ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.1668.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 1668/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně J. Č., zastoupené JUDr. Lubomírem Švábem, advokátem se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. č. 2/2, proti žalovanému MĚSTU VARNSDORF se sídlem ve Varnsdorfu, Nám. E. Beneše č. 470, IČO 00261718, zastoupené JUDr. Evou Ruthovou, advokátkou se sídlem ve Varnsdorfu, Říční č. 1774, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 122/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. ledna 2012 č.j. 36 Co 259/2008-162, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.175,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Lubomíra Švába, advokáta se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. č. 2/2.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. ledna 2012 č.j. 36 Co 259/2008-162, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 11.12.2007 č.j. 19 C 122/2007-75, ve znění usnesení ze dne 28.4.2008 č.j. 19 C 122/2007-90, ve věci samé [ve výroku, jímž bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce daná žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 16.11.2006 je neplatná], není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí o věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud v projednávané věci důsledně vycházel ze závazného právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného v kasačním rozsudku ze dne 24.8.2011 č.j. 21 Cdo 1299/2010-144, podle kterého neomluveným zameškáním práce, jímž žalovaný odůvodnil předmětnou výpověď, je nepřítomnost zaměstnance v práci jen tehdy, jestliže ji zaměstnavatel kvalifikoval jako neomluvenou a jestliže s jeho stanoviskem vyslovil příslušný odborový orgán souhlas ve smyslu ustanovení §40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony (ve znění účinném do 31.12.2006). Nedojde-li v tomto směru k „dohodě“ mezi zaměstnavatelem a příslušným odborovým orgánem, nelze považovat nepřítomnost zaměstnance v práci za neomluvené zameškání práce; to neplatí pouze tehdy, jestliže u zaměstnavatele nepůsobí žádná odborová organizace. V nepřítomnosti zaměstnance v práci, která nebyla postupem uvedeným v ustanovení §40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. označena za neomluvenou, nelze spatřovat ani porušení pracovní kázně zaměstnancem. Nedostatek souhlasu příslušného odborového orgánu přitom nemůže být nahrazen ani úvahou soudu o tom, zda zameškání práce zaměstnancem je skutečně neomluvené. Na uvedených právních názorech, které již v minulosti vyslovil (např. v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10.5.2001 sp. zn. 21 Cdo 1435/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 136, ročník 2001, a v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze 24.2.1998 sp. zn. 2 Cdon 1535/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 69, ročník 1998), dovolací soud i nadále setrvává a neshledává žádné důvody k jejich změně.
Jestliže v projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno, že žalovaný byl dopisem ze dne 10.11.2006, doručeným téhož dne tajemníkovi Městského úřadu Varnsdorf, formálně informován o tom, že dne 19.9.2006 u něho vznikla a začala působit základní organizace Odborového svazu státních orgánů a organizací, jejímž předsedou oprávněným za ni jednat byl zvolen V. J., nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat jeho závěr, že žalovaný předtím, než dne 16.11.2006 přistoupil k dání výpovědi žalobkyni, byl povinen rozhodnout o tom, že nepřítomnost žalobkyně v práci ve dnech 12. a 13.10.2006 je neomluvená, pouze „v dohodě“ s tímto odborovým orgánem, a že, pokud takto neučinil (a s jeho stanoviskem nevyslovil příslušný odborový orgán souhlas), nelze v nepřítomnosti žalobkyně v práci, jíž žalovaný odůvodnil předmětnou výpověď, spatřovat porušení pracovní kázně, a tudíž ani důvod k výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce.
Namítá-li dovolatel, že v daném případě „v době podávání výpovědi byla sice odborová organizace u žalovaného založena, ale ve skutečnosti u něho nepůsobila“ (podle jeho názoru „skutečně zahájila činnost až 1.1.2007“), potom nebere dostatečně v úvahu výše zmíněné písemné oznámení, které dne 10.11.2006 obdržel tajemník Městského úřadu Varnsdorf, z jehož obsahu jednoznačně vyplývá nejen to, že u žalovaného byla v září 2009 založena (vznikla) základní odborová organizace a kdo je za ni oprávněn jednat (její předseda V. J.), nýbrž také to, že je připravena k výkonu svých práv a povinností v pracovněprávních vztazích ve spolupráci se zaměstnavatelem (uvádí-li zde, že v „nejbližší době“ předloží zaměstnavateli „návrh znění kolektivní smlouvy na budoucí období“ s tím, že „věří“ v „dobrou vzájemnou spolupráci v zájmu zaměstnanců úřadu a že pro činnost organizace budou vytvořeny potřebné podmínky“). Okamžik „skutečného zahájení činnosti“ odborové organizace u zaměstnavatele je vždy třeba posuzovat z objektivního hlediska a zásadně ho nelze ztotožňovat s okamžikem, kdy zaměstnavatel sám (subjektivně) vezme existenci, resp. „působení“ odborové organizace u něj v úvahu, případně kdy předložením příslušných dokladů pominou pochybnosti zaměstnavatele o její existenci.
Protože dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je – aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.875,-Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., č. 277/2006 Sb. a Čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 2.175,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalobkyni nahradil. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. prosince 2012
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu