ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.1780.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 1780/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce M. R. , zastoupeného Mgr. Karlem Machánkem, advokátem se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 7, proti žalované V. H. , zastoupené Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem v Praze, Maiselova 38/15, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 166/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2011, č. j. 30 Co 430/2011-126, takto:
I. Dovolací řízení ohledně dovolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. dubna 2011, č. j. 27 C 166/2009-87, se zastavuje.
II. Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze dne 15. listopadu 2011, č. j. 30 Co 430/2011-126, se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce Mgr. Karla Machánka.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. dubna 2011, č. j. 27 C 166/2009-87, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalované k budově č. p. 1321 nacházející se na pozemku parc. č. 1837 a k pozemkům parc. č. 1836, zahrada, a parc. č. 1837, zastavěná plocha a nádvoří, to vše v katastrálním území V., části obce V., obci Praha (dále jen ,,předmětné nemovitosti“), a tyto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok I. rozsudku). Žalobci zároveň uložil povinnost zaplatit žalované částku ve výši 14.500.000,- Kč ve dvou splátkách (výrok II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV. rozsudku).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. listopadu 2011, č. j. 30 Co 430/2011-126, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).
Rozsudek odvolacího soudu a výslovně i rozsudek soudu prvního stupně napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozovala podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Nesouhlasila s přikázáním předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce. Dovolatelka namítala, že žalobci byly poskytnuty finanční prostředky pouze na základě časově omezené smlouvy a vytkla odvolacímu soudu, že se nedostatečně zabýval posouzením žalobcovy schopnosti vyplatit vypořádací podíl. Podle jejího názoru odvolací soud nesprávně postupoval, když nezohlednil v odvolacím řízení důkaz předloženým návrhem smlouvy o poskytnutí úvěru s Komerční bankou, a. s. a tím i schopnost žalované uhradit částku tvořící vypořádací podíl. Dále namítala, že odvolací soud nepostupoval správně, když „nenařídil“ výslech účastníka (jí samé) k posouzení této otázky. Odvolací soud měl pochybit tím, že opomněl při vypořádání podílového spoluvlastnictví zjišťovat a hodnotit, jak který ze spoluvlastníků spravuje konkrétní nemovitost, resp. jak s ní nakládá a jestli je tento způsob přiměřený, a tento svůj závěr řádně zdůvodnit. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a soudu prvního stupně, případně pouze zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že podle jeho názoru nevymezuje dovolatelka dovolací důvod a podává dovolání pouze proti důvodům rozhodnutí odvolacího soudu. Ztotožnil se s názorem odvolacího soudu o tom, že předložení formuláře smlouvy o poskytnutí úvěru v odvolacím řízení nemůže být novým důkazem či skutečností, která by vznikla po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Smlouva o úvěru navíc nebyla žalovanou ani platně uzavřena. Souhlasil i s postupem odvolacího soudu spočívajícím v tom, že neprovedl výslech účastníka z důvodu, že příslušné skutečnosti byly již prokázány jinými důkazy. Dále uvedl, že není úkolem soudu při vypořádání podílového spoluvlastnictví hodnotit, jakým způsobem by hodlal každý z účastníků nakládat s věcí poté, co by mu byla přikázána do výlučného vlastnictví. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Dovolatelka v dovolání vedle rozsudku odvolacího soudu napadla výslovně i rozsudek soudu prvního stupně. Funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána; řízení o takovém podání Nejvyšší soud zastaví podle §104 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2006, pod pořadovým č. 47). Dovolací soud proto řízení o dovolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné.
Podle §237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jí podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolání může být v řešené věci přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek zakládajících zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), jen v případě přípustného dovolání.
Pokud §142 odst. 1 obč. zák. stanoví, že soud přihlédne k účelnému využití věci, jde o právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“) pod pořadovým č. C 2058). Při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy hlediska uvedená v §142 odst. 1 obč. zák., nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít z jiných skutečností (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1914/2004, publikované v Souboru pod pořadovým č. C 2680). Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, publikované v Souboru pod pořadovým č. C 4465).
V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. V usnesení ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1914/2004, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 12, Nejvyšší soud uvedl: „Judikatura vychází z toho, že hlediska uvedená v §142 odst. 1 obč. zák. je třeba vždy vzít do úvahy, nejde však o hlediska rozhodující (viz např. R 16/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a že otázka, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. To ostatně vyplývá i z textu zákona, podle kterého soud k uvedeným kritériím pouze přihlédne“. Vyznívá-li řádná aplikace kritérií uvedených v §142 odst. 1 obč. zák. (velikost spoluvlastnického podílu a účelné využití věci) pro strany sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rovnocenně, záleží jen na soudu, které z dalších relevantních okolností případu (zejména schopnost a včasnost zaplacení přiměřené náhrady ve smyslu uvedeného ustanovení) vyhodnotí ve prospěch té které strany (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2006, sp. zn. 22 Cdo 1604/2005, publikované v Souboru pod pořadovým č. C 4010).
K těmto souhrnným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil v usnesení ze dne 13. července 2011, sp. zn. 22 Cdo 4930/2010, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz; proti uvedenému rozhodnutí dovolacího soudu byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud svým usnesením ze dne 15. listopadu 2011, sp. zn. I. ÚS 2934/11, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
V předmětné věci odvolací soud vyšel při úvaze o tom, kterému z účastníků má být věc přikázána do výlučného vlastnictví, z toho, že velikost spoluvlastnických podílů účastníků je stejná a žalobce disponuje finanční částkou na vyplacení přiměřené náhrady žalované, zatímco schopnost žalované zaplatit přiměřenou náhradu žalobci ve výši 14 500 000,- Kč nebyla v rozsahu 10 000 000,- Kč prokázána, neboť v daném směru žalovaná toliko vedla jednání s jednotlivými bankovními ústavy. Ve vztahu k zákonnému hledisku účelného využití věci odvolací soud zdůraznil, že svědčí žalobci, neboť ten – na rozdíl od žalované – v domě mnoho let bydlí, a uspokojuje tak svou potřebu bydlení. Za rovnocenné považoval u obou účastníků rodinné vazby na dům, záměr týkající se nakládání s domem v budoucím období i hledisko dosavadní údržby a správy domy. Uzavřel, že při některých kritériích vyznívajících mezi účastníky rovnocenně svědčí žalobci lepší předpoklady pro vyplacení přiměřené náhrady i okolnost, že v domě po dlouhé období na rozdíl od žalované bydlí. Taková úvaha odvolacího soudu není zjevně nepřiměřená; odvolací soud naopak zohlednil veškeré skutečnosti, které v průběhu řízení vyšly najevo a které se mohly promítnout do úvahy, kterému ze spoluvlastníků přikázat předmětné nemovitosti do jeho výlučného vlastnictví.
Žalovaná v dovolání především zpochybňuje závěry nalézacích soudů, že žalobce disponuje finančními prostředky k vyplacení přiměřené náhrady žalované. Z obsahu dovolání je zřejmé, že podle přesvědčení dovolatelky měl soud na základě hodnocení důkazů dospět k závěru, že žalobce takovými finančními prostředky nedisponuje. Tím však nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění podávající se z provedeného dokazování. Jak vyplývá z ustanovení §237 odst. 3, části věty za středníkem o. s. ř., zpochybnění skutkových zjištění u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však nepřichází do úvahy. V této souvislosti právní otázka vymezená dovolatelkou tak, že „časové omezení zabezpečení finančních prostředků již pominulo“, bez bližší konkretizace ostatně již pro svou obecnost nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Dovolatelka v dovolání dále považuje za právní otázku zakládající zásadní právní význam napadeného rozhodnutí otázku, „zda v rámci doložení schopnosti uhradit částku za vypořádání při řešení a vypořádání spoluvlastnického podílu mohou být v odvolacím řízení předloženy doklady o zajištění finanční částky vydané třetími osobami (zejména bankami), které nastaly (vznikly), resp. byly vydány po vyhlášení rozhodnutí soudu I. stupně, a to ve smyslu §205a odst. 1 písm. f) o. s. ř.“.
Uvedená otázka nemůže zakládat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí již z toho důvodu, že na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud totiž provedení důkazu návrhem smlouvy o hypotéčním úvěru s Komerční bankou, a s., v odvolacím řízení nepřipustil s odůvodněním, že se nejedná o důkaz, který by vznikl až po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně, když žalovaná ani netvrdila, že by vznik tohoto návrhu spadal do období až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Ostatně, u jednání odvolacího soudu konaného dne 15. listopadu 2011 odvolací soud dovolatelce sdělil, že tento důkaz neprovede, neboť ze strany „žalované není doloženo a vysvětleno, že by se jednalo o věc novou, tedy věc, která by vznikla po vyhlášení rozhodnutí soudu I. stupně“. Na toto sdělení pak žalovaná žádným způsobem nereagovala a ostatně ani v dovolání netvrdí, že by se mělo jednat o důkaz, jehož vznik spadá až do období po rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolatelka dále nalézacím soudům vytýká, že neprovedly důkaz jejím výslechem jakožto výslechem účastnice řízení. Podle dovolatelky „výpověď účastníka tvrzené věci je důkazním prostředkem“ a „účastník řízení může svým účastnickým výslechem prokazovat jakoukoliv tvrzenou skutečnost.“
Ani v tomto směru nemůže jít o okolnost, která by zakládala zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Výhradou, že soudy neprovedly žalovanou navržený důkaz (jejím výslechem), dovolatelka obsahově soudům nepřípustně vytýká vadu řízení při zjišťování skutkového stavu (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), která však nemůže být předmětem přezkumu o dovolání, jehož přípustnost může být založena výhradně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že odvolací soud žádným způsobem nezpochybnil povahu výslechu účastníka řízení jakožto relevantního důkazního prostředku; v poměrech souzené věci naopak podrobně vysvětlil, z jakého důvodu se ztotožnil se soudem prvního stupně, který tento důkaz neprovedl; nestalo se tak však proto, že by nalézací soudy nepovažovaly výslech účastníka za relevantní důkazní prostředek.
Dovolatelka v dovolání též namítala, že „soudy by měly při vypořádání podílového spoluvlastnictví zjišťovat a hodnotit, jak který ze spoluvlastníků spravuje konkrétní nemovitost, resp. jak s ní nakládá a zda je takovýto způsob správný nebo přiměřený a svůj příslušný závěr řádně zdůvodnit“.
Tuto svou výhradu pak dovolatelka pojí se skutečností, že nalézacími soudy nebyly provedeny navržené důkazy; tím opětovně nepřípustně namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.).
Dovolací soud nicméně v této souvislosti dodává, že otázkou správy předmětného domu se odvolací soud zabýval. Oproti soudu prvního stupně, který okolnost zajištění péče o dům vyložil výhradně ve prospěch žalobce, odvolací soud naproti tomu uzavřel, že i žalovaná se o údržbu a provoz domu starala, důsledkem čehož je závěr, že „hledisko dosavadní údržby a správy domu svědčí oběma účastníkům“. Ve vztahu k budoucím záměrům účastníků pak zjistil, že oba mají v úmyslu dům nadále udržovat, postupně rekonstruovat a opravovat a pronajímat třetím osobám; i hledisko budoucího nakládání s domem považoval u obou účastníků za rovnocenné. Navržené důkazy neprovedl pouze k posouzení skutečností, v jaké časové a věcné posloupnosti mají účastníci v úmyslu tyto opravy provádět. Takovému postupu nalézacích soudů nelze nic vytknout.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 10.000,- Kč [odměna z částky určené podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle §3 odst. 1 bodu 6, §4 odst. 1, 2 písm. a] vyhlášky (po snížení ve smyslu §14 odst. 1, §15 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky)], přičemž žalobci dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření žalobce k dovolání žalované) podle §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 10.300,- Kč. Žalobci dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.), a celkové náklady dovolacího řízení tak činí 12.360,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud proto uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobce (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. července 2012
Mgr. Michal Králík, Ph. D., v. r.
předseda senátu