ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.1387.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 1387/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci žalobkyně M. M. , zastoupené JUDr. Janou Svatoňovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Strži 1702/65, proti žalované ČSOB Leasing a. s ., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, identifikační číslo osoby 639 98 980, zastoupené JUDr. Robertem Mrázikem, advokátem se sídlem v Třebíči, Karlovo nám. 32/26, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 583/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2010, č. j. 30 Co 386/2010-141, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 3.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Roberta Mrázika.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 19. 4. 2010, č. j. 34 C 583/2007-107, zamítl žalobu, aby z exekuce prodejem nemovitých věcí, vedené oprávněnou ČSOB Leasing a. s., nařízené na základě usnesení téhož soudu ze dne 20. 2. 2007, č. j. 49 Nc 920/2007-7, a prováděné pod č. j. 039 EX 464/07-6 soudním exekutorem Mgr. Otakarem Kořínkem, Exekutorský úřad Praha 3, byly vyloučeny nemovitosti, a to pozemek parc. č. o výměře 274 m2, zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. č. o výměře 176 m2, zahrada, budova č. ev., část obce Hloubětín, stojící na pozemku parc. č., vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, pro katastrální území Hloubětín, obec Praha na listu vlastnictví č. (výrok I). Dále zamítl žalobu s návrhem, aby z exekuce prodejem nemovitých věcí, vedené oprávněnou ČSOB Leasing a. s., nařízené na základě usnesení téhož soudu ze dne 20. 2. 2007, č. j. 49 Nc 920/2007-7, a prováděné pod č. j. 039 EX 464/07-5 týmž soudním exekutorem byly vyloučeny nemovitosti ve výroku uvedené (výrok II); současně žalobkyni uložil, aby zaplatila žalované k rukám jejího zástupce na náhradě nákladů řízení 12.960,- Kč (výrok III).
Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a III potvrdil (výrok II nebyl odvoláním napaden). Žalobkyni uložil zaplatit žalované k rukám jejího zástupce na náhradě nákladů odvolacího řízení 11.520,- Kč. Uzavřel, že závazek bývalého manžela žalobkyně vznikl za trvání manželství s žalobkyní (dne 28. 6. 2000). Aby mohlo dojít k naplnění podmínek §267 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“ (přičemž oba soudy shodně posoudily věc podle uvedeného ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 2001), musel být žalované coby oprávněné v exekučním řízení znám obsah smlouvy o zúžení společného jmění manželů (dále též jen „SJM“). Žalobkyně však v tomto směru neunesla důkazní břemeno, když žalovaná tuto vědomost jednoznačně popřela a svědek V. M. vyjádřil pouze blíže nepodloženou domněnku, že žalovaná o existenci smlouvy o zúžení SJM věděla. Odvolací soud neshledal pochybení v postupu obvodního soudu, který neprovedl výslech navržené svědkyně JUDr. I. P., jenž měl pouze prokázat, že poučila V. M. o tom, že smlouvu musí předkládat ke všem jednáním s obchodními partnery. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalobkyně věděla od počátku o podnikání svého manžela (od roku 1989) a že mu udělila obecný souhlas s použitím majetku tvořícího SJM poté, co zahájil podnikání, a to konkludentní formou (rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1731/2003, sp. zn. 2 Cdon 2072/97).
Žalobkyně v dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Připomněla, že s bývalým manželem uzavřeli smlouvu o zúžení SJM ve formě notářského zápisu ze dne 13. 12. 1999, č. j. NZ 795/99, podle níž bylo dohodnuto, že předmětem výlučného vlastnictví toho kterého z manželů budou mj. nemovité a movité věci, bytové a nebytové jednotky nabyté některým z manželů, počínaje dnem následujícím po uzavření této smlouvy. Namítá dále, že svědeckou výpovědí V. M. bylo prokázáno, že žalované byl obsah smlouvy o zúžení SJM znám, její tvrzení, že o smlouvě nevěděla, považuje za účelové. Podle jejího názoru měl být proveden výslech JUDr. P., která svědka na povinnost seznámit své obchodní partnery se smlouvou o zúžení SJM upozorňovala. Napadenému rozsudku přisuzuje po právní stránce zásadní právní význam, jenž pojí s otázkou, „zda-li se v případě výlučného vlastnictví k majetku jednoho z manželů poté, co došlo mezi manžely k zúžení společného jmění manželů, jedná o právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, a tento majetek by proto měl být vyloučen z exekuce nařízené na majetek druhého manžela, když byly prokazatelně splněny podmínky ust. §267 odst. 2 písm. a) o. s. ř.“, přičemž zásadní právní význam má i otázka „aplikace cit. ustanovení, když smlouva o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů byla uzavřena ještě před účinností cit. ustanovení zákona“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že považuje rozsudek odvolacího soudu za věcně správný, a že rozhodnutí nemá s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu po právní stránce zásadní význam. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo k 31. 12. 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 2. 2012, Pl. ÚS 29/11, avšak podle nálezu IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 i nadále použitelné), podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatňovaným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla – je Nejvyšší soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Posouzením všech námitek v dovolání obsažených nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1389/2003, uveřejněném pod číslem 85/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na nějž v souzené věci odkazují i soudy obou stupňů) řešil otázku, zda novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 30/2000 Sb. a zavádějící ustanovení §262a a §267 odst. 2 o. s. ř. působí i „zpětně“ v situacích, kdy k uzavření smlouvy o zúžení SJM formou notářského zápisu i k nabytí věcí, o jejichž vyloučení z výkonu rozhodnutí se jednalo, došlo před 1. 1. 2001, tj. před účinností novely. V souvislosti s tím uzavřel, že pro řízení zahájená po 1. 1. 2001 se bezvýjimečně použijí ustanovení občanského soudního řádu účinného od 1. 1. 2001 (viz část dvanáctá, hlava I, bod 1 a část třináctá z. č. 30/2000 Sb.). Stejný závěr se nepochybně uplatní i v projednávané věci, u níž bylo řízení zahájeno žalobou doručenou soudu 19. 11. 2007 (k otázce užití občanského soudního řádu ve znění novely z. č. 30/2000 Sb. u vyloučení věcí dotčených smlouvou o zúžení SJM, jež byla uzavřena ještě před účinností novely, srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 20 Cdo 279/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2004, pod číslem 60).
Zásadní právní význam nemá ani další dovolatelkou formulovaná otázka, zda-li se v případě výlučného vlastnictví majetku jednoho manžela z důvodu zúžení SJM, jedná o právo, které nepřipouští výkon rozhodnutí, a tento majetek má být vyloučen z exekuce nařízené na majetek druhého manžela, když byly prokazatelně splněny podmínky ust. §267 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Na tomto závěru totiž napadené rozhodnutí nestojí, neboť soudy v projednávané věci naopak uzavřely, že podmínky ustanovení §267 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dány nejsou.
Námitku, že soud neprovedl výslech JUDr. P., lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a je tedy z hlediska založení přípustnosti dovolání bezcenná (§237 odst. 3 o. s. ř., část věty za středníkem). Dovolací soud se jí proto při posuzování přípustnosti dovolání nezabýval.
Dovolatelka dále prosazuje, že prokázala, že žalované byl obsah smlouvy o zúžení SJM znám. Tím však ve skutečnosti popírá skutková zjištění přijatá v řízení shodně soudem prvního i druhého stupně, jež jsou v poměrech přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezpochybnitelná (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, popř. ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III ÚS 1970/07), případně tím brojí proti tomu, jak soudy provedené důkazy posoudily, resp. vyjadřuje kritiku samotného hodnocení důkazů, jež se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) nelze napadnout žádným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobů, jak soud hodnocení provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že z provedených důkazů vyplývá skutkové zjištění jiné, že soud měl uvěřit jinému důkazu, nebo že některý důkaz je či není pro skutkové zjištění důležitý (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1507/2006, usnesení ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 3178/2005).
Dovolání, které není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Žalované vzniklo podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Podle obsahu spisu jí soud přiznal náhradu nákladů v celkové výši 3360,- Kč v souvislosti s podáním vyjádření jejího právního zástupce ze dne 30. 3. 2011, tvořenou odměnou ve výši 2.500,- Kč (§5 písm. d/, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb.), náhradou hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) a 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 560,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. srpna 2012
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu