ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.3395.2011.2
sp. zn. 20 Cdo 3395/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky , se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, identifikační číslo osoby 411 97 518, proti povinnému M. B. , za účasti soudního exekutora JUDr. Milana Usnula, Exekutorský úřad, Praha 9 (zástupce odvolaného soudního exekutora JUDr. Jiřího Doležala, Exekutorský úřad Plzeň – jih), věřitele EXIMO Trading, spol. s r. o., se sídlem v Plzni, Čedičova 511/9, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Stárkem, advokátem se sídlem v Plzni, Františkánská 7, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 12 Nc 5278/2005, o dovolání věřitele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 4. 2011, č. j. 12 Co 398/2009-190, takto:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 4. 2011, č. j. 12 Co 368/2009-190, se v části, v níž krajský soud změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I o vydání rozdělované podstaty zamítá , jinak se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Chomutově usnesením ze dne 6. 5. 2009, č. j. 12Nc 5278/2005-121, rozhodl, že rozdělovaná podstata ve výši 2 000 000,- Kč se vydává insolvenčnímu správci AZ Konkurs v.o.s., se sídlem v Klášterci nad Ohří, Zahradní 230, IČ 25434934 (výrok I). Dále rozhodl, že nebude-li rozdělovaná podstata zcela použita v rámci insolvenčního řízení, ukládá se insolvenčnímu správci AZ Konkursu v. o. s., aby její zůstatek vrátil soudu k provedení rozvrhového řízení (výrok II).
Krajský soud napadeným rozhodnutím změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I tak, že soudnímu exekutorovi JUDr. Jiřímu Doležalovi se přiznává k hotovému vyplacení úhrada nákladů exekučního řízení ve výši 9 772,- Kč a zbytek rozdělované podstaty ve výši 1 990 228,- Kč se vydává insolventnímu správci povinného, ve výroku II usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že v případě zahájení insolvenčního řízení je třeba vydat rozvrh výtěžku insolvečnímu správci. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že je třeba uspokojit pohledávku exekutora na náhradu nákladů exekuce, ovšem pouze v rozsahu nákladů exekuce spojených s dražbou, které jsou v souladu s §337c odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), považovány za úkony soudu, a je nutné je uspokojit v první skupině. Za tyto náklady považoval poštovné 1 620,- Kč, náklady za výpisy z katastru nemovitostí 700,- Kč, znalečné 6 500,- Kč, cestovní výdaje za prohlídku nemovitostí 952,- Kč, celkem 9 772,- Kč. Dále uvedl, že soudní exekutor nedoložil náklady ve výši 60 000,- Kč spojené s inzercí nemovitostí. Připustil, že i soudní exekutor může pomocí inzerce rozšířit okruh případných zájemců, ovšem vždy by se mělo jednat o účelně vynaložený náklad (nikoliv o provizi z prodeje), což soudní exekutor nedoložil.
Dovolatel v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a), c) o. s. ř., přisuzuje napadenému rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, který spojuje s otázkou, kdo je vlastníkem peněz vymožených exekutorem poté, co usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3594/2007 a sp. zn. 29 Cdo 2859/2009 uvedl, že po poté, co usnesení o příklepu nabylo právní moci 29. 11. 2005 a vydražitel zaplatil nejvyšší podání do rukou exekutora, stalo se plnění vydražitele plněním povinného, tj. plněním povinného na vymáhané pohledávky, neboť exekutor přijímá plnění jako oprávněná osoba; z toho důvodu je i vlastnictvím řádně přihlášených oprávněných, popř. v případě zůstatku po jejich uspokojení i povinného. Jelikož tento stav nastal před prohlášením insolvence na majetek povinného, nebyla v rozhodné době vymožená částka 2 000 000,- Kč již součástí majetku povinného. Názor odvolacího soudu, že majetkem povinného se stává hodnota nemovitostí vyjádřená v penězích, považuje za zcela nepřezkoumatelný, neboť není zřejmé, jak by hodnota věci sama o sobě mohla být věcí. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle jeho názoru v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s návrhem dovolatele.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I., týkajícím se rozdělované podstaty, je přípustné podle §238a odst. 1 písm. e), odst. 2 a §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Není však důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že v daném případě, kdy byl po prodeji nemovitosti pravomocným usnesením o udělení příklepu a po zaplacení nejvyššího podání prohlášen na majetek povinného konkurs, rozhodne soud jen o uspokojení pohledávky nákladů řízení vzniklých soudnímu exekutorovi v souvislosti s prováděním dražby a o vydání zbytku rozdělované podstaty správci konkursní podstaty.
Nejvyšší soud sjednotil rozhodovací praxi soudů nižších ve výkladu §14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, v souvislosti s §337h odst. 1 a 3 o. s. ř. zejména prostřednictvím usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 20 Co 471/2004, uveřejněného pod číslem 86/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. dále jen R 86/2005. V tomto rozhodnutí je formulován závěr, s nímž se Nejvyšší soud ztotožňuje a podle kterého byl-li prohlášen konkurs na majetek povinného poté, co v řízení o výkon rozhodnutí byla jeho nemovitost pravomocným usnesením o příklepu prodána, soud po zaplacení nejvyššího podání vydražitelem usnesením rozhodne o uspokojení pohledávky nákladů řízení vzniklých státu v souvislosti s prováděním dražby, nové dražby nebo další dražby a o vydání zbytku rozdělované podstaty správci konkursní podstaty, s tím, že toto usnesení má účinky rozvrhového usnesení (§337h o. s. ř.). Uvedené závěry se zcela uplatní i pro insolvenční řízení upravené zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů.
V souzené věci bylo ještě předtím, než byl ve věci proveden rozvrh rozdělované podstaty, usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 2. 2008, č. j. KSUL 43 INS 287/2008-A-5, zahájeno proti povinnému insolvenční řízení. Dalším usnesením téhož soudu ze dne 21. 3. 2008, č. j. KSUL 43 INS 287/2008-A-12, bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka a následně byl usnesením ze dne 13. 6. 2008, č. j. KSUL 43 ins 287/2008-b, prohlášen na majetek povinného konkurs.
Odvolací soud proto nepochybil, rozhodl-li o tom, že po odečtení nákladů řízení vzniklých soudnímu exekutorovi v souvislosti s prováděním dražby se vydá zbytek rozdělované podstaty správci konkursní podstaty.
Rozhodnutí odvolacího soudu není ani v rozporu s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu (sp. zn. 32 Cdo 3594/2007, sp. zn. 29 Cdo 2859/2009 či sp. zn. 25 Cdo 4802/2008), na něž dovolatel odkazuje a jež se zabývají otázkou, zda plněním do rukou soudního exekutora zaniká závazek povinného k oprávněné osobě. Výkon rozhodnutí (exekuce) prodejem nemovitostí je rozdělen na několik fází, z nichž poslední je řízení o rozvrhu (§337 a násl. o. s. ř.). Soud je povinen, jsou-li splněny podmínky poslední fáze exekučního řízení, nařídit jednání o rozvrhu rozdělované podstaty a vydat rozvrhové usnesení, ve kterém rozhodne, komu a v jaké výši přizná úhradu pohledávek. Teprve po právní moci rozvrhového usnesení může soud (soudní exekutor) vyplatit jednotlivé částky z rozdělované podstaty. S ohledem na účinky prohlášení konkursu na majetek povinného takové rozhodnutí již nemůže vydat soud či soudní exekutor, nýbrž o ní rozhodne správce konkursní podstaty, resp. insolvenční správce (srov. již citované R 86/2005, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 332/2004, uveřejněný pod číslem 54/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2372/2003).
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že dovolateli se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo správnost napadeného rozhodnutí v části, v níž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně, zpochybnit. Nejvyšší soud tedy bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání v uvedené části jako bezdůvodné zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř.).
Dovolací soud současně neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo v části, v níž byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o tom, že insolvenční správce je povinen vrátit zůstatek rozdělované podstaty soudu k provedení rozvrhového řízení, nebude-li rozdělovaná podstata zcela použita v rámci insolovenčního řízení, mělo po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.), když pouze při splnění tohoto předpokladu je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, přípustné (§237 odst. 1 písm. c/, §238a odst. 1 písm. e/, odst. 2 o. s. ř.). Je tomu tak proto, že touto problematikou se rovněž zabývalo již zmiňované rozhodnutí R 86/2005.
Nejvyšší soud proto postupoval podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. a ve zbývající části dovolání odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. června 2012
JUDr. Miroslava Jirmanová
předsedkyně senátu