ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.4632.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 4632/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce J. M. , bytem v P., t.č. ve V. J., zastoupeného JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, proti žalované P. D., dříve G., bytem v J. H., zastoupené JUDr. Vítem Pošvářem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí 1/II, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 C 129/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 4. března 2010, č. j. 15 Co 11/2010-394, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 21.888,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované JUDr. Víta Pošváře.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. října 2009, č. j. 9 C 129/2006-348, výrokem pod bodem I. přikázal „do výlučného vlastnictví žalobce pozemek zapsaný v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště Tábor, na LV č. 5143 pro obec a katastrální území N. v ceně 72.290,- Kč“. Výrokem pod bodem II. soud přikázal „do výlučného vlastnictví žalované peněžní prostředky na účtu vedeném u Československé obchodní banky a. s. ve výši 29.325,- Kč“. Výrokem pod bodem III. přikázal žalobci „k úhradě dluh vůči Františku Kučerovi přiznaný rozsudkem zdejšího soudu ze dne 11. srpna 2004, č. j. 8 C 19/2003-83, ve výši 322.800,- Kč, dále závazek zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Táboře na soudním poplatku 12.920,- Kč a na nákladech řízení částku 1.500,- Kč rovněž přiznaných rozsudkem zdejšího soudu ze dne 11. srpna 2004, č. j. 8 C 19/2003-83“. Výrokem pod bodem IV. uložil žalované povinnost „zaplatit žalobci na vypořádání podílu částku 58.302,50 Kč do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku“. Výroky pod body V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení a přiznal odměnu ustanovenému zástupci žalobce.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli manželství 16. 4. 1997. Manželství bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 26. června 2003, č. j. 3 C 69/2003-7, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka Tábor ze dne 7. října 2003, č. j. 15 Co 564/2003-25. Řízení bylo vedeno podle §24a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen „zák. o rodině“); účastníci splnili zákonem předepsané podmínky pro toto řízení předložením dohody ze 4. 6. 2003, upravující pro dobu po tomto rozvodu vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práva a povinnosti společného bydlení. K námitce žalobce soud posuzoval platnost této dohody, kterou nebylo vypořádáno veškeré společné jmění, a dospěl k závěru, že platná je. Podle občanského zákoníku i ustálené judikatury lze uzavřít i takovou dohodu, která nevypořádává všechny hodnoty náležející do spoluvlastnictví manželů, ale pouze jejich část, jak tomu je v předmětné dohodě, která obsahuje i ujednání o vyrovnání podílů spoluvlastníků (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 1998, sp. zn. 22 Cdo 1622/98). Soud proto rozhodl pouze o vypořádání majetku náležejícího do společného jmění manželů („SJM“), který nebyl předmětem uvedené dohody.
Soud prvního stupně se zabýval i námitkou žalobce, že dohoda je neplatná pro obcházení zákona s úmyslem vyloučit majetek z exekuce. Byla totiž uzavřena poté, co na jeho majetek byla nařízena exekuce, tedy v době, kdy jakékoliv následné nakládání s majetkem je neplatné. Soud však konstatoval, že ze zvláštní povahy SJM, která spočívá v tom, že každý z manželů vlastní každou věc v SJM celou, vyplývá, že vypořádáním majetku nedochází ke změně vlastníka. Takové vypořádání nelze považovat za nakládání s věcmi ve smyslu §324 občanského soudního řádu („o. s. ř.“), neboť vypořádání SJM uspokojení věřitele nebrání.
Vzhledem k závěrům výše soud prvního stupně do vypořádání SJM zahrnul pouze majetek a hodnoty neuvedené v dohodě ze 4. 6. 2003.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 4. března 2010, č. j. 15 Co 11/2010-394, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod body I. až IV. změnil tak, že „do výlučného vlastnictví žalobce se přikazuje pozemek zapsaný v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště Tábor, na LV č. 5143 pro obec a k. ú. N. v ceně 72.290,- Kč. Do výlučného vlastnictví žalované se přikazuje zůstatek na účtu vedeném u Československé obchodní banky a. s. ve výši 29.325,- Kč. Dluh v částce 144.730,- Kč vůči společnosti ANIMAL´S – CZ s. r. o. v likvidaci, se sídlem Tábor, Náchod 17, IČ 25150090, se přikazuje k úhradě oběma účastníkům po jedné polovině. Žalobce je povinen zaplatit žalované na vyrovnání podílů částku 179.447,75 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“. Dále odvolací soud odmítl odvolání žalobce proti výroku rozsudku soudu prvního stupně v bodě VI. a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud v podstatě shodně se soudem prvního stupně rozhodl o aktivech náležejících do SJM účastníků; dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že nelze vypořádat movité věci, ohledně nichž účastníci uzavřeli 4. 6. 2003 dohodu o vypořádání SJM. Ztotožnil se s právním posouzením uvedené dohody soudem prvního stupně, když dovodil, že lze platně uzavřít i takovou dohodu, která nevypořádává všechny vzájemné majetkové vztahy účastníků (manželů). Vzhledem k tomu, že součástí dohody je i obligatorní ustanovení o vypořádání podílů účastníků, nelze v tomto řízení již přihlížet k vnosům učiněným na pořízení majetku, který je předmětem uvedené dohody. Pro takové závěry poskytuje oporu i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1622/1998, o kterém se žalobce domnívá, že podporuje právě jeho stanovisko. Odvolací soud dospěl ke stejným závěrům jako soud prvního stupně, že exekuce nařízené vůči žalobci nemají vliv na platnost uvedené dohody. Nicméně změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně některých položek, kterých se však dovolání přímo nedotýká.
Odvolací soud neshledal, že by řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadami, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podrobně se zabýval námitkou žalobce, zda jeho neúčast při jednání před soudem prvního stupně konaném 4. 4. 2008 nebyla způsobena porušením procesních pravidel, a dospěl k závěru, že k porušení nedošlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá
o §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Žalobce uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud stejně jako soud prvního stupně nesprávně posoudily „dohodu o vypořádání SJM a práv a povinností společného bydlení“ ze 4. 6. 2003 jako platnou a v důsledku toho nezahrnuly do SJM věci tam uvedené. Tato dohoda nemůže být platná již z toho důvodu, že ji účastníci uzavřeli před právní mocí rozvodového rozsudku, tj. před 19. 11. 2003; přitom dohodu o vypořádání SJM by bylo možné platně uzavřít až po rozvodu manželství. Žalobce poukazuje na rozdíly mezi dohodou o vypořádání SJM a smlouvou uzavřenou podle §24a odst. 1 písm. a) zákona o rodině. Jednou z podmínek pro tzv. nesporný rozvod podle §24a zákona o rodině je uzavření písemné smlouvy, ve které si manželé upravují pro dobu po rozvodu vypořádání vzájemných majetkových vztahů. Vypořádání vzájemných majetkových vztahů je přitom právní institut zcela odlišný od vypořádání SJM. Zatímco dohoda o vypořádání SJM řeší rozdělení aktiv a pasiv náležejících do SJM, která zde existovala ke dni rozvodu manželství, smlouva o vypořádání vzájemných majetkových vztahů může řešit kromě vypořádání SJM i vypořádání dalších majetkových hodnot (např. hodnot v podílovém spoluvlastnictví) a řeší i otázky, kdo z účastníků bude vlastníkem takových aktiv a pasiv, která vzniknou v době od uzavření této smlouvy do data zániku manželství. Smlouva nabývá účinnosti až právní mocí rozvodu manželství na rozdíl od dohody o vypořádání SJM, která se stává platnou okamžikem jejího podpisu s výjimkou dohod řešících vypořádání nemovitostí, které se stávají účinnými až vkladem do katastru nemovitostí. Pokud tedy soudy považovaly dohodu ze 4. 6. 2003 za platnou a v důsledku toho odmítly vypořádat položky v ní uvedené, spočívají jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Uvedenou dohodu žalobce považuje za neplatnou i z dalšího důvodu. Dne 3. 7. 2002, tj. rok před uzavřením uvedené dohody, nařídil Obvodní soud pro Prahu 3 exekuci proti J. M. a jeho manželce P. M. k uspokojení pohledávky oprávněného Josefa Svítila. Dne 6. 5. 2003 byl vydán exekuční příkaz na provedení exekuce prodejem movitých věcí. Nařízení exekuce má za následek, že povinný je povinen od doručení usnesení o nařízení exekuce zdržet se nakládání se svým majetkem včetně majetku náležejícího do SJM s výjimkami v zákoně uvedenými. Právní úkon, kterým tuto povinnost poruší, je ze zákona neplatný. Z tohoto důvodu také nemůže být platně uzavřená dohoda ze 4. 6. 2003. K těmto jeho námitkám obecné soudy nepřihlédly. Žalobce poznamenává, že u Okresního soudu v Táboře podal žalobu „na neplatnost“ uvedené dohody.
Žalobce dále tvrdí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nebyl obeslán k zásadnímu ústnímu jednání, které se konalo 4. 4. 2008. Tím mu byla odepřena možnost reagovat bezprostředně na výpověď žalované. Při jednání navíc nebyl přítomen jeho ustanovený zástupce, který se omluvil a svou neúčast nezajistil substitučně. Tím byla porušena jeho procesní práva a princip procesní rovnosti účastníků civilního řízení sporného. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu „v napadené části“ zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce dovolací soud zamítl. Tvrzení žalobce týkající se platnosti dohody ze 4. 6. 2003 nepovažuje za správné. Soudy obou stupňů hodnotily výše uvedenou dohodu jako smlouvu, která je podmínkou pro rozvod manželství podle §24a zákona o rodině č. 94/1963 Sb. Takové hodnocení vyplývá jak z obsahu dohody, tak i z vůle účastníků uzavřít smlouvu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů pro dobu po rozvodu manželství. Pokud účastníci takto vypořádali užší okruh majetku, než mohli, nečiní to smlouvu neplatnou. Důvodná není ani další námitka žalobce, že nařízení exekuce a exekuční příkaz prodejem movitých věcí způsobuje neplatnost následně uzavřené dohody ze 4. 6. 2003. S touto otázkou se vypořádal již soud prvního stupně. Řízení není postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. S námitkou žalobce, že nebyl obeslán k jednání u soudu, se odvolací soud ve svém rozhodnutí vypořádal.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř. ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Podle §24a odst. 1 zák. o rodině platí: „Jestliže manželství trvalo alespoň jeden rok, manželé spolu nejméně šest měsíců nežijí a k návrhu na rozvod se druhý manžel připojí, má se za to, že podmínky uvedené v ustanovení §24 odst. 1 jsou splněny. Soud nezjišťuje příčiny rozvratu a manželství rozvede, jsou-li předloženy
a) písemné smlouvy s úředně ověřenými podpisy účastníků upravující pro dobu po tomto rozvodu vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práva a povinnosti společného bydlení a případnou vyživovací povinnost, a
b) pravomocné rozhodnutí soudu o schválení dohody o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu“.
Účelem této úpravy je podle důvodové zprávy k zákonu č. 91/1998 Sb. „… komplexní řešení všech právních vztahů s rozvodem spojených v okamžiku rozhodování o rozvodu manželství. Ve své podstatě se nejedná o rozvod na základě dohody, ale v případě splnění zákonných předpokladů, tj. délky manželství, skutečnosti, že manželé spolu určitou dobu nežijí, a souhlasu druhého manžela s rozvodem, nastupuje nevyvratitelná domněnka, že v manželství existuje tzv. kvalifikovaný rozvrat, který již není třeba dokazovat. Při současném splnění dalších podmínek, tj. vyřešení následků rozvodu, pak vzniká manželům právní nárok na rozvod. Jako forma dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (resp. společného jmění manželů), řešení bytové otázky, případně i vyživovací povinnosti k rozvedenému manželovi, byla navržena (a přijata) forma písemné smlouvy s ohledem na požadavek právní jistoty“.
Již z důvodové zprávy se podává, že v dohodě podle uvedeného ustanovení jde též o vypořádání SJM; dohoda uzavřená podle §24a zák. o rodině tak představuje jednu z forem vypořádání společného jmění. Tato dohoda je platná okamžikem, kdy byla řádně uzavřena, účinnosti nabývá právní mocí rozsudku, kterým bylo manželství rozvedeno podle zmíněného ustanovení §24a zák. o rodině; jde tak o zákonnou výjimku ze zásady, že platně lze vypořádat jen zaniklé SJM. Obdobně je věc pojímána i v odborné literatuře (srov. např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., a kol.: Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1007 a násl.), a toto řešení odpovídá znění zákona.
Lze tedy uzavřít, že dohoda o vypořádání vzájemných vztahů podle §24a odst. 1 zákona o rodině zahrnuje i dohodu o vypořádání společného jmění manželů. Je nepochybné, že dohoda podle §24a odst. 1 zák. o rodině by se měla týkat veškerého vypořádávaného majetku; jestliže tomu tak nebude, promítne se tato skutečnost do rozhodování soudu o tom, zda jsou splněny podmínky pro rozvod manželství podle §24a odst. 1 zák. o rodině. Jestliže dohoda nevypořádá veškerý majetek ve společném jmění a manželství bude podle citovaného ustanovení rozvedeno, nemění to nic na platnosti a účinnosti dohody a její závaznosti pro účastníky. Při opačném výkladu by totiž skutečnost, že např. nebyly vypořádány majetkové kusy, na které si účastníci nevzpomněli, měla za následek zmaření účelu sledovaného uvedeným ustanovením; přitom zejména tam, kde účastníci měli ve společném jmění rozsáhlejší majetek, nebudou taková opomenutí vzácná. Při přijetí právního názoru, že nevypořádání části společného majetku má za následek neplatnost této dohody, by též bylo umožněno dosáhnout tzv. „nesporného“ rozvodu, aniž by bylo vypořádáno společné jmění účastníků (strany by uzavřely úmyslně dohodu o vypořádání jen části majetku a po právní moci rozhodnutí o rozvodu manželství by vyvolaly soudní spor o jeho vypořádání). To vše by bylo v rozporu s cílem sledovaným tímto ustanovením – dosáhnout zajištění smluvní úpravy vztahů již před rozvodem a minimalizace pozdějších sporů. Zůstane-li tak nějaký majetek ve zmíněné dohodě nevypořádán, lze jej po zániku SJM v důsledku rozvodu podle §24a odst. 1 zák. o rodině vypořádat tak, jako každý majetek ze zaniklého SJM.
Z uvedeného je zřejmé, že s právním názorem dovolatele na tuto otázku se dovolací soud neztotožňuje. Dále se dovolací soud zabýval tvrzenou neplatností uvedené dohody, která byla uzavřena po zahájení exekučního řízení.
Podle ustanovení §150 odst. 2 obč. zák. práva věřitelů nesmí být dohodou (o vypořádání společného jmění manželů) dotčena.
Po doručení usnesení o nařízení exekuce nesmí povinný nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb, udržování a správy majetku. Právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný (§44 odst. 7 ex. řádu ve znění před novelou č. 360/2003 Sb.).
Je třeba řešit otázku, zda zákaz uvedený v tomto ustanovení se vztahuje i na dohodu o vypořádání SJM. Obdobnou otázkou se Nejvyšší soud již opakovaně zabýval. Naposledy v rozsudku ze dne 18. července 2012, sp. zn. 20 Cdo 1985/2010, publikovaném např. v elektronickém informačním systému ASPI, uvedl: „Předně je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 21 Cdo 4817/2009, uzavřel, že usnesení soudu o nařízení předběžného opatření, kterým bylo manželům uloženo nenakládat s nemovitostí náležející do SJM nepředstavuje soudním rozhodnutím stanovené omezení ve smluvní volnosti, které by jim bránilo ve vypořádání jejich (zaniklého) společného jmění dohodou, případně vkladu takové dohody do katastru nemovitostí. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí vysvětlil, že při vypořádání SJM nedochází k převodu nebo k přechodu vlastnictví. V SJM, pro něž je charakteristické, že k věcem, právům nebo jinému majetku do něj náležejícího nejsou určeny podíly manželů, je každý z manželů "úplným vlastníkem celku" a ve svých právech k majetku je omezován stejným právem druhého manžela. Vypořádání (zaniklého) společného jmění spočívá v tom, že jeden z manželů se stává výlučným vlastníkem věci, práva nebo jiného dosud společného majetku, aniž by se (nadále) o svá oprávnění a povinnosti k majetku dělil s druhým manželem, popř. že věci, práva nebo jiný dosud společný majetek připadnou do podílového spoluvlastnictví manželů. Při vypořádání společného jmění tedy nedochází k převodu nebo přechodu vlastnictví, neboť žádný z manželů při něm nenabývá práva a povinnosti k věci, právu nebo jinému majetku, který mu dosud (jako součást společného jmění) nenáležel, a nemůže nabývat práva a povinnosti k tomu, co již bylo předmětem jeho vlastnictví ve společném jmění manželů; ke změně - oproti stavu před vypořádáním - dochází jen v tom, že manžel, který se stal výlučným vlastníkem věci, práva nebo jiného dosud společného majetku, bude svá práva a povinnosti k majetku převzatému ze SJM nadále vykonávat bez účasti druhého manžela. Z uvedeného, kromě jiného, vyplývá, že vypořádání SJM nepředstavuje převod a ani jiné nakládání s věcí, která náleží do SJM.
Ačkoli uvedený rozsudek se zabýval situací, kdy zákaz nakládání s majetkem byl uložen předběžným opatřením podle §76 odst. 1 písm. e), odst. 2 o. s. ř., jsou jeho závěry – s ohledem ke shora popsaným souvislostem týkajícím se povahy SJM a jeho vypořádání – použitelné i v případě, kdy je dispozice s majetkem v SJM omezena (zakázána) rozhodnutím státního zástupce postupem podle §47 odst. 1, 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále též jen „tr. ř.“). Pokud tedy žalovaná za trvání zákazu dispozice s majetkem v SJM, uloženého jejímu manželovi v trestním řízení, podala návrh na vypořádání SJM soudem a soud o něm pravomocně (na základě „dohody“ účastníků) rozhodl, nelze v tom spatřovat porušení tohoto zákazu. Je přitom bezvýznamné, v čí prospěch byl zákaz disponovat s majetkem vydán.
Nejvyšší soud již také ve své judikatorní činnosti připomněl, že podle §150 odst. 2 obč. zák. (účinného od 1. 8. 1998) nesmí být dohodou o vypořádání SJM dotčena práva věřitelů. Toto ustanovení představuje (vedle §143a odst. 4, které se týká smluv o rozšíření nebo zúžení stanoveného rozsahu SJM a smluv o vyhrazení vzniku SJM ke dni zániku manželství) právní prostředek na ochranu věřitelů, do jejichž práva na uspokojení pohledávek proti jednomu z manželů jako dlužníku nesmí dohoda o vypořádání SJM zasáhnout. Vypořádání SJM se ve smyslu ustanovení §150 odst. 2 obč. zák. dotýká práva věřitele tehdy, kdyby mělo vést ke zmenšení majetku dlužníka a kdyby v jeho důsledku věřitel nemohl dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoli - nebýt takové dohody - by se z majetku dlužníka uspokojil. Ochrana práv věřitele spočívá v tom, že dohoda o vypořádání společného jmění je vůči věřitelům relativně bezúčinná; i když v právních vztazích (obecně vzato) dohoda sledované právní následky vyvolala, ve vztahu k dotčeným věřitelům se na ni hledí, jako kdyby právní účinky nenastaly, a věřitel se může domáhat uspokojení své pohledávky bez dalšího ze SJM, aniž by bylo významné, jak bylo mezi manželi jejich společné jmění vypořádáno. Judikatura soudů proto již dříve dospěla k závěru, že věřitel pohledávky, která vznikla před uzavřením dohody o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela, má právo ji vymoci také z majetku patřícího (původně) do společného jmění a vypořádaného dohodou tak, že jeho výlučným vlastníkem se stává manžel dlužníka (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 20 Cdo 2085/2006, který byl uveřejněn pod č. 72 v časopise Soudní judikatura, ročníku 2008, případně rozsudek ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4817/2009)“.
Uvedené právní úvahy lze použít i v daném případě. Smyslem §44 odst. 7 ex. řádu ve znění účinném v rozhodné době (a ostatně i §44a odst. 1 ex. řádu v nyní účinném znění) byla ochrana vymáhajícího věřitele před úkony dlužníka, ztěžujícími provedení exekuce; vypořádání zaniklého SJM však takovým úkonem není. Proto dohodu o vypořádání SJM může povinný uzavřít i po doručení usnesení o nařízení exekuce. Tvrzení dovolatele o neplatnosti dohody o vypořádání SJM tak nelze přisvědčit.
Konečně nelze ani přisvědčit námitce, že soud tím, že dovolatele nepředvolal k jednání konanému 4. 4. 2008, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud totiž předvolal právního zástupce žalobce – advokáta – a ten se omluvil s tím, že souhlasí, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti.
Podle §115 odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, nařídí předseda senátu k projednání věci samé jednání, k němuž předvolá účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba. Má-li však účastník zástupce, doručuje se pouze zástupci, nestanoví-li zákon jinak (§50b odst. 1 o. s. ř.); to platí i o doručení předvolání k jednání. V takovém případ je na zástupci, aby vyrozuměl účastníka o tom, že ve věci bylo nařízeno jednání. Výjimky z tohoto pravidla jsou stanoveny v §50b odst. 4 o. s. ř., o žádný z těchto případů však v dané věci nejde. Protože pak zástupce žalobce, který se z jednání omluvil, nenavrhl jeho odročení, byl soud oprávněn jednat i v jeho nepřítomnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2001, sp. zn. 20 Cdo 1358/99, publikované v informačním systému ASPI).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 o. s. ř.)
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.; dovolání žalobce bylo zamítnuto a úspěšné žalované vznikly náklady dovolacího řízení představované odměnou advokáta za zastoupení v dovolacím řízení s písemným vyjádřením k dovolání. Odměna advokáta činí podle §3 odst. 1 bod 6 (z částky 291.137,- Kč, která je tvořena součtem poloviny hodnoty vypořádaného majetku a závazků manželů, jakož i poloviny vnosů z výlučného majetku žalobce do SJM a poloviny vnosů ze SJM do výlučného majetku žalobce), §4 odst. 1 a 3, §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 17.940,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhradu za daň z přidané hodnoty 20 % ve výši 3.648,- Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 21.888,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, je žalovaná oprávněna podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. září 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu