ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.3434.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 3434/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně městské části Praha 1 , se sídlem v Praze 1, Vodičkova 18, proti žalovaným 1) Mgr. N. K. a 2) P. H. , oběma bytem v P., zastoupeným JUDr. Janou Rathouskou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 5/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2011, č. j. 21 Co 519/2010-93, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2011, č. j. 21 Co 519/2010-93, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. července 2010, č. j. 24 C 5/2008-67, ve spojení s usnesením ze dne 18. srpna 2010, č. j. 24 C 5/2008-76, vyhověl žalobě a výrokem I. uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizenou žalobkyni předat do patnácti dnů od právní moci rozsudku „bytovou jednotku, o velikosti 1+1, o výměře 56,30 m2, nacházející se v prvním nadzemním podlaží domu v katastrálním území S. m., v P.“ (dále jen „bytová jednotka“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a o povinnosti žalobkyně zaplatit státu soudní poplatek (výroky II. a III.).
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. února 2011, č. j. 21 Co 519/2010-93, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o věci samé (ve výroku I.) tak, že povinnost žalovaných k vyklizení bytu vázal na zajištění náhradního bytu (dále jen „měnící výrok“); jinak ho potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů zjistil odvolací soud shodně se soudem prvního stupně následující skutkový stav. Bytová jednotka je nyní ve vlastnictví hlavního města Prahy a spravuje ji městská část P. V dřívější době v bytě bydleli jako jeho společní uživatelé manželé S. a vedle nich i žalovaná. Žalobu na vyklizení bytu, kterou žalobkyně podala proti žalované, Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. dubna 1998, sp. zn. 22 C 455/92, zamítl pro nedostatek aktivní legitimace žalobkyně, neboť konstatoval, že za trvání nájemního vztahu byli k vyklizení bytu žalovanou aktivně legitimování tehdejší jeho nájemci (manželé S.). V citovaném rozsudku však rovněž dovodil, že na žalovanou nepřešlo právo nájmu bytu, resp. dřívější právo osobního užívání bytu proto, že nevedla s manžely Sedláčkovými společnou domácnost a nebyla tak naplněna jedna ze dvou podmínek, za jejichž současného naplnění přecházel nájem bytu, resp. dřívější právo osobního užívání bytu. Následně však žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaní jako nájemci uzavřeli dne 4. listopadu 2002 smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „nájemní smlouva“) na dobu určitou v trvání pěti let. Za trvání nájemního poměru (a ani později) se doba nájmu nezměnila na dobu neurčitou a nebyla ani prodloužena, jak vyplynulo z dopisů žalovaných z 9. července 2007, 16. srpna 2007, 17. listopadu 2007, 13. října 2009 a 9. května 2010 a žalobkyně z 27. června 2007, 30. července 2007, 12. listopadu 2007, 28. listopadu 2007 a 14. ledna 2008. Dopisy z 12. listopadu 2007 a 14. ledna 2008 žalobkyně vyzvala žalované k vyklizení bytu. Na tomto skutkovém základě oba soudy shodně dovodily, že – z důvodů uvedených v rozsudku soudu prvního stupně – na žalovanou nájem bytu nepřešel, že nájemní poměr žalovaných k předmětnému bytu (založený nájemní smlouvou) skončil uplynutím sjednané doby nájmu 4. listopadu 2007, že po tomto datu byt užívají bez právního důvodu a je proto na místě, aby ho vyklidili (§126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Soud prvního stupně rovněž dovodil, že žalovaným bytová náhrada nepřísluší proto, že z ustanovení §712 obč. zák. nevyplývá, že by v případě nájemního poměru na dobu určitou měl po uplynutí sjednané doby nájmu bývalý nájemce právo na bytovou náhradu. Naproti tomu odvolací soud vázal vyklizovací povinnost žalovaných na zajištění náhradního bytu za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., a to se zdůvodněním, že žalovaná v bytě bydlí přes dvacet let v přesvědčení, že splnila podmínky přechodu nájmu, je starobní důchodkyní s důchodem v částce 4.800,- Kč, žalovaný jako restaurátor má nepravidelné příjmy, za trvání nájemního poměru si žalovaní plnili povinnosti vyplývající z nájmu bytu a žalobkyně jako obec by měla dbát o potřeby svých občanů (§2 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb.); v tomto ohledu odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 20 Cdo 1203/99, 3 Cdon 51/96 a 31 Cdo 1096/2000.
Proti měnícímu výroku (výroku o bytové náhradě pro žalované) rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. namítla, že žalovaní v řízení ani netvrdili žádné okolnosti svědčící ve prospěch právního závěru, že v daném případě jde z její strany o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. V tomto směru „zjištěný“ skutkový stav tedy nemá oporu v provedeném dokazování. Za použití dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř zpochybnila (s poukazem na tam uvedené okolnosti) správnost právního názoru, který odvolací soud učinil ve vztahu k bytové náhradě pro žalované s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožnili se zjištěným skutkovým stavem i s právními závěry, které na jeho základě učinil odvolací soud ve vztahu k bytové náhradě. Navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která v dovolacím řízení jednala prostřednictvím své zaměstnankyně s právnickým vzděláním (§241 odst. 1 a 2 písm. b, odst. 4 o. s. ř.), a je proti napadenému měnícímu výroku přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť v tomto výroku (ve výroku o bytové náhradě pro žalované) odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Zbývá dodat, že usoudí-li dovolací soud, že závěr týkající se bytové náhrady pro žalované je nesprávný a dovolání je proto důvodné, neobstojí (protože nemůže samostatně nabýt právní moci) rozhodnutí ani v části týkající se samotné povinnosti byt vyklidit, a musí být proto zrušeno (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) jako celek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16 v sešitě č. 3 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 59 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. z 29. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 3430/2007).
Napadený rozsudek byl proto podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. přezkoumán v jeho měnícím výroku o věci samé (ve výroku o bytové náhradě pro žalované). Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám vyjmenovaným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Byť dovolatelka brojila (za použití dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.) rovněž proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení, zda vyklizení lze s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. podmínit zajištěním bytové náhrady, zabýval se dovolací soud v tomto případě nejprve otázkou naplněnosti dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a zkoumal, zda ve výroku o bytové náhradě pro žalované spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o posouzení správnosti právního závěru, že v daném případě lze vyklizovací povinnost žalovaných vázat na zajištění bytové náhrady (ve formě náhradního bytu) za použití §3 odst. 1 obč. zák.
Podle §126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). V rozsudku ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud rovněž dovodil, že má-li být pro rozpor s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.) odepřen výkon práva na bezprostřední vyklizení bytu tak, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady, musí být přesvědčivě doloženo, že skutková zjištění dovolují závěr, že výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy skutečně je. Takový závěr musí být odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit (např. jeho rodinnými a sociálními poměry, délkou užívání bytu apod.), tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, (tedy doložením, že na něm lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila a odložila). Při posuzování věci podle §3 odst. 1 obč. zák. však nelze izolovaně zdůrazňovat a vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost a současně opomenout další právně významné okolnosti (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 26 Cdo 1165/2007, a ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. 26 Cdo 974/2008 /ústavní stížnost podanou proti citovanému usnesení Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. II. ÚS 1766/09/).
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že rozhodovací praxe soudů ve věcech týkajících se vyklizení bytu (nemovitosti sloužící k bydlení) užívaného bez právního důvodu byla usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod č. 8 v sešitě č. 1-2 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§160 odst. 1 o. s. ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát). Zbývá dodat, že v dlouhodobě ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že na základě §3 odst. 1 obč. zák. může být výjimečně povinnost k vyklizení bytu, užívaného bez právního důvodu, vázána na delší lhůtu, případně na zajištění bytové náhrady, byť osobě, jež má byt vyklidit, nesvědčí právo na bytovou náhradu podle pozitivní právní úpravy a nevyplývá ani z její analogické aplikace (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, z 27. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 1608/99, uveřejněný pod C 269 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jde zejména o situace, kdy vyklizovaný v bytě dlouhodobě žije v přesvědčení, že mu svědčí platný titul k bydlení.
Dovolací soud zastává názor, že při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. zohlednil odvolací soud pouze okolnosti na straně žalovaných a nepřihlédl k oprávněným zájmům žalobkyně (zejména k jejímu zájmu na vyklizení bytu po uplynutí sjednané doby nájmu). Navíc má za to, že pro účely posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. není v daném případě právně významná okolnost, že žalovaní si plnili povinnosti vyplývající z nájmu bytu. Je tomu tak především proto, že plněním povinností vyplývajících z nájmu bytu neposkytuje nájemce pronajímateli žádný nadstandard, který by mu (navíc) zakládal – ve spojení s dalšími okolnostmi – právo na bytovou náhradu po uplynutí sjednané doby nájmu, jak se mylně domníval odvolací soud. Z tohoto hlediska je pak nerozhodné, zda pronajímatelem je obec či zda jde o jiného pronajímatele. Šlo-li v tomto případě o nájemní poměr na (relativně krátkou) dobu určitou, nejsou ani v laické veřejnosti – vzhledem k charakteru takového nájemního poměru – žádné pochybnosti o tom, že po uplynutí sjednané doby nájmu je bývalý nájemce povinen byt bez dalšího vyklidit, a to i v případě, kdy po dobu trvání nájemního poměru řádně plnil povinnosti vyplývající z nájmu bytu. Jestliže žalovaní uzavřeli s žalobkyní dne 4. listopadu 2002 smlouvu o nájmu bytu na dobu určitou v trvání pěti let, nemohla žalovaná žít v přesvědčení, že se už v dřívější době stala nájemkyní bytu v důsledku přechodu nájmu, jak uvedl odvolací soud. Z uvedeného vyplývá, že žalovaní museli od počátku vědět, že jde o nájemní poměr na dobu určitou, který zásadně skončí uplynutím sjednané doby nájmu, v důsledku čehož vzniká bývalému nájemci povinnost byt bez dalšího vyklidit. Ostatně žalovaní si toho byli vědomi, což dotvrzuje jejich korespondence vedená s žalobkyní. Navíc o tom, že žalobkyně se domáhá jejich vyklizení, věděli již od doručení žaloby v roce 2008 a měli tak k dispozici relativně dlouhou dobu k tomu, aby si opatřili jiné bydlení.
Nejde-li ze strany žalobce o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., nelze už z tohoto důvodu vyklizení vázat na zajištění bytové náhrady (srov. shora citované stanovisko ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009). Bytovou náhradu nelze žalovaným přisoudit ani s odkazem na shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, z 27. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 1608/99, a ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000; vzhledem k existenci nájemního poměru na (relativně krátkou) dobu určitou nemohli žalovaní žít v přesvědčení, že jim i po uplynutí sjednané doby nájmu svědčí platný titul k bydlení. Na tom nemohou nic změnit ani okolnosti vztahující se k sociálním poměrům žalovaných. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl použit opodstatněně.
Z řečeného vyplývá, že z hlediska uplatněných dovolacích námitek podřazených dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. není ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. správný měnící výrok napadeného rozsudku. Dovolací soud proto podle téhož ustanovení zrušil rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu (viz výklad shora), aniž se pro nadbytečnost zabýval naplněností dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.; podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. srpna 2012
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu