ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.512.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 512/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce Bytového družstva Labská 988-989-990 , se sídlem v Hradci Králové, Labská kotlina 990, IČ: 25915592, zastoupeného JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Průmyslova 1200/4a, proti žalovanému Ing. M. J. , bytem v H. K., zastoupenému JUDr. Alenou Brychtovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové – Pražském Předměstí, Veverkova 1343/1, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 255/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. září 2010, č. j. 21 Co 181/2010-236, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. září 2010, č. j.
21 Co 181/2010-236, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. dubna 2008, č. j. 16 C 255/2004-136, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci „byt o výměře 45,34 m2, o jednom pokoji s kuchyní a příslušenstvím, v prvním podlaží domu v ulici L. v H. K., na stavební parcele v katastrálním území H. K.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 21. ledna 2009, č. j. 21 Co 514/2008-164, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 13. listopadu 2009, č. j. 16 C 255/2004-204, žalobu opětovně zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Soud prvního stupně zjistil z provedených důkazů následující skutkový stav. Bytové družstvo Labská 988-989-990, se sídlem v H. K., L. (dále též jen „bytové družstvo“, resp. „družstvo“), je vlastníkem předmětného domu. E. J. jako převodce a žalovaný jako nabyvatel uzavřeli dne 30. listopadu 2000 písemnou dohodu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu a předložili ji bytovému družstvu. Téhož dne bytové družstvo jako pronajímatel a žalovaný jako nájemce uzavřeli smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „nájemní smlouva“), kterou za bytové družstvo podepsal tehdejší jeho předseda K. H. Podle stanov přijatých členskou schůzí bytového družstva v březnu 1999 (dále jen „Stanovy“) „členem družstva se stává fyzická osoba i na základě dohody o převodu členství“ a „tento způsob vzniku členství nepodléhá souhlasu družstva“ (čl. 9 písm. a/ Stanov), „člen družstva má právo ( rovněž ) na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu na základě rozhodnutí o přidělení družstevního bytu vydaného příslušným orgánem družstva na základě převodu členských práv a povinností nebo na základě dohody o výměně bytu“ (čl. 21 písm. f/ Stanov), „členská schůze je nejvyšším orgánem družstva, který současně plní i funkci představenstva a kontrolní komise“ (čl. 27 písm. a/ Stanov), „do působnosti členské schůze patří ( rovněž ) rozhodovat o otázkách spojených s přijetím nových členů a s nájmem bytů a nebytových prostor“ (čl. 27 písm. b/ bod 14 Stanov), „statutárním orgánem družstva jsou předseda a místopředsedové“ (čl. 31 písm. a/ Stanov) a „podepisování za družstvo se děje tak, že k napsanému, natištěnému nebo otištěnému názvu družstva připojí svůj podpis předseda a alespoň jeden místopředseda“ (čl. 31 písm. b/ Stanov). Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že – z příčin rozvedených v jeho rozsudku –je žalovaný členem bytového družstva. Poté se zabýval otázkou platnosti nájemní smlouvy. Konstatoval, že nájemní smlouva nemůže být neplatná z toho důvodu, že o jejím uzavření s žalovaným předtím nerozhodla členská schůze družstva, jak namítal žalobce. Podle jeho názoru totiž z čl. 27 písm. b/ bodu 14 Stanov nevyplývá, že by členská schůze měla rozhodovat o uzavírání nájemních smluv s členy družstva, kteří se jimi stali v důsledku převodu členských práv a povinností. Nakonec však dovodil, že nájemní smlouva je přesto neplatná, byť z jiného důvodu. Za družstvo ji totiž v rozporu s ustanovením čl. 31 písm. b/ Stanov podepsal pouze tehdejší předseda družstva a nikoli též alespoň jeden jeho místopředseda. S přihlédnutím k tomu uzavřel, že žalovaný užívá předmětný byt bez právního důvodu, čímž neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobce. Požadavek žalobce na vyklizení předmětného bytu však – opět z příčin rozvedených ve svém rozsudku – pokládal za výkon (vlastnického) práva, který je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), a proto žalobu na jeho vyklizení zamítl.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 22. září 2010, č. j. 21 Co 181/2010-236, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a žalovanému uložil povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně. Zdůraznil, že v případě žalobce šlo o tzv. „malé družstvo“ (družstvo o méně než padesáti členech) ve smyslu §245 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření nájemní smlouvy (dále jen „obch. zák.“). V návaznosti na to uvedl, že v takovém družstvu plní působnost představenstva a kontrolní komise členská schůze a statutárním orgánem družstva je předseda družstva a popřípadě též další člen pověřený členskou schůzí (§245 odst. 1 a 2 obch. zák.). K tomu dodal, že Stanovy pak lze vyložit jen tak, že do působnosti členské schůze patřilo rovněž rozhodování o tom, s kým družstvo uzavře smlouvu o nájmu bytu (čl. 27 písm. b/ bodu 14 Stanov), a že písemné právní úkony měl za družstvo podepisovat „kolektivní statutární orgán“ složený z předsedy družstva a alespoň jednoho jeho místopředsedy (čl. 31 písm. a/ Stanov). Za tohoto stavu pokládal za správný právní názor, že nájemní smlouva je absolutně neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (s ustanovením §685 odst. 2 obč. zák.), neboť ji v rozporu s čl. 31 písm. b/ Stanov podepsal pouze předseda družstva. Posléze rovněž dovodil, že nájemní smlouva je absolutně neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (opět s ustanovením §685 odst. 2 obč. zák.), jelikož v řízení nebylo ani tvrzeno (natož prokázáno), že by členská schůze družstva rozhodla o uzavření nájemní smlouvy s žalovaným; nájemní smlouva tak byla uzavřena (bez předchozího rozhodnutí členské schůze) v rozporu s čl. 27 písm. b/ bodu 14 Stanov. Následně se zabýval posouzením, zda požadavek na vyklizení předmětného bytu je či není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Zde především konstatoval, že při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil; současně neopomněl, že odepření ochrany výkonu vlastnického práva, které je uplatňováno v rozporu s dobrými mravy žalobou na vyklizení bytu, se podle okolností konkrétního případu projevuje buď zamítnutím žaloby, nebo tím, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady, a že soud se musí zabývat i tím, zda po žalobci lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto omezila. V této souvislosti odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, a jeho rozsudek ve věci sp. zn. 26 Cdo 343/2009. V návaznosti na to dospěl – na rozdíl od soudu prvního stupně – k závěru, že v daném případě nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, neboť v současné době žalovaný předmětný byt neužívá (bydlí s manželkou v jejich rodinném domě), v minulosti ho užíval
– v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení – zhruba pouze 4 roky (tedy nikoli dlouhodobě), a navíc, i když neplatnost nájemní smlouvy nezpůsobil a řádně plnil povinnosti nájemce bytu, porušení Stanov při uzavírání nájemní smlouvy (tehdejším předsedou družstva) bylo „natolik zjevné a zásadní“ , že nyní nelze po žalobci spravedlivě žádat, aby strpěl užívání předmětného bytu bez právního důvodu. Dodal, že na uvedených závěrech nemůže nic změnit tvrzení žalovaného, že ochrany vlastnického práva se žalobce domáhá jen vůči němu, ačkoli obdobně (v rozporu se Stanovami) bylo v družstvu uzavřeno více nájemních smluv; je totiž nerozhodné, jak žalobce postupoval v jiných obdobných případech, neboť záleží pouze na něm jako vlastníku předmětného domu, jakým způsobem bude řešit užívání bytu žalovaným bez právního důvodu. Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě – s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. – vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.”). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. V dovolání především vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud nesprávně vyložil čl. 27 písm. b/ bod 14 Stanov. Měl za to, že uvedený článek Stanov je třeba vyložit tak, že členská schůze rozhoduje o uzavření nájemních smluv pouze s osobami, které se staly členy družstva jinak, než v důsledku převodu členských práv a povinností. Podle jeho mínění to vyplývá zejména z čl. 9 písm. a/ a z čl. 21 písm. f/ Stanov, přičemž uvedený výklad potvrdil i svědek K. H. (dřívější předseda družstva). Dále namítl, že jde o šikanózní výkon práva, jestliže žalobce
– s odkazem na neplatnost nájemní smlouvy – pouze na něm požaduje vyklizení předmětného bytu, ačkoli v družstvu bylo uzavřeno více nájemních smluv, které za družstvo podepsal jen jeho tehdejší předseda K. H. Dále namítl, že to byl žalobce, kdo při uzavírání nájemní smlouvy postupoval v rozporu se Stanovami, a že on jako laik to nemohl poznat, neboť o správnosti tohoto postupu jím byl utvrzován. Podle jeho názoru nelze také přehlédnout, že žalobce podal žalobu na vyklizení bytu teprve poté, co mu odmítl uhradit nemalou částku na další členský vklad, jenž po něm požadoval v dopise ze dne 11. března 2004 a znovu ještě v dopise ze dne 11. května 2004 a který po jiných nájemcích nechtěl. Kromě toho při úvaze o rozporu požadavku na vyklizení bytu s dobrými mravy mu nelze klást k tíži okolnost, že „v době rozhodnutí odvolacího soudu … byt osobně neužíval“ . Důvodem toho totiž je „vážné onemocnění manželky … (80 let), které vyžaduje v podstatě ( jeho ) trvalou přítomnost …, což vzhledem ke zdravotním potřebám nemocné není možné realizovat v malém bytě“ . Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Ustálená soudní praxe dovodila, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17 v sešitě č. 2 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura).
Uvedený právní názor je využitelný i v poměrech posuzovaného případu. Odvolací soud totiž nejprve dovodil, že nájemní smlouva je absolutně neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, neboť byla uzavřena v rozporu s čl. 27 písm. b/ bodu 14 Stanov bez předchozího rozhodnutí členské schůze (dále jen „první právní názor“). Poté rovněž dovodil, že je neplatná – podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem – také proto, že v rozporu s čl. 31 písm. b/ Stanov ji podepsal pouze tehdejší předseda družstva a nikoli též alespoň jeden jeho místopředseda (dále jen „druhý právní názor“). Protože správnost druhého právního názoru nebyla v dovolání ani zpochybněna, pak tento právní názor musí obstát již jen proto, že nemohl být podroben dovolacímu přezkumu. Za této situace je bezpředmětné zabývat se otázkou, zda jsou opodstatněné dovolací námitky (podřaditelné
– s přihlédnutím k obsahu dovolání /§41 odst. 2 o. s. ř./ – pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.) uplatněné ve vztahu k prvnímu právnímu názoru, jenž naopak dovoláním napaden byl, a to proto, že na celkový závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy (pro rozpor se zákonem) to nemůže mít vliv. Se zřetelem k řečenému dovolací soud ve svých dalších úvahách z uvedeného právního závěru vyšel.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z předchozího textu odůvodnění tohoto rozhodnutí již vyplynulo, že dovolateli se prostřednictvím uplatněných dovolacích námitek nepodařilo zpochybnit správnost právního názoru, že nájemní smlouva je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.). Z toho vyplývá, že žalovaný předmětný byt užívá bez právního důvodu. Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde proto v dovolacím řízení již jen o posouzení správnosti právního závěru, který odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze 17. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003) vyslovil názor, že nesvědčil-li žalovanému platný titul k užívání vyklizovaného bytu (tj. užívá-li žalovaný vyklizovaný byt bez právního důvodu), nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jeho vyklizení a žalobu zamítnout. Následně však byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod č. 6 v sešitě č. 1-2 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§160 odst. 1 o. s. ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát). Při posuzování věci podle §3 odst. 1 obč. zák. však nelze izolovaně zdůrazňovat a vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost a současně opomenout další právně významné okolnosti (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 26 Cdo 1165/2007, a ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. 26 Cdo 974/2008 /ústavní stížnost podanou proti citovanému usnesení Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. II. ÚS 1766/09/).
Při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. dospěl odvolací soud k závěru (viz výklad shora), že v daném případě nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, neboť v současné době žalovaný předmětný byt neužívá (bydlí s manželkou v jejich rodinném domě), v minulosti ho užíval – v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení – zhruba pouze 4 roky (tedy nikoli dlouhodobě), a navíc, i když neplatnost nájemní smlouvy nezpůsobil a řádně plnil povinnosti nájemce bytu, porušení Stanov při uzavírání nájemní smlouvy (tehdejším předsedou družstva) bylo „natolik zjevné a zásadní“ , že nyní nelze po žalobci spravedlivě žádat, aby strpěl užívání předmětného bytu bez právního důvodu.
Dovolací soud předně zdůrazňuje, že úsudek o tom, že vyklizení předmětného bytu není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., nemohl odvolací soud zodpovědně učinit bez toho, že by se zabýval otázkou členství dovolatele v bytovém družstvu (tuto otázku však odvolací soud pokládal za nerozhodnou pro řešení dané věci). Pokud by totiž dovolatel byl členem bytového družstva (v daném případě na základě dohody o převodu členských práv a povinností předložené družstvu), bylo by, a to i při posuzování věci podle §3 odst. 1 obč. zák., jeho právní postavení silnější, neboť by disponoval svou majetkovou účastí v družstvu, v důsledku čehož by – za podmínek upravených ve stanovách družstva – zpravidla měl právo na uzavření (řádné) smlouvy o nájmu družstevního bytu.
Bez objasnění členství dovolatele v družstvu nelze při úvaze o rozporu vyklizení s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) pominout ani okolnost, že dovolatel, který neplatnost nájemní smlouvy nezpůsobil, mohl být – se zřetelem ke všem okolnostem – přesvědčen, že mu svědčí platný titul bydlení. Ve spojení s jeho (případnou) majetkovou účastí v družstvu spjatou s právem na uzavření (platné) smlouvy o nájmu družstevního bytu mu uvedená okolnost prospívá, byť užíval byt v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, po relativně krátkou dobu (pouze několik let). Každý člen bytového družstva, jemuž svědčí právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, totiž oprávněně očekává, že jeho bytová potřeba bude – prostřednictvím družstevního bydlení – zajištěna po celou dobu, co bude členem družstva. Za předpokladu členství dovolatele v bytovém družstvu by nebylo možné „přeceňovat“ ani okolnost, že v současné době byt neužívá a bydlí s manželkou v jejich domě, a to se zřetelem k povaze družstevního bydlení, jež se – pro majetkovou účast člena v družstvu – blíží stabilitě, jakou skýtá užívání bytu ve vlastnictví (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 28. března 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/03, uveřejněného pod č. 72 ve svazku 40 z roku 2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Kromě toho uvedenou okolnost odvolací soud hodnotil izolovaně a nikoli v širším kontextu, v němž ji při odvolacím jednání dne 22. září 2010 přednesla zástupkyně dovolatele (která mimo jiné zdůrazňovala, že dovolatel se v předmětném bytě „momentálně“ nezdržuje z důvodu „velmi vážného onemocnění své manželky“ – srov. protokol o odvolacím jednání na č. l. 231 – 233 spisu).
Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že bez ohledu na řešení otázky členství dovolatele v bytovém družstvu neobstojí úvaha, že porušení Stanov (tehdejším předsedou družstva) při uzavírání nájemní smlouvy bylo „natolik zjevné a zásadní“ , že nyní nelze po žalobci spravedlivě žádat, aby strpěl užívání předmětného bytu bez právního důvodu. V projednávaném případě neplatnost nájemní smlouvy způsobilo družstvo (nesprávným postupem svého statutárního orgánu), které při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. nemůže mít – logicky vzato – prospěch z vlastních pochybení jdoucích na úkor dovolatele, v jehož poměrech se jednání předsedy družstva v rozporu se Stanovami nepříznivě projevilo již tím, že mu nevzniklo právo nájmu předmětného bytu.
Z uvedeného vyplývá, že právní závěr, že v daném případě nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), je – bez předchozího objasnění otázky členství dovolatele v bytovém družstvu – přinejmenším předčasný (neúplný), a už proto nesprávný. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tudíž byl užit opodstatněně.
Rozsudek odvolacího soudu tedy není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud ho proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. března 2012
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu