Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25.01.2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2010 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.1096.2010.1

sp. zn. 22 Cdo 1096/2010 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobců: a) M. D. , bytem v K., b) M. D. , bytem v K., zastoupených JUDr. Zdeňkem Voseckým, advokátem se sídlem v Říčanech, Černokostelecká 219, proti žalovanému Městu Kostelec nad Černými Lesy , se sídlem v Kostelci nad Černými Lesy, Náměstí Smiřických, IČO: 00235474, zastoupenému JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem v Kolíně, Sladkovského 13, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 194/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. září 2009, č. j. 28 Co 357/2009-170, takto: I. Řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 6. února 2009, č. j. 9 C 194/2007-136, se zastavuje. II. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. září 2009, č. j. 28 Co 357/2009-170, se zamítá. III. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům k ruce společné a nerozdílné náklady dovolacího řízení ve výši 13.600,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců JUDr. Zdeňka Voseckého. Odůvodnění: Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. února 2009, č. j. 9 C 194/2007-136, určil, že „vlastníky ve společném jmění manželů pozemku o výměře 76 m² - ostatní plocha, ostatní komunikace v k. ú. K., odděleného geometrickým plánem č. 1306 – 103/2008 ze dne 18. 8. 2008 z původní parcely zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště K. pro obec a k. ú. K. (dále též jen „předmětný pozemek), jsou žalobci.“ (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku). V řízení, v němž se žalobci domáhali určení vlastnického práva k předmětnému pozemku na základě vydržení, vzal za prokázáno, že žalobci jako kupující kupní smlouvou ze dne 25. října 1995 koupili od I. H. a PhDr. R. K. jako prodávajících dům se zastavěnou plochou o výměře 89 m², přičemž předmětný pozemek má výměru 76 m². Uvedená kupní smlouva odkazuje na znalecký posudek ing. F. N. ohledně bližší specifikace prodávaných nemovitostí, z něhož vyplývá, že k oceňovanému domu patří pozemek o výměře 89 m², který byl definován jako řadový, koncový, nepravidelného tvaru a rovinný. V souvislosti s ním byly oceněny trvalé porosty a také bez odkazu na označení pozemku, na kterém se nacházejí, mimo jiné studna, žumpa, vodoměrná šachta, přípojka vody a plot zahrádky. Dále vyšel ze zjištění, že žalobci nepocházejí z K., kupovaná nemovitost jim byla realitní kanceláří i prodávající doktorkou K. prezentována jako domek se zahrádkou. Zahrádka byla oplocená a v tomto rozsahu ji také žalobci začali užívat. Až v souvislosti s uvažovanou přístavbou domu se žalobci dozvěděli, že zahrada představuje již jiný pozemek, který patří žalovanému. Z výpovědi svědkyně B. Z. vzal za prokázáno, že již před padesáti lety zahrádka vypadala jako dnes, pouze místo plotu dřevěného je dnes plot drátěný, který ale realizoval ještě původní vlastník domu pan Vlach. Všichni, kdo dům vlastnili, užívali zahrádku tak, jako že k domu patří. Žalovaný se nikdy o předmětný pozemek nezajímal a nestaral. Soud prvního stupně ve věci rozhodoval poté, kdy jeho zamítavý rozsudek ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 9 C 194/2007-72, byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 12. května 2008, č. j. 28 Co 215/2008-88, se závazným právním názorem týkajícím se oprávněnosti držby ve vazbě na velikost koupeného a drženého pozemku. V rovině právního hodnocení věci soud prvního stupně uzavřel, že žalobci se chopili držby domu, včetně sporného pozemku, na základě kupní smlouvy ze dne 25. října 1995. Přitom byli uvedeni v omyl realitní kanceláří a prodávající PhDr. K. o tom, že sporný pozemek – prakticky zahrádka u domu – k domu patří. Tento omyl považoval soud prvního stupně za omluvitelný, protože sporný pozemek byl připlocen k domu, byly na něm umístěny stavby užívané s domem a pozemek byl s domem evidentně užíván. Ze znaleckého posudku ing. N. vyplývá zcela jednoznačně, že znalec ocenil vše, co na sporném pozemku nalezl (stavby či porosty), a ze znaleckého posudku tak vzniká dojem, že k nemovitosti patří vše, co na místě při obhlídce znalec shledal, aniž by ho jako osobu v dané problematice „zběhlou“ napadlo, že k domu něco nepatří a neměl by to oceňovat. Sporný pozemek byl vždy připlocen k domu a vždy také s domem užíván, aniž by vznikla nějaká pochybnost o jeho vlastnictví. Soud prvního stupně provedl ohledání na místě samém a konstatoval, že pokud by nevěděl o problémech se sporným pozemkem, „ani by ho nenapadlo, že sporný pozemek k domu nepatří“, tj. že je vůbec možné, aby v takovém místě byl postaven dům, který by neměl žádnou zahrádku, ke kterému by nepatřil v podstatě žádný venkovní prostor, kde by si mohly hrát děti nebo dospělí odpočívat. Soud prvního stupně dále zdůraznil, že ve věci nenastala žádná ze skutečností, jimiž judikatura dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 1594/2004 a 22 Cdo 496/2004 připouští vydržení vlastnického práva k pozemku o výměře větší než 50 % pozemku nabytého, nicméně podstatou uvedených rozhodnutí je poukaz na nutnost individuálního řešení takových situací, takže je možno přihlížet i k jiným okolnostem než v rozhodnutí uvedeným. Danou situaci proto soud prvního stupně individuálně zhodnotil tak, že počínání žalobců při uchopení držby celé nemovitosti včetně sporného pozemku odpovídalo běžné normální opatrnosti. Sporný pozemek byl natolik malý a tak samozřejmě a přirozeně patřící k domu – a to i podle realitní kanceláře a prodávající – že nebyl žádný důvod pro pochybnost o tom, zda k domu skutečně patří. Ve vztahu k námitce žalovaného, že žalobci již od roku 2003 museli vědět, že sporný pozemek není součástí jejich pozemku s poukazem na snímek pozemkové mapy, ve kterém jsou barevně vyznačeny pozemek žalobců a pozemky sousední, soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že projektovou dokumentaci a technickou zprávu zpracovával V. Š., který pozemky vyznačoval. Tento snímek proto sám o sobě není způsobilý založit objektivní pochybnost žalobců o oprávněnosti držby předmětného pozemku; k opačnému závěru by totiž bylo nutné znát místní faktické a právní poměry, ale také význam geodetických značek (např. slučky). Není ani jisté, zda žalobci tento snímek vůbec viděli a zda měli důvod se jím zabývat, když požadovaná přístavba byla bez problémů povolena a zkolaudována. K pozbytí dobré víry žalobců došlo až poté, kdy dne 17. července 2007 podali na městském úřadu v K. oznámení o záměru v území k vydání územního souhlasu, když se dozvěděli, že s pozemkem je nějaký problém. K tomu však došlo až v době, kdy již uplynula zákonná desetiletá vydržecí doba. Žalobci totiž po celou zákonem stanovenou dobu od roku 1995, kdy se chopili držby, až do roku 2007 byli oprávněnými držiteli, kteří měli pozemek v nepřetržité držbě, a proto již v roce 2005 nabyli vlastnické právo ke spornému pozemku vydržením. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 24. září 2009, č. j. 28 Co 357/2009-170, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že „nedílnou součástí rozsudku je geometrický plán zpracovaný T. T., číslo 1306-103/2008, ověřený Ing. P. F., úředně oprávněným zeměměřičským inženýrem, dne 18. 8. 2008 pod č. 230/2008 a potvrzený Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště K. dne 26. 8. 2008 pod č. 1118/08.“ (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně potud, že žalobci se v říjnu 1995 stali vlastníky domu se zastavěnou plochou o výměře 89 m², včetn ě plotů a trvalých porostů na základě kupní smlouvy, kterou uzavřeli prostřednictvím realitní kanceláře s (pro žalobce) cizí osobou, která nabyla vlastnictví k předmětným nemovitostem na základě dědictví. Žalobci měli zájem o koupi rodinného domku se zahrádkou, předmětnou nemovitost si prohlédli za účasti prodávající a zaměstnance realitní kanceláře a byli ujištěni, že zahrádka tak, jak je pozemek u domu oplocený, k prodávané nemovitosti patří. V roce 1995 byly na pozemku u domu, který žalobci koupili, vzrostlé stromy a další trvalé porosty, jako je např. živý plot. Na pozemku se nacházela studna, jímka a plot na betonové podezdívce. Dům byl postaven v roce 1938 a pozemek užívaný právními předchůdci žalobců se nacházel v hranicích toho oplocení, které tu bylo i v roce 1995. Jde o pozemek v ulici, kde se nemovitosti nacházejí, koncový, tvaru lichoběžníku. Pro účely stanovení kupní ceny předmětných nemovitostí byl v říjnu 1995 použit znalecký posudek znalce ing. N., který krátce předtím byl použit i v dědickém řízení, ve kterém bylo projednáváno dědictví po právním předchůdci prodávajících. Pro účely poskytnutí hypotéky žalobcům na rekonstrukci kupovaných nemovitostí byl na objednávku České spořitelny, a. s., vypracován znalecký posudek o ceně nemovitostí znalcem ing. Č., a to k datu 13. října 1995. Žalobci byli s obsahem tohoto znaleckého posudku seznámeni, přičemž ing. Č. měl k dispozici znalecký posudek ing. N. a pro zpracování svého posudku jej jako jeden z podkladů použil. Žalobci nerušeně užívali předmětné nemovitosti až do roku 2007, kdy byli žalovaným upozorněni na to, že užívají i část pozemku, který vlastní žalovaný. Tato část užívaná žalobci má výměru 75,65 m² a tvoří 85 % výměry pozemku, který žalobci v říjnu 1995 koupili. Odvolací soud v rámci dokazování zopakoval důkaz znaleckým posudkem znalce ing. F. N. a znaleckým posudkem ing. V. Č. a projektovou dokumentací a i po takto doplněném dokazování se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Zdůraznil, že žalobci svou dobrou víru odvozují od kupní smlouvy ze dne 25. října 1995, podle které se stali vlastníky pozemku sousedícího s pozemkem, jehož držby se chopili; při splnění všech zákonných podmínek by vydrželi vlastnické právo k pozemku nejpozději k 30. říjnu 2005, neboť k tomuto datu v roce 1995 nastaly účinky vkladu vlastnického práva a žalobci prokazatelně již nemovitosti užívali. V rovině skutkových zjištění dále odvolací soud zdůraznil, že žalobci po dobu více než deseti let předmětný pozemek užíval a nakládali s ním jako vlastníci. V rovině závěrů vyplývajících z judikatury dovolacího soudu poukázal na skutečnost, že nelze zcela vyloučit případ, kdy držitel může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, pokud se v souvislosti s nabytím vlastnictví k pozemku chopí i držby sousedního pozemku, jehož výměra bude dokonce stejná či o něco vyšší než výměra pozemku nabytého. Půjde však o výjimečné případy, vyznačující se zvláštními okolnostmi, jimiž může být i to, že držitel byl do omylu uveden znalcem, nejsou-li tu současně další okolnosti, které by omluvitelnost omylu držitele vylučovaly. Podle názoru odvolacího soudu lze daný případ považovat za výjimečný, jsou v něm dány zvláštní okolnosti, které omlouvají skutkový omyl žalobců, a současně nejsou dány žádné skutečnosti, které by omluvitelnost omylu žalobců vylučovaly. Odvolací soud se zcela ztotožnil s odůvodněním omluvitelného omylu žalobců tak, jak jej vyložil soud prvního stupně. Nad rámec jeho závěrů z důkazů, jimiž zopakoval dokazování v odvolacím řízení, vzal za prokázáno, že ani jeden ze znalců z oboru ekonomie – oceňování nemovitostí nepoznali, že výměra pozemku je fakticky podstatně vyšší, než jaká byla uvedena v operátech katastru nemovitostí. Oba znalci shledali předmětný pozemek jako koncový pozemek nepravidelného tvaru, porostlý trvalými porosty, oba znalci oceňovali nejenom plot zahrady a podezdívku tohoto plotu, ale i plot předzahrádky a podezdívku tohoto plotu. Oba znalci provedli místní šetření a popsali v posudku polohu domu tak, že je umístěn na východní straně pozemku, tedy i se započítáním sporného pozemku. Ocenili celý pozemek v hranicích oplocení, včetně trvalých porostů na něm, studny a jímky. Znalec ing. N. dokonce ve svém znaleckém posudku uvedl, že zastavěná část pozemku je 56 m² a zbývající část je 33 m²; nepoznal tedy, že nezastavěná část pozemku, který fakticky ocenil v hranicích až k oplocení, je podstatně větší výměry. Rovněž projektant, který zpracovával projektovou dokumentaci k přestavbě a přístavbě domu v roce 2003, zakreslil v projektové dokumentaci dům na pozemku v těch hranicích, které jsou tvořeny stávajícím plotem, tedy včetně předmětného pozemku. Důkazem touto projektovou dokumentací je vyvráceno tvrzení žalovaného, že v ní je žlutě vybarven pozemek o výměře 89 m² a že tedy žalobci museli z této dokumentace zjistit, kde jsou hranice jejich pozemku. V projektové dokumentaci je žlutě vybarvena pouze zastavěná plocha a ta část pozemku, na kterou žalobci chtěli umístit přístavbu (verandu). Nezastavěná část není vybarvena, včetně jeho koncové části, která dává pozemku tvar lichoběžníku. I tento tvar pozemku lze považovat za tvar nepravidelný z hlediska pohledu běžného pozorovatele. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalovaného, podle níž je rozsudek nevykonatelný, neboť předmětný pozemek je pouze oddělen geometrickým plánem, přičemž k jeho oddělení nedal souhlas příslušný stavební úřad a není zapsán do katastru nemovitostí. Geometrický plán byl potvrzen příslušným katastrálním úřadem a je řádným podkladem pro zápis vlastnického práva k pozemku jím nově vytvořenému právě na základě rozsudku soudu (§19 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky). Proti rozsudku odvolacího soudu, a též výslovně proti rozsudku soudu prvního stupně, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 odst. 1 písm. b), případně písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Žalovaný v dovolání namítal, že i kdyby byla na straně žalobců dána dobrá víra vzhledem ke všem okolnostem, k jejímu pozbytí by došlo nejpozději v roce 2003, kdy žalobci prováděli chronologicky první přestavbu domu a předkládali stavebnímu úřadu příslušnou projektovou dokumentaci. V této dokumentaci totiž sami žalobci barevně vyznačili celý pozemek v jejich vlastnictví, nejen stavbu domu, a z tohoto barevného znázornění je zřejmé, že si byli vědomi toho, jak je velký a jaký má tvar pozemek v jejich vlastnictví. Již v roce 2003 tak nemohli být v dobré víře, že jsou vlastníky předmětného pozemku. Podle názoru dovolatele však nebyly především splněny podmínky pro vydržení vlastnického práva žalobci s ohledem na absenci oprávněné držby. Soudy nesprávně vyšly ze závěrů vyjádřených v rozhodnutích Nejvyššího soudu České republiky ve věcech vydaných pod sp. zn. 22 Cdo 1594/2004 a 22 Cdo 496/2004, neboť uvedená rozhodnutí vycházela z jiných skutkových okolností. Okolnosti, které v nich dovolací soud uvádí pro možnou oprávněnou držbu pozemku v rozsahu větším než 50 % pozemku nabytého, v poměrech souzené věci nebyly splněny a samotná okolnost, že užívaný pozemek představuje svou výměrou 85 % pozemku zakoupeného tak vylučuje oprávněnou držbu žalobců. K vydržení nemohlo dojít proto, jak soud prvního stupně nesprávně uváděl, že by žalovaný po celá dlouhá léta či desetiletí svá vlastnická práva k pozemku nevykonával, neboť vlastníkem se stal až v roce 1999. V řízení měla být otázka vydržení zkoumána i z hlediska běhu zákonné desetileté vydržecí doby; mělo být uvedeno, kdy tato doba počala běžet, jak probíhala a kdy skončila, což se nestalo. Nebylo tvrzeno ani prokázáno, kdy měli předmětnou nemovitost držet žalobci a kdy a kteří jejich právní předchůdci. Řízení je nadto postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Sporný pozemek totiž vzniká jako nový pozemek v tomto řízení oddělením z pozemku, nebylo však vyžádáno stanovisko příslušného stavebního úřadu, která je vždy podmínkou pro oddělení a rozdělení pozemku. Žalovaný proto navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobci navrhli „potvrzení“ napadeného rozsudku odvolacího soudu. V plném rozsahu odkázali na své vyjádření k odvolání žalovaného ze dne 2. 9. 2009, ve kterém shrnuli všechna svá tvrzení a podložili je důkazy. Nadto zdůraznili, že vypracovaná projektová dokumentace z roku 2003 nemohla vést k pozbytí jejich dobré víry. Tuto dokumentaci si nezpracovávali sami, ale využili služeb autorizovaného projektanta, přičemž žlutou barvou je vyznačena pouze ta část pozemku, na které se měly realizovat a také realizovaly příslušné stavební úpravy domu. Prostřednictvím žlutého vybarvení je vyznačena pouze zastavěná část pozemku a dále ta část, která měla být dotčena zamýšlenými stavebními úpravami. Tato okolnost tak v žádném případě nepotvrzuje závěr žalovaného, že by dokumentace měla být důkazem pozbytí dobré víry žalobců. Pokud žalovaný zmiňoval ve vztahu ke snímku z pozemkové mapy tzv. slučku, prakticky nikdo z veřejnosti by takové označení na snímku pozemkové mapy vůbec neregistroval a i kdyby se tak stalo, nevěděl by, co znamená. Smysl a účel tohoto označení jsou schopny vyhodnotit pouze osoby „z oboru“ nebo lidé, kteří se běžně zabývají majetkoprávními transakcemi a vlastnickými vztahy. Mezi takové osoby však žalobci nepatří. Navíc stavební úřad ani žalovaný jakožto účastník stavebního řízení v roce 2003 nevznesl žádnou připomínku k tomu, že stavební materiál potřebný k realizaci přístavby domu měl být uložen na jeho pozemku. Tvrzení žalovaného o absenci přesného vymezení počátku a konce běhu vydržecí doby vychází z nedostatečného prostudování spisu, neboť z dokazování jasně vyplývá, že držba žalobců započala dnem převzetí jimi koupených nemovitostí a ke zpochybnění jejich vlastnického práva došlo až v roce 2007. Obdobně nedůvodná je i námitka dovolatele zpochybňující vykonatelnost rozsudku ve vazbě na označení pozemku v geometrickém plánu, když k rozdělení pozemku nebyl dán souhlas stavebního úřadu, neboť s touto námitkou se odvolací soud ve svém rozhodnutí řádně vypořádal. Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel v dovolání vedle rozsudku odvolacího soudu napadl výslovně i rozsudek soudu prvního stupně. Funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána; řízení o takovém podání Nejvyšší soud zastaví podle §104 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2006, pod pořadovým č. 47). Dovolací soud proto řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) dospěl ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., není však důvodné. Podle §134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Podle §129 odst. 1 obč. zák. držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Podle §130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. V dovolání žalovaný uplatnil vůči závěrům o vydržení vlastnického práva žalobci následující (výše rozvedené) námitky: 1) absenci dobré víry žalobců vzhledem ke všem okolnostem, zejména s ohledem na poměr koupeného a fakticky drženého pozemku, 2) zkoumání splnění podmínky desetileté vydržecí doby s ohledem na faktický výkon držby ze strany žalobců, 3) pozbytí dobré víry nejpozději v roce 2003, 4) absenci tvrzení a průkazu naléhavého právního zájmu na žalobci požadovaném určení, 5) nevykonatelnost rozsudku odvolacího soudu. Ad 1) K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud České republiky zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068). V rozsudku ze dne 3. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 2065/2005, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4451, dovolací soud vyslovil, že nabude-li někdo vlastnické právo k pozemku a přitom se v důsledku omluvitelného omylu (vyvolaného např. tím, že mu převodce předá pozemek v hranicích, jak jej sám užíval) uchopí i držby sousedního pozemku, bude držitelem oprávněným. Dovolatel především namítal, že absence oprávněné držby je v daném případě dána okolností, že pozemek držený žalobci přesahuje 50 % výměru koupeného pozemku, přičemž nejsou dány žádné – judikaturou předvídané – okolnosti, které by i takovou držbu umožňovaly posoudit jako oprávněnou. Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že v případech, kdy někdo nabude vlastnictví k pozemku a současně se uchopí držby části nebo celého sousedního pozemku, právním titulem držby je v takovém případě nabývací titul ke skutečně vlastněnému pozemku (kupní či darovací smlouva, závěť či rozhodnutí v dědickém řízení apod.); i když jde o tzv. putativní titul, je postačující (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod pořadovým č. C 1067). Ani samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho oprávněnou držbu (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1181). Zákonem neřešenou je otázka, jak velkého pozemku (části pozemku) se může držitel chopit, aby jeho omyl ohledně rozporu mezi tím, co skutečně nabyl a čeho se chopil, byl omluvitelný a jeho držba byla oprávněná. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1304). Obecné východisko obsahuje rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. listopadu 2001, sp. zn. 22 Cdo 386/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 836, podle kterého pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části sousední parcely, kterou nenabyl, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Při posouzení oprávněnosti držby záleží i na tvaru pozemků a jejich umístění v terénu. U pozemku pravidelného tvaru lze zpravidla lépe odhadnout výměru než u pozemku nepravidelného; to platí i o pozemku na rovině oproti členitému terénu. Význam hraje i společné oplocení, rozsah užívání právním předchůdcem apod. Jestliže ani vlastník sousedního (drženého) pozemku si neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu. Judikatura Nejvyššího soudu toleruje podle okolností případu i překročení ve výši až do 50 % výměry nabytého pozemku, výjimečně i více. Avšak pokud se kupující chopil i držby cizího pozemku, jehož výměra byla vyšší než plocha pozemku, který koupil, mohl sice být subjektivně v dobré víře, že je vlastníkem i tohoto pozemku, tato dobrá víra tu však nebyla „se zřetelem ke všem okolnostem“ (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1399). Nicméně ve zcela výjimečných případech lze i tuto „hranici“ prolomit (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 3, str. 101). Souhrnné stanovisko k uvedené otázce vyložil dovolací soud v rozsudku ze dne 8. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 3670, tak, že nabyvatel nemovitosti, který se chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Nelze stanovit jednoznačné hledisko pro posouzení, jaký poměr ploch koupeného a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen koupený pozemek; každý případ je třeba posoudit individuálně. Oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více (například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem). V rozsudku ze dne 23. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz , dovolací soud poukázal na skutečnost, že při zvažování dobré víry držitele, který se chopil držby i části pozemku sousedícího s pozemkem v jeho vlastnictví, je též třeba přihlédnout k postoji vlastníka takto držené části sousedního pozemku; pokud léta užívání části svého pozemku držitelem trpěl, je třeba vyjít z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho pozemku. Nalézací soudy se věcí z pohledu výše uvedených závěrů zabývaly, posoudily všechny individuální okolnosti, které v průběhu řízení vyšly v daném směru najevo, daný případ posoudily jako výjimečný a jejich závěry dovolací soud nepovažuje za zjevně nepřiměřené. I podle názoru dovolacího soudu se v dané věci soustředilo tolik okolností osvědčujících dobrou víru žalobců, že převažují nad jinak významným kritériem pro posuzování obdobných sporů – t. j. nad kritériem poměru velikosti koupených pozemků k velikosti pozemků skutečně užívaných. Za okolnosti, které převažujícím způsobem svědčí ve prospěch žalobců, nalézací soudy považovaly (a dovolací soud tyto závěry neshledal zjevně nepřiměřenými): - žalobci, kteří měli zájem jako rodiče s dítětem a zamýšleným dítětem dalším o koupi domku výhradně se zahradou, se chopili držby předmětného pozemku na základě kupní smlouvy ze dne 25. října 1995, kdy si před koupí kupované nemovitosti opakovaně prohlédli; při obhlídce byli ujištěni jak osobou jednající jménem zprostředkovatelské realitní kanceláře, tak i prodávající PhDr. K. o tom, že předmětem prodeje je „domek se zahradou“ - sporný pozemek s pozemkem kupovaným tvořily oplocený funkční celek tvořící domek se zahrádkou; sporný pozemek byl „vždy“ k domu připlocen a s domem také užíván bez jakýchkoliv pochybností - soudy zohlednily okolnost, že vzhledem k místu, kde se dům nachází, lze přepokládat existenci domu alespoň s určitým minimálním venkovním prostorem pro odpočinek či rekreaci rodinných příslušníků - soud prvního stupně svou úvahu o dobré víře žalobců podepřel ohledáním místa samého a závěrem, že pokud by nebyl informován o problémech s vlastnictvím předmětného pozemku, neměl by žádnou pochybnost o tom, že pozemek k domu patří, a pozemek by považoval za „samozřejmě a přirozeně patřící k domu“ - ani jeden ze znalců z oboru ekonomie – oceňování nemovitostí nepoznal, že výměra pozemku je fakticky podstatně větší, než jaká je uvedena v operátech katastru nemovitostí - znalci shledali předmětný pozemek jako koncový pozemek nepravidelného tvaru, porostlý trvalými porosty - znalci oceňovali nejenom plot zahrady a podezdívku tohoto plotu, ale i plot předzahrádky a podezdívku tohoto plotu - znalci provedli místní šetření a popsali v posudku polohu domu tak, že je umístěn na východní straně pozemku, teda i se započítáním předmětného sporného pozemku - znalci ocenili celý pozemek v hranicích oplocení, včetně trvalých porostů na něm, studny a jímky - znalec ing. N. v posudku uvedl, že zastavěná část pozemku je 56 m² a zbývající část 33 m²; sám tedy nepoznal, že nezastavěná část pozemku, který fakticky ocenil v hranicích až k oplocení, je podstatně vyšší výměry - projektant, který zpracovával projektovou dokumentaci k přestavbě a přístavbě domu ve vlastnictví žalobců v roce 2003, zakreslil v projektové dokumentaci dům na pozemku v těch hranicích, které jsou tvořeny stávajícím plotem, tedy včetně předmětného pozemku Nad rámec uvedených závěrů lze na dobrou víru žalobců usuzovat ještě z následujících skutečností: - podle skutkových zjištění nalézacích soudů již nejméně před padesáti lety tvořil dům s předmětným pozemkem shodný oplocený celek jako v současné době, zahrádka vypadala shodně jako v době rozhodování soudů a všichni, kdo vlastnili dům, užívali zahrádku jako součást náležející k domu. Vlastník předmětného pozemku se o něj nikdy v tomto období nezajímal a nestaral - znalec ing. V. Č. v posudku ze dne 13. října 1995 vypracovaném za účelem zjištění ceny nemovitosti pro zavkladování zástavní smlouvy k předhypotéčnímu úvěru výslovně uvedl, že vycházel ze skutečností zaznamenaných při místním šetření, které provedl za přítomnosti mimo jiné vlastníka nemovitostí a posudek zpracoval s přihlédnutím ke skutečnému stavu nemovitosti v den prohlídky - zdůraznil, že celý pozemek je oplocen; opakovaně v posudku odkazoval na „zahradu“, kterou zjevně považoval za součást oceňovaného pozemku - v kupní smlouvě je výslovně uvedeno, že pozemek, který je předmětem koupě a prodeje, je oplocen a osázen trvalými porosty - ze snímku mapy katastru nemovitostí vyplývá, že předmětné nemovitosti se nacházejí mezi ulicemi K. a S.; tvoří součást souvislé zástavby stavbami, u nichž se v části hraničící s ulicí S. nacházejí objekty (v počtu 11) - s jedinou výjimkou - se souvisejícími nezastavěnými plochami; předmětný pozemek je svou „hranicí“ rovnoběžný s pozemkem na straně jedné a pozemkem parc. č. 1547 na straně druhé, čímž opticky vytváří přirozený dojem celku s domem na pozemku Závěr nalézacích soudů, že žalobci byli vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, tak není zjevně nepřiměřený a rozhodnutí soudů v daném směru nespočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není důvodná námitka dovolatele, že závěry nalézacích soudů mají za následek, že o nabytí vlastnického práva by rozhodovali znalci, a nebyly by tak rozhodující uzavřené smlouvy. Závěry podávající se ze znaleckých posudků představovaly v dané věci pouze jednu ze skutečností, ke kterým nalézací soudy při posuzování dobré víry žalobců přihlédly, a takový přístup k obsahům znaleckých posudků v souzené věci je správný. Dovolatel dále polemizuje se závěrem soudu prvního stupně, že k vydržení došlo „z toho důvodu, že žalovaný po celé dlouhá léta či desetiletí svá vlastnická práva vůbec nevykonával a o pozemek se nestaral. Byť soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí tuto formulaci použil, je zřejmé, že její faktický význam je odlišný proti interpretaci uvedené dovolatelem. Z kontextu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že tímto závěrem vystihl okolnost, podle níž nebylo pasivitou žalovaného založeno vydržení vlastnického práva, ale že v důsledku absence aktivního jednání žalovaného nedošlo k narušení dobré víry žalobců v průběhu vydržecí doby. Ad 2) Dovolatel namítal, že soudy se nezabývaly zkoumáním splnění podmínky desetileté vydržecí doby s ohledem na faktický výkon držby ze strany žalobců. Tato námitka je však zjevně nedůvodná. Nalézací soud výslovně vyšly ze zjištění, že se žalobci „chopili držby domu včetně sporného pozemku“ na základě kupní smlouvy ze dne 25. října 1995 v říjnu 1995. Z výpovědi žalobce vzaly soudy za prokázáno, že po nastěhování v roce 1995 žalobci užívali „dům se zahrádkou“, přičemž tato držba nebyla v průběhu vydržecí doby nikým narušena ani zpochybněna. Odvolací soud výslovně vyšel ze skutkového zjištění, že žalobci po dobu delší deseti let předmětný pozemek nepřetržitě užívali a nakládali s ním jako vlastníci. Ad 3) Dovolatel dále namítal, že k pozbytí dobré víry žalobců muselo dojít nejpozději v roce 2003 v souvislosti s vypracovanou projektovou dokumentací vztahující se ke stavebním úpravám, ze které museli žalobci zjistit, že užívají pozemek ve vlastnictví žalovaného, neboť žlutou barvou byl samotnými žalobci vyznačen pozemek, a žalobcům tak muselo být zřejmé, kde je hranice jejich pozemku. S touto námitkou dovolatele se v plném rozsahu vypořádal již odvolací soud, na jehož odůvodnění v této části dovolací soud v plném rozsahu odkazuje. Jádro argumentace odvolacího soudu v daném směru odráží učiněné zjištění, že tuto projektovou dokumentaci nevypracovávali samotní žalobci, ale projektant, který žlutou barvou vyznačil pouze zastavěnou plochu a tu část pozemku, na kterou žalobci chtěli umístit přístavbu (verandu). Nezastavěná část pozemku není vybarvena, přičemž projektant v projektové dokumentaci zakreslil dům na pozemku v těch hranicích, které jsou tvořeny stávajícím plotem, tedy včetně předmětného pozemku. Ad 4) Žalovaný v dovolání zpochybnil existenci a průkaz naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení. Ani tato námitka není důvodná. Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle §80 písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. února 1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo práce je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 1207/2006, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky –www.nsoud.cz). Navrhuje-li žalobce určení svého vlastnického práva k nemovitosti nebo jiného práva, které se zapisuje do katastru nemovitostí České republiky, je na požadovaném určení vždy naléhavý právní zájem, má-li být soudní rozhodnutí určující právo zaznamenáno do katastru nemovitostí a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v Katastru nemovitostí České republiky. Žalobcům tedy naléhavý právní zájem na jimi požadovaném určení svědčí, je-li jako vlastník pozemku v Katastru nemovitostí České republiky zapsán žalovaný a žalobci se domáhají vydání určovacího rozhodnutí, které bude sloužit jako podklad pro změnu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 1150/2010, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Ad 5) Dovolatel spatřoval vadu řízení ve skutečnosti, že při „vzniku nového pozemku“ nebylo vyžádáno stanovisko příslušného stavebního úřadu, které je vždy podmínkou pro oddělení a rozdělení pozemku. Bez ohledu na to, že tato námitka není jakkoliv blíže argumentačně podložena, není důvodná. Podle §19 odst. 1 – 3 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), geometrický plán je neoddělitelnou součástí listin, podle nichž má být proveden zápis do katastru, je-li třeba předmět zápisu zobrazit do katastrální mapy. Geometrický plán není nutné vyhotovit v případě, kdy jsou do katastrální mapy doplňovány parcely na základě upřesnění či rekonstrukce přídělů provedených podle zvláštního právního předpisu. V těchto případech budou parcely do katastrální mapy zobrazeny na základě upřesněného přídělového plánu. Náležitosti upřesněného přídělového plánu stanoví prováděcí právní předpis. Geometrický plán musí být ověřen, že svými náležitostmi a přesností odpovídá platným předpisům, a opatřen souhlasem katastrálního úřadu s očíslováním parcel. Kopie geometrického plánu, zřetelně jako kopie označená, může být ověřena osobou s úředním oprávněním. Těmto zákonným náležitostem předmětný geometrický plán vyhovuje a ani dovolatel netvrdí opak. Podle §1 odst. 1, 3 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí České republiky (dále jen "katastr") se zapisuje vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva. Zápisem se rozumí vklad (§2), záznam (§7), poznámka (§9) nebo jejich výmaz. Podle §2 odst. 1 uvedeného zákona práva uvedená v §1 odst. 1 se zapisují do katastru nemovitostí zápisem vkladu práva nebo výmazu vkladu práva (dále jen "vklad"), pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle §7 odst. 1, 2 uvedeného zákona práva uvedená v §1 odst. 1, která vznikla, změnila se nebo zanikla ze zákona, rozhodnutím státního orgánu, příklepem licitátora na veřejné dražbě, vydržením, přírůstkem a zpracováním, se zapisují záznamem (dále jen "záznam") údajů na základě listin vyhotovených státními orgány a jiných listin, které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy, do katastru. Práva, která se do katastru zapisují podle §1 odst. 2 na základě zvláštního zákona, se zapisují způsobem obdobným záznamu. Listiny vyhotovené státními orgány a jiné listiny podle odstavce 1 zasílají jejich zhotovitelé katastrálnímu úřadu k provedení záznamu do katastru ve lhůtě do 30 dnů ode dne jejich pravomoci nebo do 30 dnů ode dne jejich vyhotovení. Z žádného ustanovení zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), zákona č. 265/1992 Sb. ani zákona č. 344/1992 Sb. se nepodává jakákoliv nezbytná ingerence stavebního úřadu v případech, kdy vzniká vlastnické právo na základě vydržení a soudním rozhodnutím je existence takto nabytého práva osvědčována v podobě určovacího výroku pro možnost záznamu takového práva do katastru nemovitostí. Tyto případy dovolatel zjevně zaměňuje s otázkami platnosti smluv o převodu části parcely, k jejímuž oddělení neudělil stavební úřad souhlas (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 30 Cdo 1756/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4088). K dovolací námitce, že na předmětné parcele žalovaný uvažuje s umístěním splaškové kanalizace, resp. s rozšířením komunikace, a bude proto nutné uvedenou parcelu „vykoupit“ nebo požadovat její vyvlastnění, případně zřízení věcných břemen, dovolací soud pro úplnost uvádí, že pro deklaratorní určení vlastnického práva jsou uvedené skutečnosti zcela bez významu, neboť se týkají výhradně budoucích vztahů k uvedené parcele a otázky vydržení vlastnického práva se nemohou nikterak dotknout. Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalovaným uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné, a proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. neboť žalobci mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 13.000,- Kč [odměna z částky určené podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle §5 písm. b), (po snížení ve smyslu §18 odst. 1 vyhlášky o 50 % a zvýšení o 30 % za zastupování více osob podle §19a vyhlášky)], přičemž žalobcům dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 600,- Kč (300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření každého z žalobců k dovolání žalovaného) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 13 600,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit žalobcům k ruce společné a nerozdílné náklady dovolacího řízení ve výši 13 600,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců JUDr. Zdeňka Voseckého (§149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř. ). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 25. ledna 2012 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu