ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1226.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1226/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyně I. Š. , zast. Mgr. Markétou Vojtáškovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Kvítková 124, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zaplacení 1.484.120,- Kč , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 472/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2010, č. j. 55 Co 216/2010-226, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 12. 2009, č.j. 31 C 472/2006-184, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1.484.120,- Kč. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 13. 3. 2000 požádala, aby jí byl od 11. 5. 2000 (od dovršení věku 65 let - §29 písm. b/ zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění) vyplácen starobní důchod. Žádosti bylo vyhověno pravomocným rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 28. 3. 2000. Dne 2. 3. 2001 žalobkyně požádala o změnu rozhodnutí, na jehož základě jí byl starobní důchod přiznán, tvrdíce, že zákonné podmínky pro přiznání starobního důchodu splňuje již od 11. 5. 1989 (§29 písm. a/ zák. č. 155/1995 Sb.). Rozhodnutím ze dne 4. 5. 2001, č. 355511710, Česká správa sociálního zabezpečení žádost žalobkyně podanou dne 2. 3. 2001 zamítla. K opravnému prostředku žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 3. 2003, č.j. 33 Ca 262/2001-38, dotčené rozhodnutí zrušil s odůvodněním, že žalobkyně splňovala zákonné podmínky pro přiznání starobního důchodu (§29 písm. a/ zák. č. 155/1995 Sb.) již v době podání první žádosti (13. 3. 2000), byť potřebnou dobu pojištění doložila až v řízení o žádosti uplatněné dne 2. 3. 2001. Zavázal proto Českou správu sociálního zabezpečení, aby žalobkyni přiznala starobní důchod i za dobu tří let zpětně od podání první žádosti (§56 odst. 1 písm. b/ zák. č. 155/1995 Sb.). Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti České správy sociálního zabezpečení rozsudkem ze dne 31. 10. 2005, č.j. 1 Ads 10/2003-86, rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vyjádřil přitom závazný právní názor, že žalobkyni, která potřebnou dobu pojištění doložila až v řízení o žádosti ze dne 2. 3. 2001, lze starobní důchod v důsledku prekluze jeho jednotlivých splátek přiznat teprve za 3 roky zpětně od uplatnění této žádosti (od 2. 3. 1998 - §56 odst. 1 písm. b/ zák. č. 155/1995 Sb.). Jsa vázán uvedeným názorem, Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 1. 2006, č.j. 33 Cad 192/2005-110, rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení vydané dne 4. 5. 2001 opětovně zrušil. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že zákonné podmínky odpovědnosti státu za majetkovou či nemajetkovou újmu v posuzovaném případě naplněny nejsou, neboť rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 4. 5. 2001, č. 355511710, bylo zrušeno na základě řádného opravného prostředku, aniž nabylo právní moci či vykonatelnosti (§§8, 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/ – dále jen „zák. č. 82/1998 Sb.“), a v řízení nedošlo ani k nesprávnému úřednímu postupu (§13 zák. č. 82/1998 Sb.). Žalobě o náhradu škody spočívající v hodnotě majetku, který byla žalobkyně nucena zpeněžit za účelem obstarání prostředků potřebných k nutné obživě (714.120,- Kč), a o náhradu nemajetkové újmy ve výši 770.000,- Kč sloužící k vyvážení nepříznivých následků vyvolaných nesprávným rozhodnutím o přiznání starobního důchodu proto odvolací soud nevyhověl. Odvolací soud rovněž uzavřel, že žalobkyně (nesplňující předpoklady pro osvobození od soudních poplatků), která v průběhu soudního řízení odvolala plnou moc právní zástupkyně, jež jí byla ustanovena Českou advokátní komorou, opakovaně žádala o odročení nařízených soudních jednání (z blíže nespecifikovaných zdravotních důvodů), aniž se byť k jedinému dostavila, a odmítla být slyšena před dožádaným soudem v místě svého bydliště, svých žádostí o odročení jednání zneužívá k záměrným procesním obstrukcím sledujícím především bezdůvodné protahování soudního řízení. Dospěl tudíž k závěru, že soud prvního stupně, jenž její poslední žádosti o odročení jednání nevyhověl a věc projednal v její nepřítomnosti, se v posuzované věci nesprávného postupu nedopustil. Ze stejných důvodů věc v nepřítomnosti žalobkyně i přes její žádost o odročení projednal a rozhodl i soud odvolací (§101 odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Co do důvodů měla za to, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávnost rozhodnutí o věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítala, že žaloba směřující proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 4. 5. 2001, č. 355511710, podaná podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2002, o níž bylo rozhodnuto v soudním řízení správním (konaném na základě zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního), není řádným opravným prostředkem. Uváděla rovněž, že v případech, kdy je správní rozhodnutí v soudním řízení správním zrušeno pro nezákonnost, jsou zákonné předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím naplněny bez ohledu na právní moc zrušeného rozhodnutí. Vytýkala též, že v průběhu soudního řízení bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť soudy projednaly spor v její nepřítomnosti, ačkoliv včas žádala ze zdravotních důvodů o odročení jednání. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Rozsudek odvolacího soudu je založen na závěrech, že zákonné podmínky odpovědnosti státu za majetkovou či nemajetkovou újmu v projednávané věci naplněny nejsou, neboť rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 4. 5. 2001, č. 355511710, bylo zrušeno na základě řádného opravného prostředku, aniž nabylo právní moci či vykonatelnosti (§§8, 31a zák. č. 82/1998 Sb.), a v řízení nedošlo ani k nesprávnému úřednímu postupu (§13 zák. č. 82/1998 Sb.).
Základním předpokladem objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (§8 odst. 1, 3 zák. č. 82/1998 Sb.) je okolnost, že rozhodnutí nabylo právní moci, ledaže by šlo o rozhodnutí vykonatelné bez ohledu na právní moc (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005 uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck pod C 4030). V posuzovaném případě se žalobkyně domáhá nároku na náhradu škody, jež jí měla být způsobena nezákonným rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 4. 5. 2001, č. 355511710, vydaným v řízení o věcech důchodového pojištění (o stanovení starobního důchodu). Podle právní úpravy účinné v době vydání dotčeného rozhodnutí byl proti rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ve věcech důchodového pojištění přípustný opravný prostředek, o němž rozhodoval soud (§89 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 2002 – dále jen „zák. č. 582/1991 Sb.“). Tento opravný prostředek s výjimkou případů, kdy směřoval proti rozhodnutím o snížení nebo odnětí důchodu nebo o zastavení jeho výplaty, měl odkladný účinek (§89 odst. 5 zák. č. 582/1991 Sb.). Soudy o něm rozhodovaly v řízení podle třetí hlavy páté části tehdy účinného občanského soudního řádu (§250l a následující o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2002) jako o opravném prostředku proti nepravomocným rozhodnutím správních orgánů. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, jež bylo napadeno včasným a přípustným opravným prostředkem podle §89 odst. 1 zák. č. 582/1991 Sb., nenabývalo právní moci a s výjimkou případů uvedených v ustanovení §89 odst. 5 zák. č. 582/1991 Sb. ani vykonatelnosti. Na tomto závěru přitom nezměnila ničeho okolnost, že řízení o opravném prostředku podaném do 31. 12. 2002 bylo po nabytí účinnosti zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dokončeno podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního tohoto zákona (§129 odst. 2 soudního řádu správního). Jestliže tedy správními soudy posléze zrušené rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 4. 5. 2001, č. 355511710, nenabylo právní moci ani vykonatelnosti, nejsou v posuzovaném případě naplněny ani zákonné podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (§8 odst. 1, 3 zák. č. 82/1998 Sb.).
Domáhá-li se dovolatelka též náhrady nemajetkové újmy, je třeba uvést následující. Nemajetková újma může vzniknout jak v důsledku nesprávného úředního postupu tak i v důsledku nezákonného rozhodnutí. Vždy bez ohledu na to, zda došlo též ke vzniku majetkové škody (§31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.). Aby mohla být dovozena objektivní odpovědnost státu za vznik nemajetkové újmy, musí být kumulativně splněny tři podmínky: 1) existence nezákonného rozhodnutí (pravomocného nebo vykonatelného bez ohledu na právní moc) či nesprávného úředního postupu, 2) vznik nemajetkové újmy, 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vzniklou nemajetkovou újmou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. 28Cdo 442/2012). Při rozhodování o nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy je přitom soud vázán tím, jak poškozený nemajetkovou újmu a její příčiny skutkově vylíčil. Právním posouzením příčinné souvislosti se pak rozumí vymezení, mezi jakou újmou (jako následkem) a jakou skutečností (jakožto příčinou újmy) má být vztah příčiny a následku zjišťován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009). Dovolatelka uplatňuje náhradu nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí o její žádosti o přiznání starobního důchodu. Jelikož uvedené rozhodnutí nenabylo právní moci ani vykonatelnosti (jak rozebráno výše), zákonné podmínky odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou dotčeným rozhodnutím naplněny nejsou (§31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.). Okolnosti nasvědčující tomu, že by žalobkyni vznikla nemajetková újma v důsledku nesprávného úředního postupu (např. průtahy řízení apod.), pak vylíčeny nebyly. Se zřetelem k tomu, že nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem přiznává zákon až s účinností novely č. 160/2006 Sb. (od 27. 4. 2006), nelze ostatně přiznat ani náhradu nemajetkové újmy (s výjimkou újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení – čl. II zák. č. 160/2006 Sb.), která vznikla před účinností této novely (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 716/2010). Náhradu nemajetkové újmy, jež měla být způsobena rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 4. 5. 2001, č. 355511710, naposledy zrušeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2006, č.j. 33 Cad 192/2005-110, tudíž dovolatelce přiznat nelze.
Vytýká-li dovolatelka, že ji soudy nižšího stupně nesprávným postupem odňaly možnost jednat před soudem, když k její žádosti neodročily jednání, při nichž byly vydány napadené rozsudky, je předně třeba podotknout, že prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) na přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat nelze, ledaže by zásadní právní významnost rozsudku odvolacího soudu vyplývala ze způsobu, jakým odvolací soud aplikoval normy procesního práva. O takový případ však v projednávané věci nejde. Řízení vytýkanou vadou ostatně zatíženo není.
V nepřítomnosti účastníka řízení může soud věc projednat a rozhodnout tehdy, byl-li účastník, který se nedostavil, řádně předvolán a nepožádal-li včas z důležitého důvodu (tkvícího v jeho osobě) o odročení jednání (dalšího jednání). Překážka nebo jiná okolnost zabraňující účastníkovi v účasti na soudním jednání současně musí představovat důležitý důvod; příčina toho, proč se účastník nemůže zúčastnit jednání a žádá o jeho odročení, se tedy musí s ohledem na její povahu vyznačovat nepředvídatelností, závažností, rozsahem nebo z jiných důvodů aspektem ospravedlnitelnosti (toho, co lze v dané situaci za důležitý důvod považovat). Důležitým důvodem jsou nejen události mající objektivní povahu, ale i okolnosti účastníkem (zástupcem) způsobené nebo jinak zaviněné, lze-li je v dané situaci považovat za důležité (za důvod vyžadující odročení jednání). Za důležitý důvod, pro který účastník (jeho zástupce) může požádat o odročení jednání, se tedy ve smyslu ustanovení §101 odst. 3 o.s.ř. považuje jak okolnost (událost), která účastníku (jeho zástupci) objektivně (nezávisle na jeho vůli) zabrání zúčastnit se jednání (například zdravotní indispozice, účast u jiného jednání nebo služební cesta), tak i okolnost účastníkem (jeho zástupcem) případně způsobená nebo jinak zaviněná, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka (jeho zástupce) - za důležitou. Důležitým důvodem ve smyslu ustanovení §101 odst. 3 o.s.ř. proto je podle judikatury soudů také nemoc účastníka řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2001 sp. zn. 20 Cdo 2056/2000, které bylo uveřejněno pod č. 124 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001).
Důležitost důvodu, pro který účastník řízení žádá o odročení jednání, však nelze posuzovat bez přihlédnutí ke všem okolnostem konkrétního případu. I když účastník řízení uvádí - obecně vzato - důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání (dalšího jednání), není soud vždy povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu se smyslem a účelem ustanovení §101 odst. 3 o.s.ř., ale k záměrným procesním obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007, a usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2778/08).
V projednávané věci je nepochybné, že nemoc dovolatelky by bylo možné pokládat za důležitý důvod, pro který soudy nařízené jednání (další jednání) odročí. Soud prvního stupně dne 1.12.2009 a odvolací soud dne 21. 9. 2010 ovšem věc projednaly a rozhodly v její nepřítomnosti - jak vyplývá z obsahu spisu a odůvodnění jeho rozsudku - nikoliv proto, že by sdělení o zdravotním stavu dovolatelky nebraly v úvahu, ale z důvodu, že její postup pokládaly za procesní obstrukci. Dovolatelka totiž o odročení jednání žádala opakovaně, přičemž z podnětu jejích žádostí byla odročena jednání nařízená na 14. 6. 2007 a 19. 3. 2009. Žádosti o odročení přitom odůvodňovala nejenom nepříznivým zdravotním stavem ale též požadavkem na ustanovení zástupce z řad advokátů, který uplatňovala i poté, co její žádost byla zamítnuta usnesením Obvodního soudu v Praze 5 ze dne 21. 12. 2007, č.j. 31 C 472/2006-85 ve spojení s potvrzujícím usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2008, č.j. 55 Co 95/2008-120 (ústavní stížnost směřující proti těmto rozhodnutím byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. III. ÚS 1773/08). Z toho důvodu, že jí nebyl ustanoven zástupce, dovolatelka dne 19. 6. 2009 odmítla též vypovídat před dožádaným soudem, ke kterému se osobně dostavila. Sama přitom odvolala plnou moc zástupkyni, která jí byla určena Českou advokátní komorou. Z uvedeného je zřejmé, že smyslem a účelem žádostí dovolatelky o odročení jednání, při nichž byly vydány napadené rozsudky soudů nižšího stupně, nebylo zajištění její osobní přítomnosti na těchto jednáních (poté, co překážka bránící v účasti odpadne), nýbrž záměrné maření průběhu soudního řízení, ve kterém neuspěla se svým požadavkem na ustanovení zástupce rozhodnutím soudu. Soudy nižšího stupně tudíž postupovaly správně, jestliže žádosti o odročení neakceptovaly a věc projednaly a rozhodly v nepřítomnosti dovolatelky (§101 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož odvolací soud dovolatelkou nastíněné právní otázky řešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchýlit ani v posuzované věci, Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. června 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu