ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.4771.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 4771/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a) J. H. , a b) B. H. , zastoupených Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 32, proti žalované L. R. , o určení výše obvyklého nájemného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 1/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2010, č. j. 16 Co 382/2009-58, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 6. 2009, č. j. 25 C 1/2007-31, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby žalované byla uložena povinnost platit jim za užívání zde specifikovaného bytu nájemné v měsíční výši 5.000,- Kč, počínaje dnem následujícím po právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 7. 1. 2010, č. j. 16 Co 382/2009-58, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnými osobami – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §243c odst. 2 o.s.ř. obsahuje odůvodnění pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.
Dovolání není v dané věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí je rozhodnutím potvrzujícím, ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., protože rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozhodnutím soudu odvolacího, je jeho prvním rozhodnutím ve věci. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Dovolatelé výslovně neoznačují otázku, s níž spojují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., který dovolatelé uplatňují (námitkami, že soudy nesplnili svoji poučovací povinnost nad rámec §5 o.s.ř., a že se odvolací soud nevypořádal s jejich argumentací „proti ústavní konformitě zákona č. 107/2006 Sb. a podzákonných právních předpisů, kterými je určeno konkrétní zvýšení nájemného pro dané období“) by přicházela v dané věci v úvahu pouze tehdy, pokud by otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, vycházela ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura 7/2004, a z 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu z 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu z 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Dovolatelé odkázali rovněž na (způsobilý) dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolací soud však – s přihlédnutím k obsahu dovolání – zastává názor, že takto formálně uplatněný dovolací důvod nijak obsahově nekonkretizovali. V této souvislosti nelze opomenout, že pouhá citace ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o.s.ř. – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v časopise Soudní judikatura 3/2005).
Dovolací soud se nemohl zabývat námitkami obsaženými v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, neboť podání předcházející vydání (vyhlášení) napadeného rozhodnutí z povahy věci nemohou reagovat na závěry, na nichž následně odvolací soud založil své rozhodnutí, nehledě na to, že akceptace názoru, podle něhož by bylo možno z hlediska odůvodnění dovolání (jen) odkázat na dřívější podání by nejen odporovala ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř., ale i znemožňovala soudu dostát požadavku vyplývajícímu z ustanovení §210 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením §241b odst. 1 o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008).
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalobců není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu je dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř s přihlédnutím k tomu, že žalované nevznikly (podle obsahu spisu) v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. ledna 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu