ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.2974.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 2974/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) Ing. P. Č. , b) V. Č. , c) V. Č. , d) V. M. , všichni zastoupeni Mgr. Petrem Wölflem, advokátem se sídlem České Budějovice, Radniční 133/I., proti žalované Smart Press, s.r.o., IČO 27226743, se sídlem Praha 6, Velflíkova 1417/12, zastoupené JUDr. Zdeňkem Ruskem, advokátem se sídlem Praha 4, Družstevní 1395, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Allianz pojišťovny, a. s., IČO 47115971, se sídlem Praha 8, Ke Štvanici 656/3, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 18 C 310/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. dubna 2011, č.j. 7 Co 3024/2010-148, takto:
I. Dovolání žalobců proti měnícímu výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. dubna 2011, č.j. 7 Co 3024/2010-148, o zamítnutí žaloby se zamítá ; jinak se dovolání žalobců odmítá.
II. Žalované se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
III. Ve vztahu mezi žalobci a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 9. 9. 2010, č.j. 18 C 310/2010-54, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 26. 10. 2010, č.j. 18 C 310/2010-68, uložil žalované povinnost zaplatit každému ze žalobců a), b) a c) částku 240.000,- Kč a žalobkyni d) částku 175.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 26. 4. 2008 došlo k dopravní nehodě, při níž řidič osobního automobilu Škoda Fabia Mgr. J. H. poté, co s vozidlem zastavil u pravého okraje pozemní komunikace, otevřel levé přední dveře vozidla v době, kdy jej vlevo objížděla J. Č. na jízdním kole, přičemž došlo ke střetu, kdy vnější hrana levých předních dveří vozidla zachytila o rám jízdního kola. Následkem střetu cyklistka spadla a utrpěla zhmoždění mozku, jehož následkem dne 2. 5. 2008 zemřela. Mgr. J. H. byl v trestním řízení zproštěn obžaloby kladoucí mu za vinu, že shora popsaným jednáním spáchal trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 trestního zákona. Ke střetu cyklistky s motorovým vozidlem došlo v okamžiku, kdy řidič vozidla otvíral dveře, tedy jednalo se o bezprostřední úkon po skončení jízdy, vozidlo bylo ještě v provozu, z čehož soud dovodil objektivní odpovědnost žalované coby provozovatelky vozidla ve smyslu ustanovení §427 obč. zák. Příčinná souvislost mezi škodou a zvláštní povahou tohoto provozu vyplynula z posudku z oboru zdravotnictví, jelikož smrt J. Č. (dále jen poškozená) byla v přímé souvislosti s úrazem utrpěným při dopravní nehodě dne 26. 4. 2008. Nároky žalobců a), b) (synů poškozené), žalobce b) (manžela poškozené) a žalobkyně d) (sestry poškozené) posoudil soud podle §444 odst. 3 obč. zák. a přiznal žalobcům jako pozůstalým jednorázové odškodnění v plné výši, jelikož neshledal spoluzavinění poškozené na vzniku škody. V této souvislosti uvedl, že poškozená jako účastník silničního provozu neporušila žádnou povinnost, jelikož boční odstup kola od vozidla není nikde upraven a jde pouze o ustálenou zvyklost.
K odvolání žalované a vedlejšího účastníka Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. 4. 2011, č.j. 7 Co 3024/2010-148, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit každému ze žalobců a), b) a c) částku 48.000,- Kč a žalobkyni d) 35.000,- Kč s příslušenstvím, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že v posuzované věci je dána objektivní odpovědnost žalované jako provozovatele dopravního prostředku ve smyslu §427 odst. 1 obč. zák., shledal však spoluzavinění poškozené na vzniku škody, neboť ta při jízdě nepoužila ochrannou cyklistickou přilbu, čímž porušila prevenční povinnost podle §415 obč. zák. V rozsahu, v němž se na vzniku škody podílela poškozená, nemůže za škodu odpovídat škůdce, neboť v tomto rozsahu chybí příčinná souvislost mezi vznikem škody a jednáním škůdce. To platí i v případě objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla podle §427 obč. zák. Při posouzení míry spoluzavinění poškozené odvolací soud vycházel ze závěrů znaleckého posudku ze dne 12. 3. 2011 znalců z odvětví soudního lékařství doc. MUDr. Františka Vorla, CSc., a MUDr. Zdeňka Šenkýře, zejména z toho, že 80 % cyklistů, kteří utrpěli smrtelné zranění hlavy a neměli při jízdě přilbu, by přežilo, pokud by tuto přilbu měli. Podle závěrů znalců i poškozená, pokud by použila cyklistickou přilbu, by neutrpěla smrtelné zranění ani vážné poranění, utrpěla by nanejvýš otřes mozku. Odvolací soud proto dovodil na straně poškozené 80% zavinění, tedy poškozená si porušením obecné prevenční povinnosti škodu z 80 % způsobila svým jednáním, proto žalovaná za ni v tomto rozsahu neodpovídá.
Proti rozsudku odvolacího soudu (do všech jeho výroků s výjimkou výroku ukládajícího žalovanému zaplatit soudní poplatek) podali žalobci společné dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňují v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Nesouhlasí se stanovením míry spoluzavinění poškozené při dopravní nehodě a mají za to, že úvaha odvolacího soudu je při posouzení dané otázky zjevně nepřiměřená. Závěr odvolacího soudu podle dovolatelů zcela nelogicky akcentuje aspekt nepoužití cyklistické přilby poškozenou, a naopak bez náležitého právního odůvodnění bagatelizuje způsob řízení – provozování vozidla řidičem žalované. Odvolací soud při svých právních úvahách zcela pomíjí obecně uznávanou zásadu gradace příčinných souvislostí, když bez logického ozřejmení takřka přehlíží chování řidiče vozidla žalované, což bylo dominantní počáteční příčinou, bez níž by k tragickému následku nedošlo. Dovolatelé považují za absurdní, aby pokud cyklista nepoužívá dostupné ochranné pomůcky (chránič páteře, bederní pás, koženou kombinézu s ochranou loktů a kolen), neměl by na kolo vůbec usednout, pokud nechce porušit obecnou prevenční povinnost (§415 obč. zák.) a současně nechce podstupovat riziko, že za případnou škodu na svém zdraví, která vznikne v důsledku dopravní nehody způsobené provozovatelem motorové dopravy, bude takřka výlučně odpovídat sám. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěrem odvolacího soudu ohledně míry spoluzavinění poškozené a odmítla tvrzení žalobců, že hlavní příčinou způsobeného škodného následku bylo chování řidiče vozidla žalované, který porušil §26 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu. Poukázala na to, že v rozhodnutích soudů obou stupňů takový závěr obsažen není a že řidič byl v trestním řízení zproštěn obžaloby právě na základě závěru, že porušení citovaného zákonného ustanovení z jeho strany prokázáno nebylo. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců v plném rozsahu zamítl.
K dovolání žalobců se vyjádřil i vedlejší účastník, který označil rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnými osobami – účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.
Posuzováno z obsahového hlediska ke změně rozsudku soudu prvního stupně rozsudkem odvolacího soudu došlo pouze v tom rozsahu, v němž odvolací soud žalobu zčásti zamítl [a v tomto rozsahu je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], zatímco v rozsahu, v němž žalobě vyhověl, jsou rozhodnutí soudů obou stupňů ve věci samé shodná, a v tomto rozsahu jde tedy o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. V rozsahu, v jakém bylo žalobě vyhověno, nebyla žalující straně žádná újma způsobena, a žalobci tedy nemohou mít zájem na zrušení tohoto rozhodnutí. Z toho důvodu nejsou legitimováni k podání dovolání a dovolání bylo v tomto rozsahu (tedy pokud směřovalo proti vyhovujícímu výroku) podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítnuto.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jedním z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku je existence příčinné souvislosti mezi právní skutečností, za niž se odpovídá, a škodou, a to bez ohledu na to, zda jde o odpovědnost založenou na principu zavinění nebo odpovědnost bez zřetele na zavinění. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, popř. následkem škodné události, tedy, je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu či škodné události, ke škodě by nedošlo. Při zjišťování příčinné souvislosti je třeba zkoumat, zda v komplexu skutečností přicházejících v úvahu jako příčiny škody existuje skutečnost, se kterou občanský zákoník odpovědnost v daném případě spojuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1437/2006).
Byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám (§441 obč. zák.).
Ustanovení §441 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání žalobce a žalovaného, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).
Byla-li škoda způsobena také (či výlučně) jednáním poškozeného, v tomto rozsahu je vyloučena odpovědnost škůdce (žalovaného). Chybí totiž jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce, popř. kvalifikovanou událostí, za níž žalovaný odpovídá na objektivním principu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1500/2006).
Při úvaze o poměrném rozdělení škody mezi škůdcem a poškozeným jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení škody. Zvažují se veškeré příčiny, které vedly ke škodě, a stejně jako u škůdce lze i u poškozeného brát v úvahu jen takové jeho jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku škody. Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. usnesení ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007).
Odvolací soud ve svém rozhodnutí odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2258/2008, podle něhož nepoužití ochranné přilby cyklistou starším 15 let (od 1. 7. 2006 starším 18 let) je porušením prevenční povinnosti podle §415 obč. zák a může v rozsahu, v němž se podílelo na vzniku (zvětšení) škody utrpěné cyklistou při dopravní nehodě zakládat jeho spoluzavinění na vzniku škody ve smyslu §441 obč. zák. Odvolací soud při stanovení míry spoluzavinění poškozené vycházel zejména ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví (shora blíže specifikovaného), z nějž vyplývá, že 80 % cyklistů, kteří utrpěli smrtelné zranění hlavy a neměli při jízdě přilbu, by přežilo, pokud by tuto přilbu měli, a že i poškozená, pokud by použila řádně cyklistickou přilbu, by neutrpěla smrtelné zranění, ale nanejvýš otřes mozku, proto dovodil 80% zavinění poškozené na vzniklé škodě.
S odvolacím soudem se lze ztotožnit v tom, že odpovědnost za škodný následek vzniklý z provozu dopravního prostředku tíží žalovanou, jelikož zvláštní povaha tohoto provozu vedla bezprostředně ke vzniku škody na zdraví poškozené. Za rozhodující je však třeba považovat okolnost, že poškozená při jízdě na kole nepoužila cyklistickou přilbu, a tím přispěla k podstatně závážnějšímu (smrtelnému) následku, než ke kterému by podle znaleckého posudku došlo, pokud by přilbu použila. Je totiž nutné přihlížet i ke spoluzavinění poškozeného, který následkem škodné události zemřel a od něhož odvozují nárok jeho pozůstalí (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 7. 1956, sp. zn. 3 Co 441/1956, publikované pod č. 30/1957 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud neopomněl, že prvotní příčinou dopravní nehody bylo otevření dveří řidičem osobního automobilu, což je okolnost mající původ v provozu a zatěžující provozovatele, ale správně též zdůraznil, že současné porušení prevenční povinnosti poškozenou mělo za následek její smrtelné zranění, nebýt tohoto spoluzavinění, rozsah škody by byl podstatně menší. Odvolací soud při konečné úvaze o tom, nakolik se na způsobení škody podílely okolnosti na straně obou účastníků nehody, a tedy v jakém rozsahu za škodu odpovídají, vycházel z individuálních skutkových okolností daného případu a současně zohlednil všechny okolnosti, které mohly mít a měly vliv na vznik a rozsah (závažnost) škodního následku. Odvolacímu soudu nelze podsouvat, že by kladl na cyklisty nepřiměřené požadavky ohledně užívání dostupných ochranných pomůcek, jeho úvahy se omezují v souladu s citovanou judikaturou a na základě skutkového stavu zjištěného v dané věci, na použití cyklistické přilby, která je běžně dostupnou a obvyklou ochrannou pomůckou způsobilou zabránit právě tomu druhu škody na zdraví, k němuž došlo v daném případě. Jeho posouzení míry spoluzavinění poškozené na rozsahu škody nelze mít za zjevně nepřiměřené. Námitky dovolatelů, že odvolací soud „zcela pomíjí obecně uznávanou zásadu gradace příčinných souvislostí“ a „takřka přehlíží chování řidiče vozidla žalované“, neodpovídají obsahu odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku. Naopak odvolací soud právě tím, že za převažující příčinu úrazu hlavy, jenž vedl ke smrtelnému následku, považoval nepoužití cyklistické přilby poškozenou, respektoval zásadu gradace příčinné souvislosti, a vzal náležitě v úvahu i to, že na vzniku dopravní nehody se podílely též okolnosti mající původ v provozu motorového vozidla, jehož provozovatelem je žalovaná, nevedly však bezprostředně a nevyhnutelně ke smrtelnému následku.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, věcně správné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců v tomto rozsahu podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Dovolání žalobců rovněž napadá výroky, v nichž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Tyto výroky, ač jsou součástí rozsudku, mají povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání v této části směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců proti druhému a třetímu výroku napadeného rozsudku podle §243b odst. 5 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobci a žalovanou bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 a §150 o. s. ř. s tím, že žalované nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení s ohledem na okolnosti případu zmíněné již soudem odvolacím; vedlejšímu účastníku na straně žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu