ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.3799.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 3799/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce JUDr. T. P. , zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovanému Ing. J. V. , o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 130/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2010, č. j. 62 Co 59/2010-71, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce napadl dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 28. 4. 2010, č. j. 62 Co 59/2010-71, kterým potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (soud prvního stupně) ze dne 29. 9. 2009, č. j. 5 C 130/2009-56, jímž zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit byt – jednotku č. 2150/62, v budově označené popisným číslem 2144, 2145, 2146, 2147, 2148, 2149, 2150, 2151, 2152, 2153 a 2154 postavené na pozemku parcelní číslo 2964, 2965, 2966, 2967, 2968, 2969, 2970, 2971, 2972, 2973, 2974, 2975, 2976 a 2977 zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha, obec Praha, na listu vlastnictví č. 4063, pro katastrální území Stodůlky (dále též jen „předmětný byt“, popř. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“ (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, do této doby však zůstává i nadále aplikovatelným právním předpisem).
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem. Pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou proto relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení dovolatel napadl.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. /jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci/; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) /že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci/ a §241a odst. 3 o. s. ř. /jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu/ se nepřihlíží.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
S přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) uplatnil dovolatel nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., a to námitkou, že zjištění soudů obou stupňů o označení předmětu nájmu ve smlouvě z 11. 6. 1993 odkazem na jiné listiny (smlouvu o uzavření budoucí smlouvy o majetkovém převodu a potvrzení o úhradě kupní ceny) je nesprávné, neboť smlouva žádné označení předmětu nájmu neobsahuje, a to ani přímo, ani odkazem, že se jedná o formulář, v němž nebylo /prázdné/ pole týkající se předmětu nájmu vyplněno.
Dovolatel tak zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem (§685, §686 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obč. zák.“), prostřednictvím námitek skutkových. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2002, pod číslem 46, a usnesení ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, a ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Otázka, zda ve smlouvě o nájmu z 11. 6. 1993 byl označen byt, jenž měl být předmětem nájmu, je proto otázkou skutkovou. Vzhledem k tomu, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit, a dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nelze úspěšně uplatnit v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemůže označená otázka založit přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení.
Pro smlouvu o nájmu, stejně jako pro ostatní závazkové právní vztahy platí, že kromě vlastního sepsání smlouvy, je možné doplnit konkrétní údaje do předem připraveného (typizovaného) formuláře. Podstatné náležitosti nájemní smlouvy (§686, §37 obč. zák.) musí být ve smlouvě uvedeny dostatečně určitě, mj. předmět nájmu – byt musí být identifikován tak, aby nevznikaly pochybnosti o jeho určení. Zpravidla bude byt označen přímo ve smlouvě o nájmu číslem, podlažím, na němž se nachází, počtem místností, výměrou bytu apod., může však být identifikován dostatečně určitým způsobem i jinak, např. odkazem na připojený situační plánek, nebo na jinou (současně) uzavřenou smlouvu, v níž byl náležitě popsán. Tyto (v napadeném rozhodnutí implicitně vyjádřené) závěry ostatně dovolatel ani nezpochybnil.
Dovolatel výslovně uplatnil i nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (námitkou, že „…jestliže soud prvního stupně chtěl evidentně absolutně neplatnou smlouvu posoudit jako platnou, měl ho poučit podle §118a o. s. ř., což neučinil,… odvolací soud měl proto jeho nová tvrzení uplatněná až v odvolacím řízení považovat za přípustná…“). K těmto vadám však dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně nezakládají (vyjma případu – o který zde nejde, kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ - ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních).
Jen pro úplnost lze dodat, že postup podle ustanovení §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat. Rozhodnutí odvolacího soudu (soudu prvního stupně) nebylo založeno na závěru o neunesení důkazního břemene, soud rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, nebyl proto důvod pro poučení dovolatele podle §118a o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003).
Přípustnost dovolání nezakládají ani dovolací námitky podřaditelné pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. obsažené v dovolání.
Lze sice souhlasit s námitkou dovolatele, že důsledky absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu nejsou závislé na tom, kdo neplatnost zavinil (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1270/1999, uveřejněný pod č. 13/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a rozsudek ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2477/2003); na řešení této otázky však právní posouzení věci (výlučně) nespočívá a proto s ní zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spojit nelze. Neobstojí ani jeho námitka, že bylo-li nájemné sjednáno jen v symbolické výši, je smlouva o nájmu z 11. 6. 1993 neplatná pro obcházení zákona (jeho požadavku na úplatnost nájemní smlouvy). V roce 1993 výpočet nájemného upravovala kogentně vyhláška č. 60/1964 Sb., o úhradě za užívání bytu a za služby spojené s užíváním bytu, v tehdy platném znění. Neuvedení výše nájemného ve smlouvě (v době platnosti této vyhlášky) nemělo za následek neplatnost celé nájemní smlouvy (dříve smlouvy o užívání bytu), proto takový následek nemohlo mít ani sjednání nájemného v jiné výši (v rozporu s vyhláškou). Bylo-li nájemné (dříve úhrada za užívání bytu) sjednáno v nesprávné výši, byla smlouva neplatná jen v této části.
Přípustnost dovolání tak nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání tedy směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovanému žádné náklady podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. června 2012
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu