ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.3113.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 3113/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyň: a) Bohemia Praha, spol. s r. o. , IČO 49620185, se sídlem v Praze 4, Cyprichova 705, b) MOLINO, spol. s r. o. , IČO 25712721, se sídlem v Praze 4, Babákova 2151, obou zastoupených Mgr. Tomášem Zlesákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1, proti žalované O. V. , bytem v J., zastoupené JUDr. Miroslavem Moravcem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Laurové 3/2519, o zdržení se zásahu do vlastnického práva a o odstranění stavby na cizím pozemku, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 9 C 283/2005, o dovolání žalobkyně b) proti rozsudku Krajského soudu Praze ze dne 24. března 2010, č. j. 20 Co 74/2010-306, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně b) je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 3.060,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Miroslava Moravce.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Žalobkyně b) se domáhala odstranění části vodovodní přípojky, kanalizační přípojky a přípojky elektrického proudu vedoucí od budovy, nacházející se na pozemku v katastrálním území J. u P. (dále jen ,,předmětná budova“), ve vlastnictví žalované, přes pozemky v katastrálním území J. u P. ve vlastnictví žalobkyně (dále jen ,,pozemek parc. a ,,pozemek parc.“ nebo ,,předmětné pozemky“).
Žalobkyně a) se domáhala jako vlastnice zařízení na odvádění odpadní vody – kanalizační stoky – umístěné na pozemku v katastrálním území J. u P. vydání rozhodnutí, kterým by bylo žalované uloženo zdržet se vypouštění odpadních a srážkových vod a odpadů do této kanalizační stoky z předmětné budovy, která složí jako prodejna žalované.
Obě řízení byla spojena ke společnému projednání; žalobkyně b) vzala žalobu v průběhu řízení zpět, pokud jde o přípojku elektrického vedení.
Okresní soud Praha - západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. června 2009, č. j. 9 C 283/2005-245, zřídil ve výroku I. věcné břemeno ,,s právem uložení vedení oprav a údržby kanalizační a vodovodní přípojky“ na pozemku a věcné břemeno ,,s právem uložení, vedení, oprav a údržby kanalizační přípojky“ na pozemku ve prospěch každého vlastníka předmětné budovy v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu, který je součástí výroku rozsudku. Ve výroku II. rozsudku pak uložil žalované povinnost zaplatit žalobci b) náhradu za zřízení věcného břemene ve výši 50.000,- Kč. Ve výroku III. pak zamítl žalobu o stanovení povinnosti zdržet se zásahů do vlastnického práva spočívajících ve vypouštění odpadních a srážkových vod a odpadů z předmětné budovy do kanalizační stoky ve vlastnictví žalobce a). Ve výrocích IV. a V. pak soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně b) je vlastnicí předmětných pozemků a žalovaná je vlastníkem předmětné budovy na pozemku, který má v nájmu. Dále bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně a) získal povolení výstavby vodovodních přípojek, přeložky vodovodu a kanalizační stoky včetně kontrolních kanalizačních šachet a uličních vpustí na pozemku a bylo mu vodoprávním orgánem povoleno jejich trvalé užívání. Kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu J. ze dne 14. března 2001 pak bylo povoleno užívání prodejny žalované včetně kanalizační, vodovodní, plynové a elektrické přípojky na pozemku parc.a st. parc. Toto kolaudační rozhodnutí bylo zrušeno rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje a věc vrácena uvedenému stavebnímu úřadu k novému projednání. Dále bylo prokázáno, že kanalizační stoky vybudované v obci J. v rámci výstavby supermarketu R., který patřil právnímu předchůdci žalobkyně a), jsou kanalizací pro veřejnou potřebu, na kterou se vztahuje zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích. Věcné břemeno s právem uložení, vedení, oprav a údržby kanalizační a vodovodní přípojky ve prospěch předmětné budovy bylo oceněno podle znaleckého posudku znalce P. Š. ze dne 2. května 2008 na částku 10.000,- Kč, pokud jde o pozemek parc., a na stejnou částku, pokud jde o pozemek parc.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná je vlastníkem kanalizační a vodovodní přípojky, kterou zřídila na vlastní náklad a která se nachází na cizím pozemku, a jedná se tak o neoprávněnou stavbu ve smyslu §135c občanského zákoníku (dále jen ,,obč. zák.“). Soud prvního stupně konstatoval, že v dané věci je třeba primárně uvažovat o odstranění stavby. Přihlédl však k tomu, že v době realizace stavby předmětné budovy a předmětných inženýrských sítí musela žalobkyně b) o stavbě vědět, a přesto proti ní nezakročila. Na straně žalované pak uvedenou stavební činností podle názoru soudu nedošlo k úmyslnému jednání s cílem poškodit vlastníka pozemků, když žalovaná vycházela z pravomocného stavebního povolení a z projektové dokumentace vypracované odborníkem. Žalovaná byla v dobré víře, že projektová dokumentace a stavební povolení bylo vydáno legálně a nelze jí připisovat k tíži, že nenahlédla do katastru nemovitostí v době, kdy jí bylo stavební povolení uděleno. Rovněž jí nelze přičítat k tíži to, že až teprve po šesti letech z iniciativy žalobkyně b) bylo z důvodu pochybení stavebního úřadu stavební povolení zrušeno, protože vlastník pozemků nebyl účastníkem stavebního řízení.
Podle soudu prvního stupně existují důvody hodné zvláštního zřetele, pro které je třeba postupovat v souladu s §135c odst. 3 o. z. a zřídit ve prospěch vlastníka předmětné budovy věcné břemeno s právem uložení, vedení, oprav a údržby kanalizační a vodovodní přípojky umístněné na předmětných pozemcích. Tyto důvody spatřuje zejména v tom, že žalovaná neměla úmysl poškodit žalobkyni. Pokud došlo k pochybení, stalo se tak na straně stavebního úřadu. Žalované nebylo známo, že inženýrské sítě vedou přes pozemky ve vlastnictví soukromé osoby a navíc sama chtěla vyřešit věc ve správním řízení. Stavba žalované je umístěna pod povrchem země a žádným způsobem nebrání žalobkyni b) ve výkonu práva užívání jejího pozemku. Při stanovení náhrady za zřízení věcného břemene soud prvního stupně přihlédl k tomu, že vlastník pozemku byl omezen proti své vůli a ke skutečnosti, že žalovaná jako stavebník byla v dobré víře v souladu s rozhodnutím stavebního úřadu. Vzal v úvahu i újmu postihující vlastníka pozemku z hlediska rozsahu zatížení jeho pozemku.
Soud prvního stupně v návaznosti na uvedené zamítl žalobu na zdržení se vypouštění odpadních a srážkových vod do kanalizační stoky žalobkyně a), neboť v případě, že bylo zřízeno věcné břemeno, „postrádá logiku situace, kdyby bylo vyhověno žalobě o zdržení se vypouštění odpadních a srážkových vod do kanalizační stoky žalobkyně a)“.
Krajský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání obou žalobkyň rozsudkem ze dne 24. března 2010, č. j. 20 Co 74/2010-306, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že stanovil žalované povinnost zaplatit žalobkyni b) náhradu za zřízení věcného břemene částkou 160.000,- Kč a v ostatním rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku). Ve výroku II. svého rozsudku rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se – ve vztahu k vypořádání neoprávněné stavby - ztotožnil s názory soudu prvního stupně. Připomněl, že k námitkám proti stavební činnosti žalované došlo ze strany žalobkyň až po šesti letech. Z návrhů žalobkyně b) na odkoupení nebo nájem předmětných pozemků vyplynulo, že pokud by jí žalovaná zaplatila pro ni dostatečnou peněžní částku, mohla by stavba na předmětných pozemcích zůstat. Soud prvního stupně tak podle názoru odvolacího soudu dospěl k správnému závěru, že odstranění stavby by nebylo v daném případě hospodárné ani účelné a že na straně žalované jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro zachování stavby. Odvolací soud přisvědčil námitce žalobkyně b) týkající se nepřiměřené výše náhrady za zřízení věcného břemene. Vyšel ze znaleckého posudku vyhotoveného v průběhu řízení, náhradu za zřízení věcného břemene však zvýšil na 160.000,-Kč vzhledem k ceně, kterou by věcné břemeno mělo, pokud by neoprávněná stavba nebyla umístěna převážně v podzemí.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně b) dovoláním, které je podle jejího názoru přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a c) a důvodné dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.
Dovolací soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podle §237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Rozhodnutí odvolacího soudu je měnící pouze v části, ve které – oproti soudu prvního stupně, který uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni b) za zřízení věcného břemene částku 50.000,- Kč – uložil odvolací soud žalované povinnost zaplatit žalobkyni za zřízení věcného břemene částku 160.000,- Kč. V rozsahu 50.000,- Kč je tedy rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím potvrzujícím a v rozsahu 110.000,- Kč rozhodnutím měnícím.
Nicméně ve vztahu k uvedené částce 110.000,- Kč není dovolání žalobkyně b) subjektivně přípustné. Dovolání může podat jen ten účastník řízení, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena jiná újma na jeho právech odstranitelná zrušením napadeného rozhodnutí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 1998, pod pořadovým č. 28, nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2000, pod pořadovým č. 7).
Jestliže odvolací soud uložil žalované platební povinnost vůči žalobkyni b) o částku 110.000,- Kč vyšší, nejde v tomto rozsahu o rozhodnutí, kterým by žalobkyni byla způsobena újma, neboť na základě rozhodnutí odvolacího soudu má obdržet částku vyšší, než jaká jí byla přisouzena soudem prvního stupně.
Z hlediska dovolacího přezkumu se tak jedná o rozhodnutí potvrzující.
Dovolání může být v řešené věci proto přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a jedná-li se současně o právní otázky zásadního významu
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze úspěšně uplatnit dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. (k tomu srovnej §237 odst. 3 o. s. ř.). Nelze proto zpochybnit ani skutková zjištění, ze kterých soudy vycházely; v dovolacím řízení je jimi dovolací soud vázán a tato zjištění nemohou podléhat přezkumu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatelé konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666)
Dovolatelka v dovolání neformuluje žádnou právní otázku, tím spíše otázku, která by z rozhodnutí odvolacího soudu činila rozhodnutí zásadního právního významu. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Dovolatelka sice uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, ve skutečnosti však zpochybňuje skutková zjištění, z nichž nalézací soudy vycházely. Nalézací soudy totiž při úvaze o způsobu vypořádání neoprávněné stavby mimo jiné zohlednily, že žalovaná nevěděla o tom, že staví na cizím pozemku, že návrh žalobkyně b) na přemístění příslušných inženýrských sítí z míst, kudy v současné době vedou, by byl realizován opětovně na témže pozemku žalobkyně a tvrzený záměr žalobkyně b) vybudovat provozovnu nelze považovat vzhledem ke zjištěným okolnostem za relevantní.
Naproti tomu dovolatelka v dovolání namítá, že soudy měly vyjít ze zjištění, že žalovaná věděla o tom, že staví na cizím pozemku, že žalobkyně b) měla v úmyslu přemístit inženýrské sítě ze stávajícího pozemku na jiný svůj pozemek a že její záměr výstavby nové provozovny byl relevantní. Na základě toho uzavírá, že kdyby soudy vyšly z těchto skutkových zjištění, dospěly by k závěru, že při volbě způsobů vypořádání neoprávněné stavby bylo namístě zvolit odstranění neoprávněné stavby, případně jiný způsob vypořádání než zřízení věcného břemene.
Tím, že dovolatelka na vlastních (odlišných) skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.), nepředstavují uvedené námitky žalobkyně b) uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně b) podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 2.250,- Kč [odměna z částky určené podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle §8 vyhlášky (po snížení ve smyslu §14 odst. 1, §15 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky), přičemž žalované dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření žalované k dovolání žalobkyně) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 2 550,- Kč. Žalované dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % ve smyslu §137 odst. 3 o. s. ř., tj. 510,- Kč, a celková výše nákladů dovolacího řízení na tak činí 3.060,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalobkyni b) povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 3.060,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalované (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně b) povinnost uloženou tímto rozsudkem, může se žalovaná domáhat výkon rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 21. srpna 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu