ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.2176.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 2176/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného Ing. L. Š. , proti povinné K plus K, spol. s r.o. , se sídlem v Letohradu, Orlice 283, identifikační číslo osoby 601 09 424, zastoupené JUDr. Pavlem Fojtou, advokátem se sídlem v Brně, Drobného 34, za účasti vydražitelky Pekárna Letohrad, s.r.o., se sídlem v Letohradu, Václavské nám. 47, okres Ústí nad Orlicí, identifikační číslo osoby 005 29 974, zastoupené JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737, pro 2.483.207,61 Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 0 Nc 4159/2002, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. listopadu 2010, č. j. 19 Co 310/2010 - 323, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. listopadu 2010, č. j. 19 Co 310/2010 - 323, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud napadeným usnesením potvrdil k odvolání povinné usnesení pověřené soudní exekutorky JUDr. Marcely Dvořáčkové, Exekutorský úřad v Hradci Králové, ze dne 5. 11. 2009, sp. zn. 19 EX 276/02, jímž udělila vydražitelce Pekárně Letohrad, s.r.o., příklep na specifikovaných nemovitostech, zapsaných na listu vlastnictví č. 2458, vedeném u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, katastrální pracoviště Ústí nad Orlicí, pro kat. území Orlice a obec Letohrad, za nejvyšší podání ve výši 3.120.000,- Kč, a zároveň stanovila vydražitelce lhůtu k zaplacení zbytku nejvyššího podání ve výši 2.120.000,- Kč do 15 dnů od právní moci tohoto usnesení; dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Námitku povinné, že „pohledávka oprávněného byla uspokojena jako jeden z důsledků a účinků vyrovnacího řízení vedeného Krajským soudem v Hradci Králové, pobočkou v Pardubicích, pod sp. zn. 48 Kv 1/2007, a že exekutorce nevzniklo právo na náhradu nákladů exekuce a tudíž ani právo udělit příklep“, neshledal krajský soud důvodnou. Jestliže totiž z obsahu spisu vyplývá, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 14. 4. 2008, č. j. 48 Kv 1/2007 - 195, které nabylo právní moci dne 18. 4. 2008, bylo prohlášeno vyrovnání dlužníka (povinné) za skončené, a že pravomocným usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 1. 9. 2008, č. j. 0 Nc 4159/2002 - 116, byla exekuce co do částky 2.483.207,61 Kč s příslušenstvím k návrhu oprávněného zastavena, přičemž nároky na náhradu nákladů řízení a na náhradu nákladů exekuce, které mají procesní povahu, vznikly až po skončení vyrovnávacího řízení, mohla soudní exekutorka dále vést exekuci jen pro tyto náklady. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 22. 3. 2010, č. j. 0 Nc 4159/2002 - 238, pravomocným dne 14. 4. 2010 , byl sice příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný soudní exekutorkou dne 5. 11. 2009 , sp. zn. 19 Ex 276/02, jímž stanovila náklady exekuce částkou 618.420,90 Kč, změněn tak, že celkové náklady exekuce činí pouze 6.117,10 Kč, takže v době udělení příklepu dne 5. 11. 2009 nebyla ještě známa výše nákladů exekuce, bylo však nepochybné, že „existují náklady exekuce, na které má soudní exekutorka nárok a které nebyly dosud povinnou uhrazeny“. Stejně tak krajský soud - s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2345/2005 a sp. zn. 20 Cdo 4790/2009 - neshledal důvodnou námitku povinné, že uhradila-li náklady exekuce dne 16. 4. 2010, je dán důvod k jejímu zastavení a ke změně usnesení o udělení příklepu tak, že se příklep neuděluje, neboť to nejsou zákonné důvody podle §336k odst. 3 o. s. ř. Protože tedy důvody uvedené v tomto ustanovení nebyly povinnou v odvolání tvrzeny a nebyly ani krajským soudem zjištěny, je usnesení soudní exekutorky věcně správné.
Proti tomuto usnesení podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §238a odst. 1 písm. d) o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Uvedla, že dne 4. 11. 2009 podala návrh na zastavení exekuce, jelikož měla za to, že exekuce prodejem nemovitostí nemá být prováděna, když pohledávka oprávněného již byla zcela uhrazena jako jeden z důsledků schváleného vyrovnání a když nebyly známy náklady exekuce, ani to, zda nějaké vznikly; ke dni dražby nemovitostí totiž nebyl vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce (ten soudní exekutorka vydala až v den konání dražby - dne 5. 11. 2009 ), přičemž náklady exekuce v něm vyčíslila částkou 618.420,90 Kč , pro niž měla být exekuce prodejem nemovitostí vedena, avšak k námitkám povinné (námitky podal i oprávněný) byl tento příkaz změněn usnesením okresního soudu ze dne 22. 3. 2010, č. j. 0 Nc 4159/2002 - 238, tak, že celkové náklady exekuce se určují částkou 6.117,10 Kč . Přesto soudní exekutorka dražbu provedla, ačkoli probíhalo řízení o zastavení exekuce, a aniž povinné byla dána možnost namítat výši a důvodnost nákladů exekuce určených v příkazu exekutorky před tím, než její nemovitosti byly vydraženy; řízení je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále dovolatelka vyslovuje názor, že nepřihlásila-li soudní exekutorka svoji pohledávku z titulu nákladů exekuce do vyrovnacího řízení, pak tento její nárok zanikl. Pokud pak soudní exekutorka v odůvodnění usnesení o udělení příklepu uvedla, že z důvodu podaného návrhu povinné na zastavení exekuce není nutné dražbu nemovitostí odkládat, jelikož je zde dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť o návrhu povinné na zastavení exekuce (ze dne 30. 11. 2008) již bylo jednou rozhodováno, pak má povinná za to, že soudní exekutorce nepříslušelo posuzovat důvodnost či nedůvodnost tohoto návrhu, neboť o něm měl rozhodnout pouze soud. Projednání tohoto návrhu ovšem překážka věci pravomocně rozhodnuté nebránila, neboť povinná v něm uvedla jiné skutkové okolnosti. Konečně pak dovolatelka s odkazem na §88 odst. 1 exekučního řádu a §5 odst. 1 vyhl. č. 330/2001 Sb. namítá, že nárok na odměnu soudního exekutora a na další náklady exekuce vzniká až vymožením celé, příp. části pohledávky oprávněného, a to až jejich „pravomocným zjištěním“; vzhledem k tomu, že o nákladech exekučního řízení rozhodla soudní exekutorka až v den konání dražby , pak je zřejmé, že v době jejího konání náklady exekuce neexistovaly a že dražba nemovitostí proběhla, aniž by vznikla jakákoliv pohledávka, která by mohla být z dražby uspokojena, a dražba tak proběhla zcela bezúčelně. Není proto správný názor odvolacího soudu, že není významné, zda v době udělení příklepu byla známa výše nákladů exekuce, když bylo nepochybné, že nějaké náklady vzniknou a že povinnou nebyly dosud uhrazeny; povinná má naopak za to, že pokud náklady exekuce vznikají až jejich pravomocným určením v příkazu k úhradě nákladů exekuce , pak ani neměla možnost tyto náklady dobrovolně uhradit a vyhnout se tak vydražení nemovitostí. Nesprávné právní posouzení věci pak spatřuje v porušení zásady přiměřenosti exekuce, jako jednoho z aspektů ústavního principu proporcionality (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 2081/10), neboť exekuce pro částku 6.117,10 Kč byla provedena prodejem nemovitostí, jejichž cena byla určena částkou 4.680.000,- Kč s tím, že nejnižší podání ve výši dvou třetin činilo částku 3.120.000,- Kč, za kterou byly nemovitosti také vydraženy. Touto skutečností se však odvolací soud nezabýval, přestože byla namítána. Při nařízení dražebního jednání a při provedení dražby tak došlo k porušení zákona a byly tudíž dány důvody pro změnu usnesení o příklepu tak, že se příklep neuděluje. Navrhla, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Vydražitelka se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.) a dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., neboť řeší otázku porušení zákona při provádění dražby v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu; dovolání je proto přípustné podle §238a odst. 1 písm. e), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a s §130 zákona č. 120/2001 Sb. a je i důvodné.
Právní posouzení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §336k odst. 3 věty první o. s. ř. odvolací soud usnesení o příklepu změní tak, že se příklep neuděluje, jestliže v řízení došlo k takovým vadám, že se odvolatel nemohl zúčastnit dražby, nebo jestliže byl příklep udělen proto, že při nařízení dražebního jednání nebo při provedení dražby došlo k porušení zákona.
Jedním z důvodů porušení zákona při provádění dražby je skutečnost, že soud či soudní exekutor neodročil dražební jednání, ačkoliv tak učinit měl (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2011, sp. zn. 20 Cdo 108/2010).
V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že k návrhu oprávněného Okresní soud v Ústí nad Orlicí usnesením ze dne 1. 9. 2008, č. j. 0 Nc 4159/2002 - 116, exekuci na majetek povinné, nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 4. 7. 2002, č. j. 0 Nc 4159/2002 - 7, co do částky 2.483.207,61 Kč s 10,4 % úroky od 15. 5. 2002 do zaplacení, s úroky od 30. 11. 2000 do 14. 5. 2002 v částce 484.396,63 Kč a se sankčními úroky od 20. 12. 1999 do 14. 5. 2002 v částce 155.259,31 Kč zastavil, a že návrh oprávněného na zastavení exekuce v části týkající se nákladů řízení a nákladů exekuce zamítl. Dále bylo zjištěno, že usnesením soudu prvního stupně ze dne 22. 3. 2010, č. j. 0 Nc 4159/2002 - 238, které nabylo právní moci dne 14. 4. 2010, byl příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný soudní exekutorkou dne 5. 11. 2009 , sp. zn. 19 Ex 276/02, kterým stanovila náklady exekuce částkou 618.420,90 Kč , změněn tak, že celkové náklady exekuce činí částku 6.117,10 Kč . Z obsahu spisu rovněž vyplývá, že povinná podala dne 4. 11. 2009 návrh za zastavení exekuce (čl. 189 a 190 spisu) mimo jiné s odůvodněním, že soudní exekutorka dosud nevyčíslila náklady exekuce, jak jí ukládá §88 exekučního řádu a ani neprovedla vyúčtování zálohy ve výši 140.100,- Kč uhrazené jí ještě původní oprávněnou GE Capital Bank, a.s., a přesto usnesením ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 19 Ex 276/02, ve znění usnesení ze dne 14. 9. 2009, sp. zn. 19 Ex 276/02, pokračuje v provádění nařízené exekuce prodejem nemovitostí povinné „nařízením dražebního jednání na den 5. 11. 2009, přičemž v těchto usneseních deklaruje, že dražba nemovitostí je nařízena a prováděna k uspokojení pohledávky oprávněného v plné původní výši“. Tento návrh byl zaslán i soudní exekutorce.
Podle §88 odst. 1 exekučního řádu náklady exekuce a náklady oprávněného určuje exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce, který doručí oprávněnému a povinnému. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení účastník řízení může podat u exekutora proti příkazu námitky do 8 dnů od doručení. Pokud exekutor v plném rozsahu námitkám nevyhoví, postoupí je bez zbytečného odkladu soudu (§45), který o námitkách rozhodne do 15 dnů. Případné vyjádření k námitkám adresované soudu exekutor doručí také tomu, kdo námitky podal. Rozhodnutí soudu o námitkách se doručí oprávněnému, povinnému a exekutorovi. Proti rozhodnutí soudu o námitkách není přípustný opravný prostředek (odstavec 4).
Příkazem k úhradě nákladů exekuce soudní exekutor určuje konkrétní výši a jednotlivé složky nákladů exekuce, aniž by stanovil způsob, kterým budou vymoženy; příkaz je ve spojení s usnesením o nařízení exekuce exekučním titulem, který se vykonává v exekučním řízení, v němž byl vydán (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2008, sp. zn. 20 Cdo 5223/2007). Z toho plyne, že exekučním titulem může být jen příkaz k úhradě nákladů exekuce, který je pravomocný (k tomu srov. též právní názor uvedený v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2009, sp. zn. 20 Cdo 2087/2007).
Jestliže v daném případě - poté, co Okresní soud v Ústí nad Orlicí pravomocným usnesením ze dne 1. 9. 2008, č. j. 0 Nc 4159/2002 - 116, zastavil k návrhu oprávněného exekuci na majetek povinné k vymožení exekuované pohledávky s příslušenstvím - byla exekuce vedena již jen pro náklady exekuce (oprávněný žádné náklady nepožadoval), jež soudní exekutorka určila až příkazem k úhradě nákladů exekuce dne 5. 11. 2009, tedy v den konání dražby, kdy tento příkaz nebyl pravomocný (právní moci nabyl až dne 14. 4. 2010), takže nebylo ani známo, zda zvolený způsob exekuce je nadále vhodný - §47 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., měla soudní exekutorka dražební jednání odročit. Neučinila-li tak, došlo při provádění dražby k porušení zákona.
Není tudíž správný názor odvolacího soudu, že i když „v době udělení příklepu dne 5. 11. 2009 ještě nebyla známa výše nákladů exekuce, bylo nepochybné, že existují neuhrazené náklady exekuce, na které má soudní exekutorka nárok a které nebyly dosud povinnou uhrazeny“, stejně jako jeho názor, že důvody stanovené v §336k odst. 3 o. s. ř., pro které by usnesení o příklepu mohlo být změněno, nebyly povinnou v odvolání tvrzeny; z obsahu spisu totiž vyplývá, že povinná v doplnění odvolání ze dne 16. 4. 2010, adresovaném krajskému soudu i soudní exekutorce (viz čl. 257 spisu), mimo jiné namítala, že „příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný soudním exekutorem JUDr. Marcelou Dvořáčkovou z Exekutorského úřadu v Hradci Králové dne 5. 11. 2009, tedy v den dražby, nenabyl právní moci“, a že jej obdržela až po konání dražby (a včas proti němu podala námitky), z čehož dovozovala, že příklep byl udělen v rozporu se zákonem.
Protože usnesení odvolacího soudu není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak byl naplněn, Nejvyšší soud je včetně závislého výroku o nákladech řízení podle §243b odst. 2, věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první o. s. ř.), aniž bylo zapotřebí se zabývat dalšími námitkami v dovolání.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. ledna 2012
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu