ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.3970.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 3970/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce D. B., zastoupeného Mgr. Ondřejem Holkem, advokátem se sídlem Ostrava – Zábřeh, Čujkovova 1736/30, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Poruba , se sídlem Ostrava – Poruba, Porubská 1015, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 341/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 42 Co 618/2008-108, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 19. 11. 2008, č.j. 42 Co 618/2008-108, potvrdil rozsudek ze dne 27. 3. 2008, č.j. 32 C 341/2007-77, kterým Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) zamítl žalobu na určení, že výpověď z nájmu bytu č. 8 v domě čp. 1871 na ulici L. P. v O. (dále též „předmětný byt“, resp. „byt“), daná žalobci žalovaným dne 17. 9. 2007 (dále též jen „Výpověď“), je neplatná, a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“), byl naplněn, neboť žalobce (nájemce předmětného bytu) hrubě porušil své povinnosti vyplývající z nájmu tím, že nezaplatil nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále též „úhrada za služby“) ve výši přesahující trojnásobek měsíčního nájemného a úhrad za služby (za období 11/2005, 3-12/2006, a 1-4, 7,8/ 2007 platil nájemné a úhrady za služby v nižší než pronajímatelem stanovené výši, čímž mu vznikl ke dni dání Výpovědi dluh ve výši 51.584,- Kč). Přisvědčil i jeho závěru, že žalobce neprokázal, že nedlužil na nájemném a úhradách za služby (toto nelze dovozovat z vyúčtování za rok 2006, ani z ústřižků poštovních poukázek jím předložených) s tím, že by na něm nemohlo nic změnit ani provedení důkazu vyúčtováním za rok 2007, který soud prvního stupně pro nadbytečnost zamítl. Pokud žalobce svévolně platil méně s poukazem na to, že úroveň bytu neodpovídá stanovenému nájemnému, aniž by u žalovaného uplatnil slevu z nájemného, porušil svou povinnost platit nájemné řádně a včas. Další důkazní návrhy učiněné žalobcem v odvolání odvolací soud zamítl, neboť se jednalo o „nepřípustné novoty“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., aniž výslovně označil uplatněný dovolací důvod. Vytýká odvolacímu soudu, že pouze převzal skutková zjištění soudu prvního stupně (který zamítl jeho návrh na provedení důkazu vyúčtováním za rok 2007) a že se nevěnoval posouzení otázky, zda mu v rámci vyúčtování za rok 2007 vznikl přeplatek či nedoplatek. Uvádí, že tato otázka má zásadní význam pro posouzení, zda na nájemném a úhradách za služby dlužil nějaké částky či nikoliv a zda byl uplatněný výpovědní důvod naplněn, a že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou proto v tomto směru nepřezkoumatelná. Dále namítá, že postupem soudu prvního stupně, který zamítl jeho důkazní návrh (jež prokazoval, že na nájemném ničeho nedlužil) byla porušena zásada rovnosti stran. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatelem označený důkaz je ve vztahu k dlužné částce irelevantní, že se nejedná o otázku zásadního právního významu a že přeplatky byly řádně započteny oproti předchozím dluhům. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 19. listopadu 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) poté, co shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. Dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatel výslovně neformuluje otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) však vyplývá, že brojí proti závěru odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že uplatněný výpovědní důvod byl naplněn. Jeho námitky však směřují především proti zjištěnému skutkovému stavu, resp. skutkovému závěru, že dlužil na nájemném a úhradách za služby, čímž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. Přehlíží však, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Výtky dovolatele týkající se zamítnutí jeho důkazního návrhu, nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudů obou stupňů a porušení zásady rovnosti pak lze podřadit pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura 7/2004, a ze dne 23. 8. 2006, sp.zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 1. 2008, sp.zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, a ze dne 28. 2. 2008, sp.zn. III. ÚS 1970/07). V souzené věci však uvedené námitky k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, a proto jimi nelze založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nad rámec uvedeného je možno dodat, že řízení namítanými vadami netrpí. V posuzovaném případě dovolatel v řízení před soudem prvního stupně navrhl, aby soud provedl důkaz vyúčtováním za rok 2007. Soud prvního stupně využil možnosti upravené v ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o.s.ř. a neprovedl jej; v odůvodnění svého rozhodnutí pak v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř. dostatečně vysvětlil, z jakého důvodu jej pokládal za nadbytečný.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalobce není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v (dle obsahu spisu) dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. března 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu