ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.4979.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 4979/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně H. P. , bytem H., zastoupené JUDr. Jarmilou Černou, advokátkou se sídlem Pardubice, Sladkovského 484, proti žalované B. M. , podnikatelce s místem podnikání P., IČ: 74239819, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolovská 60, o zaplacení částky 120.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8 C 188/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. září 2010, č. j. 18 Co 187/2010-100, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Jarmily Černé, advokátky se sídlem Pardubice, Sladkovského 484, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou soudu dne 17. 7. 2009 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení dlužného nájemného za užívání níže specifikovaných nemovitostí v období od listopadu 2008 do února 2009.
Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 12. 2009, č. j. 8 C 188/2009-61, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do 15 dnů od právní moci rozsudku částku 120.000,- Kč spolu se zde specifikovanými úroky z prodlení; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (soud odvolací) rozsudkem ze dne 15. 9. 2010, č. j. 18 Co 187/2010-100, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že účastnice uzavřely dne 4. 7. 2008 nájemní smlouvu (dále jen ,,Smlouva“), jejímž předmětem byly ,,skladovací a kancelářské prostory o výměře skladu 548 m2, 2 kanceláře o výměře 12 a 54 m2 s možností využívat společné prostory (vnitřní chodbu, kuchyňku, sociální zařízení) a zpevněnou venkovní plochu před skladem v průmyslovém objektu v katastrálním území H.“ (dále jen ,,předmětné prostory“), že sjednaným účelem nájmu byl prodej motorových vozidel, že Smlouva byla uzavřena na dobu určitou od 1. 8. 2008 do 31. 7. 2010 a měsíční nájemné bylo stanoveno ve výši 30.000,- Kč se splatností vždy k 8. dni v měsíci, že žalovaná neplatila nájemné od listopadu 2008 a dopisem ze dne 15. 11. 2008 oznámila žalobkyni, že dává výpověď ke dni 1. 11. 2008, neboť předmětné prostory se staly bez jejího zavinění nezpůsobilými ke smluvenému účelu užívání a žalobkyně několikrát hrubě porušila své povinnosti pronajímatelky, že na tento dopis reagovala žalobkyně dopisem ze dne 27. 11. 2008, v němž žalované oznámila, že výpověď považuje za neplatnou pro neurčitost, přičemž ji dalším dopisem vyzvala k úhradě nájemného a dopisem ze dne 2. 3. 2009 (doručeným žalované dne 3. 3. 2009) vypověděla Smlouvu z důvodu neplacení nájemného s tím, že nájemní poměr skončí uplynutím sjednané sedmidenní lhůty, že kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu v H. (ze dne 5. 12. 1995) bylo povoleno užívání předmětných prostor pro prodej elektromateriálu a že Hasičský záchranný sbor Pardubického kraje vyslovil z hlediska požární bezpečnosti souhlasné stanovisko s případnou změnou účelu užívání na prodejnu automobilů. Po doplnění dokazování vzal odvolací soud rovněž za prokázáno, že dle vyjádření městského úřadu Holice, odboru životního prostředí a stavebního úřadu, není ke změně účelu užívání předmětné stavby z prodejny elektromateriálu na prodej ojetých automobilů třeba písemného souhlasu stavebního úřadu a že dle vyjádření Hygienické stanice Pardubického kraje není užívání předmětu nájmu pro účely prodejny ojetých vozů v rozporu se zájmy na ochraně veřejného zdraví. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že Smlouva obsahuje všechny náležitosti podle §3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy, tj. ve znění po novele provedené zákonem č. 360/2005 Sb. (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“). Pokud jde o soulad kolaudačního určení předmětných prostor s dohodnutým účelem nájmu, konstatoval, že „ne každá odchylka účelu nájmu od kolaudačního určení zakládá neplatnost nájemní smlouvy“, ale je třeba vždy zkoumat, do jaké míry se od sebe fakticky liší (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 1306/2001). Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) ve svém ustanovení §126 odst. 2 stanoví, že písemný souhlas stavebního úřadu ke změně v účelu užívání stavby, resp. ke změně v činnosti v stavbě provozované, je zapotřebí jen tehdy, jde-li o „změnu kvalifikovanou“, tj. takovou, která může ohrozit život a veřejné zdraví, život a zdraví zvířat, bezpečnost nebo životní prostředí. Pokud se jedná o pouhou „drobnou odchylku“, není tato odchylka z hlediska platnosti nájemní smlouvy relevantní, neboť užívání pro tyto účely je v souladu s kolaudačním rozhodnutím. Dovodil, že žalobkyně bez důvodných pochybností prokázala (vyjádřením příslušného stavebního úřadu a odboru životního prostředí, který si k tomu vyžádal stanoviska dalších dotčených orgánů), že odchylka účelu nájmu od kolaudačního určení předmětných prostor je „drobnou odchylkou“, která nevyžadovala písemný souhlas stavebního úřadu. Odvolací soud uzavřel, že žalované byl předán nebytový prostor všestranně způsobilý k užívání v souladu se Smlouvou, tj. pro provoz obchodu s motorovými vozidly. Přisvědčil soudu prvního stupně, že výpověď žalované z nájemního poměru (daná žalobkyni dopisem ze dne 15. 11. 2008) je neplatná pro neurčitost podle §37 odst. 1 občanského zákoníku v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“) a že nájemní poměr skončil až v důsledku výpovědi žalobkyně (dané žalované dopisem ze dne 2. 3. 2009) ke dni 10. 3. 2009. Jelikož žalovaná byla od listopadu 2008 v prodlení s placením nájemného, ač byla povinna nájemné po celou dobu trvání nájemního vztahu řádně hradit, má žalobkyně nárok na úhradu dlužného nájemného spolu s požadovanými úroky z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že odůvodnění napadeného rozsudku je neúplné a nepřesvědčivé a chybí v něm ,,dostatečné vysvětlení, jakou cestou odvolací soud ke zkoumanému závěru dospěl a jaké právní úvahy a argumenty přitom použil“; tím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvádí, že se „nedomáhá přezkumu posouzení otázky, zda vzhledem k okolnostem případu zakládá odchylka v účelu nájmu od kolaudačního rozhodnutí určení prostor neplatnost nájemní smlouvy, tedy zda byla naplněna podmínka pro vyslovení absolutní neplatnosti nájemní smlouvy z důvodu rozporu s účelem nájmu sjednaným v nájemní smlouvě“, a že „otevírá přezkum jiných otázek, které jsou však též pro posouzení podmínek pro absolutní neplatnost nájemní smlouvy s ohledem na odchylku v účelu nájmu od kolaudačního rozhodnutí … stěžejní“. V této souvislosti zmiňuje otázku, zda v daném případě bylo plnění z nájemní smlouvy právně možné a došlo tak k uzavření platného nájemního vztahu a otázku, ,,zda dle výkladu §126 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb. lze stavbu užívat jen k účelu vymezenému zejména v kolaudačním rozhodnutí, v ohlášení stavby, ve veřejnoprávní smlouvě, v certifikátu autorizovaného inspektora, ve stavebním povolení, v oznámení o užívání stavby nebo v kolaudačním souhlasu, anebo také k účelu odchylnému, aniž by stavební úřad vydal souhlas se změnou v užívání stavby na základě oznámení osoby, která má ke stavbě vlastnické právo nebo prokáže právo změnit užívání stavby“. Odvolacímu soudu vytýká, že věc nevrátil soudu prvního stupně, aby náležitě zjistil skutkový stav a namítá, že zpráva Městského úřadu Holice, odboru životního prostředí a stavebního úřadu, je nedostatečná a neobjektivní (bylo nutné vyjádření znalce); nezjistil proto náležitě skutkový stav a věc nesprávně posoudil po právní stránce. Namítá, že ustanovení §126 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb. vyžaduje soulad mezi stavebním určením pronajatých prostor a mezi sjednaným účelem nájmu, který však v dané věci dán nebyl a Smlouva je proto ve smyslu §39 obč. zák. neplatná. S poukazem na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 28 Cdo 2170/2009 vyjadřuje názor, že Smlouva je rovněž neplatná pro počáteční právní nemožnost plnění (§37 odst. 2 obč. zák.), jelikož kolaudační rozhodnutí pro předmětné prostory bylo vydáno pro prodej elektromateriálu a nikoli ojetých automobilů. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyvracela argumenty žalované, ztotožnila se s napadeným rozhodnutím a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání v dané věci není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti potvrzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS1572/11) přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy (§237 odst. 3 o. s. ř.), řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka jinak; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatelkou označené otázky zásadního právního významu přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1306/2001, uveřejněném pod C 998 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu (na nějž poukázal odvolací soud) vyjádřil názor, že při posouzení otázky platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor podle §39 obč. zák. je na soudu, aby vycházel při řešení předběžné otázky, k jakému účelu je stavba určena, z kolaudačního rozhodnutí, stavebního povolení nebo rozhodnutí stavebního úřadu o změně v užívání stavby, a že je rovněž na soudu, aby teprve na základě takového zjištění porovnal, zda takto učiněné zjištění vztahující se k účelu, k němuž je stavba nebo její část stavebně určena, je v souladu s účelem, pro který byl nájem v konkrétním případě sjednáván. Od uvedených závěrů se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci. Navíc nelze přehlédnout, že dovolací soud opakovaně vyjádřil názor, že na neplatnost smlouvy o nájmu nebytových prostor podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem lze usuzovat pouze v případě, že jde o zásadní rozpor mezi dohodnutým účelem nájmu a dokumentovaným stavebním určením předmětných prostor (viz rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 28 Cdo 2899/2005, sp. zn. 28 Cdo 1796/2007, a usnesení ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2849/2008).
Odvolací soud v projednávané věci dospěl na základě zjištěného skutkového stavu (který nelze v případě dovolání, jehož přípustnost je posuzována podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zpochybnit) k závěru, že v dané věci nebyl nutný písemný souhlas stavebního úřadu ke změně v účelu užívání stavby, vymezenému v kolaudačním rozhodnutí, neboť drobná odchylka účelu nájmu (obchod s motorovými vozidly) od kolaudačního určení předmětných prostor (obchod s elektromateriálem) není z hlediska platnosti nájemní smlouvy relevantní, neboť užívání pro tyto účely je v souladu s kolaudačním rozhodnutím; žalované byl předán nebytový prostor všestranně způsobilý k užívání v souladu se Smlouvou, neboli jinými slovy řečeno, plnění ze Smlouvy bylo právně možné (§37 odst. 1 obč. zák.).
Pokud proti uvedenému závěru odvolacího soudu dovolatelka brojí námitkami směřujícími proti nedostatečně (neúplně) zjištěnému skutkovému stavu, nemohou takovéto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Na přípustnost dovolání z hlediska uvedeného ustanovení nelze usoudit ani z námitky zpochybňující odůvodnění napadeného rozsudku, resp. z námitky porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces, obsahově naplňujících dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura 7/2004, a ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp .zn. III. ÚS 10/06, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). V souzené věci však uvedené námitky k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, a proto jimi nelze založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatelku, která zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 10.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1, bod 4, §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 ve spojení s §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 2.060,- Kč představující DPH ve výši 20%.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 12. června 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu