ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.1733.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 1733/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Pivovar Litovel a. s. se sídlem v Litovli, Palackého 934, identifikační číslo osoby 47676914, proti žalované MILO tuky, a. s . v likvidaci , se sídlem v Olomouci, Šantova 14, identifikační číslo osoby 25580663, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 228/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 26. ledna 2012, č. j. 69 Co 347/2011-304, takto:
Rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. června 2011, č. j. 21 C 228/2010-278, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 26. ledna 2012, č. j. 69 Co 347/2011-304, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Předmětem sporu je vlastnické právo k pozemku v k. ú. H. Jako vlastník pozemku je v katastru nemovitosti zapsána žalovaná společnost, avšak společnost žalující má za to, že vlastnické právo k pozemku vydržela, neboť jej držela v dobré víře od roku 1996 do roku 2009. Držbu zakládá na usnesení své mimořádné valné hromady, jímž bylo v roce 1996 rozhodnuto o tom, že společnost Moravskoslezské pivovary Přerov a. s. formou nepeněžitého vkladu zvýší základní jmění žalobkyně mimo jiné o soubor věcí tvořících „pivovar Olomouc“, který v roce 1991 získala privatizací státního podniku Severomoravské pivovary, k. p. Součástí tohoto souboru byly pozemky tvořící podle žalobkyně areál pivovaru jakožto „uzavřený, ohraničený a oplocený celek.“ V o zvýšení základního jmění byly tyto pozemky označeny parcelními čísly s tím, že jsou popsány a oceněny ve znaleckém posudku Ing. J. F. Sporný pozemek vede středem areálu pivovaru a nachází se na něm stavba vrátnice, prodejní stánek, parkoviště, zpevněné cesty a vlečka.
Okresní soud v Olomouci jako soud prvního stupně žalobu o určení vlastnického práva shora označeným rozsudkem zamítl, neboť na straně žalobkyně neshledal dobrou víru „se zřetelem ke všem okolnostem.“ Při své úvaze považoval za důležité, že vkládané pozemky byly v rozhodnutí o zvýšení základního jmění vyjmenovány, a tudíž „nešlo o převod areálu jako celku, aniž by bylo zřejmé, jakými konkrétními pozemky je tento areál tvořen.“ Žalobci proto chybí titul držby. Soud byl názoru, že kupuje-li někdo pozemek, patří k běžným zvyklostem, že se seznámí s jeho výměrou. Kupuje-li někdo věc hromadnou jako např. podnik, popř. soubor věcí, které tvoří určitý celek, je obvyklé a obvyklé opatrnosti odpovídající, že zkontroluje, jaké konkrétní věci daný soubor tvoří. Z provedeného dokazování měl navíc za zřejmé, že k předání nemovitostí došlo pouze účetním zaevidováním, k fyzickému předání za přítomnosti právního předchůdce žalobkyně nedošlo. Dále považoval soud za významné, že žalobkyně se chopila držby sporného pozemku, jehož výměra byla 7.699 m², tj. více než 1/5 celkové plochy nabývaných pozemků v katastrálním území. Domníval se, že žalobkyně se měla seznámit se skutečným stavem věcí např. nahlédnutím do katastrální mapy. Navíc, pokud sporný pozemek pronajímala (přesněji jeho část, a to parkoviště u vrátnice), měla alespoň při sepisu nájemních smluv zjistit, že není jeho vlastníkem.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalobkyně shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, jelikož jeho skutkové i právní závěry považoval za správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jelikož má za to, že nalézací soudy rozhodly v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, že daný případ neposoudily individuálně, ale podle „šablonovitého výkladu práva“. Pokud soudy vycházely z toho, že součástí běžné opatrnosti je zkontrolovat (přeměřit), co vlastně nabyla, domnívá se žalobkyně, že nepřihlédly ke všem okolnostem dané věci, totiž k tomu, že areál pivovaru je oplocený a tvoří uzavřený celek, že tomu tak historicky vždy bylo a vlastníkem sporného pozemku byl vždy vlastník pivovaru, že v osmdesátých letech minulého století došlo k administrativnímu převodu pozemku mezi dvěma státními podniky, aniž by to bylo známo např. zaměstnancům v L. nebo O., dále k tomu, že privatizace státního podniku Severomoravské pivovary probíhala „po pivovarech“ a že žalobkyně nabyla „pivovar Olomouc“ od mateřské společnosti Moravskoslezské pivovary a. s., tedy od osoby blízké. Za důležité dále žalobkyně považuje, že podle judikatury Nejvyššího soudu je možné nabýt v omluvitelném omylu i více než 50 % celkové plochy, že „pivovar O.“ tvoří jeden funkční celek a že ten, kdo byl jako vlastník pozemku zapsán v katastru nemovitostí, se proti držbě žalobkyně nijak nebránil. Konečně poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle nějž ani nepřesvědčení se o hranicích nabývaného pozemku nevylučuje dobrou víru. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, dospěl k závěru, že dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. přípustné a zároveň podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. důvodné. Posouzení nalézacích soudů, zda žalobkyně sporný pozemek držela v dobré víře, je totiž v rozporu s částí judikatury Nejvyššího soudu a nebylo učiněno při zohlednění veškerých významných okolností případu. To činí z napadeného rozsudku rozhodnutí po právní stránce zásadního významu a zároveň rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení.
Soudy správně vycházely z toho, že dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, byť domnělému, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, uveřejněný pod C 1067 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 8/2001, s. 270. Správně vycházely i z toho, že „kupuje-li někdo pozemek, patří k běžným a zachovávaným zvyklostem, že se seznámí s jeho výměrou“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, uveřejněný na internetových stránkách www.nsoud.cz).
Nalézací soudy však ne zcela správně interpretovaly význam těchto východisek. Z nich sice plyne požadavek, aby nabyvatel pozemku porovnal text smlouvy se svou představou o identitě pozemku, který chce na základě smlouvy nabýt, nikoliv ale nezbytný požadavek, aby text smlouvy a svou představu porovnal s katastrální mapou nebo se zaměřením hranic pozemku. Tak přísný požadavek nelze na nabyvatele pozemku klást, nejsou-li pro to zvláštní důvody (pochybnosti). Proto také Nejvyšší soud konstatoval, že „oprávněnou držbu nemůže sama o sobě vyloučit skutečnost, že se držitelé při nabytí nemovitostí nepřesvědčili o hranici jimi nabývaných pozemků podle operátů tehdejší evidence nemovitostí. Ostatně tento závěr dovolacího soudu je v souladu s jeho judikaturou v případech držby nemovitostí "contra tabulas". Kdyby tomu tak nebylo, bylo by prakticky nemožné, aby držitel nemovité věci nabyté do držby na základě právního omylu v rozporu s údaji v katastru nemovitosti, mohl tuto věc vydržet.“ (rozsudek ze dne 18. října 2011, sp. zn. 22 Cdo 1984/2009, uveřejněný v elektronickém informačním systému ASPI; dále viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, uveřejněný v Souboru pod C 1181). Jinými slovy, omyl o geometrickém a polohovém určení pozemku může být omluvitelný.
V daném případě soudy kladly důraz na to, že žalobkyně neověřila, zda nabyla i sporný pozemek. To mohla stěží učinit jinak než nahlédnutím do katastrální mapy; nahlédnutím do souboru popisných údajů katastru nemovitostí by to zjistit nemohla. Z výše uvedeného však lze dovodit, že neporovnání textu nabývacího titulu s katastrální mapou by žalobkyni mohly soudy klást k tíži jedině, pokud by zjistily, že měla důvod pochybovat o tom, že areál pivovaru je tvořen pozemky jediného vlastníka. Takové zjištění však v jejich rozsudcích zachyceno není.
S výše uvedenými závěry judikatury Nejvyššího soudu souvisí jiný závěr, a to že podle okolností se lze v dobré víře chopit i držby cizího pozemku nebo jeho části, jehož nebo jejíž výměra přesahuje dokonce i 50 % výměry pozemku nabytého (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 3/2005, s. 101). Skutečnost, že výměra sporného pozemku tvoří více než pětinu výměry celého areálu, na což poukazoval, soud prvního stupně, proto dobrou víru zpochybňovat nemusí.
Nalézací soudy nedocenily významnou okolnost, že „pivovar Olomouc“, jak se jeví z jejich rozsudků, tvoří jeden ohrazený funkční celek, jenž byl jinak na žalobkyni zcela převeden. A dále, že takovým funkčním celkem vždy byl, přestože v době, v níž stát potlačoval vlastnické vztahy k půdě, došlo k převodu „správy“ jedné z jeho částí (sporného pozemku) mezi dvěma státními podniky. Právě tyto okolnosti mohly (spolu)zakládat dobrou víru žalobkyně, že sporný pozemek nabyla, a to přesto, že v jejím nabývacím titulu nebyl označen (a s ohledem na vlastnické právo právního předchůdce žalované ani být nemohl).
Pro srovnání lze odkázat na jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž šlo o vydržení sousedního pozemku, přičemž jednou z významných skutečností bylo, že sousedící pozemky tvořily „ohrazený ucelený funkční celek jako takový zjevně řadu desetiletí užívaný” (rozsudek ze dne 8. dubna 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007, uveřejněný na internetových stránkách www.nsoud.cz; podobně např. výše uvedený rozsudek sp. zn. 22 Cdo 496/2004)
Protože rozsudky nalézacích soudů spočívají na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud je podle §243b odst. 2 a 3 o. s. ř. zrušil a podle §243b odst. 3 věta první o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Na tomto soudu, případně pak i na soudu odvolacím bude, aby při uplatnění výše uvedených hledisek znovu uvážil, zda žalobkyně sporný pozemek držela v dobré víře.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. června 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu