ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.4563.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 4563/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyň a) Ing. A. K. , a b) Ing. J. N. , CSc. , proti žalovanému P. P. , zastoupenému Mgr. Danielem Slavíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Haštalská 791/9, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 30 C 127/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. června 2010, č.j. 20 Co 258/2010-47, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 8. 6. 2010, č. j. 20 Co 258/2010-47, potvrdil rozsudek ze dne 17. 2. 2010, č.j. 30 C 127/2009-30, kterým Okresní soud v Trutnově (soud prvního stupně) uložil žalovanému povinnost vyklidit dům č.p. 228 na st. p.č. 251 v obci a k.ú. H. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“) do 15 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu; nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. Dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp.zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp.zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatel výslovně neoznačil otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) pak vyplývá, že především namítá, že výkon práva žalobkyň, domáhajících se jeho vyklizení, je (z důvodů popsaných v dovolání) v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.). Tuto námitku, a to včetně uvedení skutkových okolností, v nichž spatřuje důvod pro aplikaci §3 odst. 1 obč.zák., však vznesl poprvé až v dovolacím řízení. Podle ustanovení §241a odst. 4 o.s.ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé, a dovolací soud se jí proto zabývat nemohl.
Dovolatel dále namítá, že postupem soudu prvního stupně, který jeho námitku podjatosti soudkyně označil jako nedůvodnou s tím, že otázka podjatosti se bude řešit v případě, že podá odvolání (což je dle něj v rozporu s ustanovením §15b odst. 2 o.s.ř.), jakož i tím, že odvolací soud se touto námitkou nijak nevypořádal, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). V této souvislosti třeba uvést, že přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (pod nějž spadá i tato dovolací námitka) přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu ČR ze dne 9. 1. 2008, sp.zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, ze dne 28. 2. 2008, sp.zn. III. ÚS 1970/07 a ze dne 28. 7. 2010, sp.zn. IV. ÚS 1464/10). O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde, neboť se bezprostředně nejedná o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence (procesně)právní otázky zásadního právního významu. Ostatně řízení namítanou vadou netrpí, neboť soud prvního stupně naopak postupoval zcela v souladu s ustanovením §15b odst. 2 o.s.ř. a věc správně nepředložil svému nadřízenému soudu k rozhodnutí o námitce podjatosti (vznesené žalovaným při jednání, na kterém došlo k vyhlášení rozhodnutí věci), neboť ji – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí – neshledal důvodnou. Odvolací soud se na základě odvolání žalovaného námitkou podjatosti ve svém rozhodnutí náležitě zabýval, avšak dospěl k závěru , že nebyl dán žádný z důvodů pro vyloučení soudkyně soudu prvního stupně z rozhodování věci. Žalovaný totiž podjatost soudkyně spatřoval toliko v okolnosti, jak rozhodla v jiné než v projednávané věci, což však důvodem pro vyloučení soudce být nemůže.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o.s.ř.), jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., jakož i o skutečnost, že žalobkyním (dle obsahu spisu) nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měly jinak právo vůči žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu