ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.620.2012.1
sp. zn. 11 Tdo 620/2012-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. prosince 2012 dovolání, které podala obviněná B. N., rozená L., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 9 To 516/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 1 T 54/2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné B. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 11. 2011, sp. zn. 1 T 54/2011, byla obviněná B. N. uznána vinnou zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a byl jí za to uložen trest odnětí svobody v trvání 42 měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla zavázána k povinnosti uhradit poškozené ČSOB Leasing, a. s., se sídlem na Pankráci 310/60, Praha 4, škodu ve výši 2.422.722,- Kč.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že obviněná jako zaměstnankyně - specialista zákaznických změn v ČSOB Leasing, a. s., Na Pankráci 310/60, Praha 4 v období od 1. 6. 2006 do 15. 10. 2010 provedla 54 převodů z bankovního účtu zaměstnavatele č. … na bankovní účty své sestry E. V., a neteře J. V., tak, že vyplnila příkazy k úhradě, do nichž uvedla místo čísla účtu klienta banky
I. číslo … J. V.:
1. dne 1. 6. 2006 převedla částku 10.367,- Kč,
2. dne 16. 8. 2006 převedla částku 28.444,- Kč,
3. dne 10. 11. 2006 převedla částku 9.248,- Kč,
4. dne 23. 1. 2007 převedla částku 29.471,- Kč,
5. dne 29. 10. 2007 převedla částku 30.383,97 Kč,
6. dne 30. 1. 2008 převedla částku 48.608,- Kč,
II. číslo … J. V.:
1. dne 15. 2. 2008 převedla částku 98.469,23 Kč,
2. dne 24. 10. 2008 převedla částku 48.584,- Kč,
III. číslo … J. V.:
1. dne 29. 4. 2008 převedla částku 50.658,- Kč,
2. dne 27. 8. 2008 převedla částku 65.462,- Kč,
IV. číslo … J. V.:
1. dne 4. 9. 2008 převedla částku 166.752,- Kč,
V. číslo … J. V.:
1. dne 26. 1. 2009 převedla částku 17.522,- Kč,
2. dne 22. 4. 2009 převedla částku 68.274,- Kč,
3. dne 5. 11. 2009 převedla částku 47.292,- Kč,
4. dne 23. 12. 2009 převedla částku 26.054,- Kč,
5. dne 10. 3. 2010 převedla částku 27.880,- Kč,
6. dne 8. 6. 2010 převedla částku 19.625,- Kč,
VI. číslo … J. V.:
1. dne 5. 2. 2009 převedla částku 24.252,- Kč,
2. dne 23. 7. 2009 převedla částku 17.627,- Kč,
3. dne 4. 9. 2009 převedla částku 15.346,- Kč,
4. dne 4. 2. 2010 převedla částku 67.420,- Kč,
5. dne 18 6. 2010 převedla částku 67.875,- Kč,
VII. číslo … J. V.:
1. dne 31. 3. 2009 převedla částku 20.302,- Kč,
2. dne 2. 6. 2009 převedla částku 17.282,- Kč,
3. dne 14. 8. 2009 převedla částku 14.899,- Kč,
4. dne 14. 9. 2009 převedla částku 55.368,- Kč,
5. dne 11. 12. 2009 převedla částku 22.578,- Kč,
6. dne 24. 3. 2010 převedla částku 22.543,- Kč,
VIII. číslo … J. V.:
1. dne 30. 7. 2009 převedla částku 39.390,- Kč,
2. dne 1. 9. 2009 převedla částku 16.921,- Kč,
3. dne 23. 11. 2009 převedla částku 46.779,- Kč,
IX. číslo … J. V.:
1. dne 1. 3. 2010 převedla částku 44.349,- Kč,
2. dne 1. 4. 2010 převedla částku 21.613,- Kč,
3. dne 28. 5. 2010 převedla částku 37.647,- Kč,
X. číslo … J. V.:
1. dne 1. 7. 2010 převedla částku 46.342,- Kč,
2. dne 15. 10. 2010 převedla částku 23.407,- Kč,
XI. číslo … J. V. :
1. dne 19. 7. 2010 převedla částku 22.512,- Kč,
XII. číslo … J. V.:
1. dne 3. 8. 2010 převedla částku 51.390,- Kč,
2. dne 16. 8. 2010 převedla částku 51.228,- Kč,
3. dne 27. 9. 2010 převedla částku 38.148,- Kč,
XIII. číslo … J. V. :
1. dne 9. 9. 2010 převedla částku 35.786,- Kč,
XIV. číslo … E. V.:
1. dne 4. 1. 2007 převedla částku 10.575,- Kč,
2. dne 5. 10. 2007 převedla částku 21.117,- Kč,
3. dne 4. 9. 2008 převedla částku 166.752,- Kč,
XV. číslo … E. V.:
1. dne 27. 11. 2007 převedla částku 57.504,- Kč,
2. dne 19. 8. 2008 převedla částku 17.840,- Kč,
3. dne 5. 11. 2008 převedla částku 44.799,- Kč,
XVI. číslo … E. V.:
1. dne 8. 7. 2008 převedla částku 181.713,- Kč,
2. dne 20. 3. 2009 převedla částku 30.458,- Kč,
3. dne 23. 9. 2009 převedla částku 171.904,- Kč,
XVII. číslo … E. V.:
1. dne 17. 12. 2008 převedla částku 21.503,- Kč,
2. dne 23. 2. 2009 převedla částku 109.286,- Kč,
XVIII. číslo … E. V.:
1. dne 15. 10. 2009 převedla částku 113.077,- Kč,
2. dne 17. 12. 2009 převedla částku 32.282,- Kč,
3. dne 18. 1. 2010 převedla částku 32.296,- Kč,
tyto finanční prostředky z účtu vybrala a použila pro sebe, čímž způsobila ČSOB Leasing, a. s., se sídlem Na Pankráci 60/310, Praha 4 škodu ve výši 2.461.722,- Kč.
O odvolání obviněné B. N. rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 9 To 516/2011, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Citované usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu napadla obviněná B. N. (dále jen „obviněná“) prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřela o dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Podle jejího názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k).
Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněná namítla, že nebyla naplněna objektivní stránka zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, když soudy zjištěný skutkový stav odpovídá právní kvalifikaci podvodu podle §209 tr. zákoníku. V tomto směru se soudy obou stupňů dostatečně nezabývaly otázkou náplně její práce u poškozené banky, zejména nezjišťovaly, zda měla možnost přímo zadávat příkazy k úhradě z účtů poškozené, a nebyl tak prokázán jeden ze znaků objektivní stránky trestného činu zpronevěry, že jí byla svěřena cizí věc a mohla s ní disponovat ve smyslu výkladu pojmu „přisvojení si cizí věci, která jí byla svěřena“. Tato skutečnost nevyplývá z důkazů provedených soudem prvního stupně, zejména z pracovní smlouvy, z výpisů z účtů aj., ale ani z výslechu svědka L. provedeného odvolacím soudem z důvodu pochybností o správnosti právní kvalifikace. Skutek byl tedy nesprávně právně posouzen. Obviněná rovněž vytkla, že byla porušena zásada vyhledávácí vyplývající z §2 odst. 5 tr. ř., když doznání, které učinila, nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.
K tomu, že zjištěný skutkový stav odpovídá právní kvalifikaci trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku obviněná uvedla, že pracovala na pozici specialista zákaznických změn a pojištění, externím názvem „služby a informace zákazníkům“. Neměla odpovědnost za vedení týmu a jeho pracovní výsledky, když v její pracovní náplni se neobjevuje zmínka o tom, že by ona sama měla možnost zadávat příkazy k úhradě. Vracení přeplatků probíhalo ve dvou formách, jejichž faktický průběh v podrobnostech popsala. Objektivní stránku trestného činu podvodu naplnila tím, že zpravidla pozměnila údaje v podkladech pro zadávání příkazů k úhradě a tím uvedla jiného zaměstnance poškozené společnosti v omyl nebo zamlčela podstatné skutečnosti. Mezi jejím jednáním, majetkovou dispozicí s finančními prostředky poškozené, kterou provedl její jiný zaměstnanec a vzniklou škodou u poškozené a jejím obohacením je dána příčinná souvislost. Zdůraznila, že v době, kdy pozměňovala podklady pro provádění příkazů k úhradě, které následně předávala jinému zaměstnanci, věděla, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem, kterým je majetek poškozené, a pro případ, že je způsobí, s tím byla srozuměna. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze i rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání vyjádřila tak, že dovolání směřuje proti výroku o vině přesto, že svým řádným opravným prostředkem (viz odvolání ze dne 7. 12. 2011) obviněná napadla toliko výrok o trestu. Protože odvolací soud z důvodu pochybností o správnosti právní kvalifikace ze strany obvodního soudu přezkoumal výrok o vině v intencích ustanovení §254 odst. 2 tr. ř., lze za tohoto procesního stavu věci s jistou mírou tolerance dovodit, že odvolací soud vytvořil procesní podmínky k tomu, aby obviněná mohla svým mimořádným opravným prostředkem napadnout jeho rozhodnutí v tom rozsahu, v jakém byl z jeho strany odvolací přezkum fakticky proveden. Pokud tedy o dovoláním napadeném výroku o vině rozhodl soud ve druhém stupni, lze dovolání obviněné považovat za přípustné.
K námitce obviněné o nesprávnosti právního posouzení skutku spočívající v tvrzení, že nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, písm. 4 písm. d) tr. zákoníku, přičemž skutkový stav věci odpovídá právní kvalifikaci zločinu podvodu ve smyslu §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, státní zástupkyně uvedla, že pokud byla obviněná uznána vinnou, že se vyvádění finančních prostředků svého zaměstnavatele dopouštěla v pracovním postavení specialisty zákaznických změn, pak soudy z hlediska otázky jejího svěřeneckého vztahu k finančním prostředkům zcela správně vycházely z těch skutkových zjištění, podle kterých měla právě z titulu této pracovní pozice přístup k převodům z bankovních účtů a tyto mohla směrovat dle svého uvážení, přičemž tato skutečnost vyplynula z výslechu jejího tehdejšího nadřízeného Ing. M. L., který se vyjádřil o obsahu její pracovní náplně. Podle státní zástupkyně se nelze přiklonit k názoru obviněné, že pozměněním podkladů pro zadávání příkazů k úhradě uváděla pracovníky finanční služby v omyl, tím že předstírala nepravdivé skutečnosti týkající se označení bankovních účtů, kam měly být poukazovány leasingové přeplatky, a v této souvislosti způsobila poškozené škodu svým podvodným jednáním ve smyslu §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Její svěřenecký vztah k finančním prostředkům jejího zaměstnavatele, určeným k vyplácení leasingových přeplatků jeho stávajícím, popř. bývalým klientům, vyplýval z jejího pracovního postavení, resp. z obsahu její pracovní náplně. Mohl být proto jen stěží považován za následek klamavého způsobu jejího jednání, které zcela jednoznačně spadalo až do fáze přisvojování si takto svěřených finančních prostředků, které měly ve vztahu k ní povahu věci cizí. Svěření věci tak nebylo dosaženo vyvoláním nebo využitím omylu a namítaná právní kvalifikace jednání obviněné jako podvodného tak nepřichází do úvahy. Státní zástupkyně současně k námitce obviněné dodala, že případná změna právní kvalifikace na zločin podvodu by navíc představovala i změnu napadených rozhodnutí v její neprospěch. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Pokud jde o otázku přípustnosti dovolání v posuzované věci, pak Nejvyšší soud musel vycházet z toho, že odvolací soud k odvolání obviněné, směřující sice jen proti výroku o trestu, přezkoumal s odkazem na ustanovení §254 odst. 2 tr. ř. též výrok o vině.
Podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom (první alternativa), že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání je z procesních důvodů zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitosti obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněné však o takový případ nejde, neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku – odvolání rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l ) tr. ř. uplatnit (druhá jeho alternativa), byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněná uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Obviněná naplnila zákonný požadavek ohledně uplatnění dovolacího důvodu předpokládaného ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkami, jejichž podstata směřuje k tomu, že skutek, jak byl zjištěn a popsán ve výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze nenaplňuje objektivní stránku zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ale tento měl být posouzen jako zločin podvodu ve smyslu §209 tr. zákoníku. Tuto právní námitku lze pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Nejvyšší soud tudíž posuzoval, zda předmětný skutek byl správně právně posouzen.
Zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Podle §138 odst. 1 tr. zákoníku platí, že značnou škodou se rozumí škoda dosahující nejméně částky 500 000 Kč .
Ustanovení §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zakotvuje, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Objektem trestného činu zpronevěry je vlastnictví věci nebo obdobné majetkové právo k jiné majetkové hodnotě. Předmětem útoku je cizí věc nebo jiná majetková hodnota, která byla pachateli svěřena . Cizí věc nebo jiná majetková hodnota je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem . Pachatel si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, jestliže s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo jiná majetková hodnota d ána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření . Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou (v tom se zpronevěra odlišuje od neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea 2). Přisvojením takové věci se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti neomezené dispozice s věcí, není však rozhodné, jak poté pachatel s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá. O přisvojení jde tedy i v případě, když pachatel věc po dokonání činu někomu daruje, předá do zastavárny, odhodí ji nebo zničí apod. Obdobně se to pak týká i cizí svěřené jiné majetkové hodnoty.
Již v řadě svých rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že o správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s tzv. právní větou, která obsahuje formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Obvodní soud pro Prahu 4 (následně v odvolacím řízení i Městský soud v Praze) v zásadním rozporu s trestním zákoníkem, když jednání obviněné, jak je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku, kvalifikoval jako zločin zpronevěry, jímž byla obviněná uznána vinnou. Z popisu skutku vyplývá, že obviněná v postavení zaměstnankyně poškozené ČSOB Leasing, a. s., na pozici specialisty zákaznických změn provedla v průběhu sledovaného období více než čtyř kalendářních let celkem 54 převodů z bankovního účtu svého zaměstnavatele na bankovní účty svých příbuzných tak, že vyplnila příkazy k úhradě, do nichž uvedla místo čísla účtu klienta, čísla účtů své sestry a neteře, ze kterých finanční prostředky vybrala a použila pro svoji potřebu, čímž způsobila poškozené ČSOB Leasing, a. s., škodu ve výši 2.461.722,- Kč.
Zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten „kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu“. Naproti tomu trestní zákoník vymezuje zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) jako jednání, kterým pachatel „sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu“. Ze srovnání znaků skutkových podstat obou trestných činů vyplývá odlišnost ve znacích „přisvojení si svěřené cizí věci nebo jiné majetkové hodnoty“ a „obohacení sebe nebo jiného uvedením v omyl, příp. využitím něčího omylu“, z kteréžto odlišnosti vyplývá i rozdílná právní kvalifikace toho kterého trestného činu. V tomto směru nutno připomenout, že pokud má pachatel cizí věc nebo jinou cizí majetkovou hodnou ve své moci na základě toho, že mu ji oprávněná osoba svěřila, a v této situaci si ji přisvojí, jde o zpronevěru ve smyslu §206 tr. zákoníku. Pokud je svěření věci nebo jejího převodu dosaženo vyvoláním nebo využitím omylu nebo zamlčením podstatných skutečností, jde o trestný čin podvodu ve smyslu §209 tr. zákoníku. Pachatel zpronevěry tedy na rozdíl od pachatele podvodu získá faktickou moc nad věcí bez vyvolání omylu nebo využitím omylu, popř. bez zamlčení podstatných skutečností. V těchto případech mu ji oprávněná osoba poskytne dobrovolně.
V tomto kontextu lze upozornit na rozhodnutí sp. zn. Zm I 96/28 ze dne 22. 3. 1928, publ. pod č. 3123/1928 Sb. rozh. tr. NS, Vážný, z něhož se ohledně rozdílu mezi skutkovými podstatami zpronevěry a podvodu podává, že „ rozhodující pro rozdíl mezi oběma skutkovými podstatami je okolnost, kterou částí činnosti obžalovaného byla způsobena škoda. Neboť, je-li hlavní činností, jíž byl přímo přivoděn trestní výsledek, spočívající v dosažení moci pachatelovy nad předmětem, k němuž se jeho úmysl nesl, jednání šálivé, zakládá tato činnost skutkovou podstatu podvodu. Nebylo-li však vůbec zapotřebí lstivého jednání k dosažení tohoto trestného cíle, byl-li předmět již v držbě pachatelově, neboť mu byl svěřen, dopouští se bezprávným přivlastněním si onoho předmětu zpronevěry. Tímto aktem svémoci (přivlastněním si nebo zadržením za sebou) je zpronevěra již dokonána. Případným klamným činům, onu činnost doprovázejícím, lze přičítati pouze význam podružný, nesoucí se k zastření primérní činnosti, zdržení nebo přivlastnění si svěřeného předmětu; na právní kvalifikaci původní činnosti, jíž je skutková podstata zpronevěry již naplněna, se však tím nic nemění“ ( srov. též přiměřeně rozh. sp. zn. 5 Tdo 648/2003 ze dne 16. 7. 2003, publ. pod T - 634/2004 Souboru tr. rozh. NS, rozh. sp. zn. 11 Tdo 685/2004 publ. pod č. TR 10/2004 Trestněprávní revue, rozh. sp. zn. Zm I 465/25 ze dne 16. 1. 1926, publ. pod č. 2249/1926 tr. sb. rozh. NS, Vážný).
Pokud obviněná namítá, že popis skutku neobsahuje skutková zjištění odpovídající znaku objektivní stránky zločinu zpronevěry, jímž byla uznána vinnou, a to „svěření cizí věci“, ani to, že by s touto byla oprávněna, byť jen omezeně, disponovat, nemá tento názor oporu v provedených důkazech. Z pracovní smlouvy uzavřené dne 8. 6. 2004 mezi ČSOB Leasing, a. s., se sídlem v Praze, Roháčova 1148/63, a obviněnou vyplývá, že bude pracovat ve funkci pracovníka týmu „služby a informace zákazníkům“ a vykonávat práci spojenou s výkonem výše uvedené funkce. Lze konstatovat, že zjištění podstatné pro právní posouzení jednání obviněné, která z titulu své pracovní pozice specialisty zákaznických změn měla přístup k převodům z bankovních účtů a k finančním prostředkům banky, přičemž předmětné finanční prostředky jí jako pracovníku banky v rámci jejich pracovních povinností byly svěřeny, sice nevyplývají přímo z pracovní smlouvy, ale tyto lze dovodit jednak z obsahu její pracovní náplně, jednak byly zjištěny z výpovědi svědka Ing. M. L., a jsou ve vztahu k prokázání protiprávního jednání obviněné ve smyslu naplnění znaků objektivní stránky zločinu zpronevěry, klíčové. Výpovědí svědka L., jejího tehdejšího nadřízeného, bylo zjištěno, že obviněná měla na starosti agendu vracení přeplatků, přičemž od roku 2009 jako členka týmu měla na starosti změny smluv. Z titulu svého postavení (ostatně dříve působila i jako vedoucí daného týmu) věděla o všech kontrolních mechanismech, tyto kontroly dokázala obejít a zajistit, aby uvedené přeplatky byly zasílány místo klientům banky na účty její sestry E. V. a neteře J. V.. Ačkoli tedy v rámci svěřené agendy přímo neměla dispoziční právo, tzn. právo bez dalšího nakládat s firemním účtem, byla to právě ona, kdo připravoval podklady k příkazům k úhradě, které pak procházely kontrolou příslušných pracovníků finanční služby, popř. účtárnou pouze z toho hlediska, zda příkaz splňuje formální náležitosti. Tito pracovníci se pouze řídili jejími pokyny, na jejichž podkladě byly finanční prostředky banky z titulu přeplatků poukazovány na účty jejích příbuzných, aniž by v tomto směru jakkoli rozhodovali a aniž by jejich jednání na podkladě obviněnou pozměněných účetních dokladů bylo možno označit za jednání v omylu. S poukazem na tato skutková zjištění je nepřípadná výtka obviněné, že její jednání mělo být posouzeno jako podvod.
Nejvyšší soud rovněž v souladu s výše uvedeným názorem státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství zdůrazňuje, že ke svěření finančních prostředků banky, které ve vztahu k obviněné měly povahu cizí věci (cizí majetkové hodnoty), nedošlo tím, že by uvedla někoho v omyl nebo něčího omylu využila, ale přístup k převodům z bankovních účtů vyplýval z její pracovní pozice a pracovní náplně. Následek jejího klamného jednání tak nastal až ve fázi jejich přisvojování, když leasingové přeplatky směrovala na účty svých příbuzných. Tvrzení, že k naplnění znaků skutkové podstaty zločinu podvodu došlo tím, že uváděla pracovníky finanční služby banky v omyl předstíráním nepravdivých skutečností ohledně označení bankovních účtů, na které měly být leasingové přeplatky zasílány a pozměněním podkladů pro příkazy k úhradě, tak nemá v provedeném dokazování oporu. Právní námitky, které byly obviněnou formálně relevantně uplatněny, tudíž nelze akceptovat.
Na podkladě těchto zjištění Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě jednání obviněné naplňuje objektivní stránku předmětného zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, která spočívá v tom, že si přisvojila cizí věc, resp. cizí majetkovou hodnotu, tj. peníze na účtu banky, která jí byla svěřena, a způsobila takovým činem na cizím majetku značnou škodu ve smyslu ustanovení §138 tr. zákoníku. Toto konstatování je namístě, neboť obviněná se svěřenými prostředky naložila v rozporu s účelem, k němuž jí byly dány do dispozice, a to způsobem, který mařil základní účel svěření. V jednání obviněné je naplněn i obligatorní znak subjektivní stránky – úmyslné zavinění podle §15 písm. a) tr. zákoníku, neboť zjevně chtěla způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit zájem chráněný tímto zákonem. Současně Nejvyšší soud připomíná, že k naplnění kvalifikované skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a to v daném případě znaku značné škody, postačuje ve smyslu ustanovení §17 písm. a) tr. zákoníku i zavinění z nedbalosti.
Nejvyšší soud konstatuje, že napadená soudní rozhodnutí nevykazují vadu, kterou obviněná v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatnila. Právnímu posouzení předmětného skutku ze strany soudu prvního stupně, s nímž se důvodně ztotožnil též Městský soud v Praze, který v odůvodnění svého usnesení přiléhavým a výstižným způsobem rozhodnutí soudu prvního stupně argumentačně doplnil, tak nelze nic podstatného vytknout.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. prosince 2012
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík