ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.4458.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 4458/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce Mgr. Ing. Z. V. , bytem v B., proti žalované BETA Dobrovský v.o.s. , se sídlem v Praze 4 – Chodově, Květnového vítězství 332/31, IČ: 26434946, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 184/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. července 2010, č. j. 19 Co 82/2010-99, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. listopadu 2009, č. j. 42 C 184/2008-69, ve spojení s usnesením ze dne 11. ledna 2010, č. j. 42 C 184/2008-73, zamítl žalobu na určení, že je neplatná výpověď žalované ze dne 12. června 2008 (dále jen „Výpověď“) z nájmu žalobce k „bytu nacházejícímu se v domě na ulici J. v B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. července 2010, č. j. 19 Co 82/2010-99, citovaný rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s usnesením) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě (jenž je účastníkům řízení znám a nelze jej v daném případě zpochybnit /viz posléze uvedený výklad/ prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o.s.ř.“) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že žalobce je na základě (platné) nájemní smlouvy ze dne 12. října 2005 (dále jen „nájemní smlouva“) nájemcem předmětného bytu a že Výpověď je platná, neboť obsahovala veškeré náležitosti předepsané ustanovením §711 odst. 3 věty druhé obč. zák. Dále dovodil, že právo na slevu z nájemného uplatnil žalobce (nájemce bytu) u žalované (vlastnice předmětného domu a pronajímatelky bytu) po marném uplynutí (prekluzivní) lhůty ve smyslu §699 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Podle odvolacího soudu je tomu tak proto, že byť přestavba předmětného domu, od níž právo na slevu z nájemného odvíjel, byla dokončena k 31. říjnu 2007, uplatnil slevu z nájemného až dopisem ze dne 2. května 2008, tj. po marném uplynutí šestiměsíční lhůty od odstranění závady podstatně nebo po delší dobu zhoršující užívání bytu. Následně – shodně se soudem prvního stupně – uzavřel, že byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák., neboť žalobce hrubě porušil své povinnosti vyplývající z nájmu bytu tím, že dlouhodobě (přinejmenším v období od listopadu 2007 do dubna 2008 – dále jen „rozhodné období“) na nájemném z bytu nic žalované neplatil, takže jeho dluh přesáhl částku odpovídající trojnásobku sjednaného měsíčního nájemného a úhrad za služby. Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, k němuž se žalovaná písemně vyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas (k námitkám uvedeným v „replice“ žalobce /viz podání na č. l. 136 – 139 spisu/ však nepřihlížel, neboť byla podána až dne 19. září 2011, tj. po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty k podání dovolání), subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), který má právnické vzdělání (§241 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci. Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 větu za středníkem o. s. ř.). Právě takový (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.) dovolatel v dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) – rovněž uplatnil, a to námitkami, jimiž brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázek včasnosti uplatnění slevy z nájemného ve smyslu §699 obč. zák. a naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák.
Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. dovolatel – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – uplatnil výtkami, že soudy obou stupňů porušily jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a to soud prvního stupně tím, že se nezabýval jeho námitkami týkajícími se absolutní neplatnosti nájemní smlouvy, a odvolací soud tím, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil přesto, že změnil právní náhled na danou věc. Uvedené dovolací námitky však k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, navíc – z posléze uvedených důvodů – nejsou ani opodstatněné, a proto jimi nelze přípustnost dovolání založit. Především jde o námitky obecné, z nichž – právě pro jejich obecnost – nelze usuzovat na porušení konkrétního procesního předpisu (z odkazu dovolatele na jeho ústavně zaručené právo podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod nelze bez dalšího určit, jakou procesní normu /ustanovení občanského soudního řádu/ měly soudy svým postupem v řízení porušit). Kromě toho výtka adresovaná odvolacímu soudu není opodstatněná také proto, že nejen odvolací soud, nýbrž i soud prvního stupně posoudil nájemní smlouvu jako platnou (i soud prvního stupně dovodil, že žalobce se stal nájemcem bytu, a to na základě /platné/ nájemní smlouvy); odvolací soud měl tedy na věc tentýž právní náhled jako soud prvního stupně a nic na tom nemění okolnost, že nad rámec právních názorů přijatých soudem prvního stupně podpůrně zaujal i některé další právní názory. Uvedená okolnost však nečiní odůvodnění napadeného rozsudku „zmateční“ , jak dovolatel v dovolání rovněž namítl.
Napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu je založen mimo jiných i na (předběžném) právním názoru, že byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák.
V rozsudku ze dne 13. května 2010, sp. zn. 26 Cdo 28/2009, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že výpovědní důvod upravený nyní v §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. je zjevně sankční povahy a jeho cílem je postihnout hrubé porušení povinností nájemcem bytu, a to stejně jako tomu bylo u obdobně formulovaného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák. před novelou“). V citovaném rozsudku Nejvyšší soud – s odkazem na ustálenou soudní praxi vztahující se k výpovědnímu důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. před novelou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněný pod č. 144 v sešitě č. 12 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 26 Cdo 148/2003, a ze dne 29. srpna 2007, sp. zn. 26 Cdo 2091/2006) – rovněž dovodil, že se zřetelem k povaze daného výpovědního důvodu nelze jeho uplatnění podmiňovat tím, že protiprávní jednání nájemce trvá i ke dni doručení výpovědi; rozhodné je, že k uvedenému dni nájemce hrubě porušil své povinnosti vyplývající z nájmu bytu. K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudcích ze dne 9. prosince 2010, sp. zn. 26 Cdo 78/2010, a ze dne 12. května 2011, sp. zn. 26 Cdo 5156/2009, a sdílí je i v souzené věci.
V projednávaném případě není – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu
- pochyb o tom, že dovolatel přinejmenším v období od listopadu 2007 do dubna 2008 žalované na nájemném z bytu nic neplatil, a – ve smyslu citované judikatury – je bez právního významu, že teprve po šesti měsících, co byl v tomto směru nečinný, dopisem ze dne 2. května 2008 projevil vůči žalované vůli jí nájemné za rozhodné období (a za květen 2008) uhradit „zápočtem do vzájemných pohledávek“ (jak s odkazem na uvedený dopis tvrdil v žalobě a jak to i vyšlo v řízení najevo). Přitom pro účely posouzení naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. je v dané věci nerozhodné, že dovolatel zmíněným dopisem u žalované uplatnil též právo na slevu z nájemného, neboť – bez ohledu na to, zda tak učinil včas (ve lhůtě podle §699 obč. zák.) – toto právo uplatnil toliko ve vztahu k jedinému ze šesti měsíců rozhodného období (ve vztahu k listopadu 2007). Odvolací soud se tedy od uvedené judikatury neodchýlil, jestliže na základě zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.) dovodil, že byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák., neboť dovolatel hrubě porušil své povinnosti vyplývající z nájmu bytu tím, že žalované nehradil nájemné z bytu dlouhodobě (déle než tři měsíce) tak, že jeho dluh na nájemném přesáhl částku odpovídající trojnásobku sjednaného měsíčního nájemného a úhrad za služby. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto ohledu výrazem standardní soudní praxe.
K dovolací námitce, že „bylo povinností soudů obou stupňů zkoumat platnost nájemní smlouvy (z úřední povinnosti) pro následné posouzení platnosti výpovědi z ní; pokud by byla shledána absolutní neplatnost nájemní smlouvy, měl soud prvně posoudit absenci žalobní legitimace … a na základě toho rozhodnout“ , lze uvést následující. Pokud se snad tímto (a souvisejícími dovolacími námitkami týkajícími se neplatnosti nájemní smlouvy) dovolatel – v rozporu s logikou věci – pokusil zpochybnit své nájemní právo k bytu, pak Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 17. června 2008, sp. zn. 26 Cdo 3842/2007, uveřejněném pod č. 33 v sešitě č. 3 z roku 2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že výpověď z nájmu bytu daná osobě, která není nájemcem bytu, nemá žádné právní účinky. Žaloba na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podaná takovou osobou musí být tedy zamítnuta (pro nedostatek aktivní věcné legitimace), jak ostatně v odůvodnění napadeného rozsudku správně konstatoval už odvolací soud.
Zbývá dodat, že dovolací soud se již nezabýval oprávněností dovolatelových výtek, že jsou nesprávné právní názory, že „i pokud by ve lhůtě uplatnil … slevu na nájemném, pak v žádném případě ho to neopravňuje k tomu, aby neplatil vůbec žádné nájemné“ , a že „žalovaný jako právnická osoba podnikatel zapsaná v obchodním rejstříku nepotřebuje, byť je vlastníkem bytových jednotek, pro své podnikání – pronájem bytových jednotek nájemníkům – živnostenské oprávnění“ , a to dílem pro jejich nekonkrétnost a dílem také proto, že na zmíněných závěrech napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá, neboť jde o závěry pouze podpůrné (argumenty „navíc“).
Se zřetelem k řečenému dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. ledna 2012
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu