ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.2195.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 2195/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a) A. S., a b) A. V. , zastoupených Mgr. Otou Jankulíkem, advokátem se sídlem Liberec II., Truhlářská 336/9, proti žalovanému A. K. J. , o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp.zn. 24 C 284/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. prosince 2009, č.j. 29 Co 620/2009-36, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 6. 2009, č. j. 24 C 284/2008-22, zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu č. 08 o velikosti 2+1 na ulici A. 764 v L. 10 (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), kterou dal žalovaný žalobcům dopisem ze dne 11. 7. 2008, dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 10. 12. 2009, č.j. 29 Co 620/2009-36, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že žalovaný (pronajímatel předmětného bytu) dal žalobcům (nájemcům bytu) dne 11. 7. 2008 výpověď z nájmu bytu (dále též jen „Výpověď“) podle §711 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“) z důvodu, že nezaplatili nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále jen „úhradu za služby“) ve výši odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a úhrad za služby (za část prosince 2006 a za měsíce duben až červen 2008), že Výpověď – obsahující mj. poučení o možnosti podat ve lhůtě 60 dnů žalobu na určení její neplatnosti – byla doručena žalobkyni a) dne 25. 7. 2008 a žalobci b) dne 14. 7. 2008. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že pokud byla žaloba v dané věci podána až dne 30. 9. 2008, stalo se tak po uplynutí šedesátidenní prekluzivní lhůty (§711 odst. 3 obč.zák.), a proto ji bylo nutno zamítnout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (nezastoupeni advokátem) dovolání, které doplnili prostřednictvím advokáta, jenž jim byl ustanoven soudem. Přípustnost dovolání opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnili v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatelé mají za to, že své povinnosti nájemců bytu hrubě neporušili, neboť sám pronajímatel neplní své – v dovolání specifikované – závazky vůči nájemcům a vyjadřují přesvědčení, že Výpověď je s ohledem na jejich majetkové poměry v rozporu s dobrými mravy. Jsou rovněž toho názoru, že závěr soudů obou stupňů, že žaloba na neplatnost Výpovědi byla podána opožděně, je výsledkem jejich nesprávného právního posouzení věci, a namítají, že ačkoli se předem omluvili a požádali odvolací soud o odročení jednání, nebylo jim vyhověno a soudní jednání proběhlo v jejich nepřítomnosti. Navrhli, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby bylo zrušeno též rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností.
Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu (nejde tak o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř.); dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp.zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp.zn. IV. ÚS 1572/11) přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatelé výslovně neoznačují otázku, s níž spojují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Napadené rozhodnutí je založeno na právním názoru, že žaloba na neplatnost Výpovědi byla podána po uplynutí 60-ti denní zákonné lhůty, a proto bylo nutno ji zamítnout. Právní názor, že šedesátidenní lhůta podle §711 odst. 5 obč. zák. je lhůtou hmotně právní (obsaženou v hmotně právním předpisu), prekluzivní, odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 13. 8. 2008, sp.zn. 26 Cdo 778/2008, z 10. 6. 2009, sp.zn. 26 Cdo 2813/2007, a z 28. 4. 2011, sp.zn. 26 Cdo 2693/2009, a dále např. usnesení z 20. 10. 2009, sp.zn. 26 Cdo 3770/2008). Protože k zamítnutí takovéto žaloby postačuje již sama skutečnost, že byla podána opožděně, považuje dovolací soud za nadbytečné zabývat se dovolacími námitkami zpochybňujícími platnost Výpovědi.
Námitkou, že jim postupem odvolacího soudu bylo znemožněno účastnit se jednání odvolacího soudu, uplatňují dovolatelé tzv. zmatečnostní vadu dle §229 odst. 3 o.s.ř. Ke zmatečnostním vadám řízení ovšem Nejvyšší soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.) a samy způsobilým dovolacím důvodem nejsou. Proto také nelze jejich prostřednictvím založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod R 32/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu z 15. 12. 2005, sp.zn. 21 Cdo 496/2005, a z 11. 3. 2009, sp.zn. 26 Cdo 3351/2008). K účinné ochraně práv účastníků těmito vadami postižených slouží (tam, kde přípustnost dovolání není nebo nemusí být dána ani při uplatnění způsobilého dovolacího důvodu) jiný mimořádný opravný prostředek, a to žaloba pro zmatečnost (srov. §229 a násl. o.s.ř.).
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalobců není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči žalobcům, jejichž dovolání bylo odmítnuto.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. července 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu