy provedeného dokazování ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu věci. Zásah do skutkových zjištění je sice možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění) a současně je-li toto pochybení předmětem dovolání, což se však v posuzované věci nestalo. Tvrzenému dovolacímu důvodu odpovídá námitka obviněného, že posuzovaný skutek není trestným činem, a to i s ohledem na zásadu trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Podle učiněných skutkových zjištění však obviněný v tomto případě beze zbytku naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky, a tudíž nelze – i přes akceptaci principu subsidiarity trestní represe – jeho trestní odpovědnost vyloučit, ale naopak je za těchto okolností povinností státu pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti pohnat. Proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že většinu dovolatelem namítaných vad nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Dovolací námitky, tak jak byly výše již rozvedeny, primárně směřují vůči skutkovým závěrům obou soudů. To platí především o námitkách obviněného ve vztahu ke způsobu, jakým soudy ve věci hodnotily provedené důkazy (především výsledky dechové zkoušky provedené přístrojem Dräger a výpovědi svědků K., P. a výpovědi policisty M. K.), a že v důsledku toho dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, že jednání obviněného naplnilo znaky skutkové podstaty přečinu ohrožení vlivem návykové látky, ačkoliv se nenacházel ve stavu vylučujícím způsobilost řídit motorové vozidlo.
V tomto směru jsou výhrady obviněného proti správnosti právního posouzení činu jako trestného činu, jež jsou obsaženy v textu dovolání, založeny právě jen na polemice se způsobem vyhodnocení provedených důkazů ze strany obou nižších soudů. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že závěr o tom, že obviněný byl pod vlivem alkoholu, vyplývá z vysokých hodnot alkoholu v dechu (konkrétně 2,16 a po pěti minutách 2,55 promile) naměřených přístrojem Dräger, které i při zohlednění v úvahu přicházejících dílčích nepřesností tohoto certifikovaného a ověřeného přístroje dávají spolehlivý obraz o značném ovlivnění alkoholem. Obviněný tyto výsledky nezpochybnil a nežádal jejich vyvrácení zkouškou odběru krve, ač si musel být vědom (zvláště pak, byl-li podle vlastního tvrzení prakticky střízlivý, neboť údajně vypil maximálně jedno pivo) závažnosti vysokých naměřených hodnot a s tím spojených důsledků. Soudy také důvodně nepřehlédly evidentní rozpory ve výpovědích obviněného (např. ohledně pouhého přeparkování vozidla v souvislosti s odchodem z restaurace, ve které strávil večer), poukázaly na vyvrácení jeho tvrzení, že policisté mu údajně sdělili, že věc bude posouzena jen jako přestupek, a také se náležitě vypořádaly se závěry znaleckých posudků (srov. str. 2-4 napadeného usnesení). Rovněž tak zdůraznily, že nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by mohly ovlivnit výsledky opakovaně provedené dechové zkoušky.
S ohledem na ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. je nutno zdůraznit, že pokud dovolání je podáno z jiných než zákonných důvodů a uplatněné dovolací námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, tak dovolací soud není ani oprávněn takové dovolaní (dovolací námitky) přezkoumávat, ale naopak musí postupem podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. takové dovolání odmítnout. Proto dovolací soud nemohl přihlížet k těm námitkám obviněného, jež obsahově nenaplňují jak uplatněný dovolací důvod, tak ostatně ani jiný zákonem předvídaný důvod dovolání uvedený v §265b tr. ř. V tomto směru lze odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005 atd.), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 atd.). V tomto rozsahu bylo tak dovolání obviněného podáno z jiného než zákonného důvodu, což by jinak opodstatňovalo postup podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Dovolatel pak naplnil zákonný požadavek ohledně uplatnění dovolacího důvodu předpokládaného ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkami, jejichž podstatou je výhrada, že posuzovaný skutek není trestným činem, a to i s ohledem na zásadu trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Dle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Hledisko společenské škodlivosti v souvislosti se zásadou subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku) má za cíl napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy, přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují. Vykazuje-li určitý skutek skutečně všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici společenské nebezpečnosti takového jednání pro společnost. Je-li takové jednání v trestním zákoníku označeno za trestný čin (přečin, zločin, zvlášť závažný zločin) obsahuje v sobě již premisu minimální hranice společenské škodlivosti.
Pokud obviněný namítá porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, v podstatě namítá i to, že v posuzované trestní věci nedošlo k naplnění oné minimální hranice společenské škodlivosti. V této souvislosti je třeba uvést, že tyto principy nelze zpochybňovat, to však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, případně umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným /tj. v daném případě existence normy postihující řízení pod vlivem alkoholu - §5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů/ ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů.
Je nutno zdůraznit, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány takové protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu. Při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, proto nemůže stát rezignovat na svou roli.
Pojem společenské škodlivosti se vztahuje ke spáchanému činu, který zasáhl zájmy chráněné trestním zákonem, a v tomto smyslu je tedy „poškodil“. Nový trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů blíže nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, orgány činnými v trestním řízení a v konečné fázi soudem (v právní nauce viz P. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I, Komentář, C. H. BECK Praha 2009, str. 94).
Těmto teoretickým východiskům napadené rozhodnutí nijak neodporuje, a proto Nejvyšší soud nemohl přiznat výše uvedené námitce obviněného jím přisuzovaný význam.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů nedošlo. Dovolání obviněného proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík