ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1094.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1094/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce R. K., zastoupeného Mgr. Michalem Zahnášem, advokátem v Olomouci, tř. Svobody 2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti České republiky, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: JUDr. Jitka Studená, exekutorka, Exekutorský úřad v Přerově, se sídlem v Přerově, Komenského 34, pro zaplacení 2.579.125,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 285/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2010, č. j. 23 Co 251/2010-132, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve věci samé potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 12. 2009, č. j. 41 C 285/2008-96, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky ve výši 2.552.875,- Kč z titulu náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci. Soudem prvního stupně bylo žalobnímu návrhu vyhověno pouze co do částky 26.250,- Kč. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem Exekutorského úřadu v Přerově, exekutorky JUDr. Jitky Studené, v řízeních vedených vůči jednotlivým povinným pod sp. zn. 19 SE 21/2002, 19 SE 80/2002 a 19 SE 79/2002. Žalobce vůči státu uplatnil nárok na zaplacení částky ve výši 2.079.125,- Kč (majetková škoda) s tvrzením, že pokud by bylo exekutorkou postupováno řádným způsobem, bylo by na povinných osobách vymoženo plnění jím nyní požadované. Dále po státu vymáhal uhrazení částky 500.000,- Kč, představující přiměřené zadostiučinění za imateriální újmu vzniklou v důsledku průtahů nastalých v exekučních řízeních.
Nižší instance shledaly, že nárok žalobce na náhradu škody je důvodný pouze v rozsahu částky 26.250,- Kč, jež mu byla přiznána z titulu naznačené nemateriální újmy. Co do zbývající části požadované náhrady újmy nemajetkové povahy žalobce úspěšný nebyl. Pokud jde o majetkovou škodu, odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o předčasném podání žaloby, dovozeném pro nedostatek jedné z nezbytných podmínek odpovědnosti státu za škodu, jíž je samotný vznik škody (ta může vzniknout až tehdy, kdy se právo na uspokojení pohledávky vůči dlužníku stane fakticky nevymahatelným). Předmětná exekuční řízení nejsou doposud skončena, dochází k postupnému uspokojování pohledávky žalobce (podle notářského zápisu o uznání dluhu se svolením k přímé vykonatelnosti).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání opíral o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé. Spatřoval jej předně v otázce, zdali nárok na náhradu škody, způsobené při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem soudního exekutora, může vzniknout i za situace, kdy exekuční řízení dosud není formálně ukončeno, nepřináší však oprávněnému ani částečné uspokojení. Jako zásadně významnou dále označil právní otázku, zda výše škodního nároku odpovídá hodnotě majetku povinného, který již nelze postihnout v exekuci. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – a současně i rozsudek soudu prvního stupně – a věc vrátil první instanci k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Na základě novely provedené zákonem č. 160/2006 Sb., účinným od 27. 4. 2006, se za nesprávný úřední postup výslovně považuje rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, není-li pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí lhůta stanovena zákonem. Pro posouzení imateriální újmy, způsobené průtahy v řízení, je dále určující ustanovení §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., podle něhož se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlíží k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, Nejvyšší soud konstatoval, že nelze učinit obecný závěr o tom, že řízení trvající určitou dobu představuje porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (§13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb.). Doba, po kterou řízení trvá, je totiž sama o sobě jen jedním z faktorů, které jsou pro závěr o přiměřenosti délky řízení určující. Teprve posouzení délky konkrétního řízení z hlediska kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb. umožňuje vyřešit otázku, zda v konkrétní věci bylo či nebylo porušeno právo na její projednání v přiměřené lhůtě, tedy zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Platí přitom, že pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Uvedený právní názor představuje ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu a není důvod se od něj odchylovat ani v tomto případě.
V posuzované věci byla žalobci z titulu imateriální újmy – ve světle konkrétních okolností daného případu – přiznána částka 26.250,- Kč, která byla nižšími instancemi posouzena jako dostačující. Přestože k určitým průtahům v předmětných exekučních řízeních došlo, je nutno přihlédnout také k tomu, že byl tento proces náročný, a to jednak vlivem návrhů osob povinných na odklad exekuce či návrhu žalobce na změnu exekutora. K prodloužení exekučních řízení tedy přispěli také jejich účastníci svým jednáním. Při posouzení otázky významu předmětu řízení je pak třeba přihlížet k tomu, že se jednalo o majetkovou věc, která podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva nutně nevyžaduje větší pozornost a výhradně přednostní vyřizování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009).
Pokud jde o škodu majetkové povahy, rozhodnutí nižších instancí spočívají především na právním závěru, že uplatnění nároku na náhradu škody vůči státu je předčasné (z důvodu, že žalobci z tvrzeně nesprávného úředního postupu exekutorky dosud nevznikla škoda). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně dovozuje, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle §13 zákona č. 82/1998 Sb. může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, jestliže by poškozený nedosáhl uspokojení své pohledávky vůči tomu, kdo by k němu byl jinak povinen (viz rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SR ze dne 16. 4. 1985, sp. zn. 4 Cz 110/84, Výběr 1985; z aktuální judikatury pak například usnesení ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4230/2010, nebo usnesení ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2154/2011). Jinými slovy, svědčí-li poškozenému jako věřiteli právo vůči jeho dlužníku, které může (úspěšně) uplatnit, resp. uspokojit, nevzniká mu dosud vůči státu nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci. Pouze v případě, že pohledávku oprávněného nelze jako přímý nárok uspokojit, vzniká oprávněnému majetková škoda, spočívající ve ztrátě majetku.
Vznik škody na své straně je poškozený povinen prokázat. Aby byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje. I pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí totiž ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To znamená, že rozhodující je skutkový stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv stav, který s větší či menší pravděpodobností v nejbližší době nastane. Neexistuje-li škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby takzvaně „pro tentokrát“, aniž by bylo třeba se zabývat splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4734/2008, usnesení téhož soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 841/2011, aj.).
Nejvyšší soud podotýká, že dojde-li v určité podobě ke zkrácení majetkového stavu poškozeného, nelze vznik škody bez dalšího spojovat až s formálním ukončením exekučního řízení (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010). Rozhodující je skutkové zjištění, že žalobce prokazatelně již nemůže vůči svému dlužníku úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky. V dané věci dochází v rámci stále probíhající exekuce k průběžnému uspokojování pohledávky žalobce vůči osobám povinným. Byť se u vymoženého plnění prozatím nejedná o natolik velké částky, které by se z pohledu dosavadního průběhu exekučního procesu jevily jako adekvátní pro celkové vyrovnání dluhu, nelze učinit jednoznačný závěr o vzniku škody a její výši. Není postaveno najisto, že pohledávka žalobce nebude ve vedených exekučních řízeních vymožena nebo případně v jaké výši se ji uspokojit vůči dlužníkům nepodaří, tj. v jakém rozsahu se stane nedobytnou. Právní posouzení věci nižšími instancemi je tedy v souladu s hmotným právem i citovanou judikaturou, dochází-li se k závěru o předčasnosti uplatnění nároku na náhradu majetkové škody způsobené nesprávným úředním postupem vůči státu.
Odvolací soud s dostatečnou podrobností (v odůvodnění na str. 3 dole, str. 4 shora) zdůvodnil, proč nelze postup soudní exekutorky JUDr. Studené považovat za nesprávný úřední postup podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Předčasností uplatněného nároku se tento soud blíže nezabýval; jeho odůvodnění rozsudku obsahuje pouze stručné odkazy na „závěry soudu prvního stupně“ či jeho úplná skutková zjištění, z nichž sám vycházel. Dovolatel brojí takřka výlučně proti tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu soudní exekutorky a poukazuje na šetření Ministerstva spravedlnosti ČR i Policie ČR, podle nichž měla exekutorka způsobit v exekučních řízeních neodůvodněné průtahy a nejednala dostatečně rychle a účinně. Nejvyšší soud však považuje právní závěry odvolací instance za dostatečně přesvědčivé, neboť se zabývají – což dosud nebylo úkolem správních orgánů – zcela bezprostředně příčinným vztahem (ne)konání exekutorky a jeho případných škodních následků. Dochází-li tu odvolací soud k negativnímu závěru o odpovědnosti exekutorky, resp. státu, je třeba dát takovému závěru přednost. Dovolací soud navíc zdůrazňuje, že právní závěr o nevyhovění žalobnímu návrhu je z jeho strany založen již na předčasnosti uplatnění nároku.
Konečně je žádoucí alespoň zmínka o procesním postupu strany žalující, označujícím soudní exekutorku pouze jako vedlejší účastnici na straně žalované. Nejvyšší soud není toho názoru, že by případná odpovědnost soudní exekutorky za tvrzenou škodu byla založena na samostatném skutkovém základě a snímala by v takto vymezeném skutkovém rámci odpovědnost ze státu. V jeho judikatuře se nadále sleduje spíše názor, podle něhož může odpovědnost za škodu způsobenou výkonem veřejné moci „konzumovat“ i prokázané znaky odpovědnosti soudního exekutora, i když samostatně v zákoně (§4) zakotvené (srov. např. též Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 37, a zejména rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 970/2006, Rc 44/2009).
Zpochybňuje-li pak žalobce skutková zjištění nebo poukazuje-li na jejich neopodstatněnost či neshodu s výsledky dokazování, pak nezbývá než připomenout, že tak lze činit toliko prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., které mu však v posuzované věci k dispozici nejsou (§237 odst. 3 in fine o. s. ř.).
Z výše řečených důvodů proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce pro nedostatek zásadního právního významu (judikatorního přesahu) napadeného rozsudku odvolacího soudu odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 a §146 odst. 3 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované v tomto řízení podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. července 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu