ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.3592.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 3592/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně Z. V. , zastoupené Mgr. Irenou Döményovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Vítkovická 2, proti žalovanému statutárnímu městu Ostrava – městskému obvodu Slezská Ostrava , se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Těšínská 35, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 84 C 385/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. února 2011, č. j. 11 Co 549/2010-76, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. září 2010, č. j. 84 C 385/2009-44, zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu „bytu č. 2, o velikosti 1+1, v domě číslo popisné 245, na ulici K., v katastrálním území O.“ ( dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ ), jenž byla dána z důvodu podle §711 odst. 2 písm. b/ o. z.“ ; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. února 2011, č. j. 11 Co 549/2010-76, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně – nezastoupená advokátem – dovolání, jenž následně doplnila prostřednictvím ustanovené advokátky.
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o.s.ř.“ (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (citované ustanovení bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11).
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). Byť dovolatelka v dovolání odkázala na dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř., ve skutečnosti – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila též nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (námitkami, jimiž brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky zániku práva společného nájmu dovolatelky a jejího bývalého manžela M. V. k předmětnému bytu v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti M. V. /708 ve spojení s ustanovením §707 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“/).
Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., který dovolatelka rovněž uplatnila (námitkou, že odvolací soud nevyhověl jejímu návrhu a nevyslechl jí jako účastnici řízení), pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Uvedená dovolací námitka však k výkladu procesního předpisu nesměřovala, a proto jí nelze přípustnost dovolání založit.
Napadené rozhodnutí spočívá mimo jiných rovněž na předběžném právním názoru, že v daném případě nešlo o trvalé opuštění společné domácnosti bývalým manželem žalobkyně M. V., v jehož důsledku by zaniklo (ve smyslu §708 ve spojením s ustanovením §707 odst. 1 obč. zák.) právo společného nájmu dovolatelky a M. V. k předmětnému bytu. Správnost uvedeného právního názoru dovolatelka v dovolání napadla.
Ustálená soudní praxe (srov. oddíl III. Zprávy o výsledcích průzkumu rozhodování soudů ve věcech přechodu práva osobního užívání bytu – uvedená zpráva byla uveřejněna pod č. 34 z roku 1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 19 z roku 1982 Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR, občanskoprávní část) dovodila, že na trvalé opuštění společné domácnosti usuzují soudy správně podle okolností konkrétního případu, přičemž pouhé opuštění bytu (odstěhování svršků, případně i odhlášení se z trvalého pobytu) nebude bez dalšího postačovat pro závěr, že jde o trvalé opuštění společné domácnosti (R 77/66). Trvalé opuštění společné domácnosti je možno obecně vymezit jako jednání vedené s úmyslem domácnost zrušit a již neobnovit. Trvalé opuštění společné domácnosti ve vztahu mezi manžely je takové jednání, kdy za trvání manželství jeden z nich byt opustí a lze dovodit, že tak učinil s úmyslem se již nevrátit a neobnovit manželské soužití. V soudní praxi nebyl do současné doby od těchto závěrů zaznamenán odklon, jak o tom svědčí také rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, uveřejněný pod č. 37 v sešitě č. 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura. V citovaném rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž k závěru, že trvalé opuštění společné domácnosti je nejen úkonem faktickým, nýbrž i úkonem právním (ve smyslu ustanovení §34 obč. zák.), a proto musí být také svobodným projevem vůle manžela, který domácnost opouští. O případ tohoto druhu nejde též v případě, že opuštění společné domácnosti je motivováno snahou vyhnout se neshodám, ke kterým mezi manžely před opuštěním společné domácnosti docházelo a jejich opakování bylo možné reálně očekávat. Tomu na roveň se klade i jednorázový manželský konflikt takového charakteru a intenzity (např. hrubý fyzický útok), který setrvání jednoho z manželů ve společné domácnosti činil do budoucna neúnosným. Přitom i v současné době jsou využitelné závěry přijaté v tomto ohledu v R 14/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Jde především o závěr, že v případě opuštění společné domácnosti jedním z manželů (§181 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. /dále jen „občanský zákoník“/ – nyní §708 obč. zák.) zanikne přímo ze zákona právo společného užívání bytu manžely (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 2784/2004, uveřejněný pod č. 50 v sešitě č. 4 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 29. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 514/04/). Dále jde také o závěr, že ustanovení §181 občanského zákoníku (nyní §708 obč. zák.) platilo s použitím §496 občanského zákoníku (nyní §853 obč. zák.) i pro případy, kdy jeden z rozvedených manželů, kteří bydleli po rozvodu ve společném bytě, se z tohoto bytu odstěhuje. V důsledku toho již nepřicházel v úvahu postup podle ustanovení §177 občanského zákoníku (nyní §705 obč. zák.). Zde lze poukázat rovněž na závěry přijaté v R 4/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – rozvedený manžel se nemůže již úspěšně domáhat zrušení práva společného užívání bytu (v současné době práva společného nájmu bytu), jestliže se z bytu odstěhuje a jestliže tím došlo k zániku práva společného užívání bytu (v současné době práva společného nájmu bytu) trvalým opuštěním společné domácnosti; ustanovení §181 občanského zákoníku (nyní §708 obč. zák.) platí s použitím ustanovení §496 občanského zákoníku (nyní §853 obč. zák.) i pro případy, že jeden z rozvedených manželů se po rozvodu vystěhuje.
V projednávané věci odvolací soud shodně se soudem prvního stupně zjistil z provedených důkazů následující skutkový stav. M. V. v předmětném bytě bydlel a nijak neprojevoval zájem o jeho opuštění až do okamžiku, kdy na základě usnesení Okresního soudu v Ostravě (vydaného k návrhu dovolatelky) ze dne 13. srpna 2009, č. j. 24 Nc 240/2009-27, opustil byt dočasně (na dobu jednoho měsíce) a posléze si odnesl některé své osobní věci. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. září 2009, č. j. 33 C 100/2009-57, sice byla doba trvání předběžného opatření prodloužena od 13. srpna 2009 na dobu jednoho roku, avšak na základě odvolání M. V. (resp. jeho opatrovnice) Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4. února 2010, č. j. 14 Co 54/2010-100, citované rozhodnutí změnil tak, že návrh dovolatelky na prodloužení doby trvání předběžného opatření zamítl. Dne 26. března 2009 podala dovolatelka žalobu na zrušení práva společného nájmu bytu, přičemž řízení o této žalobě bylo na návrh dovolatelky a M. V. přerušeno (podle §110 o.s.ř.). V průběhu roku 2010 M. V. do bytu docházel a nechoval se tak, jako by již založil novou domácnost jinde, neodhlásil si ani trvalé bydliště vedené v předmětném bytě; v současné době je neznámého pobytu, přespává a přechodně bydlí na různých místech u kamarádů a do předmětného bytu se občas vrací (obvykle pod vlivem alkoholu).
Odvolací soud se neodchýlil od výše uvedené – ustálené – judikatury, jestliže na základě takto zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř.) dovodil, že u Milana Vondrušky nebyla dána vůle předmětný byt trvale opustit (neboť k odchodu z něho byl donucen úředním rozhodnutím) a že proto dosud nezaniklo právo společného nájmu bytu žalobkyně a M. V.; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. března 2012
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu