ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.3700.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 3700/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. V. K., zastoupeného JUDr. Martou Ježíkovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Valdštejnská 381/6, proti žalovaným: 1) G. B. P., a 2) I. P., zastoupeným JUDr. Antonínen Šmídkem, advokátem se sídlem v Liberci, Aloisina výšina 558, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 13 C 268/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 4. května 2010, č. j. 35 Co 74/2010-266, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 2 175,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Marty Ježíkové.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. května 2010, č. j. 13 C 268/2004-246, zřídil věcné břemeno „ve prospěch vlastníka stavby – domu čp. 176 stojícího na pozemku parcela č. 83 v katastrálním území K. a obci L., spočívající v právu cesty, tj. v právu chůze a jízdy osobními nebo užitkovými motorovými vozidly přes pozemek parcelu č. 82 v katastrálním území K. a obci L. a to v rozsahu dle geometrického plánu č. 262-228/98 ze dne 16. 7. 1998, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku“ (výrok I. rozsudku); žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovaným 48 610,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku) a dále soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. rozsudku).
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. května 2010, č. j. 35 Co 74/2010-266, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. o věci samé potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III. rozsudku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání s tím, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a jedná se o rozhodnutí zásadního právního významu.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i dovolání, je účastníkům znám, spolu s vyjádřením žalobce tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelé vymezili podle jejich názor dvě otázky zásadního právního významu :
1) zda jsou „odborná vyjádření CHKO bez toho, že by byla závazným stanoviskem podle §44 odst. 1 zák. č. 114/1992 Sb. součástí řádného správního řízení před místně příslušným stavebním úřadem, jímž by žalovaný usiloval o souhlas se zřízení nové přístupové cesty po vlastních pozemcích, resp. po pozemcích manželky, postačujícím důkazním tvrzením žalovaného? Převzal tak odvolací soud svým rozhodnutím kompetenci správního orgánu, tj. kompetenci, která mu zásadně nepřísluší“?
2) zda „soud závěrem učiněným na základě provedeného místního šetření na pozemcích p. č. 355, 90 a 91 v přítomnosti účastníků sporu může nahradit rozhodnutí řádného správního řízení stavebního v tom, zda v daném místě lze, či nikoliv, vybudovat přístupovou cestu k nemovitosti, respektive zda je soud k takovému odbornému stanovisku od práva kompetentní, zda i v tomto případě oba soudy nepřevzaly kompetenci, která jim zásadně nepřísluší“.
Uvedené otázky nemohou zakládat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť na jejich řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Nadto, jak vyplývá z dovolání, dovolatelé nepřípustně u dovolání, jehož přípustnost může být založena pouze v režimu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., zpochybňují skutková zjištění, která soudy učinily jak z vyjádření Správy chráněné krajinné oblasti Jizerské hory, tak i na základě místního šetření, nebo proces hodnocení důkazů.
Dovolacímu soudu je ovšem z obsahu dovolání zřejmé, že dovolatelé vyjadřují celkový nesouhlas se závěrem nalézacích soudů, že v daném případě jsou splněny podmínky pro zřízení práva tzv. nezbytné cesty podle §151o odst. 3 obč. zák.
Rozhodnutí nalézacích soudů jsou však v souladu s judikaturou dovolacího soudu i hmotným právem.
Podle §151o odst. 3 ObčZ není-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek.
Základními podmínkami pro zřízení nezbytné cesty je skutečnost, že vlastník stavby není současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak. Přilehlým pozemkem se nerozumí jen pozemek bezprostředně přilehlý k pozemku vlastníka, ale všechny pozemky, kterých je ke zřízení cesty zapotřebí, tj. i pozemky vzdálenější. Nezbytnou cestu lze zřídit jen tehdy, nelze-li přístup zajistit jinak (zejména smluvně), a to k veřejné cestě; je-li více možností k zajištění přístupu, musí být vybrán ten, který nejméně zatěžuje vlastníka pozemku, přes který má cesta vést. Vzhledem ke skutečnosti, že zřízení nezbytné cesty představuje zásah do práva vlastníka pozemku, je namístě restriktivní výklad zákonných podmínek umožňujících zřízení nezbytné cesty přes pozemek jeho vlastníka (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1875/2007, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod pořadovým č. 7175).
Při zřizování nezbytné cesty je třeba dbát, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co možno nejméně. Má-li vlastník stavby možnost zřídit přístup ke stavbě jinak, bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, nelze právo věcného břemene cesty zřídit. Přístup ke stavbě nelze zajistit jinak též v případě, že zajištění přístupu bude technicky možné, náklady na jeho zřízení však budou natolik vysoké, že jejich vynaložení nebude možné po vlastníku stavby spravedlivě požadovat; to platí i v případě, bude-li zřízení právně nemožné (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2006, pod pořadovým č. 32).
Věcné břemeno nezbytné cesty nemůže soud zřídit mimo jiné tehdy, může-li žalobce k přístupu ke své stavbě využít pozemky ve svém vlastnictví (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. února 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2007, pod pořadovým č. 7); obdobně to platí, má-li vlastník stavby k ní zajištěn přístup přes pozemek ve vlastnictví svého manžela (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1875/2007, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. 7175). Při úvaze o splnění podmínek pro zřízení věcného břemene práva nezbytné cesty jsou soudy povinny přihlížet k právním úpravám obsažených ve veřejnoprávních předpisech (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. března 2006, sp. zn. 22 Cdo 225/2006, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 4013).
V předmětné věci byly soudy vázány závazným právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným v jeho rozsudku ze dne 29. dubna 2009, č. j. 22 Cdo 1875/2007, potud, že se měly zabývat posouzením, zda žalobce nemá přístup ke své stavbě zajištěn skrze pozemky své manželky – pozemky parc. č. 89/1 (varianta č. 1) a pozemky parc. č. 355, 90 a 91 (varianta č. 2) v katastrálním území K.
Z výpisu z katastru nemovitostí – LV č. 56 – katastrální území K. se podává, že všechny uvedené pozemky tvoří zemědělský půdní fond a jsou součástí tzv. rozsáhlého chráněného území.
Dovolací soud v rozsudku ze dne 25. února 2010, sp. zn. 22 Cdo 3103/2007, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 8, vyložil, že souhlas orgánu ochrany zemědělského půdního fondu ke zřízení věcného břemene nezbytné cesty přes pozemek v zemědělském půdním fondu §151o odst. 3 nevyžaduje, což však neznamená, že by si soud neměl vyžádat vyjádření příslušného orgánu ochrany přírody. Uvedený závěr byl odrazem argumentace, podle níž je příslušný orgán ochrany přírody odborně vybaven k úvaze o zatížení zemědělských pozemků zřízením cesty.
Uvedené východisko se plně uplatní i v souzené věci tím spíše, že pozemky manželky žalobce jsou součástí chráněné krajinné oblasti s právním režimem podléhajícím speciálnímu právnímu předpisu – zákonu č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.
Státní správu v ochraně přírody a krajiny pro chráněnou krajinnou oblast Jizerské hory vykonává Správa Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory (§75 odst. 1 písm. e), odst. 2, §78 odst. 1 a příloha zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny). Správy chráněných krajinných oblastí vydávají stanoviska a závazná stanoviska k posouzení koncepce nebo záměru s významným vlivem na příznivý stav předmětu ochrany (§45h odst. 1, §45i zákona č. 114/1992 Sb.), resp. k činnostem zasahujícím do chráněných krajinných oblasti (§78 odst. 2 písm. m) zákona č. 114/1992 Sb.). Z uvedeného je zřejmé, že se u těchto orgánů předpokládá odborná erudice k posouzení činností dopadajících do chráněných krajinných oblastí z hlediska ochrany přírody, projevující se zákonným oprávněním k vydávání stanovisek a závazných stanovisek.
V souladu s tím je i §63 odst. 1 věta první zákona č. 114/1992 Sb., podle kterého veřejně přístupné účelové komunikace, stezky a pěšiny mimo zastavěné území není dovoleno zřizovat nebo rušit bez souhlasu příslušného orgánu ochrany přírody, resp. ustanovení §26 odst. 1 písm. c) zákona č. 114/1992 Sb., podle kterého na celém území chráněných krajinných oblastí je zakázáno vjíždět a setrvávat s motorovými vozidly a obytnými přívěsy mimo silnice a místní komunikace a místa vyhrazená se souhlasem orgánu ochrany přírody, kromě vjezdu a setrvávání vozidel orgánů státní správy, vozidel potřebných pro lesní a zemědělské hospodaření, obranu státu a ochranu státních hranic, požární ochranu a zdravotní a veterinární službu.
Soudy proto v dané věci postupovaly v souladu se zákonem, jestliže si vyžádaly stanovisko orgánu ochrany přírody a krajiny k uvažovanému zřízení cesty přes pozemky manželky žalobce.
Ve vztahu k pozemku parc. č. 89/1 vyšly nalézací soudy ze zjištění, že uvedený pozemek je loukou, za hranicí současně zastavěného i zastavitelného území města Liberce, částečně zarostlý náletem dřevin, ve velmi svažitém terénu. Cesta přes něj by vyžadovala výrazné terénní úpravy v obtížně přístupném svažitém terénu, a to zářezy a zásypy. Ze zprávy Správy Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory ze dne 27. října 2004 vyplývá, že jejím obsahem je odborné stanovisko k vybudování nové cesty na pozemku parc. č. 89/1 v k. ú. Kateřinky. Uvedený pozemek leží ve III. zóně odstupňované ochrany přírody CHKO JH. Jediný současný přístup k rodinnému domu č. p. 176 byl v době podání stanoviska strmou ulicí na pozemku parc. č. 80 a z něj po pozemku parc. č. 82 na pozemek parc. č. 84. Jedná se o přístup z hlediska terénní konfigurace a místních podmínek, a tedy i ochrany krajiny, nejlogičtější. Navržené umístění cesty v délce cca 80 metrů na pozemku parc. č. 89/1 by způsobilo výrazné terénní úpravy v obtížně přístupném svažitém terénu, neodpovídající významu dopravního napojení jednoho rodinného domu při existenci současného dopravního napojení v terénně příznivější poloze, a zbytečný zábor zemědělské půdy ve III. zóně chráněné krajinné oblasti. Z těchto důvodů Správa Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory v tomto stanovisku uvedla, že nebude souhlasit s vybudováním nové cesty na pozemku parc. č. 89/1 a požaduje vyřešit přístup po stávající cestě, která byla k přístupu určena v době výstavby rodinných domů.
Ve vztahu k pozemkům parc. č. 355, 90 a 91 vyšly nalézací soudy ze zjištění, že se jedná o louky ve strmém terénu s balvany a skalními výchozy s údolními vodotečemi a zamokřením. Pozemky parc. č. 90 a 91 jsou dopravně velmi obtížně přístupné. Pozemek parc. č. 355 navazuje na Ladovu ulici, ale vyústění v ní je pouze úzkou pěšinou. Vzhledem k profilu a charakteru všech tří pozemků by bylo sice možné přístup zbudovat, avšak s vynaložením dalších nákladů. Ze zprávy Správy Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory ze dne 11. června 2009 vyplývá, že jejím obsahem je odborné stanovisko k vybudování nové cesty na pozemcích parc. č. 90, 91 a 355 v k. ú. Kateřinky. Jediný současný přístup k rodinnému domu č. p. 176 byl v době podání stanoviska strmou ulicí na pozemku parc. č. 80 a z něj po pozemku parc. č. 82 na pozemek parc. č. 84. Jedná se o přístup z hlediska terénní konfigurace a místních podmínek, a tedy i ochrany krajiny, nejlogičtější. K možnosti vybudování nové cesty po uvedených pozemcích obsahuje vyjádření sdělení, že vzdálenost od trvale sjízdné komunikace je cca 150 metrů ve složitém terénu a stavba nové cesty by znamenala významný zásah do terénu i místní vegetace v nepoměrně delším úseku než je stávající příjezd k rodinnému domu č. p. 176 (cca 50 metrů). Z těchto důvodů Správa Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory v tomto stanovisku uvedla, že nebude souhlasit s vybudováním nové cesty na uvedených pozemcích a požaduje vyřešit přístup po stávající cestě, která byla k přístupu určena v době výstavby rodinných domů. Ze zprávy téhož orgánu ze dne 9. října 2009 se pak podává, že vzhledem k tomu, že v případě uvedené cesty nešlo o žádost investora (žalobce) o stavbu cesty, ale o vyjádření odborného názoru k možnosti stavby této cesty, Správa Chráněné krajinné oblasti vydala odborné vyjádření. V případě, že by žalobce požádal o vydání závazného stanoviska podle §44 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. k vybudování cesty, Správa Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory by vycházela z podaného odborného vyjádření ve smyslu §4 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb.
Jestliže na základě uvedených zjištění dospěly soudy k závěru, že přes pozemky manželky žalobce nelze zajistit přístup ke stavbě žalobce a jsou splněny podmínky pro zřízení věcného břemene nezbytné cesty, nelze jim vytýkat nesprávné právní posouzení věci.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaných podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 1 875,- Kč [odměna z částky určené podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle §7 písm. f), (po snížení ve smyslu §14 odst. 1, §15 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky)], přičemž žalobci dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření žalobce k dovolání žalovaných) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 2 175,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalovaným povinnost nahradit žalobci společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 2 175,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 5. března 2012
Mgr. Michal Králík, Ph. D., v. r.
předseda senátu