ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.3511.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 3511/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce JUDr. V. N. , zastoupeného JUDr. Boženou Kopeckou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova č. 52, proti žalované České republice – Krajskému ředitelství Policie Jihomoravského kraje se sídlem v Brně, Kounicova č. 24, o neplatnost souhlasu s převedením na jinou funkci a o 287.699,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 21 C 26/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. května 2011 č.j. 15 Co 224/2010-165, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3.5.2011 č.j. 15 Co 224/2010-165, kterým byl zrušen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 31.3.2010 č.j. 21 C 26/2009-128 a řízení bylo zastaveno s tím, že „věc bude pro právní moci tohoto usnesení postoupena řediteli Krajského ředitelství Policie Jihomoravského kraje“, nebylo shledáno přípustným podle ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
V posuzované věci žalobce uplatnil žalobou podanou dne 30.1.2009 u Městského soudu v Brně jednak nárok na určení, že souhlas žalobce ze dne 6.11.2000, který byl podle ustanovení §17 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb. podmínkou pro jeho převedení z funkce náměstka ředitele Okresního úřadu vyšetřování Policie České republiky v Třebíči na funkci vyšetřovatele Okresního úřadu vyšetřování Policie České republiky v Třebíči, je ve smyslu ustanovení §145 odst. 1 písm. b) zákona č. 186/1992 Sb. „pro nedostatek svobodné vůle“ neplatný, a jednak nárok na doplatek služebního příjmu (platu) a odchodného v celkové výši 287.699,- Kč se „zákonným“ úrokem z prodlení od 1.2.2004 do zaplacení. Z obsahu žaloby (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) i z obsahu spisu je zřejmé, že předmětem tohoto řízení jsou nároky, které nepochybně mají časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu služby, tedy nároky, jejichž základ (podstata) spočívá v (bývalém) služebním poměru žalobce jako policisty k Policii České republiky. Protože ze skutkových tvrzení žaloby ani z obsahu spisu nevyplývá, že žalobce míní podávat žalobu ve smyslu ustanovení §244 a násl. o.s.ř., řešil odvolací soud v projednávané věci - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – mimo jiné právní otázku, zda je pro rozhodnutí o uvedených nárocích žalobce uplatněných žalobou na určení a na plnění podle ustanovení §80 písm. b) a c) o.s.ř. dána pravomoc soudu.
Tato právní otázka byla v judikatuře dovolacího soudu již v minulosti vyřešena. Východiskem úvah v tomto směru je především samotná povaha služebně právních vztahů, z nichž žalobce odvozuje svůj nárok, která neumožňuje jejich zahrnutí pod vztahy vyjmenované v ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř., které projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení. Zde je třeba mít na zřeteli, že služební poměr policisty vznikající mocenským aktem služebního funkcionáře (rozhodnutím o přijetí), je svojí povahou právním poměrem státně zaměstnaneckým - veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení. Vzájemné vztahy účastníků služebního poměru se vyznačují tím, že jeden účastník vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva. Na veřejnoprávní povaze tohoto právního vztahu přitom nemůže ničeho změnit ani způsob, jakým žalobce své požadavky procesně uplatnil, neboť žaloba ve smyslu ustanovení §80 písm. b) a c) o.s.ř. je přípustným právním nástrojem jen při uplatňování nároků z právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř., pro které je charakteristická rovnost účastníků (srov. například usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.8.2003 sp. zn. 21 Cdo 683/2003 nebo ze dne 18.11.2003 sp. zn. 21 Cdo 1553/2003).
Podle ustálené judikatury pravomoc k projednání a rozhodnutí o dané věci (vyplývající ze služebního poměru účastníků) zákon nesvěřuje soudu v rámci občanského řízení sporného ani ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř. Řízení ve věcech služebního poměru upravuje zákon č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších změn a doplňků, tím způsobem, že pravomoc jménem policie jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru podle tohoto zákona svěřil ministru vnitra České republiky (dále též jen „ministr“) a v rozsahu jím stanoveném dalším funkcionářům (dále též jen „služební funkcionář“). Postup uvedených orgánů v rámci řízení ve věcech služebního poměru, včetně opravných prostředků, zmíněný zákon vymezuje v Hlavě deváté pod marginální rubrikou „Ustanovení o řízení“. Pravomoc ministra, příp. služebního funkcionáře, jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru je přitom dána nejen pro věci vzniku, změny či zániku služebního poměru, ale i pro nároky s existencí či zánikem služebního poměru související, a to i v případech, kdy služební poměr skončil (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.5.1998 sp. zn. 2 Cdon 949/97, uveřejněné pod poř. č. 162 v časopise Soudní judikatura roč. 1998).
V projednávané věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výše uvedených obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel. Odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat, jestliže dovodil, že „není dána pravomoc soudu projednávat předmětnou věc“ s tím, že rozhodovací pravomoc svěřil příslušnému služebnímu orgánu; ve věci tak bylo rozhodnuto v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, a že tedy dovolání proti němu není přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z poučení obsaženého v závěru písemného vyhotovení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu; není-li totiž dovolání skutečně přípustné podle ustanovení §237 až 239 o.s.ř., nesprávné poučení soudu o tom, že dovolání je přípustné, nemůže samo o sobě založit účastníku takové procesní právo, jež ve skutečnosti (podle zákona) nemá. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. července 2012
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu