ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.3021.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 3021/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) RNDr. P. S. , a b) M. S., obou zastoupených JUDr. Miloslavem Rychtářem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 126/30, proti žalovanému J. A. , zastoupenému JUDr. Lenkou Skřivánkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Goethova 5, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 9 C 249/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2010, č. j. 19 Co 489/2009-217, ve znění opravného usnesení ze dne 23. srpna 2010, č. j. 19 Co 489/2009-268, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2010, č. j. 19 Co 489/2009-217, ve znění opravného usnesení ze dne 23. srpna 2010, č. j. 19 Co 489/2009-268, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. března 2009, č. j. 9 C 249/2005-170, ve znění opravného usnesení ze dne 18. srpna 2010, č. j. 9 C 249/2005-260, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k domu č. p. 1615 na pozemku parc. č. 2734 a k pozemku parc. č. 2734 v katastrální území V. Nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného, kterému zároveň uložil povinnost zaplatit na vypořádání spoluvlastnického podílu žalobci a) 16.948.606,60 Kč a žalobci b) 4.237.151,60 Kč.
Soud rozhodl na základě zjištění, že sporný bytový dům byl spolu s pozemkem vydán rodině účastníků v restituci, přičemž žalobce a) nabyl ideálních 5/12, jeho sestra J. S. ideálních 5/12 a jejich bratranec, původní žalovaný ideální 2/12 domu. J. S. prodala v roce 1996 svůj spoluvlastnický podíl žalobci a). Ten pak v průběhu řízení převedl ideální 1/6 svému synu, žalobci b). Původní žalovaný poté převedl svůj spoluvlastnický podíl na svého syna, nynějšího žalovaného. Dům není možné reálně rozdělit. Jeho hodnota činí 25.422.910 Kč. Z účastníků řízení v něm bydlí pouze žalobce a), který užívá byt o velikosti 3+1. Dům vyžaduje celkovou opravu; v některých místech jsou stěny provlhlé do výšky 1 m, krov je napadený hnilobou, střešní krytina je na hranici životnosti a rozpadá se, místy chybí okapové žlaby a svody. Od roku 1995 nevyplácí žalobce a) žalovanému žádný podíl z příjmů z nájemného. O tyto nároky je veden samostatný spor u téhož soudu pod sp. zn. 8 C 519/2005. Žalobce b) má příslib od hypoteční banky na úvěr ve výši 10.000.000 Kč, jeho příjem je 30.000 Kč měsíčně, jeho manželka je na mateřské dovolené a žalobce b) splácí hypotéku ve výši 822.000 Kč. Žalobce a) má příslib od Ing. J. K., CSc., na finanční plnění ve výši 4.237.151 Kč pro případ, že žalobce b) nezíská od banky úvěr na vyplacení žalovaného. Žalovaný bydlí a podniká v Plzni, jeho podnikatelské aktivity ale směřují do Prahy a je schopen při vypořádání podílového spoluvlastnictví vyplatit oba žalobce. Za tímto účelem složil do notářské úschovy částku 21.185.758 Kč (na vyplacení spoluvlastnických podílů a na investice do domu) a žalobcům nabídl zřízení věcného břemene bydlení. Při úvaze, které ze stran je namístě přikázat nemovitosti do vlastnictví, přihlédl soud prvního stupně k tomu, že žalobce a) se sice o dům od roku 1992 stará sám, jeho investice do domu však nejsou vynakládány hospodárně. Bez souhlasu žalovaného vybudoval v domě restauraci, která však není již několik let v provozu, přestože do ní investoval značné finanční prostředky, naproti tomu je nezbytně nutná oprava střechy, kterou zatéká. Soud zohlednil skutečnost, že byl prokázán úmysl žalobce a) nemovitosti prodat, a že žalobce b) k domu nemá žádnou citovou vazbu. Žalovaný má dostatek finančních prostředků na vyplacení spoluvlastnických podílů i následnou opravu domu. Žalobci dostatkem finančních prostředků na vyplacení žalovaného nedisponují a nemají ani peníze na nutné opravy.
Městský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že nemovitosti přikázal do podílového spoluvlastnictví žalobců, a to žalobci a) v rozsahu ideálních 5/6 a žalobci b) v rozsahu ideální 1/6. Žalobci a) uložil povinnost zaplatit žalovanému na vypořádání jeho spoluvlastnického podílu 4.237.151 Kč.
Odvolací soud doplnil dokazování potvrzeními hypoteční banky z 2. 3. a 10. 3. 2009 o bonitě žalobce b) a o bonitě žalovaného, prohlášením Ing. J. K., CSc. z 12. 3. 2009 a výpisem z katastru nemovitostí k datu 2. 2. 2010. Uvedl, že zákonná kritéria velikosti podílů a účelného využití věci jsou na straně žalobců. Žalobce a) v domě dlouhá léta s rodinou bydlí, o dům se stará, opravuje jej a investuje do něj, a nic na tom nemůže změnit ani skutečnost, že ne vždy byly investice vynakládány účelně a ne všechny opravy byly dosud provedeny. Všichni účastníci dále prokázali schopnost vyplatit náhradu na vypořádání spoluvlastnického podílu, a to žalovaný složením částky 21.185.758 Kč do notářské úschovy a potvrzením hypoteční banky z 10. 3. 2009 o bonitě v rozsahu 5.000.000 Kč s tím, že hodnota nemovitosti zajišťuje bez dokládání příjmu hypotéku nad 10.000.000 Kč, žalobce b) shodným potvrzením téže banky z 2. 3. 2009 a oba žalobci prohlášením Ing. J. K., CSc. z 12. 3. 2009, že žalobcům poskytne finanční plnění pro vyplacení žalovaného ve výši 4.237.151 Kč v případě, že žalobce b) nedostane od hypoteční banky přislíbenou hypotéku. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že nelze dovodit snahu žalobce a) nemovitosti prodat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a za důvodné podle §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 občanského soudního řádu ( dále „o. s. ř.“).
Vadu řízení spatřuje zejména v tom, že odvolací soud dospěl k odlišným skutkovým a právním závěrům, aniž by zopakoval dokazování. Poukázal i na rozpor v hodnocení důkazů odvolacím soudem ohledně účelného využití nemovitosti. Uvedl, že dlouhodobě usiluje o možnost podílet se na hospodaření domu, což mu však žalobci nebylo nikdy umožněno, a že díky hospodaření žalobců je dům v dezolátním stavu. Dále uvedl, že nemovitosti byly v restituci vydány přičiněním jeho a původního žalovaného. Domnívá se, že odvolací soud hodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně ohledně toho, kdo má a kdo nemá dostatek finančních prostředků, nesprávně, neboť z připojeného spisu sp. zn. 8 C 519/2005, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 vyplývá, že žalobce a), který to zde i sám uvádí, nedisponuje žádnými finančními prostředky, nemá na platby vůči žalovanému ani na opravy domu. Nesprávně posoudil odvolací soud i otázku, zda měl žalobce a) v úmyslu nemovitost prodat, neboť z dopisu žalovaného z 20. 6. 2002, e-mailu žalobce a) z 15. 4. 2002 a dopisu Pražské správy nemovitostí z 3. 4. 2002 vyplývá opak. Ohledně schopnosti žalobce a) vyplatit žalovanému na vypořádání jeho spoluvlastnického podílu stanovenou částku uvedl, že potvrzení hypoteční banky, na které odvolací soud poukázal a jímž doplnil dokazování, neprokazovalo dostatečné finanční zajištění výplaty podílu ve prospěch žalovaného a navíc bylo vystaveno pouze žalobci b), který vůči žalovanému žádnou povinnost nemá, a že prohlášení Ing. J. K., CSc. z 12. 3. 2009 nepředstavuje žádnou záruku a není vymahatelným závazkem. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu neodpovídá zásadám vypořádání podílového spoluvlastnictví. Žalovaný je sice menšinovým spoluvlastníkem, prokázal však svou snahu v domě bydlet, hospodařit s ním, starat se o jeho řádnou údržbu a investovat do něj, zatímco žalobce a) o hospodaření s domem žalovaného neinformoval a odepřel mu vstup do nemovitosti. Proto by takové jednání nemělo být posuzováno v jeho prospěch. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že soud nemůže jednomu ze spoluvlastníků věc přikázat za přiměřenou náhradu, pokud tento spoluvlastník nemá prostředky na zaplacení přiměřené náhrady a nemovitost hodlá sám prodat. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, a že dovolání je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, napadený rozsudek přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle §142 odst. 1 občanského zákoníku nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.
Nezbytnou podmínkou přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků je jeho schopnost zaplatit ostatním spoluvlastníkům náhradu za jejich spoluvlastnický podíl; tuto schopnost musí spoluvlastník v řízení prokázat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 1346/2002, uveřejněný, stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na internetových stránkách www.nsoud.cz). Ústavní soud k tomu v nálezu ze dne 2. února 2005, sp. zn. II. ÚS 494/03 (uveřejněném na internetových stránkách nalus.usoud.cz) uvedl:
„Z ústavního požadavku vyplývajícího z čl. 11 odst. 4 Listiny tak dle názoru Ústavního soudu vyplývá, že pokud soud přikročí ke zrušení vlastnického práva a vypořádání spoluvlastnických podílů na základě §142 občanského zákoníku, musí beze zbytku naplnit uvedené principy a v řízení musí být prokázáno, zda jsou splněny veškeré předpoklady pro to, aby za zrušení spoluvlastnického podílu mohla být i fakticky poskytnuta přiměřená náhrada. Naplnění tohoto kritéria nemůže být založeno pouhou úvahou soudu, ale musí mít jednoznačnou oporu v učiněných skutkových zjištěních. Pokud uvedená okolnost není jednoznačně prokázána, může postup dle §142 odst. 1 občanského zákoníku znamenat zásah do práva vlastnit majetek, neboť není garantováno, že vlastník bude svého vlastnického práva zbaven při poskytnutí přiměřené náhrady.“
Těmto požadavkům odvolací soud nedostál.
Z odůvodnění jeho rozhodnutí předně není patrné, jak příslib banky poskytnout žalobci b) úvěr prokazuje platební schopnost žalobce a), jemuž – nikoliv žalobci b) – uložil zaplatit náhradu za spoluvlastnický podíl. Ani bez ohledu na to však závěr, že příslib banky v daném případě prokazuje schopnost zaplatit náhradu za spoluvlastnický podíl, neobstojí.
Podle §132 o. s. ř. hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Hodnocení důkazů je věcí soudu, který rozhoduje v nalézacím řízení. Dovolací soud může hodnocení důkazů přezkoumat jen potud, pokud je v rozporu s pravidly logického myšlení nebo odporuje obecné zkušenosti, tedy pokud je zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 684/2002).
Příslib hypotečního úvěru předložený žalobcem b), navíc vystavený s platností končící před vydáním napadeného rozsudku, nelze bez dalšího považovat za důkaz, který prokazuje schopnost zaplatit náhradu za vypořádací podíl. Odvolací soud nevysvětlil, jak lze z této listiny – obsahující mimo jiné neurčitá slova „na základě údajů předložených držitelem tohoto potvrzení bance“ a prohlášení, že „poskytnutí hypotečního úvěru je podmíněno dodržením podmínek stanovených metodikou banky“ – jednoznačně dovodit pravděpodobnost hraničící s jistotou, že by banka hypotéční úvěr žalobci b) skutečně poskytla. Žalovaný přitom v řízení (viz např. podání na č.l. 158 nebo vyjádření žalovaného před odvolacím soudem) v reakci na tento příslib namítal, že takovéto přísliby banka vydává bez dokladů, jemu jej vydala za 15 minut, aniž by cokoliv dokládal; splátky úvěru by přitom byly ve výši, ve které by je žalobce b) nebyl schopen splácet. S těmito argumenty se odvolací soud nevypořádal.
Schopnost jednoho či druhého žalobce zaplatit náhradu neplyne bez dalšího ani z prohlášení Ing. J. K., CSc. Jednak jde o jednostranné prohlášení, z nějž nevyplývá žádný závazek, jednak se odvolací soud nezabýval schopností této osoby úvěr žalobcům skutečně poskytnout. Nedostatečnost tohoto potvrzení, a stejně tak i příslibu banky, je zřejmá i ze srovnání se způsobem, jakým svou solventnost prokázal žalovaný, tj. se složením peněz do notářské úschovy.
Jestliže odvolací soud, odlišně od soudu prvního stupně, z uvedených listin učinil závěr o schopnosti žalobců [žalobce a)] zaplatit náhradu za spoluvlastnický podíl, je jeho hodnocení důkazů zjevně nepřiměřené, a jeho skutkové zjištění tudíž nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002, nebo usnesení ze dne 7. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005) vychází z toho, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Soud přitom může přikázat nemovitost do výlučného vlastnictví i tomu spoluvlastníkovi, kterému nesvědčí kritéria výslovně v zákoně uvedená, což znamená, že pro rozhodnutí komu nemovitost přikázat není absolutně rozhodující ani výše podílů, ani účelné využití věci, ale jde o souhrn skutečností, které jsou v dané věci relevantní. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení by dovolací soud se zřetelem k tomu, že dovolací řízení je řízením o mimořádném opravném prostředku, mohl přezkoumat jen pokud by byly zjevně nepřiměřené.
Odvolací soud pochybil, pokud do své úvahy jasně nezahrnul otázku schopnosti žalobců investovat do – dle zjištění soudu prvního stupně potřebných – oprav domu. Nevzal v úvahu ani zjištění soudu prvního stupně, že „původní žalovaný v podstatě neměl žádnou možnost podílet se na rozhodování o nemovitosti po řadu let, z nemovitosti neměl žádné finanční prostředky.“ Avšak „ke skutečnostem, ke kterým lze přihlédnout, patří i schopnost provést rekonstrukci nemovitosti (pokud ovšem podle řádných skutkových zjištění tuto rekonstrukci vyžaduje stavební stav objektu nebo skutečnost, že jde o objekt zajímavý z historického, kulturního či jiného hlediska), jakož i postup účastníků při jednání o smluvním řešení“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2010, sp. zn. 22 Cdo 2769/2008). Otázka, zda žalovaný měl možnost podílet se na rozhodování o domu, má přitom v daném případě i ten význam, že relativizuje skutečnost, že žalobce a) „se o dům se stará, opravuje jej a investuje do něj.“
Odvolací soud se dále nezabýval otázkou, kdo se zasloužil o nabytí nemovitostí v restituci, což však v daném případě může být okolností, kterou lze při úvaze o přikázání věci některému ze spoluvlastníků přiměřeně zohlednit. Soud prvního stupně přitom zjistil, že „o restituci se zajímal původní žalovaný“ (žalobci prokazovali něco jiného).
V důsledku nezohlednění těchto okolností, ačkoliv je lze při úvaze o tom, komu ze spoluvlastníků přikázat společnou věc, považovat za významné, je úvaha odvolacího soudu neúplná, a tudíž nesprávná. Jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
K námitce žalovaného, že odvolací soud v otázce snahy žalobce a) nemovitosti v minulosti prodat, dospěl k jinému skutkového závěru než soud prvního stupně, aniž podle §213 odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. opakoval příslušné důkazy, je třeba uvést, že odvolací soud pochybil, pokud se při hodnocení důkazů nevyrovnal s důkazy, na nichž svůj závěr postavil soud prvního stupně (např. s obsahem dopisu ze dne 15. 4. 2002: „Dnes odpoledne přijde kupec. Do dneška blokují zmíněných 7 000 000 Kč na nákup. Nemáš-li je také, neblokuj jednání a souhlas s odprodejem!“). Jeho skutkové zjištění tak nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř.
S ohledem na uvedené dovolací soud rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 o. s. ř. zrušil a podle §243b odst. 3 věta první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. října 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu