ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1101.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1101/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Z. S. , zastoupeného JUDr. Františkem Loskotem, CSc., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 556, proti žalované JUDr. Elišce Šobkové , advokátce se sídlem v Hradci Králové, Štefánikova 310, správkyni konkursní podstaty úpadce Alnyk, spol. s r. o., IČ 455 35 213, se sídlem v Chudonicích 53, o zaplacení částky 1,600.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 294/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 21 Co 522/2011-365, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 6. 2011, č. j. 8 C 294/2006-331, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 1,600.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.)., a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Svůj nárok na žalovanou částku žalobce dovozoval z následujících skutečností. Žalovaná jako správkyně konkursní podstaty sepsala do konkursní podstaty nemovitosti žalobce, jím nabyté na základě příklepu v dražbě nedobrovolné. Žalobce se zahrnutím nemovitostí do konkursní podstaty nesouhlasil a vylučovací žalobou se domáhal jejich vynětí. Řízení o vylučovací žalobě bylo z důvodu nezaplaceného soudního poplatku zastaveno dne 24. 4. 2006. Dne 7. 3. 2006 žalobce uzavřel se žalovanou dohodu o narovnání, na základě níž bylo do soupisu konkursní podstaty namísto předmětných nemovitostí zapsáno náhradní plnění ve výši 1,600.000,- Kč, žalobcem následně do konkursní podstaty zaplacené. Jelikož však v obdobné věci bylo vylučovací žalobě soudem vyhověno, nabyl žalobce dojmu, že zaplatil předmětnou částku zcela zbytečně. Následně podanou žalobu o vyloučení náhradního plnění však soud jako nedůvodnou zamítl, pročež se v tomto řízení domáhá zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení, neboť dohodu o narovnání ze dne 7. 3. 2006 je třeba pokládat za neplatný právní úkon. Neplatnost předmětné dohody je přitom dle žalobce dána její neurčitostí a nesrozumitelností, obcházením zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, postupem žalované v rozporu s tímto zákonem, rozporem s §585 obč. zák. (dohoda neupravuje práva sporná, ale práva neexistující), vzdáním se práv, jež mohla vzniknout v budoucnu (práva na finanční ekvivalent, uplatnění pohledávky podmíněné přihláškou), i rozporem s dobrými mravy dle §3 a §39 obč. zák., neboť žalobce dohodu uzavíral v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Neplatnost dohody je dle žalobce dále dána i nedostatkem jeho svobodné vůle, ovlivněné bezprávnou výhrůžkou žalované (délkou a náklady sporu a neúspěšností žaloby), dušení poruchou na jeho straně, jíž trpěl v rozhodné době, skutečností, že dohodu o narovnání podepsal ve stavu opilosti a drogového opojení (kombinace piva a léků), a relativní neplatnost (jíž se dovolal podáním žaloby) pak tím, že tak učinil v omylu ve smyslu §586 obč. zák., jelikož vycházel z předpokladu, že nemovitosti byly do konkursní podstaty zahrnuty oprávněně. Možnost odstoupení od smlouvy, jíž žalobce využil v řízení uplatněným podáním, vyplývá z toho, že dohodu uzavřel v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Okresní soud po provedeném dokazování konstatoval, že žalovaná nepochybila, sepsala-li předmětné nemovitosti do konkursní podstaty, a neshledal naplněným ani jeden z tvrzených důvodů neplatnosti následně uzavřené dohody o narovnání, a ani důvod pro odstoupení dle §49 obč. zák. Práva a povinnosti smluvních stran jsou v dohodě naformulována dostatečně určitě a srozumitelně, což dokládá i to, že obě smluvní strany z dohody vyplývající závazky splnily. Z dohody je přitom patrné, jaký vztah je nahrazován vztahem novým, neboť výkladem dohody lze dovodit, že spornými byla práva spojená s předmětnými nemovitostmi s ohledem na rozdílnost právních názorů na zařazení nemovitostí do konkursní podstaty. Odstranila-li dohoda právní pochybnosti o vlastnickém právu žalobce k nemovitostem vyvěrající ze způsobu, jímž žalobce nemovitosti nabyl, není důvodu ji mít za odporující ustanovení §585 obč. zák. Uzavřená dohoda není v rozporu ani s cílem zákona č. 328/1991 Sb. – poměrným uspokojením věřitelů, a není tak důvodu ji pokládat za neplatnou pro obcházení tohoto zákona. Vzdal-li se žalobce z důvodu „odklizení“ sporu práv, jež mu vznikla již před sepisem dohody o narovnání po sepsání nemovitostí do konkursní podstaty a po podání vylučovací žaloby a přihlášky pohledávky do konkursu, nelze uzavřít, že by se žalobce v dohodě o narovnání vzdal práv, jež by mu měla vzniknout teprve v budoucnu. Dohodu rovněž nelze pokládat za hrubě urážející veřejné mínění a mravy společnosti, a tedy za odporující dobrým mravům. Z provedeného dokazování ohledně průběhu jednání mezi žalobcem a žalovanou nelze usuzovat, že by žalovanou vyřčeným sdělením bylo možno přiznat charakter výhrůžky. Znalecké posudky nedokládají, že by žalobce uzavíral dohodu o narovnání ve stavu duševní poruchy, která by vylučovala, aby mohl posoudit následky svého jednání či je ovládnout. Prokázáno nebylo ani drogové či alkoholové opojení žalobce v daném okamžiku. K tvrzenému omylu žalobce soud uvedl, že při sepsání dohody byla zřejmá spornost vlastnického práva žalobce, aniž by žalovaná při jednání se žalobcem či jeho zástupcem zastírala nějaké informace se soupisem související, aby u žalobce vyvolala omyl stran toho, co je sporné či nesporné. Nebyla-li dohoda uzavřena v omylu dle §586 odst. 1 obč. zák. či §49a obč. zák., nemůže se žalobce účinně dovolat neplatnosti dohody o narovnání. V úvahu pak nepřichází ani účinné odstoupení pro tíseň a nápadně nevýhodné podmínky při uzavření smlouvy. Žalobce měl v době uzavření dohody možnost nemovitosti prodat za částku 2,080.000,- Kč, zaplatil-li na základě dohody do konkursní podstaty částku 1,600.000,- Kč, pak prodej mohl realizovat se ziskem. Psychický stav (ovlivněný náročnou životní situací související s probíhajícím konkursním řízením a vznesenou námitkou účelového prodeje obchodního podílu ve společnosti úpadce a nezákonného vyjmutí předmětných nemovitostí z majetku zadlužené obchodní společnosti s úmyslem zkrátit práva věřitelů) a sociální situace žalobce (ovlivněná nepříznivou majetkovou situací v době uzavření dohody) přitom nenabyly takové závažnosti, že by žalobce omezovaly ve svobodě jeho rozhodování. Soud tedy uzavřel, že dohoda o narovnání je platným právním úkonem, své posouzení pak doplnil úvahou, že i v případě neplatnosti dohody či odstoupení od ní by úspěšnost žaloby na vrácení takto vzniklého bezdůvodného obohacení vyžadovala vyjádření vzájemné restituční povinnosti smluvních stran v žalobním návrhu, které nyní projednávaná žaloba postrádá. Tyto úvahy tedy vedly soud k zamítnutí žaloby.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové, jenž je rozsudkem ze dne 30. 11. 2011, č. j. 21 Co 522/2011-365, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl důkazy potřebné pro náležité posouzení věci a provedené důkazy řádně a v souladu s ustanovením §132 o. s. ř. zhodnotil, a nejsou tak na místě pochybnosti o správnosti jeho skutkových závěrů. Za správné označil odvolací soud i právní závěry soudu prvního stupně, odchýlil se v nich pouze v otázce právní kvalifikace uzavřené dohody jako dohody o narovnání. Dohoda o narovnání ve smyslu §585 obč. zák. je dohodou účastníků závazkového právního vztahu, kterou účastníci odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím, že je ruší a nahrazují je novými. Mezi žalobcem a žalovanou v okamžiku uzavření dohody, nazvané jako dohoda o narovnání, nebyl žádný závazkový právní vztah, z něhož by jim vznikala vzájemná práva a povinnosti. Žalovaná jako správkyně konkursní podstaty sepsala do podstaty předmětné nemovitosti žalobce, neboť měla za to, že je žalobce nabyl na základě neúčinných právních úkonů. Žalobce přitom byl poučen o možnosti podat vylučovací žalobu, čehož využil. Následně uzavřená dohoda nemá povahu dohody o narovnání, neboť mezi účastníky nebyl před jejím uzavřením žádný závazkový právní vztah, v jehož rámci by bylo zapotřebí odstranit spornost práv a povinností. Rozhodl-li se žalobce na místo vyčkání výsledku soudního řízení o vyloučení věci z podstaty přistoupit k uzavření situaci řešící dohody nazvané „dohoda o narovnání“, je zřejmé, že jde o smlouvu nepojmenovanou ve smyslu §51 obč. zák. Žalované přitom nelze vytýkat, zastávala-li při soupisu nemovitostí názor, že nemovitosti byly žalobcem nabyty od úpadce neúčinným právním úkonem, a proto je sepsala do konkursní podstaty, neboť její základní povinností jako správkyně konkursní podstaty bylo postupovat s odbornou péčí a s vědomím své odpovědnosti za škodu způsobenou porušením povinností uložených zákonem nebo konkursním soudem. Pro jednání žalované před uzavřením dohody a při jejím uzavření nelze dovozovat žádné závěry z toho, že v jiné obdobné věci bylo žalobě na vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty vyhověno. V době uzavření dohody žalovaná ani nemohla znát názor soudu na právní podstatu dané věci, když rozsudek v obdobné věci byl vynesen až několik měsíců po uzavření dohody. Jednotlivé namítané vady dohody ze dne 7. 3. 2006 byly přitom soudem prvního stupně posouzeny správně, odvolací soud se s ním ztotožnil a na odůvodnění jeho rozhodnutí pro stručnost odkázal, neboť pro posouzení namítaných vad je nerozhodné, zda je právní úkon kvalifikován jako dohoda o narovnání či jako jiná nepojmenovaná smlouva. Nejde-li o dohodu o narovnání, je ovšem zbytečné se zabývat důvodem neplatnosti takové dohody ve smyslu §586 odst. 1 či odst. 2 obč. zák. S ohledem na předestřené argumenty tedy odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcné správné potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jenž pokládá za přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí posuzuje otázky, jež doposud nebyly dostatečně vyřešeny, respektive vyřešené otázky, jež by měly být v tomto případě posouzeny jinak. Za takovouto otázku pokládá, zda lze dohodu mezi účastníky posoudit jako smlouvu nepojmenovanou a nikoliv jako dohodu o narovnání, ačkoliv je jako dohoda o narovnání nadepsána, opakovaně se na účel dohody (narovnání) odvolává a zdůrazňuje, že jde o narovnání odstraňující sporná nebo neurčitá práva na obou stranách existující. Dovolatel doplnil uvedenou otázku obsáhlou argumentací zdůrazňující zájem účastníků uzavřít právě dohodu o narovnání, rozdílnost obou institutů (tedy dohody o narovnání a nepojmenované smlouvy dle §51 obč. zák.) a skutečnost, že nesplňuje-li dohoda o narovnání předpoklady na ni kladené zákonem, neznamená to, že byla uzavřena smlouva nepojmenovaná, k níž jednání a projevy účastníků nesměřovaly. Dle dovolatele by i v případě posouzení dohody jako smlouvy nepojmenované dle §51 obč. zák. ji bylo třeba považovat za neplatnou pro omyl na jeho straně a pro další námitky proti ní vznášené, přičemž mělo být při nové kvalifikaci dohody přihlédnuto k jejímu rozporu s dobrými mravy a základními zásadami soukromého práva. Měl-li by být akceptován názor odvolacího soudu o kvalifikaci smlouvy jako smlouvy nepojmenované, pak je třeba posoudit takový právní úkon právě s ohledem na to, že mezi účastníky není předešlých sporných práv a potřeb nastalou situaci řešit. Jinak než u dohody o narovnání je třeba hodnotit, zda ze strany dovolatele nejde o jednostranné vzdání se budoucích práv, učiněné v omylu a rozporu s dobrými mravy i se základními zásadami soukromého práva. Rozpor s dobrými mravy, jímž se odvolací soud nezabýval, spočívá v tom, že žalovaná nezohlednila zákonné důsledky nedobrovolné dražby i podmínky pro soupis do konkursní podstaty, následně využila svého postavení i tísně žalobce a přiměla ho k opakovanému zaplacení za nemovitosti. Souhlas s takovým postupem znamená připustit, že v právním státě je možné, aby vlastník byl nucen za svůj majetek zaplatit dvakrát. V „nadužívání postavení“ žalované jako správkyně konkursní podstaty spatřuje dovolatel porušení zásady rovnosti stran. Okolnosti uzavření dohody pak dokládají její rozpor se zásadou smluvní volnosti. Uzavřená dohoda je dle dovolatele dále v rozporu se zásadou dobré víry a se zásadou, že nikdo se nemůže s úspěchem dovolávat své vlastní nepoctivosti a nikdo nemůže mít prospěch ze svého protiprávního jednání. Zásadní právní význam přikládá dovolatel i otázce, zda oba soudy vyřešily uspokojivě námitky vznesené proti dohodě, zejména když žalobce jednal v omylu, že existují sporná či pochybná práva, ačkoliv se později ukázalo a bylo odvolacím soudem konstatováno při změně právní kvalifikace smlouvy, že takové právo na straně žalované není. Za nesprávný označil dovolatel i závěr odvolacího soudu o tom, že stav tísně sice na žalobce v době uzavření smlouvy doléhal, nebyl však tak intenzivní, aby vyvolal možnost odstoupení od smlouvy, což doložil zdůrazněním tíživých okolností i nevýhodných podmínek na jeho straně. Dle dovolatele soudy obou stupňů neřešily jím uplatněné námitky proti dohodě o narovnání v souladu s judikaturou a hmotným právem. Dovolatel dále zrekapituloval skutkové okolnosti případu a jeho právní nazírání na věc. Připomněl důvody, pro něž je třeba hodnotit předmětnou dohodu jako neplatnou a uzavřenou v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, což jej následně opravňovalo k odstoupení od ní. Závěrem vyslovil názor, že postup žalované a soudu její kroky legalizující odporuje ústavně garantovanému právu na vlastnictví a jeho ochranu dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Své dovolání žalobce završil návrhem, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Dle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
V daném případě však ani obsáhlá argumentace dovolatele neumožňuje na napadené rozhodnutí pohlížet jako na zásadně právně významné ve smyslu citovaných ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., podle nichž je možné zvažovat přípustnost dovolání v posuzované věci, jak vyplývá ze shora uvedeného. Dovolatelem nastíněné otázce, zda je možné posoudit dohodu mezi účastníky jako smlouvu nepojmenovanou, nelze přiznat zásadní právní význam již proto, že v daném případě se nejedná o otázku, jejíž řešení by bylo způsobilé ovlivnit výsledek řízení. Již z podstaty dovolání jako mimořádného opravného prostředku přitom vyplývá, že dovolací řízení je zaměřeno právě na to, aby v něm byly řešeny otázky, jež jsou způsobilé ovlivnit výsledné řešení sporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 529/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 27, sešit 4/2001). V daném případě by však změna právní kvalifikace ze smlouvy inominátní na dohodu o narovnání právní postavení dovolatele nikterak neovlivnila, neboť ani dovolatelem připomínaná speciální zákonná úprava omylu při uzavírání dohody o narovnání by za daného skutkového stavu nemohla mít vliv na posouzení platnosti předmětné dohody. Odvolací soud při hodnocení jednání žalované, opíraje se o skutkové závěry soudu prvního stupně, shledal, že žalovaná v době uzavření smlouvy vycházela ze svého závěru o neúčinnosti právních úkonů, na základě nichž měl žalobce nemovitosti nabýt do svého vlastnictví, aniž by v daném okamžiku mohla být obeznámena s odlišným hodnocením shodné otázky soudem v jiném sporu, jež by mohlo případně její právní názor korigovat. Za popsaných okolností zde pak v době uzavření posuzované dohody byla zjevná spornost vlastnického práva mezi účastníky, pro kterou byla ostatně dohoda uzavřena, aniž by případná změna náhledu na sporné právo mohla představovat skutečnost, za níž se dle §586 obč. zák. lze dovolat neplatnosti dohody o narovnání.
Nadto je možno uvést, že vycházel-li odvolací soud při svém hodnocení dohody z jejího obsahu, a nikoliv z jejího označení, postupoval zcela v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1604/2010, a judikaturu v něm odkazovanou). Je rovněž možné přitakat jeho úvaze, že v daném případě, kdy mezi stranami dohody nebyl žádný předchozí závazkový právní vztah (pouze spor o oprávněnost zahrnutí nemovitostí žalobce do soupisu konkursní podstaty), z něhož by mohla pramenit spornost vzájemných práv a povinností, jež by byla odstraňována dohodou o narovnání, zakládající nový závazkový vztah (k tomu srov. více např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1786/2010), není na místě kvalifikovat předmětnou smlouvu jako dohodu o narovnání. Vykazovala-li přitom dohoda jinak náležitosti platného právního úkonu, jenž ovšem nebyl podřaditelný pod žádný ze zákonem výslovně upravených smluvních typů, není důvodu odvolacímu soudu vytýkat, posoudil-li dohodu jako inominátní smlouvu ve smyslu §51 obč. zák., což lze pokládat za plně respektující zásadu smluvní volnosti umožňující účastníkům soukromoprávních vztahů v mezích zákona upravit své vzájemné právní vztahy způsobem jim vyhovujícím.
K výtkám ohledně souladnosti postupu žalované i obsahu uzavřené dohody se zákonem je třeba připomenout, že zákon č. 328/1991 Sb. právě s ohledem na to, že při soupisu majetku do konkursní podstaty může dojít k nesrovnalostem stran toho, co je majetkem úpadce, konstruuje speciální procesní institut, k řešení případných sporů, a to vylučovací žalobu dle §19 odst. 2, jíž se vymezuje s konečnou platností příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě (k tomu srov. více např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 51/2005). Nejvyšší soud přitom již ve svém stanovisku ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. Cpjn 19/98 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 52, sešit 7/1998), konstatoval, že k odstranění pochybností o zařazení určité věci do konkursní podstaty může dojít i mimosoudní dohodou. Rozhodli-li se dovolatel a žalovaná řešit spor o oprávněnost zahrnutí nemovitostí žalobce do konkursní podstaty dohodou, aniž by chtěli vyčkávat závazného rozhodnutí soudu o této otázce, není důvodu v tomto počínání spatřovat postup protivící se zákonu, zásadám soukromého práva či dobrým mravům. Je možno poznamenat, že komplikovanost situace nastalá v důsledku toho, že se dlužník ocitne v úpadku, může být příčinou řady sporů a střetu zájmů jednotlivých osob. Stanovil-li zákonodárce v zákoně č. 328/1991 Sb. zvláštní pravidla pro jejich řešení, nelze od nich odhlížet, když se jedné z osob dotčených úpadkem dlužníka mohou jevit jako příliš poškozující či zhoršující její právní postavení. Má-li přitom daná osoba za to, že konkursní správce, jenž je povolán k tomu, aby zákonem předvídaným způsobem úpadek dlužníka řešil, postupuje rozporně se zákonem, je na ní, aby se snažila o dosažení nápravy právě v rámci konkursního řízení, přičemž rozhodne-li se od této možnosti upustit, musí akceptovat dopady svých kroků.
Vyjadřuje-li dovolatel nesouhlas s posouzením dalších jednotlivých důvodů, z nichž dovozuje neplatnost dohody a možnost odstoupení od ní, odvolacím soudem, pak nelze přehlédnout, že tak činí na základě polemiky se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů (současně hovoří o tom, že soudy neposoudily jeho námitky proti dohodě o narovnání v souladu s judikaturou i hmotným právem, zmíněný nesoulad však blíže nespecifikuje). Soud prvního stupně, jehož zjištění byly a závěry posléze jako správné převzaty i soudem odvolacím, se důkladně zabýval veškerými jednotlivými okolnostmi, o něž dovolatel opíral svá tvrzení o neplatnosti dohody a možnosti odstoupení od ní, a na základě svých zjištění uzavřel, že tvrzené důvody neplatnosti a odstoupení od smlouvy v daném případě nejsou dány. Již z výše citovaného ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. je přitom zřejmé, že zabývá-li se dovolací soud otázkou přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je mu zákonem zapovězeno přihlížet k případným nesrovnalostem ve skutkových zjištěních (tj. k dovolacímu důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř.). Námitky dovolatele v tomto směru, založené na odlišném zhodnocení skutkového stavu, tedy opět neumožňují dospět k závěru o zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí, a tedy i přípustnosti podaného dovolání. Vytknul-li dále dovolatel odvolacímu soudu, že se nezabýval namítaným rozporem předmětné dohody s dobrými mravy, pak je možno podotknout, že ztotožnil-li se odvolací soud v posouzení jednotlivých namítaných důvodů neplatnosti se soudem prvního stupně, pak je zřejmé, že tímto způsobem vtělil do svého rozhodnutí i posouzení námitky rozporu s dobrými mravy soudem prvního stupně, jemuž neměl co vytýkat.
V posuzované věci pak přípustnost dovolání vylučuje i úvaha soudu prvního stupně, odvolacím soudem zjevně prostřednictvím jeho hodnocení rozsudku soudu prvního stupně aprobovaná jako správná, dle níž úspěšnosti žalobního nároku vymezeného jako plnění z neplatné smlouvy brání opomenutí vyjádření vzájemné restituční povinnosti smluvních stran ve smyslu §457 obč. zák. v samotném žalobním návrhu. Tento závěr, odpovídající jak dikci zákona (§457 obč. zák.), tak i rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 220/2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 489/99), dovolatel nikterak nezpochybňuje. Obstojí-li přitom rozhodnutí odvolacího soudu již z důvodu dovoláním výslovně nenapadeného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1293/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96), nejsou v dovolání naznačené otázky způsobilé ovlivnit výsledné rozhodnutí ve věci, a není tak i z tohoto důvodu možno pokládat je za zásadně právně významné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s odst. 3 o. s. ř.
Z uvedeného je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno přiznat zásadní právní význam, a dovodit tak přípustnost podaného dovolání. Nejvyšší soud je tudíž podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 5. prosince 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu