ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.188.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 188/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce J. P. , bytem v M. L., zastoupeného JUDr. Vlastou Dohnalovou, advokátkou se sídlem v Sokolově, nábřeží Petra Bezruče 598, proti žalovanému městu Mariánské Lázně , se sídlem v Mariánských Lázních, Ruská 155, zastoupenému JUDr. Milanem Veselým, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Hroznatova 773, o určení nájemního práva k pozemku, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 17 C 5/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. září 2010, č. j. 11 Co 560/2007-152, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. září 2010, č. j. 11 Co 560/2007-152, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 9. 2007, č. j. 17 C 5/2007-52, zamítl žalobu na určení, že žalobce je nájemcem stavební parcely o výměře 2497 m2 v katastrálním území a obci M. L., zapsané na listu vlastnictví č. 1 u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Ch. (dále též jen „předmětný pozemek“) a rozhodl o nákladech řízení.
Zjistil, že žalovaný je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného pozemku, který vznikl z částí původních parcel, že žalobce (nájemce) uzavřel s Městským úřadem v Mariánských Lázních (pronajímatelem) za účelem výstavby patrových stání pro motorová vozidla dne 11. 3. 1991 smlouvu o dočasném užívání – nájmu pozemku o výměře 2.270 m2 (dále též jen „Nájemní smlouva“), že dne 26. 6. 1991 a 25. 7. 1991 uzavřeli dodatky k Nájemní smlouvě (dále jen „Dodatky“), a dne 21. 12. 1998 dohodu o narovnání (dále též jen „Dohoda o narovnání“), v níž se dohodli, že tam, kde se v Nájemní smlouvě hovoří o pronajímateli Městském úřadu v Mariánských Lázních, jde vždy o město Mariánské Lázně, že nájemce je oprávněn převést svá práva a povinnosti na společnost PARKING CENTRUM, a. s., a dále upřesnili předmět nájmu tak, že jde o předmětný pozemek. Dále zjistil, že Zastupitelstvo města Mariánské Lázně projednalo na svém zasedání konaném dne 14. 2. 1991 postup při uzavírání smluv, týkajících se dispozice s majetkem svěřeným Úřadu města Mariánské Lázně. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem (§80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“), a že Nájemní smlouva je s ohledem na ustanovení §38 a §18 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), absolutně neplatná, neboť smlouvu uzavřel na straně pronajímatele Úřad města Mariánské Lázně, který nemá právní subjektivitu ani způsobilost k právním úkonům, tu má totiž jen město jako veřejnoprávní korporace (§4 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění v době uzavření Nájemní smlouvy). Absolutní neplatnost Nájemní smlouvy nemohlo zhojit ani usnesení Městského zastupitelstva Mariánské Lázně (neboť řeší pouze dispozici s majetkem svěřeným městskému úřadu), ani Dohoda o narovnání (jejímž předpokladem je existence dosavadního /původního/ závazku, a s ohledem na „neexistující právo na základě dvoustranného právního úkonu“ nepřichází v úvahu ani narovnání sjednané v dobré víře podle §586 odst. 2 obč. zák.). Uzavřel, že uvedený stav bylo možné napravit pouze uzavřením nové nájemní smlouvy, k čemuž však nedošlo.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 31. 1. 2008, č. j. 11 Co 560/2007-77, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. K dovolání žalovaného zrušil toto rozhodnutí Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 3. 2010, č. j. 26 Cdo 2152/2008-94, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (vytkl odvolacímu soudu, že ačkoliv neprovedl žádné dokazování, dospěl k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně). Odvolací soud rozsudkem ze dne 7. 9. 2010, č. j. 11 Co 560/2007-152, rozsudek soudu prvního stupně (opět) změnil, určil, že nájemcem předmětného pozemku je žalobce a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, včetně nákladů dovolacího řízení.
Za správné považoval zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník předmětného pozemku (vzniklého sloučením částí původních pozemkových parcel), že žalobce uzavřel s Úřadem města Mariánské Lázně Nájemní smlouvu, že Dodatky byl konkretizován termín zahájení stavby (patrových stání pro motorová vozidla), rozšířen předmět nájmu o parcelu a stanoveno roční nájemné, že nájem byl sjednán na 99 let, a že takto sjednaný nájem byl před uzavřením Nájemní smlouvy schválen na třetím zasedání městského zastupitelstva. Po doplnění dokazování a zopakování některých důkazů dále zjistil, že účastníci uzavřeli Dohodu o narovnání, jejímž účelem bylo napravit pochybení a odstranit závady, k nimž dříve docházelo při uzavírání smluv, kdy byl jako pronajímatel označován Městský úřad Mariánské Lázně a nikoliv město Mariánské Lázně, upřesnit a správně specifikovat pronajatou pozemkou parcelu a její rozlohu a upravit výši nájemného (na 50.000,- Kč ročně). Dospěl k závěru, že nebylo prokázáno tvrzení žalovaného, že ho žalobce před podpisem Dohody o narovnání ujistil, že svá práva a povinnosti z nájmu předmětného pozemku již převedl na společnost PARKING CENTRUM, a. s., a že by bez tohoto „převodu nájmu“ k jejímu uzavření nedošlo; přihlédl přitom, že Dohodu o narovnání připravoval za žalovaného jeho právní zástupce, který si musel být vědom skutečnosti, že takovýto „přechod“ nájmu k pozemku, žádný zákon neumožňoval. Uzavřel, že je správný závěr soudu prvního stupně o existenci naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení a o neplatnosti Nájemní smlouvy, včetně Dodatků. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že Dohoda o narovnání je platná, neboť podle §585 odst. 1 obč. zák. se obsah narovnání může týkat i práv a povinností vzniklých na základě neplatně uzavřené smlouvy; odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 415/2001 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 13/2000. Dohodou o narovnání tak vznikl nový závazkový vztah, jímž je smlouva o nájmu předmětného pozemku, jehož vlastníkem je žalovaný a nájemcem žalobce. Žaloba, jíž se žalobce domáhal určení, že je nájemcem pozemku, je proto důvodná.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod podle §241a odst. odst. 3 o. s. ř. Vytýkal odvolacímu soudu, že se sice zabýval Dohodou o narovnání, nepřihlédl však ke všem zjištěným skutečnostem, zejména k tomu, že žalovaný měl zájem o uzavření dohody pouze za předpokladu, že nájemcem předmětného pozemku bude společnost PARKING CENTRUM, a.s., v níž měl 100% akciovou účast. Má za to, že bylo prokázáno, že ho žalobce uvedl v omyl, a proto je Dohoda neplatná (§35 odst. 2, §586 odst. 2 obč. zák.). Ačkoliv nedostatek dobré víry namítal žalovaný v řízení opakovaně, odvolací soud se touto námitkou vůbec nezabýval. Dále namítal, že žalovaný nechtěl uzavřít novou smlouvu o nájmu předmětného pozemku, ani nájemní vztah obnovit či napravit do budoucna (od 21. 12. 1998), Dohoda o narovnání byla sepsána pouze jako podklad pro účetnictví. Navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a aby mu byla věc vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce v dovolacím vyjádření vyvracel dovolací námitky žalovaného, uvedl, proč považuje za správné napadené rozhodnutí a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Tyto vady nebyly dovoláním uplatněny a nevyplývají ani z obsahu spisu.
Dovolatel výslovně uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Namítal, že odvolací soud se „nezabýval“ nedostatkem dobré víry žalobce při uzavření Dohody o narovnání.
Odvolací soud (po zrušení svého prvního rozsudku v této věci dovolacím soudem) v souladu s §213a odst. 1, 2 o. s. ř. jednak zopakoval (část) dokazování provedeného soudem prvního stupně a jednak toto dokazování doplnil. Závěr o skutkovém stavu (odlišný od soudu prvního stupně) týkající se Dohody o narovnání (jejího obsahu a vůle účastníků při jejím uzavření) učinil z takto provedeného dokazování. V odůvodnění napadeného rozhodnutí pak přehledně vyložil, které skutečnosti má za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, srozumitelně vysvětlil, jak provedené důkazy hodnotil ve smyslu §132 - §135 o. s. ř. Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že se zabýval i postoji a vůli účastníků (zahrnující i jejich dobrou víru) při uzavření Dohody o narovnání.
Dále namítal, že účastníci nemínili Dohodou o narovnání uzavřít novou smlouvu o nájmu k předmětnému pozemku. Nesouhlasí-li však dovolatel se závěrem odvolacího soudu o uzavření nové smlouvy o nájmu předmětného pozemku, pak přehlíží, že takový závěr z odůvodnění napadeného rozsudku (na rozdíl od předcházejícího rozhodnutí, jenž bylo dovolacím soudem zrušeno) nevyplývá.
Na základě dokazování provedeného v odvolacím řízení odvolací soud posoudil smlouvu uzavřenou účastníky dne 21. 12. 1998 podle §585 obč. zák. a dospěl k závěru, že se jedná o dohodu o narovnání (nikoliv o novou nájemní smlouvu podle §663 a násl. obč. zák.). Dokazováním zjistil obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle účastníků, neopomenul přitom žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Přiléhavě poukázal na skutečnost, že žalobce nemohl sám „převést práva a povinnosti nájemce“ na třetí osobu a že pokud nechtěl žalovaný, jenž si návrh dohody nechal vypracovat advokátní kanceláři, pokračovat v nájemním vztahu s žalovaným, ale s jinou obchodní společností, nic mu nebránilo s ní uzavřít novou smlouvu o nájmu; dohodu o narovnání s žalobcem uzavírat nemusel. Dovolatel nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jeho názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení, co bylo předmětem Dohody o narovnání a proč jí účastníci uzavřeli; to však dovoláním úspěšně napadnout nelze.
Dohodu účastníků ze dne 21. 12. 1998 posoudil odvolací soud správně jako dohodu o narovnání uzavřenou podle §585 obč. zák. Narovnání je dohoda účastníků závazkového právního vztahu (zde nájem pozemku), kterou odstranili spornost (pochybnost) vzájemných práv a povinností tím, že je ruší a nahrazují novými. Dosavadní závazek tak byl nahrazen novým závazkem, který vyplývá z narovnání (§585 odst. 3 obč. zák.). Správný je i závěr odvolacího soudu, že předpokladem platnosti dohody o narovnání není existence původního (narovnávaného) právního vztahu mezi účastníky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 02. 2002, sp. zn. 29 Odo 415/2001), v podrobnostech lze odkázat na přiléhavé odůvodnění napadeného rozsudku.
Tvrdí-li dovolatel, že Dohodou o narovnání neměl vzniknout nájemní vztah s žalobcem, ale společností PARKING CENTRUM, a.s., pak toto tvrzení je v přímém rozporu s písemným textem dohody i označením účastníků v dohodě, kteří také dohodu podepsali a lze tak stěží přisvědčit dovolateli, že byl žalobcem uveden v omyl, kdo má být podle Dohody o narovnání nájemcem předmětného pozemku.
Právní závěr odvolacího soudu, že účastníci uzavřeli dohodu o narovnání, tak odpovídá zjištěnému skutkovému stavu, právní úpravě (§585, 586 obč. zák.) i ustálené soudní praxi.
Odvolací soud se však důsledně nevypořádal s tím, že předmětem závazkového vztahu účastníků byl majetek obce.
Zákon č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů (v době uzavření Dohody o narovnání), stanovil pro obec specifické povinnosti při nakládání s jejím majetkem. Obec měla povinnost (§36a odst. 4) zveřejnit v obci vhodným způsobem záměr pronajmout svůj nemovitý majetek (s výjimkou pronájmu bytů) nejméně po dobu 30 dnů před projednáním v orgánech obce tak, aby se k nim mohli občané vyjádřit a předložit své nabídky. Otázkou platností smluv při nakládání s majetkem obce se již judikatura Nejvyššího soudu zabývala opakovaně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 1999, pod číslem 121, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 07. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1483/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 09. 06. 2010, sp. zn. 28 Cdo 239/2009).
Narovnání je obecně právní institut, jenž má smluvní základ a jehož podstatou je nahrazení dosavadního („starého“) závazku (závazkového vztahu) závazkem novým. Dosavadní závazek tedy zaniká a namísto něho vzniká nový závazek. Dohoda o narovnání proto musí odpovídat obecným požadavkům kladeným na právní úkony z hlediska jejich platnosti. Vzniká-li narovnáním nový závazek a předmětem tohoto závazku měl být nemovitý majetek obce, měl být záměr uzavřít Dohodu o narovnání a za jakých podmínek, uveřejněn před jejím projednáním tak, jak to stanovil §36a odst. 4 zákona o obcích. Pokud by se tak nestalo, byla by Dohoda o narovnání neplatná (§39 obč. zák.).
Dohodou o narovnání vznikl nový nájemní vztah žalobce k předmětnému pozemku, účastníci dohodou odstranili nejen pochybnosti v označení pronajímatele, ale i nepřesnosti v rozsahu předmětu nájmu a zároveň nově upravili výši nájemného. Předmětem nájmu měl být i nadále pozemek obce. Odvolací soud se proto měl zabývat i tím, zda Dohoda o narovnání splňuje nejen obecné předpoklady platnosti právních úkonů, ale i specifické požadavky kladené na majetek obcí. Odvolací soud se však v dané věci posouzením platnosti Dohody o narovnání ze všech naznačených hledisek nezabýval. Jeho právní posouzení je proto neúplné a tudíž i nesprávné.
Protože vzhledem k uvedenému není rozhodnutí odvolacího soudu správné, dovolací soud ho zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu