ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.1829.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 1829/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně K. H., bytem Č., zastoupené JUDr. Tomášem Bělohlávkem, advokátem se sídlem Praha 7, Kostelní 875/6, proti žalovanému P. K. , bytem L., zastoupenému JUDr. Janem Houzarem, advokátem se sídlem Brno, Hlavní 95, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 11 C 99/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. října 2011, č. j. 18 Co 446/2011-275, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chrudimi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. 6. 2011, č. j. 11 C 99/2010-211, výrokem I. uložil žalovanému vyklidit do 1 měsíce od právní moci rozsudku „bytovou jednotku v domě na pozemku parc. a parc., všechny zapsány v katastru nemovitostí pro katastrální území C. a obec Ch. na listu vlastnictví“ (dále jen „předmětný byt“ resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok II.), nákladech státu (výrok III.) a o vrácení zálohy na provedení důkazu (výrok IV.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (soud odvolací) rozsudkem ze dne 12. 10. 2011, č. j. 18 Co 446/2011-275, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil „s doplněním označení domu o část obce – Ch.“, změnil jej ve výrocích II., III. a IV. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud – poté, co stejně jako soud prvního stupně považoval (z důvodů rozvedených v odůvodnění rozsudku) za nadbytečné provedení revizního znaleckého posudku, jenž by prokázal pravost podpisu žalobkyně (vlastnice předmětného bytu) na nájemní smlouvě ze dne 1. 7. 2001 (dále jen „Nájemní smlouva“) – dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaný užívá předmětný byt bez právního důvodu, a že žalobkyně se tak důvodně domáhá ochrany svého vlastnického práva §126 odst. 1 občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vyjadřuje přesvědčení, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť „soud II. stupně stejně jako soud I. stupně odmítl, respektive považoval za správné rozhodnutí soudu I. stupně, jímž tento a potažmo i soud II. stupně odmítl provést žalovaným navržený důkaz k prokázání rozhodných skutečností ve věci“. Je toho názoru, že odborné vyjádření soudního znalce, jehož prostřednictvím se „vyjádřil na výzvu soudu“, zcela zpochybnilo závěry znaleckého posudku, že podpis žalobkyně je zfalšovaný, a že Nájemní smlouva je falzum. Namítá, že jelikož došlo k rozporům mezi odbornými závěry soudních znalců, měl soud prvního stupně podle §172 odst. 2 o. s. ř. (myšleno zřejmě §127 odst. 2 o. s. ř.) nechat znalecký posudek podrobit reviznímu znaleckému posudku (jak ostatně sám navrhoval). Soudům oběma stupňů proto vytýká, že zaujaly neodůvodněný právní závěr, dle něhož – při existenci dvou zásadně rozporných znaleckých posudků ve věci – není třeba použít §127 odst. 2 o. s. ř., jehož aplikace by tento rozpor odstranila. Dovolatel má tak za to, že nebyl úplně zjištěn skutkový stav věci, v důsledku čehož mohly soudy obou stupňů dospět k nesprávným skutkovým zjištěním a tím i k nesprávnému posouzení věci. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu (nejde tak o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř.); dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/) přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Námitkami, že odborné vyjádření soudního znalce, jehož prostřednictvím se „vyjádřil na výzvu soudu“, zcela zpochybnilo závěry znaleckého posudku, a že došlo k rozporům mezi odbornými závěry soudních znalců (v otázce pravosti podpisu žalobkyně na Nájemní smlouvě), dovolatel brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud (soud prvního stupně) čerpal svá skutková zjištění pro právní posouzení věci. Citované výtky dovolatele však vystihují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který nelze úspěšně uplatnit v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pokud dovolatel dále soudu prvního stupně (soudu odvolacímu) vytýká neprovedení důkazu revizním znaleckým posudkem, je třeba uvést, že přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07 a ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde, neboť se bezprostředně nejedná o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence (procesně)právní otázky zásadního právního významu.
Uvedená námitka dovolatele je navíc neopodstatněná, neboť případná pochybnost o správnosti znaleckého posudku Mgr. Strakové, jíž založilo – dle tvrzení dovolatele – odborné vyjádření znalce Mgr. et Mgr. Pospíšila, byla bezpochyby odstraněna vysvětlením znalkyně Mgr. Strakové, které soudu prvního stupně poskytla při jednání soudu konaném dne 1. 6. 2011 (viz č. l. 187 – 188 spisu). Za této situace nebylo důvodu přistupovat k vypracování dalšího (revizního) znaleckého posudku. Kromě toho ustanovení §127 odst. 2 o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 218/2011 Sb., jež bylo účinné v době rozhodování soudu prvního stupně, neukládalo soudu povinnost vypracovat revizní znalecký posudek (srovnej dikci citovaného ustanovení: Znalecký posudek „je možno“ také dát přezkoumat…).
Je tedy zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly (dle obsahu spisu) náklady, na jejichž náhradu by měla právo vůči dovolateli.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. října 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu