ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.3285.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 3285/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně městské části Praha 8 , se sídlem v Praze 8, Zenklova 35/1, zastoupené JUDr. Kateřinou Šímovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Pařížská 28, proti žalovanému R. H. , zastoupenému JUDr. Miroslavem Kovářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Wenzigova 5, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 28 C 166/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2010, č. j. 11 Co 248/2010-66, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.960,- Kč k rukám JUDr. Kateřiny Šímové, advokátky se sídlem v Praze 1, Pařížská 28, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. ledna 2010, č. j. 28 C 166/2007-53, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 3 o velikosti 1+1 v prvním podlaží domu č. p. 524 v P., B., C.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. září 2010, č. j. 11 Co 248/2010-66, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost předmětný byt vyklidit do třiceti dnů od právní moci rozsudku; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně z následujícího skutkového stavu. Dne 29. března 1999 uzavřela žalobkyně jako pronajímatelka a babička žalovaného S. E. jako nájemkyně smlouvu o nájmu předmětného bytu. Žalovaný se k babičce do bytu přestěhoval někdy v roce 2001 poté, co zemřel její druh. V roce 2002 však vykonával vojenskou službu, přičemž po povodních v létě 2002 se k babičce do bytu nastěhovaly matka a sestra žalovaného, neboť jejich byt v P. byl vytopen a nebyl obyvatelný. V té době žil žalovaný v podnájmu. Po celý rok 2004 byla matka žalovaného hospitalizována a tehdy žil žalovaný v bytě matky v P., kde se rovněž staral o svou sestru. Od února 2005 do června 2005 pak bydlel u své přítelkyně a poté již v bytě babičky, která zemřela 10. března 2007. Na tomto skutkovém základě odvolací soud dovodil, že žalovaný žil se svou babičkou od června 2005 do 10. března 2007, kdy jeho babička zemřela (tedy nikoli po dobu tří let před její smrtí, jak to pro účely přechodu nájmu bytu na vnuky zemřelého nájemce normuje ustanovení §706 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni úmrtí babičky žalovaného /a ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb./ - dále jen „obč. zák.“). Vzhledem k tomu, že jejich soužití ve společné domácnosti netrvalo tři roky, zabývaly se oba soudy otázkou existence důvodů zvláštního zřetele hodných, pro něž může soud ve smyslu §706 odst. 2 věty druhé obč. zák. rozhodnout, že vnuk se stává nájemcem bytu, i když soužití ve společné domácnosti s nájemcem netrvalo tři léta. Soud prvního stupně na existenci důvodů zvláštního zřetele hodných usoudil z toho, že „na žalovaného … nepříznivě dopadla“ změna občanského zákoníku provedená s účinností od 31. března 2006 zákonem č. 107/2006 Sb. (neboť v dřívější době, tedy i v den, kdy započalo soužití žalovaného a jeho babičky ve společné domácnosti, postačovalo, aby vnuk žil s nájemcem ve společné domácnosti v den jeho smrti); navíc důvody, pro něž bylo soužití s babičkou přerušováno, nebyly způsobeny žalovaným. Naproti tomu odvolací soud charakterizoval důvody zvláštního zřetele hodné (ve smyslu §706 odst. 2 věty druhé obč. zák.) jako okolnosti výjimečné a vztahující se k samotnému nájemnímu vztahu či ke společné domácnosti vedené s nájemcem po dobu soužití v bytě a dovodil, že na takové okolnosti nelze v daném případě usuzovat; takovým důvodem nemůže být podle odvolacího soudu ani změna zákona, jak dovozoval soud prvního stupně. S přihlédnutím k uvedenému odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.”). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání zpochybnil správnost právního názoru, že v daném případě není naplněn předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §706 odst. 2 věty druhé obč. zák. V tomto směru uvedl, že důvodem zvláštního zřetele hodným je především „podstatná změna zákona, která jej výrazně diskriminuje oproti osobám uplatňujícím přechod nájmu bytu před účinností zákona č. 107/2006 Sb.“ , jak podle jeho názoru správně uzavřel soud prvního stupně. Měl za to, že právní názor odvolacího soudu „odporuje rovněž ustanovení §3 obč. zák.“. Dodal, že podle evidenčního listu pro výpočet nájemného ze dne 9. února 2005 byly v bytě evidovány dvě osoby, tj. on a jeho babička. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právními názory, které odvolací soud zaujal při posouzení otázky důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §706 odst. 2 věty druhé obč. zák. Pokládala za „nesmyslný“ názor, že žalovaného diskriminuje změna zákona. Navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, resp. aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Uvedené vady nebyly v dovolání namítány a jejich existence nevyplynula ani z obsahu spisu.
Již na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že z posléze uvedených důvodů je nepřípustná a současně bezpředmětná dovolací námitka (uplatněná - vzhledem k obsahu dovolání /§41 odst. 2 o.s.ř./ - prostřednictvím přípustného dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř.), že podle evidenčního listu pro výpočet nájemného ze dne 9. února 2005 byly v bytě evidovány dvě osoby, tj. žalovaný a jeho babička. Jde totiž především o skutkovou „novotu“, kterou nelze uplatňovat až v dovolacím řízení (pro dovolací řízení platí zákaz tzv. „novot“ ve skutkovém stavu věci – srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání, nakladatelství C. H. BECK, strana 1004, bod 6.). Navíc žalovanému nijak neprospívá už proto, že jde o evidenční list ze dne 9. února 2005, přičemž od této doby do úmrtí babičky uplynula doba kratší než tři roky.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávající se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt (§706 odst. 1 obč. zák.). Nájemci (společnými nájemci) se ve smyslu §706 odst. 2 věty první obč. zák. stávají také vnuci nájemce, jestliže prokáží, že s ním žili ve společné domácnosti nepřetržitě alespoň po dobu tří let před jeho smrtí a nemají vlastní byt. Podle §706 odst. 2 věty druhé obč. zák. jde-li o vnuky nájemce, může soud z důvodů zvláštního zřetele hodných rozhodnout (a to i formou rozhodnutí o předběžné otázce), že se stávají nájemci, i když soužití ve společné domácnosti s nájemcem netrvalo tři léta. Užitou formulací „důvody zvláštního zřetele hodné“ patří uvedené ustanovení k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2010, sp. zn. 26 Cdo 4076/2008).
Zemřel-li nájemce bytu v době od 31. března 2006 (jako v posuzovaném případě, kdy nájemkyně zemřela 10. března 2007), řídí se přechod nájmu bytu na vnuka ustanovením §706 odst. 2 obč. zák. a vnuk proto je – ve srovnání s právní úpravou účinnou do 30. března 2006 – v otázce přechodu nájmu bytu v méně výhodném postavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. 26 Cdo 378/2008, uveřejněný pod C 7242 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 7. prosince 2009, sp. zn. IV. ÚS 1893/09/). Na tom nemůže nic změnit ani dovolací námitka, že jde o „podstatnou změnu zákona, která žalovaného výrazně diskriminuje oproti osobám uplatňujícím přechod nájmu bytu před účinností zákona č. 107/2006 Sb.“ , kterou žalovaný navíc nepřípustně pokládal za důvod zvláštního zřetele hodný podle §706 odst. 2 věty druhé obč. zák. (viz posléze uvedený výklad).
Při posouzení věci podle §706 odst. 2 věty druhé obč. zák. považuje dovolací soud shodně s odvolacím soudem za rozhodující pouze okolnosti vztahující se k soužití nájemce a vnuka v bytě, o jehož přechod nájmu jde. Současně musí jít o mimořádné důvody (zásluhy) zvláště prospívající vnukům nájemce, přičemž tyto důvody bude zapotřebí hodnotit i s ohledem na dobu, po kterou trvalo soužití nájemce a vnuka v daném bytě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2010, sp. zn. 26 Cdo 5010/2009, uveřejněný pod C 9047 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V posuzovaném případě nelze usoudit na existenci mimořádných důvodů (zásluh), které by zvlášť výrazným způsobem prospívaly žalovanému. Takovou okolností, jak vyplývá se shora uvedeného vykladu, není změna právní úpravy, jak správně konstatoval odvolací soud; změna právní úpravy tudíž není mimořádným (zvláštního zřetele hodným) důvodem, pro který by měl dovolatel – v důsledku přechodu nájmu – získat na úkor pronajímatele (navíc v daném případě obce /města/ - městské části) nájemní vztah k obecnímu bytu. Namítl-li dovolatel, že právní názor odvolacího soudu „odporuje rovněž ustanovení §3 obč. zák.“ , lze dodat, že ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. nelze eliminovat zákonem požadované podmínky pro přechod práva nájmu (dříve osobního užívání) bytu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 30. července 1998, sp. zn. 3 Cdon 86/96, uveřejněný pod č. 151 v sešitě č. 21 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, z 12. dubna 2005, sp. zn. 26 Cdo 1261/2004, z 19. dubna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1199/2005, z 29. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 1105/2007 /ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky z 23. února 2009, sp. zn. IV. ÚS 259/2009/, a ze 17. února 2011, sp. zn. 26 Cdo 4437/2009).
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal dovolatele, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 660,- Kč představující 20 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 13. června 2012
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu