ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.1184.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 1184/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce JUDr. Jiřího Sehnala , se sídlem v Kolíně IV, Politických vězňů 27, správce konkursní podstaty úpadce SILVESTR pneu, s.r.o. , se sídlem v Kolíně II, Funkeho 926, PSČ 280 02, identifikační číslo osoby 26127776, zastoupeného Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem, se sídlem Chrustenice 208, Loděnice, proti žalovanému S. K. , zastoupeného Mgr. Martinem Buřičem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 39, o zaplacení 800.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 12/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2011, č. j. 14 Cmo 484/2010-160, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2011, č. j. 14 Cmo 484/2010-160, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 7. června 2010, č. j. 45 Cm 12/2007-133, zamítl žalobu o zaplacení částky 800.000,- Kč s příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 6. října 2005, č. j. 37 K 26/2005-29, byl na majetek společnosti SILVESTR pneu, s.r.o. prohlášen konkurs, že žalovaný byl od vzniku úpadce jeho společníkem a jediným jednatelem. Ladislav Charvát – VEGA byl v prosinci roku 2004 řádným věřitelem úpadce s pohledávkou na zaplacení kupní ceny za dodané zboží fakturované fakturou č. 2004095 ze dne 8. prosince 2004 na částku 415.075,- Kč a fakturou č. 2004103 ze dne 15. prosince 2004 na částku 417.928,- Kč, přičemž obě faktury mu byly v plné výši v době jejich splatnosti v hotovosti uhrazeny. Na úhradu těchto závazků byly použity prostředky úpadce vybrané ve stejné výši v jeho pokladě dne 14. a 15. prosince 2004. Žalovaný dne 12. a 14. ledna 2005 vybral z účtu úpadce částku ve výši celkem 800.000,- Kč (2 x 400.000,- Kč), přičemž provedl zúčtování tohoto výběru (zápočet) proti platné a splatné pohledávce, kterou měl za společností z titulu nevypořádaného závazku na úhradu kupní ceny prodaného podniku (evidované na účtu 3651), jejíž výše činila v době provedeného výběru nejméně částku 3,224.000,- Kč.
Po právní stránce věc posoudil dle ustanovení §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) a ustanovení o započtení pohledávek.
Soud prvního stupně shledal procesní obranu žalovaného spočívající v tom, že důvodem pro výběr částky ve výši 800.000,- Kč v lednu roku 2005 bylo vrácení půjčky poskytnuté úpadci na úhradu faktur dodavatele úpadce L. Ch. jako nedůvodnou a účelovou. Jinak však posoudil obranu žalovaného spočívající v tvrzené existenci započtení vzájemných pohledávek. Upozornil, že pro žalovaným tvrzené jednostranné započtení dle ustanovení §580 obč. zák. pro platný kompenzační projev vůle zákon nepožaduje pouze určitou formu, lze tak tedy učinit i konkludentně (§35 odst. 1 obč. zák.), v daném případě výběrem hotovosti ve výši 800.000,- Kč v lednu roku 2005. Cituje ustanovení §581 odst. 2 obč. zák. uvedl, že nespornou je pohledávka úpadce za žalovaným na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklá výběrem pokladní hotovosti ve výši 800.000,- Kč v lednu roku 2005. Co se týče vzájemné pohledávky žalovaného za úpadcem, pak z důvodu objektivní nemožnosti provedení důkazu příslušnou smlouvou, vycházel soud prvního stupně z výpovědi slyšené svědkyně H. N., podle které na účtu č. 3651 evidoval žalovaný za úpadcem pohledávku z titulu nezaplacené ceny za prodej podniku, v době výběru hotovosti pak ve výši nejméně 3,224.000,- Kč. Dospěl k závěru, že s ohledem na existenci vzájemné pohledávky žalovaného vůči úpadci na zaplacení ceny za prodej podniku je třeba pokladní výběr hotovosti žalovaným pokládat za učiněný po právu. Proto shledal podanou žalobu za nedůvodnou a v celém rozsahu ji zamítl.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 800.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení za dobu od 1. června 2006 do zaplacení; ohledně požadavku na zaplacení 3% úroku z částky 400.000,- Kč za dobu od 13. ledna 2005 do 31. května 2006 a 3% úrok z částky 400.000,- Kč za dobu od 15. ledna 2005 do 31. května 2006 zamítavý výrok potvrdil (první výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Podle odvolacího soudu závěr soudu prvního stupně o tom, že ke dni výběru předmětné částky z pokladny existovala pohledávka žalovaného vůči společnosti ve výši 3 mil. Kč na zaplacení ceny ze smlouvy o převodu podniku, nemá oporu v provedeném dokazování. K samotné existenci tvrzené pohledávky žalovaného nebyla smlouva o převodu podniku, u které zákon vyžaduje písemnou formu, předložena. Zdůraznil, že samotný zůstatek na účtu č. 3651, z něhož vycházel soud prvního stupně, k prokázání existence pohledávky žalovaného a její výše ke dni soudem prvního stupně uvažovaného zápočtu nepostačuje. Dospěl tedy k závěru, že žalovaný neprokázal existenci a výši pohledávky, kterou kompenzoval tím, že si ponechal hotovost převedenou do pokladny. Žalovaný výběrem částky 800.000,- Kč získal bezdůvodné obohacení podle ustanovení §451 obč. zák. a žaloba na jeho vydání je důvodná.
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel předně namítá, že soud prvního stupně rozhodl v projednávané věci rozsudkem ze dne 7. června 2010 při soudním jednání, o jehož odročení žalovaný, resp. jeho právní zástupce, požádal z důvodu, že žalovaný byl v době soudního jednání vazebně stíhán. Z tohoto důvodu nemohl žalovaný dohledat a svému právnímu zástupci předat smlouvu o prodeji podniku, o níž měl za to, že může být důležitým důkazem v soudním řízení. Soud prvního stupně žádosti nevyhověl, ve věci jednal a rozhodl. Soud prvního stupně tedy znemožnil žalovanému předložit soudu prvního stupně listinu – smlouvu o prodeji podniku a navrhnout provedení důkazu touto listinou. Soud prvního stupně tak řízení zatížil procesní vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud pak procesní postup soudu prvního stupně považoval za korektní, ačkoli měl konstatovat procesní pochybení soudu prvního stupně, jeho rozsudek zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Dále dovolatel upozorňuje, že soud prvního stupně důsledně odůvodnil, z jakých skutkových zjištění a okolností vycházel a jaké důkazy považoval za podstatné a klíčové, zejména uvedl, že za klíčový důkaz považoval především důkaz výslechem svědkyně H. N.. Odvolací soud, který se se závěry soudu prvního stupně neztotožnil, nijak nevysvětlil, v čem spočívá pochybení soudu prvního stupně a proč není podstatný důkaz výslechem svědkyně N.. V závěru navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu zpět k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalovaného vyjádřil tak, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu považuje za přesvědčivé.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žalovaný předně namítá, že nebylo soudem prvního stupně vyhověno jeho žádosti o odročení nařízeného jednání. Soud prvního stupně na jednání dne 7. června 2010 řádně odůvodnil, proč žádost žalovaného o odročení shledal ve smyslu ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř. za nedůvodnou. V projednávané věci se soud prvního stupně nesprávného postupu nedopustil, jeho postup nelze považovat za pochybení.
Přesto však rozhodnutí odvolacího soudu není správné.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Jinou vadou řízení je postiženo i odvolací řízení v této věci. Dovolatel sice napadá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, ve skutečnosti (dle obsahu) však vytýká odvolacímu soudu, že dovodil jiný skutkový závěr než soud prvního stupně, aniž postupoval podle §213 odst. 2 o. s. ř.
Jak je zřejmé z ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně a může dokazování opakovat nebo je doplnit za podmínek uvedených v ustanovení §213 odst. 2 až 5 o. s. ř.
Zásada vyjádřená v ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. (že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně) neznamená - zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti - že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, jež tento čerpal z výpovědí účastníků řízení (popř. svědků), a to především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti vypovědí - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR). Jinými slovy řečeno, chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu (rozuměj důkazu výpovědí účastníka či svědka), je nutno, aby takové důkazy sám opakoval, případně provedením dalších důkazů si zjednal rovnocenný podklad pro případné odlišné hodnocení takového důkazu (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod číslem 11 nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný pod číslem 79 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 18).
Má-li odvolací soud za to, že na základě důkazů provedených soudem prvního stupně, jež byly podkladem pro zjištění skutkového stavu věci, lze dospět k jinému skutkovému zjištění, je - zejména s ohledem na zásady ústnosti a přímosti - nepřípustné, aby se odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení důkazu. Jinými slovy řečeno, z ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. odvolacímu soudu vyplývá povinnost zajistit si pro změnu skutkového náhledu podklad, který je rovnocenný způsobu dokazování před soudem prvního stupně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2011, sp. zn. 21 Cdo 3103/2010, ze dne 20. prosince 2011, sp. zn. 21 Cdo 4479/2010, a ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 33 Cdo 3019/2010). Rozsah dokazování je v tomto případě určen množinou těch důkazů (důkazních prostředků), z nichž soud prvního stupně čerpal svá (dílčí) skutková zjištění, jež byla zásadně významná pro právní posouzení věci. Jestliže se rozsah dokazování v řízení před soudem prvního stupně nekryje s rozsahem důkazů, které odvolací soud v odvolacím řízení postupem předvídaným v §213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval, je v takové procesní situaci nezbytné, aby odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku vyložil, z jakých důvodů došlo k předmětné důkazní redukci, resp. proč ten který - v řízení před soudem prvního stupně provedený - důkaz nepovažoval z hlediska prokazování tvrzených skutkových okolností daného případu za právně relevantní (např. pro jeho zjevnou nadbytečnost, neúčelnost atd.), tedy proč jej v odvolacím řízení nezopakoval. V případě, že odvolací soud uvedeným způsobem nepostupuje, a přesto se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně odchýlí, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a je tím dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
V projednávané věci se odvolací soud uvedenými hledisky důsledně neřídil. Ačkoli na rozdíl od soudu prvního stupně neuvěřil žalovaným tvrzené existenci jeho pohledávky vůči úpadci, z důkazů provedených soudem prvního stupně zopakoval pouze důkaz výpisem z účtu 3651 za období od 1. ledna 2002 do 31. prosince 2002 a za období od 1. ledna 2004 do 31. prosince 2004. Soud prvního stupně však čerpal svá skutková zjištění ústící v závěr o existenci vzájemné pohledávky žalovaného vůči úpadci nejen z těchto výpisů z účtu úpadce, ale především z výpovědi slyšené svědkyně H. N.. Tento důkaz ale odvolací soud nezopakoval a ani v odůvodnění napadeného rozsudku nevysvětlil, z jakého důvodu jej případně považoval za nevýznamný. Popsaným porušením procesního postupu stanoveného pro zjišťování skutkového stavu věci odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. prosince 2012
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu