ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1725.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1725/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, PhD., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce města Duchcov se sídlem v D., zastoupeného JUDr. Karlem Kýčkem, advokátem se sídlem v Teplicích, U Nádraží 955/5, proti žalované J. D. , bytem v L., zastoupené Mgr. Jaroslavou Malou, advokátkou se sídlem v Mostě, SNP 1872, o zaplacení částky 14.219,- Kč s přísl. a o vzájemné žalobě na zaplacení částky 55.154,- Kč s přísl. , vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 16 C 550/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 9. 2010, č. j. 9 Co 309/2009-231, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 6.090,- Kč k rukám JUDr. Karla Kýčka, advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 23.932,- Kč s přísl. z titulu nezaplaceného nájemného za užívání nebytových prostor v období od dubna do července 2002.
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 19. 11. 2008, č. j. 16 C 550/2003-192, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 14.219,- Kč s přísl. (výrok I.), co do částky 9.713,- Kč s přísl. žalobu zamítl (výrok II.), zamítl vzájemný návrh žalované, aby byla žalobci uložena povinnost zaplatit jí částku 55.154,- Kč s přísl. (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky IV. až VI.). Dle tvrzení žalované jí byly předmětné prostory dány do nájmu jako pojišťovací kancelář, avšak k tomuto účelu nebyly určeny, a musela proto požádat o změnu účelu jejich užívání, v souvislosti s čímž ji vznikly náklady na rekonstrukci zmíněných prostor. Uplatnila tedy vzájemným návrhem právo na zaplacení částky 55.154,- Kč s přísl. s tím, že byla nucena za účelem povolení změny užívání pronajatých nebytových prostor vynaložit na jejich rekonstrukci částku 79.086,- Kč (z této částky započetla na žalovanou pohledávku částku 23.932,- Kč). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o nájmu nebytových prostor je absolutně neplatná vzhledem k ust. §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), neboť odporuje ust. §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v příslušném znění. Žalobcem uplatněný nárok tedy soud posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení a pro určení jeho rozsahu vyšel z vypracovaného znaleckého posudku, kterým byla obvyklá cena za užívání předmětných prostor určena částkou 42.658,- Kč ročně. Za žalované období pak představuje bezdůvodné obohacení částka 14.219,- Kč. Ohledně nároku žalované na vydání bezdůvodného obohacení okresní soud konstatoval, že došlo k jeho promlčení v objektivní promlčecí době ve smyslu ust. §107 odst. 2 obč. zák. Vzhledem k nemožnosti jednostranného započtení promlčené pohledávky nárok žalobce nezanikl.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21. 9. 2010, č. j. 9 Co 309/2009-231, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, změnil jej, jen pokud jde o náhradu nákladů řízení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti nájemní smlouvy vzhledem k ust. §3 odst. 2, věty první, zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném do 2. 12. 1999, neboť dle tohoto ustanovení se nebytové prostory pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny. Byl-li ve smlouvě sjednán účel pronájmu nebytových prostor v rozporu s jejich stavebním určením, způsoboval tento nedostatek absolutní neplatnost smlouvy o nájmu nebytových prostor pro rozpor se zákonem (viz ust. §39 obč. zák.). Jelikož tedy byly žalované předmětné prostory pronajaty ke zřízení pojišťovací kanceláře, zatímco stavebně určeny byly k provozování obchodu, následkem byla neplatnost sjednané nájemní smlouvy. Žalobci tak nevzniklo právo na placení nájemného, ale na vydání bezdůvodného obohacení. Jde-li o právo žalované na vydání bezdůvodného obohacení, byla žalobcem důvodně vznesena námitka promlčení. Odvolací soud se neztotožnil s názorem žalované, že se v daném případě jedná o obchodněprávní vztah ve smyslu ust. §261 odst. 2, věty první, zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), a promlčecí doba tedy má být čtyřletá. V daném případě se totiž nejednalo o zabezpečování veřejných potřeb. V souladu s ust. §107 obč. zák. je právo žalované na vydání bezdůvodného obohacení promlčeno, když objektivní promlčecí doba uplynula v prosinci 2002 a subjektivní v prosinci 2001, přičemž vzájemná žaloba byla žalobci doručena dne 26. 4. 2004. Jelikož ust. §581 odst. 2 obč. zák. zakazuje jednostranné započtení promlčené pohledávky, nemohlo v důsledku kompenzačního projevu žalované dojít k zániku pohledávky žalobce na vydání bezdůvodného obohacení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, části výroku I., jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Je přesvědčena, že soudy pochybily, když nepřihlédly k započtení a zamítly její vzájemný návrh, neboť k promlčení práva nedošlo. Nesprávně zhodnotily počátek běhu promlčecí doby i její délku, která měla činit čtyři roky. Dovolatelka poukázala na to, že žalobce je obcí – veřejnou korporací a právnickou osobou, jejíž příjem je tvořen mimo jiné výtěžkem z pronájmu nemovitostí, které vlastní a spravuje. Touto cestou získává prostředky pro vlastní činnost soukromoprávního i veřejnoprávního charakteru. Vyvíjí tak činnost k dosažení zisku, provádí ji samostatně i na vlastní odpovědnost a má oprávnění takovou činnost vyvíjet. Jde tedy o podnikání ve smyslu obchodního zákoníku. Žalovaná smlouvu uzavírala také jako podnikatelka, a vztah mezi nimi je proto vztahem obchodněprávním. Žalovaná rozlišuje mezi „podnikatelskými“ a „nepodnikatelskými“ funkcemi obce. Mezi žalobcem a žalovanou došlo ke vzniku vztahu podle ust. §1 odst. 1 obch. zák. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání vyjádřil v tom směru, že je nepovažuje za přípustné, především proto, že existuje judikatura, která se předestřenou otázkou zabývá. Závěry soudů obou stupňů jsou dle jeho názoru správné, mezi žalobcem a žalovanou neexistoval vztah předvídaný v ust. §261 odst. 2 obch. zák., neboť posuzovaný vztah se netýkal zabezpečování veřejných potřeb. Nájemní smlouva byla soudy shledána neplatnou, a žalobce proto nesouhlasí s tvrzením žalované obsaženým v dovolání, že došlo ke vzniku smluvního vztahu, který byl založen v rámci podnikatelské činnosti obou stran sporu.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. §10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. §240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaná dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (ust. §237 odst. 3 o. s. ř.).
O takový případ se zde však nejedná.
V dané věci je rozhodující posouzení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaná ve svém dovolání uvádí, že odvolací soud nesprávně stanovil počátek běhu promlčecí doby i její délku. Nepřináší však žádné argumenty, kterými by zpochybnila závěry soudu ohledně počátku běhu promlčecí doby, takže dovolací soud přezkoumal toliko otázku její délky v souvislosti s tím, zda má být aplikováno ust. §107 obč. zák. či ust. §397 obch. zák.
Na posuzovaný případ nelze aplikovat ust. §261 odst. 2 obch. zák. a potažmo §397 obch. zák. Judikatura dovodila, že vznikne-li bezdůvodné obohacení plněním z právního úkonu, který odpadl, či z neplatného právního úkonu a jedná-li se v takovém případě o obchodněprávní vztah, řídí se otázka promlčení příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku, a promlčecí doba je tedy čtyřletá (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 26/2004, rozsudek téhož soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 16/2005, či rozsudek téhož soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3800/2007, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, ročník 2008, č. 18). Obdobně tomu je i v případě, že v rámci obchodněprávního vztahu došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 198, sešit 11/2003). Proto, aby se na právo obou účastníků na vydání bezdůvodného obohacení mohla vztahovat čtyřletá promlčecí doba, předpokládaná obchodním zákoníkem, bylo by předně třeba učinit závěr o tom, že se mezi nimi jedná o obchodní závazkový vztah. Klíčová je tak vzhledem ke znění ust. §261 odst. 2, věty první, obch. zák. otázka, zda se v daném případě činnost účastníků týkala veřejných potřeb. Dovolací soud pak musí na tuto otázku s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 341/2004, odpovědět záporně. V citovaném rozhodnutí dospěl soud k závěru, že podnikatelskou činnost zabezpečující veřejné potřeby může vykonávat kterákoli právnická či fyzická osoba ve všech oblastech národního hospodářství, pokud tato činnost slouží veřejnému (obecnému) zájmu, tedy zájmu všech právnických či fyzických osob nacházejících se na území státu či dané územněsprávní jednotky. Takovéto potřeby jsou zajišťovány jednotně pro všechny subjekty, které je také na daném území mohou hromadně využívat. Jedná se například o výstavbu a opravu vodovodů, veřejných komunikací, osvětlení apod. V podmínkách uvedeného rozhodnutí by zmíněným hlediskům pro daný případ odpovídala výstavba prodejny potravin a smíšeného zboží, neboť takováto budova má podle svého stavebně technického určení sloužit k prodeji zboží, tedy k uspokojování potřeb všech obyvatel obce bez ohledu na to, kdo ji provozuje. Pronájem budovy však má především charakter výkonu vlastnického práva a s veřejným zájmem nesouvisí (na tom nic nemění skutečnost, jakým způsobem je pak nájem konzumován, tedy zda například nájemce skutečně prodejnu provozuje). Nelze ho tudíž považovat ani za zabezpečování veřejných potřeb. Obdobný závěr lze učinit i v případě vztahu účastníků tohoto řízení.
Mezi účastníky by mohl vzniknout obchodní závazkový vztah pouze za podmínek předvídaných v ust. §261 odst. 2 obch. zák. Úvahy v tom směru, že žalobce je podnikatelem, jsou přitom s ohledem na shora uvedené nesprávné. Je navíc zcela nerozhodné, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva, na niž ve svém dovolání žalovaná poukazuje, když ta byla později shledána neplatnou, a bezdůvodné obohacení tak tkví ve skutkové podstatě plnění z neplatného právního úkonu. Odvolací soud proto nepochybil, jestliže konstatoval, že žalovaná nemohla svou pohledávku za žalobcem započíst, neboť to v případě promlčení práva vylučuje ust. §581 odst. 2 obč. zák.
Je pozoruhodné, že žalovaná jako jedinou dovolací námitku uvádí, že se mezi ní a žalobcem jednalo o obchodněprávní vztah, neboť v případě, že by tomu tak skutečně bylo, by se ve smyslu ust. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. jednalo o bagatelní věc, kterou by dovolací soud nemohl věcně projednat. Vzhledem k faktu, že o obchodněprávní vztah nešlo, se však citované ustanovení neuplatní v případě vzájemného návrhu žalované, ale pouze u části výroku napadeného rozsudku o věci samé, jíž byl potvrzen vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 14.219,- Kč s příslušenstvím.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 4.775,- Kč podle ust. §3 odst. 1 bodu 4., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 399/2010 Sb., obojí navýšené o DPH podle ust. §137 odst. 1 o. s. ř., celkem tedy 6.090,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. března 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu