ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.1287.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 1287/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. ve věci žalobkyně SHARI COMMERCIAL S.A. se sídlem Mill Mall Suite 6, Wickhams Cay 1, P.O.BOX 659, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, reg. č. IBC 531102, zastoupené Mgr. Kateřinou Mayerovou Bitterovou, advokátkou se sídlem v Teplicích, Baarova 1594/16, proti žalovanému Mgr. J. V. , zastoupenému Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Petrská 1136/12, o 494.622,17 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 69/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2010, č.j. 64 Co 177/2010-118, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.100,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky Mgr. Kateřiny Mayerové Bitterové.
Odůvodnění:
Dne 6.2.2008 byla podána žaloba, již sama žalobkyně výslovně (včetně uvedení odkazu na zákonné ustanovení - §315 o. s. ř.) označila jako poddlužnickou s odůvodněním, že u stejného soudu vede proti témuž povinnému více exekucí k vymožení dalších pohledávek přiznaných jinými exekučními tituly; jedna z nich, vedená pod sp. zn. Nc 61/2002 k vymožení pohledávek v částkách 3.675.000,- Kč a 2.940.000,- Kč s příslušenstvím byla k jejímu návrhu (odůvodněnému tím, že pověřený soudní exekutor /zde žalovaný/ nepostupuje tak, aby pohledávky byly řádně vymoženy) podle §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zastavena. Žalovaný, jenž jako soudní exekutor v uvedeném řízení sp. zn. Nc 61/2002 vymohl část uvedených pohledávek v celkové částce 1.012.400,- Kč, však oprávněné (žalobkyni) vyplatil pouze část výtěžku exekuce ve výši 250.000,- Kč, zatímco jeho zbytek ve výši 762.000,- Kč, jejž měl podle jejího názoru po zastavení exekuce vyplatit (vrátit) povinnému, si ponechal, v důsledku čehož podle ní povinnému vznikla za soudním exekutorem (žalovaným) pohledávka „z titulu povinnosti vrátit zbytek výtěžku zastavené exekuce.....ve výši 762.400,- Kč.“
V jiném exekučním řízení, vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 33 Nc 593/2006, žalovaná vymáhá proti témuž povinnému J. V. jinou pohledávku s příslušenstvím přiznanou jiným exekučním titulem v částce 5.000.000,- Kč. V tomto řízení vydala soudní exekutorka Mgr. P. F. exekuční příkaz, jímž nařídila exekuci přikázáním peněžité pohledávky povinného, která mu „svědčí vůči soudnímu exekutorovi Mgr. J. V. z titulu nároku na vrácení plnění vymoženého soudním exekutorem ve věci sp. zn. Nc 61/2002 poté, co obvodní soud tuto exekuci zastavil.“ V této exekuci sp. zn. 33 Nc 593/2006 je tedy (přikázáním) postižena pohledávka vzniklá povinnému vůči soudnímu exekutorovi v exekuci sp. zn. Nc 61/2002. Protože žalovaný jako poddlužník žalobkyně (dlužník povinného) – přesto, že byl exekutorkou Mgr. P. F. vyrozuměn o právní moci jí vydaného exekučního příkazu – žalobkyni přikázanou pohledávku nevyplatil, ta se domáhá jejího zaplacení poddlužnickou žalobou.
Rozsudkem z 3.12.2009, č.j. 20 C 69/2009-83, obvodní soud žalobě do částky 469.344,60 Kč s příslušenstvím vyhověl (výrok I.) s odůvodněním, že „o tuto částku se žalovaný obohatil, jelikož ji měl žalobkyni jako oprávněné vydat, neboť tato částka byla vymožena k uspokojení její pohledávky za povinným Jaroslavem Vrbou, a to i v případě, že exekuce byla zastavena.“ Ve zbytku, t.j. do částky 25.277,57 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.).
Napadeným rozhodnutím městský soud rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a dále žalovaného zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný byl povinen po zastavení exekuce zbytek výtěžku dražby vrátit povinnému, což neučinil, ani ji nevyplatil oprávněnému; za takové situace se soudní exekutor stává podle §315 odst. 1 o. s. ř. dlužníkem povinného a podle tohoto ustanovení se může oprávněná domáhat vlastním jménem na dlužníkovi povinného vyplacení pohledávky v řízení podle části třetí občanského soudního řádu. Žalobkynin nárok uplatněný poddlužnickou žalobou vůči žalovanému jako dlužníkovi povinného J. V. je vzhledem k přikázání pohledávky podle exekučního příkazu vydaného 27.7.2007 soudní exekutorkou Mgr. F. zcela důvodný, a správný je též výpočet dlužné částky. Jestliže žalovaný ve svém vyjádření k žalobě (čl. 19) a v dalších podáních proti pohledávce uplatňované poddlužnickou žalobou namítá započtení své (proti)pohledávky za žalobkyní v částce nejméně 661.500,- Kč (75.240,- Kč jako předpokládané smluvní odměny /10% z dosud vymoženého plnění/ a 586.260,- Kč jako zisku ušlého právě v důsledku zastavení exekuce sp. zn. Nc 61/2002 podle §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k návrhu žalobkyně jako oprávněné), této námitce podle odvolacího soudu přisvědčit nelze, neboť „základním předpokladem vzniku nároku na náhradu škody je mimo jiné zaviněné porušení právní povinnosti; dispoziční úkon oprávněné, spočívající v návrhu na zastavení exekuce prováděné žalovaným, však porušením právní povinnosti není, neboť jde o její právo disponovat řízením, nelze se proto z tohoto titulu úspěšně domáhat ušlého zisku.“ Na konečné správnosti rozsudku soudu prvního stupně podle názoru odvolacího soudu nic nemění ani okolnost, že věc nebyla posouzena (jako odvolacím soudem) podle §315 o. s. ř., ale podle ustanovení §451 odst. 1 občanského zákoníku.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje předně s odůvodněním, že odvolací soud rozhodovanou věc posoudil po právní stránce diametrálně odlišně než soud prvního stupně, a přesto jeho rozsudek potvrdil namísto toho, aby mu věc vrátil k dalšímu řízení a novému rozhodnutí. Odvolání žalovaného přitom směřovalo proti prvoinstančnímu rozsudku založenému na odlišném právním posouzení, s nímž se odvolací soud neztotožnil. V důsledku nesprávného postupu odvolacího soudu byla žalovanému odňata možnost bránit se proti odlišnému právnímu posouzení ze strany odvolacího soudu řádným opravným prostředkem, takže je nucen bránit se cestou dovolání, což je v rozporu se zásadou a smyslem dvojinstančnosti civilního soudního řízení. Podle konstantní judikatury tato skutečnost představuje zásadní vadu řízení, navíc změněné právní hodnocení věci odvolacím soudem je nesprávné a v rozporu s hmotným právem. Rozhodnutí, zda procesním úkonem (zde návrhem na zastavení exekuce) může být za určitých podmínek způsobena škoda, tj. zda takový úkon může představovat jednání proti dobrým mravům, případně zda tím může dojít k porušení obecné prevenční povinnosti nezpůsobit škodu (§415 občanského zákoníku), pak podle dovolatele představuje další otázku zásadního právního významu, neboť ta dosud judikaturou dovolacího soudu vyřešena nebyla.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je v příkrém rozporu s hmotným právem a související judikaturou dovolacího soudu; žalovaný je totiž soudním exekutorem a exekuci vedl na základě usnesení příslušného exekučního soudu ve prospěch žalobkyně jako oprávněné proti povinnému J. V. Poddlužnickou žalobou uplatněný nárok přitom odpovídal peněžité částce, kterou žalovaný v postavení exekutora v příslušné exekuci vybral a kterou žalobkyni ze zcela legitimních důvodů nevydal. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně fakticky domáhala vyplacení výtěžku z exekuce a že žalovaný jako soudní exekutor má v této souvislosti postavení orgánu veřejné (státní) moci (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 5127/2007), je podle jeho názoru třeba vztahy mezi žalobkyní a ním posuzovat podle norem práva veřejného, nikoliv norem soukromoprávních. Žalovaný tedy objektivně nemůže být vůči žalobkyni v postavení dlužníka, když jejich vztah se primárně řídí exekučním řádem a příslušnými veřejnoprávními předpisy bez ohledu na to, že exekutor je současně také podnikatelem (pověřeným výkonem státní moci). Exekutorka Mgr. P. F. vydražila nemovitosti, jejichž dražbu až do zastavení své exekuce připravoval žalovaný. Žalobkyně způsobila zastavení exekuce prováděné žalovaným zřejmě právě proto, aby dražby mohla provést Mgr. F., která jinak měla pořadí vzhledem k draženým nemovitostem až za žalovaným, když tímto postupem se žalobkyně zjevně snažila docílit toho, aby žalovanému nemusela vyplatit smluvní odměnu ve výši 10% z vymoženého plnění dohodnutou na základě smlouvy o provedení exekuce (vedle zákonné odměny soudního exekutora) sjednané s její právní předchůdkyní Ing. J. W. v. S., protože s Mgr. F. žalobkyně zřejmě žádnou smluvní odměnu sjednánu neměla.
Právní závěr soudů obou stupňů, že škoda nemůže vzniknout dispozičním procesním úkonem žalovaného učiněným v průběhu řízení, je nesprávný (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2242/09 a 21 Cdo 992/99 a nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 309/95). Návrh na zastavení exekuce je sice dispozičním procesním úkonem, ten však má také své významné hmotněprávní důsledky, jež nelze přehlížet či bagatelizovat. Žalobkyně vedla souběžně dvě exekuční řízení proti témuž povinnému a přitom věděla, že žalovanému, který by nemovitosti povinného dražil jako v pořadí první, by musela z výtěžku exekuce zaplatit smluvní odměnu 10% (tj. při několikamilionovém výnosu dražby odměnu v řádu set tisíc korun), na jejíž náhradu by neměl nárok vůči povinnému, jelikož smluvní odměna není nákladem exekuce podle §90 odst. 2 věty druhé exekučního řádu. Návrhem na zastavení exekuce se žalobkyně jako oprávněná v obou exekucích „v podstatě zbavila povinnosti zaplatit žalovanému smluvní odměnu a dokonce jej připravila o legitimní nárok na odměnu zákonnou, jež by opět činila řádově statisíce, namísto čehož žalovaný dostal pouze 3.000,- Kč.“
Oprávněná navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 odst. 3 o. s. ř.); k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Dovolatel napadenému rozhodnutí sice přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) judikaturou dovolacího soudu dosud neřešené právní otázky (příp. otázky řešené rozdílně) totiž v souzené věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Žalovaný předně v dovolání (stejně jako v odvolání, vyjádření k žalobě a v dalších podáních) opomíjí zcela zásadní okolnost, a to zákaz započtení vyplývající z třetí věty ustanovení §315 odst. 1 o. s. ř., podle níž dlužník povinného nemůže započíst svou vlastní pohledávku, kterou má vůči oprávněnému. Tento zákaz je dán povahou nároku oprávněného vůči poddlužníkovi, jenž není nárokem hmotněprávním, nýbrž ryze formálním, založeným právem procesním. Pro započtení tedy chybí jeden ze základních předpokladů tohoto hmotněprávního institutu, totiž existence vzájemných pohledávek; oprávněný vůči poddlužníku nevymáhá svou pohledávku, nýbrž pohledávku, jejímž věřitelem je povinný. V řízení o poddlužnické žalobě je tedy předmětem sporu pouze nárok z právního poměru, který je tvrzen v návrhu na nařízení exekuce a který je nařízenou exekucí přikázán (viz též např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 2406 s., vysvětl. 2, případně Tripes, A: Exekuce v soudní praxi. 2. vydání. Praha: C H. Beck, 2001, s 283, nebo JUDr. Vladimír Kurka, JUDr. Ljubomír Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha a.s., Praha – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, Praha 2004, s 459).
Z uvedeného plyne, že i kdyby bylo možno přisvědčit argumentům žalovaného předneseným na podporu závěru, že i dispozitivní procesní (procesním právem aprobovaný) úkon účastníka může za určitých okolností založit jeho odpovědnost za škodu způsobenou protistraně, a z toho (žalovaným) vyvozeného závěru o existenci jeho (proti)pohledávky vůči žalobkyni, nemohl by takový závěr vést k zamítnutí poddlužnické žaloby pro zánik žalobkyniny pohledávky v důsledku započtení (proti) pohledávky žalovaného z titulu jeho nároku na náhradu škody (byť by takový nárok existoval).
Námitkou, že odvolací soud posouzením žalobkynina nároku podle jiného zákonného ustanovení (§315 o. s. ř.) než soud prvního stupně (§451 občanského zákoníku) porušil zásadu dvouinstančnosti, dovolatel soudu vytýká vadu řízení, jež je však napadnutelná jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a dost. 2 písm. a) o. s. ř.; ten je ovšem k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezpůsobilý (viz výše citované ustanovení §237 odst. 3 věta za středníkem o. s. ř.).
Z uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., dovolání proti němu tudíž není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalobkyni podle ustanovení §146 odst. 3, §151 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 11.800,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5, §14 odst. 1, §15 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), sníženou o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky, a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. prosince 2012
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu