ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.5199.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 5199/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudcůMgr. Michala Králíka Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce Pozemkového fondu České republiky se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 45797072, zastoupeného JUDr. Oldřichem Filipem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 613, proti žalované P + K, s. r. o. se sídlem v Dubé, Masarykovo náměstí 43, identifikační číslo osoby 47784482, zastoupené JUDr. Marií Vítkovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Arbesova 400, o uložení povinnosti zdržet se užívání nemovitosti, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 10 C 89/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 15. září 2009, č. j. 30 Co 396/2007-368, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 21.625,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Oldřicha Filipa.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal vyklizení níže specifikovaných nemovitostí s tvrzením, že jsou ve vlastnictví České republiky a ve správě Pozemkového fondu České republiky, který je 14. dubna 1993 na základě nájemní smlouvy pronajal žalované; přestože tuto smlouvu ke dni 30. září 1999 v souladu s §677 občanského zákoníku a §22 zákona o půdě vypověděl, žalovaná pozemky nevyklidila.
Okresní soud v České Lípě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. dubna 2007, č. j. 10 C 89/2005-165, výrokem pod bodem I. rozhodl, že žalovaná je povinna vyklidit nemovitosti v katastrálních územích K., Obora v Podbezdězí, Okna v Podbezdězí, Tachov u Doks, Zbyny a Ždírec v Podbezdězí, tj. pozemkové parcely nebo jejich části zde podrobně specifikované, označené vyšrafováním a uvedené v šesti protokolech o podrobném vytýčení státních pozemků společností Geodézie On Line, s. r. o. Česká Lípa, ze dne 24. srpna 2006, číslo zakázky 40/2006, které jsou nedílnou součástí tohoto rozsudku, a vyklizené nemovitosti předat žalobci do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Výroky pod body II. až IV. rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně zjistil: Účastníci dne 14. dubna 1993 uzavřeli nájemní smlouvu č. 102 N 93/39, z jejíž přílohy č. 1 vyplývá, že jejím předmětem byly nemovitosti – pozemky v šesti katastrálních územích, které ve výroku pod bodem I. soud podrobně specifikoval parcelními čísly. Článek III. nájemní smlouvy obsahoval ujednání, že nájem se uzavírá od 1. dubna 1993 do „doby realizace privatizačního projektu k nemovitostem, které jsou předmětem nájmu a do vydání nemovitostí oprávněným osobám“ a že výpověď nájemní smlouvy „se řídí obecným ust. §677 obč. zák. a §22 zákona o půdě“. Dodatky smlouvy č. 1 až 9 upravovaly předmět nájmu tak, že pozemky (jejich části) zde specifikované nebudou nadále předmětem nájmu z důvodu jejich vydání oprávněným osobám podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Z listiny označené jako „výpověď ze dne 3. 9. 1998“ vyplývalo, že žalobce jako pronajímatel vypověděl žalované jako nájemkyni nájemní smlouvu ke dni 1. října 1998 ve výpovědní lhůtě jeden rok s tím, že nájemní vztah skončí k 30. září 1999 – výpověď byla žalované doručena dne 17. září 1998.
Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle §676 odst. 1 a §677 odst. 1, 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Ke sporu o to, zda nájemní smlouva ze 14. dubna 1993 ve znění dodatků č. 1 až 9 byla uzavřena na dobu určitou nebo neurčitou, konstatoval, že se účastníci v čl. III smlouvy dohodli, že nájemní poměr bude trvat „do doby realizace privatizačního projektu k nemovitostem, jež jsou předmětem nájmu a do vydání nemovitostí oprávněným osobám“ – šlo tedy o nájemní smlouvu na dobu neurčitou, neboť doba trvání nájmu byla vymezena událostí, o níž nebylo jisté, zda v budoucnu nastane - smlouva navíc v čl. III. věta druhá obsahovala ujednání, podle něhož „výpověď nájemní smlouvy se řídí obecným ust. §677 obč. zák. a §22 zák. o půdě“; vůlí účastníků bylo tedy ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák. uzavřít dohodu na dobu neurčitou. Poté co zkonstatoval, že věcná aktivní legitimace žalobce k vedení sporu byla prokázána výpisy z katastru nemovitostí, uzavřel, že nájemní smlouva ohledně předmětných pozemků, resp. částí pozemků označených vyšrafováním a uvedených v šesti protokolech o podrobném vytýčení státních pozemků společností Geodézie On Line, s. r. o., ze dne 24. srpna 2006, užívaných žalovanou, byla žalobcem řádně vypovězena. Při rozhodování o lhůtě k plnění – k vyklizení pozemků – bylo zohledněno, že pozemky byly v době rozhodování osety řepkou, pšenicí a jarním ječmenem.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání obou účastníků (odvolání žalobce směřovalo pouze do nákladového výroku pod bodem II.) rozsudkem ze dne 15. září 2009, č. j. 30 Co 396/2007-368, výrokem pod bodem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, „že žalovaná je povinna zdržet se užívání nemovitostí ve vlastnictví České republiky – správě žalobce, Pozemkového fondu České republiky, IČ: 457 97 072 a to: l. v katastrálním území K. část p. p. č. 163/1, část p. p. č. 303/1, 2. v katastrálním území O. část p. p. č. 230/1, část p. p. č. 325/5, část p. p. č. 494/1, 3. v katastrálním území O. část p. p. č. 578/1, část p. p. č. 599/1, p. p. č. 631, část p. p. č. 634/1, část p. p. č. 688/1, část p. p. č. 688/21, p. p. č. 688/8, p. p. č. 688/9, část p. p. č. 737/1, část p. p. č. 762/1, p. p. č. 762/10, p. p. č. 762/16, část p. p. č. 762/2, p. p. č. 762/7, 4. v katastrálním území T. část p. p. č. 192/1, část p. p. č. 331/5, p. p. č. 331/8, část p. p. č. 439/1, část p. p. č. 439/5, část p. p. č. 483/1, část p. p. č. 544/2, část p. p. č. 567/1, část p. p. č. 750/1, p. p. č. 750/3, 5. v katastrálním území Z. část p. p.č. 289/1, část p. p. č. 289/5, 6. v katastrálním území Ž. část p. p. č. 366/1, tj. nemovitostí (části nemovitostí) označených vyšrafováním a uvedených v protokolech o podrobném vytyčení státních pozemků společností Geodézie On Line, spol. s r. o., Česká Lípa, č. zakázky 40/2006, aktualizované 27. 1. 2009, do 15 dnů ode dne právní moci rozsudku“. Výrokem pod bodem II. zamítl žalobu, „kterou se žalobce domáhá zdržení se užívání p. p. č. 366/3 a p. p. č. 366/4 v kat. území Ž.“. Výroky pod body IV. a V. rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
Odvolací soud doplnil dokazování mimo jiné aktuálními výpisy z katastru nemovitostí, vyjádřením Katastrálního úřadu v Liberci ze dne 10. února 2009, geometrickými plány o oddělení restitučních pozemků v tamních katastrálních územích, a uzavřel, že odvolání žalované je v převážné části nedůvodné. Konstatoval, že z tvrzení žalobce vyplynulo, že pozemky, jejichž vyklizení se domáhal, nebyly ohraničené a nenacházely se na nich žádné věci včetně staveb. Žalobce po výzvě odvolacího soudu k formulaci žalobního návrhu způsobem, který by odpovídal zásahům žalované do jeho práva a byl vykonatelný, navrhl, aby odvolací soud připustil změnu žaloby na zdržení se užívání předmětných nemovitostí žalovanou. Specifikoval k datu navržené změny v souvislosti s dále probíhajícím restitučním procesem, kterých konkrétních pozemků popř. jejich částí se má rozhodnutí týkat s odkazem na aktualizaci podrobného vytýčení státních pozemků provedeného společností Geodézie On Line, s. r. o., Česká Lípa, číslo zakázky 40/2006, vyznačením v terénu tak, aby bylo zřejmé, o které pozemky jde a jak se jejich specifikace stane součástí rozsudku. Odvolací soud navrženou změnu žaloby připustil, neboť žalobce požadoval jiné plnění na základě stejného skutkového základu – zdržení se užívání pozemků – přičemž neshledal důvodnou námitku žalované, že takto byl uplatněn nový nárok, což podle §216 odst. 2 občanského soudního řádu v odvolacím řízení nelze; o nový nárok nejde, neboť přes změnu žaloby byl zachován stejný předmět řízení. Podle odvolacího soudu bylo předpokladem úspěšnosti žaloby prokázání vlastnického práva k pozemkům žalobcem – v tomto směru vyšel z §1 odst. 1 zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky a z §17 zákona o půdě. K námitce žalované, že žalobce není schopen prokázat vlastnické právo, resp. právo správy majetku ve vlastnictví České republiky u části předmětných pozemků, když nejde o pozemky evidované v katastru nemovitostí na žádném z listů vlastnictví a nelze je dohledat ani v původním pozemkovém katastru, odvolací soud vyšel z §27 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky („katastrální zákon“), s tím, že pozemek je ve smyslu §119 odst. 2 obč. zák. věcí nemovitou a tudíž samostatným předmětem občanskoprávních vztahů, a nemusí být vždy totožný s parcelou, nýbrž může zahrnovat více parcel, popř. části různých parcel, prostřednictvím nichž je v katastru nemovitostí „pouze evidován“; odkázal rovněž na §4 odst. 1 vyhlášky č. 26/2007 Sb., kterou se provádí katastrální zákon ve znění pozdějších předpisů. Shrnul jako nesporné, že účastníci uzavřeli 14. dubna 1993 nájemní smlouvu, přičemž předmět nájmu vymezili označením katastrálního území a parcel, jejichž hranice v terénu neexistovaly a byly sloučeny do větších půdních celků, přičemž ani v době podpisu nájemní smlouvy nebylo možno doložit vlastnické právo k těmto parcelám – bylo však možné tvrdit a doložit, které parcely do tohoto většího půdního celku spadaly a kdo byl jejich vlastníkem. Konstatoval, že v době uzavření smlouvy nevznikl problém ohledně určitosti předmětu nájmu – všechny parcely vedené ve zjednodušené evidenci spadaly do větších půdních celků a byly ve vlastnictví České republiky, ve správě žalobce, a byla uvedena jejich celková výměra. Uzavřel, že se žalobci podařilo v řízení prokázat, jak vlastnické právo k nemovitostem, jež byly uvedeny v žalobním návrhu, tak i jejich zahrnutí do nájemní smlouvy ze 14. dubna 1993. V podrobnostech pak odkázal na podle jeho názoru správné a logické závěry soudu prvního stupně, že již v době uzavření smlouvy nebylo mezi stranami sporné, že pozemek p. č. 413/1 se nenachází v k. ú. Tachov, nýbrž v k. ú. O. a pozemek p. č. 361/1 se nenacházel v k. ú. T., ale v k. ú. Ž. se správným označením p. č. 366/1. Stejně tak neměl odvolací soud výhrady k závěru soudu prvního stupně, že v nájemní smlouvě došlo omylem k tomu, že pozemek p. č. 413/1 byl zařazen v k. ú. T., ač jde správně o pozemek v k. ú. O., a že pozemek p. č. 361/1 v k. ú. T. leží správně v k. ú. Ž. Zřejmým dále, pokud jde o pozemek p. č. 361/1 v k. ú. T., shledal, že v tomto k. ú. lze dohledat pouze pozemek p. č. 361 a mezi stranami bylo v souladu s údaji v katastru nemovitostí uváděno v dodatku č. 8 nájemní smlouvy, že jejím předmětem je p. č. 366/1 v k. ú. Ž.; z tohoto pozemku byly vyděleny pozemkové parcely č. 366/3 a 366/4, u nichž bylo v odvolacím řízení zjištěno, že se nacházejí v podílovém spoluvlastnictví účastníků s podíly po jejich jedné ideální polovině. Odvolací soud dále konstatoval, že žalobce prokázal obhospodařování pozemků žalovanou, která nevyvrátila, že vzhledem aktivnímu obhospodařování pozemků pobírala od státu dotace. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že předmětná nájemní smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou a žalobci nic nebránilo ukončit nájemní poměr výpovědí podle §677 odst. 2 obč. zák.; k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 714/2000. Protože výpovědní lhůta uplynula k 30. září 1999, je zřejmé, že žalovaná od 1. října 1999 užívala sporné pozemky bez právního důvodu. Nedůvodnou shledal odvolací soud žalobu toliko ohledně pozemků p. č. 366/3 a p. č. 366/4 v k. ú. Ž., jejichž užívání je založeno spoluvlastnictvím žalované s žalobcem, a případné spory ohledně jejich užívání by mohly být řešeny toliko v režimu zákonné úpravy podílového spoluvlastnictví (§139 odst. 2 obč. zák.).
Proti výrokům I., IV. a V. rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a), b) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Dovolatelka po připomenutí, že odvolací soud připustil změnu žaloby z požadavku vyklidit předmětné pozemky na zdržení se jejich užívání žalovanou, že dospěl k přesvědčení o tom, že žalobce prokázal svoje vlastnické právo k nim a k tomu, že byly předmětem nájemní smlouvy uzavřené 14. dubna 1993, že žalobce prokázal užívání pozemků žalovanou a že přijal jako správný právní závěr soudu prvního stupně, že nájemní smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou a že její výpověď byla učiněna v souladu s §677 odst. 1, 2 obč. zák., tyto závěry odvolacího soudu zásadně odmítá. Namítá naopak, že v řízení nebylo prokázáno, že pozemky, jež jsou předmětem řízení, byly předmětem nájemní smlouvy ze dne 14. dubna 1993 a že z pouhého tvrzení svědků nelze mít za prokázané, že při vyhotovování nájemní smlouvy došlo ohledně některých z nich k omylu. Poukazuje na to, že označení některých pozemků uvedených v žalobě neodpovídá jejich označení v nájemní smlouvě z uvedeného data, tedy nebylo prokázáno, že došlo ke změně v označení původně pronajatých pozemků tak, jak byly konkretizovány v žalobě. Žalobce neprokázal, že pozemky uvedené v rozsudku odvolacího soudu jsou totožné s pozemky, jejichž vyklizení se žalobou ze dne 26. října 2005, domáhal a že tak nedošlo ke změně žaloby a v rozporu s §216 odst. 2 o. s. ř. k uplatnění nového nároku; žalobce tedy neprokázal vlastnické právo k pozemkům uvedeným v rozsudku odvolacího soudu, jež žalovaná v dovolání podrobně specifikuje. V této souvislosti dále konstatuje, že pokud není parcela zapsána na listu vlastnictví ani ve zjednodušené evidenci, nemohl žalobce prokázat vlastnické právo k takové parcele; k tomu připomíná vyjádření Katastrálního úřadu v České Lípě, jímž byl proveden důkaz: „Vše nasvědčuje tomu, že se jedná o státní půdu, je však možné, že na tyto pozemky byl uplatněn restituční nárok nebo že se jedná o církevní půdu“. Je dokonce přesvědčena, že žalobce neprokázal, že pozemky užívala právě žalovaná společnost, a v tomto směru poukazuje na nedostatečná vyjádření svědků Ing. F. a Ing. T., a pokud odvolací soud konstatoval, že žalovaná nevyvrátila tvrzení žalobce, že pobírá na pozemky dotace, pak připomíná, že se k němu nemohla vyjádřit, neboť je žalobce uvedl až při posledním jednání odvolacího soudu. Shrnuje, že pokud žalobce v odvolacím řízení změnil žalobní návrh tak, že se namísto vyklizení pozemků domáhal zdržení se jejich užívání a jestliže současně, bez odůvodnění, bylo změněno označení pozemků, uplatnil takto nový nárok, který v odvolacím řízení podle §216 odst. 2 o. s. ř. uplatnit nelze; pokud odvolací soud změnu žaloby připustil, učinil tak v rozporu s uvedeným ustanovením. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání odmítá žalobce dovolací argumentaci žalované, se závěry odvolacího soudu se zcela ztotožňuje, odkazuje na ně a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl, neboť „je zjevně bezdůvodné“.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu uplatněných dovolacích důvodů a námitek a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Dovolatelka se domnívá, že je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a uplatňuje tak dovolací důvod podle 241 a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vadu spatřuje ve změně žalobního návrhu a domnívá se, že provedenou změnou žalobce uplatnil nový nárok, který v odvolacím řízení podle §216 odst. 2 o. s. ř. uplatnit nelze. K úpravě žalobního návrhu byl žalobce vyzván usnesením odvolacího soudu ze dne 18. května 2009, č. j. 30 Co 396/2007-326, a nově jej formuloval tak, že se namísto vyklizení dotčených pozemků domáhal zdržení se jejich užívání. Současně pozemky nově specifikoval. Dovolací soud k této námitce jednak uvádí, že proti usnesení, jimž odvolací soud připustil změnu petitu, nelze podat opravný prostředek, dovolání proti němu ostatně není přípustné a dovolací soud je nemůže přezkoumat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2008, sp. zn. 28 Cdo 855/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, jako C 6121), jednak že v daném případě nešlo o uplatnění nového návrhu ve smyslu §216 odst. 2 o. s. ř., neboť nárok uplatněný změnou návrhu byl návrhem, který vycházel ze stejného skutkového základu jako nárok uplatněný původním žalobním návrhem (srov. a contrario rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek jako R 59/1998). Lze také říci, že nešlo o jiné pozemky, ale o jejich upřesnění.
K námitce dovolatelky ohledně nesprávného právního posouzení věci, dovolací soud uvádí, že odvolací soud odpovědně, přesvědčivě a správně vyložil, proč není pochyb o tom, že žalobce je vlastníkem pozemků, ohledně nichž uložil žalované, aby se zdržela jejich užívání. Současně vysvětlil, že tyto pozemky jsou dostatečně určeny jejich geometrickým znázorněním v protokolech připojených po jejich aktualizaci k jeho rozsudku. Dovolací soud nepovažuje za právně významné námitky žalované vůči ztotožnění předmětných pozemků s jejich označením podle jiných operátů Katastrálního úřadu, poněvadž určující je, že pozemky označené v rozsudku odvolacího soudu lze v terénu ztotožnit, resp. zaměřit. Navazující námitky žalované zpochybňující vlastnictví státu k předmětným pozemkům v době rozhodnutí odvolacího soudu jsou pak nedůvodné i proto, že skutková zjištění odvolacího soudu v tomto směru mají oporu v provedeném dokazovaní stejně jako zjištění, že právě tyto pozemky žalovaná užívá. Žalovaná ostatně dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. neuplatnila.
Z uvedených důvodů není významné, že vymezení předmětných pozemků v rozsudku odvolacího soudu je jiné než v nájemní smlouvě ze dne 14. dubna 1993 nebo v rozsudku soudu prvního stupně, ani zda takové parcely jsou zapsány na tom kterém listu vlastnictví či ve zjednodušené evidenci nemovitostí. Poznamenat lze jen, že pro konečné rozhodnutí soudu ve sporu o ochranu vlastnických práv je rozhodný jejich stav v době, kdy soud takové rozhodnutí vydává. Proto není ani významné, zda jsou či byly k některým z předmětných pozemků do té doby uplatněny neuspokojené restituční nároky.
Dovolací soud konečně nepochybuje ani o vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu, tj. o jeho dostatečné určitosti, jak již bylo výše vysvětlováno.
Lze proto uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem vychází z dostatečného a podloženého skutkového zjištění, není v rozporu s hmotným právem ani známou judikaturou.
Dovolatelka výslovně napadla i výrok IV. a V. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku; proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2000, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003). Dovolání není přípustné ani proti výroku V. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek za odvolání (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 14. listopadu 2007, sp. zn. 29 Cdo 113/2007, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Dovolací soud proto dovolání žalované podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované bylo zamítnuto a žalobci vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, a §142 odst. 1 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalobci představují odměnu za jeho zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která činí podle §7 písm. d), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 3.000 Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výší 300 Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem 3.300 Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. František B a l á k, v. r.
předseda senátu